Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jan Hanák.  Časosběrný dokument ve vzájemném potkávání se přátel, dokumentaristy Jana Hanáka a Romana Dragouna. S rockovou legendou, před pár lety uvedenou do beatové síně slávy, se setkáme v romantickém brněnském zahradním domku, kde žije, ale i v obrazech jeho hudby, tatínkových maleb, nebo za volantem kapelového auta. Syn malíře, sám otec a několikanásobný dědeček o sobě říká: „Jsem člověk, který žije přítomností, nic neplánuju.“ Dramaturgie Lenka Svobodová.

Natočeno 2016. Premiéra 17. 11. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

LIt.: Hanák, Jan: Zdroj aneb Ze života šťastného rockera Romana Dragouna. Časosběrný dokument ve vzájemném potkávání se dvou přátel. In web ČRo 2 Praha, listopad 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Život Romana Dragouna v obrazech jeho hudby, tatínkových maleb, zahradního kapelového auta. Roman Dragoun jako rocková legenda, před pár lety uvedená do beatové síně slávy. „Žánrově se jeho hudba blíží řečišti, ve kterém se pohybuje Sting, Stevie Wonder nebo Phil Collins,“ píše textař řady jeho písní, básník Milan Princ.

„Teď hraju v pěti kapelách, který všechny hrajou, všechny fungujou. Jsou to Progres, Futurum, T4, His Angels a Supergroup. Do toho občas ještě s B Side Bandem a jezdím sám. Takže toho mám docela dost. Ale je to nádherný, protože to jsou různý party, různý prostory. A jednou člověk hraje sám pro pár lidí, pak je to zase v nějaký hale pro tisíc nebo i dva tisíce lidí. Je to krásný. Kdo může dělat to, co ho baví?! Vážím si toho.“
Roman Dragoun

Roman Dragoun jako syn malíře a básníka a sám jako otec a děda. Má pět dětí a během bezmála tříletého natáčení bylo počato a zrozeno deváté vnouče. Křtil jsem ho v půlce srpna. Jsem totiž nejen dokumentarista, ale taky (a možná především) kněz. Roman se narodil v Písku, žije všude a přitom naplno v místě, kde právě je. Bydlí v Brně. V romantickém zahradním domku s malým bazénkem a rockovou muzikou.

Podobá se odvrácené straně měsíce

Jako zpěvák, skladatel a klávesista působí na hudební scéně od poloviny 70. let. Z rodného Písku se přestěhoval do Brna, kde působil ve skupině Regenerace a poté se stal členem Progres 2, se kterými natočil slavné album Třetí kniha džunglí (jeho skladba Muž, který se podobá odvácené straně měsíce se stala rockovou písní roku 1982).

 „Já jsem člověk, který žije přítomností. Já nic neplánuju. Lidi si naplánujou tisíc věcí a nakonec to, že jo. Až to přijde, tak to přijde. Cokoliv v podstatě. Nestarejte se, co vám přinese den příští. Stačí tenhleten den. Lidi buď žijou v minulosti, furt vzpomínají, jak bylo, anebo přemýšlí, jak bude. A ta přítomnost, což je vlastně ten Bůh, kterej se v nás projevuje, to je přítomnost. Bůh je přítomnost, že jo. Aspoň si myslím já. Takže to jim vlastně protejká mezi prsty a je to škoda.“
Roman Dragoun

V roce 1983 z Progresu odchází a zakládá skupinu Futurum, se kterou postupně nahrává alba Ostrov Země (Panton 1984) a Jedinečná šance (Supraphon 1987). Na podzim 1984 získává cenu za zpěv na pražském festivalu Jany Koubkové – Vokalíza. V roce 1988 přijímá nabídku Michala Pavlíčka a stává se členem skupiny Stromboli (album Shut Down, Panton 1989).

Ježíš a oratorium pro papeže

Po rozpadu kapely v roce 1990 se podílí na mnoha hudebních projektech: spolupracuje s Bárou Basikovou, Michalem Pavlíčkem, Ravenem, Marakanou, Pavlou Kapitánovou, Leonou Machálkovou a hlavně skládá nové skladby. V roce 1996 mu vychází první sólové album Stín mý krve, které produkoval Michal Pavlíček za účasti špičkových jazzových i rockových osobností (Karel Růžička, Roman Pokorný, Michal Pavlíček, Jan Seidl…).

Od jara 1996 zpívá Roman Dragoun také titulní roli v muzikálu Jesus Christ Superstar a společně s Lucií Bílou zpívá v Oratoriu k poctě svatého Vojtěcha při návštěvě papeže Jana Pavla II. V roce 2000 mu vychází druhé sólové album Slunci blíž, na kterém se podílejí opět špičkoví muzikanti: Mireček Chyška, Jiří Kovář, Olin Nejezchleba, Filip Jelínek, Musa Imran Zangi, Karel Růžička jr., Jan Seidl, Guma Kulhánek a Martin Lehký.

Víra, láska a pokora

Dnes je mu 60 a vydává album Samota. Víra, láska a pokora se jako červená nit táhnou tvorbou Romana Dragouna. Otevřete svá srdce, protože i hudba může být očišťující a čas se může alespoň na chvíli zastavit.

Vlasta Chramostová hovoří nad nalezenou nahrávkou Bytového divadla „Apelplatz II“ z roku 1977, ve kterém přátelé nic nenapsali, a přesto bylo třeba hrát. Použitá hudba Vladimír Merta a Zdeněk Liška. Pořad k životnímu jubileu Vlasty Chramostové připravila Alena Zemančíková.

Natočeno 2016. Premiéra 17. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 20:46 h.) k 90. narozeninám V. Chramostové. Repríza 20. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 16:45 h) v pořadu Ad libitum; 6. 10. 2019 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h.) v pořadu Ad libitum k úmrtí V. Chramostové.

Lit.: anonym: Nově nalezenou nahrávku představení Bytového divadla Vlasty Chramostové uslyšíte na Vltavě. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2016 (článek). – Cit.:  Český rozhlas Vltava připravil na sváteční Den boje za svobodu a demokracii několik speciálních hudebních i slovesných pořadů. Ve 20 hodin budou mít posluchači výjimečnou příležitost navštívit Bytové divadlo Vlasty Chramostové. Nově nalezenou nahrávku jednoho představení, které se odehrálo roku 1977, bude komentovat sama protagonistka tehdejšího večera.

Některé inscenace Bytového divadla, které spolu s manželem Stanislavem Milotou vedla Vlasta Chramostová od roku 1976, jsou uloženy ve filmovém archivu. Koláž Apellplatz však jako film nikdy natočena nebyla. Až v letošním roce našel tehdejší student Michal Klíma magnetofonový záznam, který z tohoto představení kdysi sám v bytě Vlasty Chramostové pořídil. V den svých devadesátých narozenin a ve výroční den listopadových událostí roku 1989 Vlasta Chramostová komentuje ukázky z nalezené nahrávky a mluví o svých divadelních odchodech i návratech.

Vlasta Chramostová opustila na začátku 70. let minulého století, na protest proti vyhození ředitele Františka Pavlíčka, Divadlo na Vinohradech, nějaký čas působila v Divadle Za branou a poslední roli, Brechtovu Matku Kuráž, sehrála v režii Luboše Pistoria v Západočeském divadle v Chebu. Inscenace byla předčasně stažena z repertoáru a tím okamžikem mělo pro Vlastu Chramostovou divadlo jako povolání skončit. V říjnu 1976 ale zorganizovala spolu s manželem Stanislavem Milotou ve svém bytě nad Národním muzeem představení u příležitosti 75. narozenin Jaroslava Seiferta. Chramostová na něm předčítala ze Seifertova rozsáhlého prozaického díla Všecky krásy světa, které oficiální nakladatelství odmítala vydat.

Tak vznikla několikaletá tradice Bytového divadla, jejímž dalším programem byla textová koláž Appellplatz II. O fungování bytového divadla se dozvěděli i za železnou oponou. Hru Pavla Kohouta Hra na Macbetha a Pavlíčkovo monodrama Dávno, dávno již tomu – Zpráva o pohřbívání v Čechách se podařilo natočit na materiál poskytnutý dramatikem Tomem Stoppardem a vyvézt za hranice. Inscenace Hra na Macbetha Pavla Kohouta a Dávno, dávno již tomu Františka Pavlíčka jsou uloženy ve filmovém archivu. (more…)

Hodina plná zajímavého povídání, písniček a soutěží.  Také ve sváteční den máme pro vás Klub Rádia Junior, ve kterém se dozvíte, proč si právě 17. listopadu připomínáme Den boje za svobodu a demokracii. Poslechneme si Letopisy Želvíry čili želvy Elvíry, v minutové hře nás čeká Strom až do nebe a s pohádkou přijde i Hajaja. Bude o tom, jak se bílá paní Albína rozhodla navštívit svou tetu Filoménu. Sváteční Klub připravila a moderuje Romana Růžičková.

Natočeno 2016. Premiéra 17. 11. 2016 (ČRo 2 Praha, 19:00 h) v cyklu Klub Rádia Junior.

Příběh Jana Jíny, diplomata, politika, vězně. Hovoří historik Jan Tomeš. Použité texty Aša Jínová a Olga Pujmanová (memoáry). Připravila Jarmila Konrádová. Režie Markéta Jahodová.

Natočeno 2016. Premiéra 17. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 17:00 – 17:45 h.)