12. díl cyklu Osudové ženy. Každý týden vám nabízíme portréty femmes fatales, žen, které ovlivňovaly politický i kulturní život. Tento díl připravila a slovem provází Eva Dvořáková. Autorem dokudramat je Hynek Pekárek. Dramaturgie Ivana Denčevová. Režie Michal Bureš.
Účinkují Michal Balcar, Šárka Vaculíková, Viktor Javořík, Petr Stach, Jan Vlasák a Jiří Hromada. Hovoří historik Jiří Pernes
Natočeno 2017. Premiéra 26. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). Repríza 25. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 8. 1. 2022 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). K poslechu zde.
Lit.: Dvořáková, Eva: Navzdory císaři pánu změnila život arcivévody Ferdinanda. A zemřela s ním. Osudové ženy: Žofie Chotková. In web ČRo 2 Praha, 26. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Podle obrázků byla Žofie Chotková sice pěkná, ale ne zas tak mladá. V 26 ještě nebyla provdaná a taková žena tehdy spěla ke staropanenství,“ vysvětluje historik Jiří Pernes.
Čím tak oslnila následníka habsburského trůnu, že byl kvůli sňatku ochoten vzdát se následovnictví? A proč jejich svazek musel povolit samotný císař?
Kdy a kde se Žofie a František Ferdinand seznámili, zůstává dodnes nezodpovězenou otázkou. Nejčastěji uváděnou verzí je podzim 1894, kdy se v Praze konal slavnostní ples místodržitele hraběte Thuna. „Když ale historikové studovali jejich korespondenci, vyčetli, že se tehdy už museli znát,“ říká historik Jiří Pernes.
V románu Ludwiga Windera Následník trůnu byla Žofie Chotková líčena jako vysoká, velmi štíhlá žena bohatých kaštanových vlasů a krásných hnědých očí. „Podle obrázků byla sice pěkná, ale ne zas tak mladá. V 26 ještě nebyla provdaná a taková žena tehdy spěla ke staropanenství,“ vysvětluje historik.
Proč byl císař proti?
Přesto Františka Ferdinanda okouzlila tak, že se kvůli ní nezdráhal čelit císařově nevůli. Žofie sice pocházela ze starého šlechtického rodu Chotků, byla vzdělaná, uměla hovořit několika jazyky, ale to z ní rozhodně hned nedělalo vhodnou nevěstu pro následníka trůnu.
„Příslušníci rodu Habsbursko-lotrinského se mohli oženit a provdat pouze za příslušníka jednoho ze 13 panovnických rodů, které v té době v Evropě žily. Habsburkové byli jedním z nich. A pokud zrovna nebyl volný partner, ženili a vdávali se mezi sebou. Představa, že by řekli ano někomu neurozenému, byla pro císaře Františka Josefa nepřijatelná.“
„Když má našinec někoho rád, najde se vždycky v rodokmenu nějaká maličkost, která zakazuje manželství. Tak se stane, že u nás vždycky muž a žena jsou navzájem dvacetkrát příbuzní. Výsledkem je, že polovina dětí jsou blbci a idioti.“
František Ferdinand d’Este
Čeho se Ferdinad musel vzdát?
Ovšem František Ferdinand měl buldočí povahu. „Když si něco vzal do hlavy, využil všech možností, aby toho dosáhl.“ Našel tak i cestu, jak se s hraběnkou Chotkovou oženit, aniž by se musel vzdát svého nároku na císařskou korunu.
„Šlo o slavnostní prohlášení, ze kterého vyplývalo, že pokud se vezmou, a z jejich manželství vzejdou děti, nebudou považovány za příslušníky rodu Habsbursko-lotrinského. Nebudou mít ani právo usednout na císařský trůn. Obětoval tak možnost, že by kdy jejich děti mohly vládnout Rakouské říši.”
Společnosti navzdory
Manželství uzavřeli na zámku v Zákupech 1. července 1900. Z opravdu šťastného manželství se jim narodily děti tři. „Z bouřliváka Františka Ferdinanda se stal zodpovědný otec a milující manžel. Tím taky překvapil celou tzv. lepší společnost, ve které se pohybovali, říká historik.
„Jeho boj o milovanou ženu sledovala veřejnost s velkým zaujetím. Mnozí si říkali, že po románku přijde vystřízlivění v manželství. To se ale nenaplnilo.“ V den sňatku pak císař povýšil hraběnku Žofii do knížecího stavu s titulem „z Hohenbergu“, v roce 1908 ji pak povýšil i na vévodkyni.
Čeho se musel vzdát ona?
Při státních nebo rodových ceremoniích ale nesměla zaujmout místo vedle svého rodově výše postaveného manžela. Přitom mu ale stála věrně po boku celý život.
„Inspirovala ho třeba k úvahám o reorganizaci a reformě říše. Podporovala ho na každém kroku, dodávala mu sil v okamžicích, kdy ztrácel naději. Byla mu velkou životní oporou.“ Až do osudné neděle 28. června 1914, kdy byl v ulicích Sarajeva spáchán atentát. Zemřeli společně.