Rozhlasový dokument. David Vaughan se zamýšlí nad minulostí, současností i budoucností metropole proslulé svou mnohovrstevnatostí a multikulturností. Navštívíme široké a elegantní Haussmannovy bulváry i předměstí plná betonu, probádáme vztah mezi literární Paříží a skutečným živým městem, mezi urbanismem a poezií. Dramaturg Daniel Moravec. Spolupráce na pořadu Michal Bureš. Použitá hudba Maska (Bang Bang). Zvukový mistr Jiří Slavičínský. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš.
Hovoří architektka Virginie Lefebvre, arabista Gilles Kepel, mladý bankéř Karim, výtvarnice Guillemette Buffault, editorka Catherine Argand, spisovatelé Lenka Horňáková-Civade, Martin Daneš, manažerka Markéta Hodoušková, úřednice Lenka Koubská, David Vaughan a Michal Bureš.
Úryvky z Balzacových, Sebaldových, Baudelairových, Houellebecqových, Orwellových, Appollinairových, Modianových a Hugových děl čtou Taťjana Medvecká, Ladislav Frej, Miloslav Mejzlík a Dana Černá.
Natočeno 5. 4. – 24. 8. 2016 (2RS9 Vino, 53 min.). Premiéra 26. 4. 2017 (Český rozhlas Vltava, 21:45 h.). Repríza 26. 1. 2023 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument.
Lit.: Vaughan, David: Paříž, město plné snění. Dokument o minulosti, současnosti i budoucnosti francouzské metropole. In web ČRo 3 Vltava, 26. duben 2017 (článek). – Cit.: Paříž je skutečný oceán. Vhoďte tam olovnici, nikdy se nedozvíte pravou hloubku. Proběhejte ji, popište ji: ať vynaložíte sebevětší péči na tuto procházku a popis, ať jsou sobečetnější a soustředěnější badatelé v tomto moři, vždy tam objeví nějaké neprobádané místečko, neznámé doupě, květy, perly, stvůry, něco, o čem dosud neslyšeli, co opominuli literární potápěči.
Přestože od doby, kdy Honoré de Balzac dokončil román Otec Goriot uplynulo skoro dvě stě let, město v něm zachycené můžeme potkat ještě dnes. Paříž reprezentovala nejenom první moderní metropoli, její světovost byla utvářena též díky básníkům a romanopiscům, kteří byli inspirováni onou zvláštní směsí odcizení, anonymity a neomezené svobody, jež velkoměsto nabízí.
V druhé polovině 19. století, zásluhou prefekta Haussmanna, se Paříž stala kolébkou moderního urbanismu. Když Haussmann nechal stavět dnešní bulváry, město se proměňovalo závratným tempem, „mnohem rychleji než lidské srdce,“ jak v Květech zla píše Charles Baudelaire. O 150 let později je Paříž stále ještě „městem kypícím“ – opět slovy Baudelaira, městem, které se hledá, které roste, které ztrácí a znovu objevuje svoji identitu.
Dnes, stejně jako za dnů Baudelaira a Balzaca, jsou proměny města předmětem neutuchající pozornosti spisovatelů, umělců a básníků. O Paříži se už psalo tolik, že se člověk někdy ptá, kde je hranice mezi Paříží snů a Paříží skutečnou. V tomto napětí najdeme kouzlo i nebezpečí Paříže – romantika, lehkost a někdy i kýč, se setkávají se spodními proudy násilí a revoluce. Nezapomeňme, že jen pár let po Haussmannově smrti se v jeho bulvárech stavěly barikády. Lidé odsunutí v důsledku nových urbanistických koncepcí pařížského prefekta na předměstí mezi chudinu, s revolučním děním opět proudí do centra. V roce 1871byl vypálen Tuilerijský palác. I když byla pařížská komuna velmi rychle potlačena, z křeče těchto revolučních událostí se zrodila nová Francie, jejímž dědicem je dnešní demokratická republika.
V dokumentu „Město plné snění“ se setkáme s lidmi, jejichž pohledy na Paříž se velmi různí. Mluví o svých obavách i nadějích. Někteří kladou své představy do kontextu dějin města: Architektka Virginie Lefebvre mluví o odkazu Haussmanna a Mitterranda. Odborník na Islám, sám potomek přistěhovalců z Čech, Gilles Kepel, komentuje dnešní napjaté soužití Paříže se svými „banlieues“ z perspektivy odkazu alžírské války. Mladí kluci severoafrického původu hrají fotbal mezi paneláky předměstí Grigny a sní o tom jak se stát novým Zidanem. Co bude z jejich snů? Mladý bankéř Karim pochází ze stejného sídliště. Je optimista. Snaží se zapojit mladé lidi z „banlieues“ do života Paříže. Se sochařkou Guillemette pijeme dobré červené víno v jejím ateliéru na dvoře staropařížského domu. Obklopuje nás malebnost, vznešenost a zdánlivá nadčasovost. Guillemette je také optimistka. Naději vidí ve vzácné a důležité schopnosti sebereflexe, která dává Paříži naději překonat krizi, kterou v roce 2015 způsobily teroristické útoky. Na terase typické pařížské kavárny, nedaleko Jardin de Luxembourg, česko-francouzský spisovatel Martin Daneš děkuje Paříži za to, že ho v 80. letech přijala jakožto uprchlíka s otevřenou náručí.
I toto je Paříž, kypící, kosmopolitní město. Ačkoliv se pohledy na Paříž různí, ti, kteří hovoří v tomto dokumentu mají jedno společné, žijí v Paříží a chtějí zde i nadále žít.