Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Žánrově těžko zařaditelný Pavel Zajíček je mnohým znám hlavně jako jedna z nejvýraznějších postav českého undergroundového společenství sedmdesátých let minulého století. Když mu bylo dvacet dva let, založili spolu s Mejlou Hlavsou skupinu DG 307, která Zajíčkovi již tehdy sloužila k experimentálnímu zhudebnění vlastních textů, byt‘ na samém prvopočátku jen v podobě strohé deklamace za zvukového doprovodu rozličných předmětů. Během let skupina DG 307 vystřídala nejedno obsazení, doznala zvukových proměn a po roce 1990 i znovuvzkříšení. S ustálenou, hudebně v plné síle vynikající formací DG 307 Pavel Zajíček vystupuje dodnes. V roce 1976 byl ve vykonstruovaném soudním procesu Pavel Zajíček spolu s některými členy The Plastic People of the Universe odsouzen za výtržnictví na jeden rok odnětí svobody. Po propuštění podepisuje Chartu 77 a z nesvobodné země v roce 1980 odchází do emigrace. Žije ve Švédsku (Uppsala, Goteborg), později se stěhuje do USA (New York). V roce 1990 až 1995 žije mezi Prahou a New Yorkem, natrvalo zpět do Prahy se vrací až v roce 1995.

Skupina DG 307 je jen jedna z několika Zajíčkových tváří. Jinou je tvář výtvarníka, tvořícího své artefakty (již z doby pobytu ve Švédsku) z nalezených předmětů, dřevin vyplavených z moře, úlomků předmětů, koláží. Další podobu tváře Pavla Zajíčka lze spatřit v úspěšném multimediálním představení Pustina. Tou nejdůležitější je však tvář básníka, autora osobitých textů, deníkových zápisků, útržků vět a básnických sbírek.

Zajíček se od počátku tvorby intenzivně věnuje svému vnitřnímu světu, nechce revoltovat, nechce ohromovat. Jeho pozdější výpověď je plná jemných vláken těžko sdělitelných vjemů a pocitů, ale současně i neklidu. Nemá rád otázky, nechce hovořit o sobě, navenek jen mlčky pozoruje, přihlíží. Svoji tvorbu nepovažuje za umění. Žije příběhem „umělce, který sere na umění“, protože „všechno je úplně jinak“. Možná právě proto Zajíčkovy koncerty, výstavy, autorská čtení za střídmého hudebního doprovodu a další projekty přitahují publikum tří generací.

Není tedy náhodou, že jako refrén se v pořadu Několik tváří v jedné tváři ozývá i hledání odpovědi na otázku, kdo Pavel Zajíček vlastně je. Pokusí se jí nalézt mimo jiné překladatel a bývalý člen The Plastic People of the Universe Paul Wilson z Toronta, hudebník Gary Lucas z New Yorku, Pavlovi příbuzní – dcera Michaela, jeho otec Jaroslav nebo sestřenice Marie Hrdinová. V pořadu dále hovoří Zajíčkův bývalý šéf stěhovácké firmy z New Yorku Sergej Sereděnko, blízcí přátelé Juliana Jirousová, Jáchym Topol, Luboš Drtina, Ladislav Heryán, spoluhráči ze skupiny DG 307 Tomáš Schilla, Tomáš Vtípil a mnozí další.

Básník František Branislav: „Na mě nesmírně působilo to hlášení. Hlášení vojáka. V tom byla mužnost a oddanost, vroucnost a nesmírná láska. A to, že to byl major. Já pro takovou armádu jsem! Když to budou dobyvatelé vesmíru a tak krásní vojáci, tak jsem celým svým srdcem pro takové vojáky.“

Malíř Max Švabinský: „Jestli vděčím osudu, že mi dopřál dlouhý věk (malíři bylo v tom roce 89 let, pozn. red.), pak mu vděčím nejvroucněji za to, že se dožívám této doslova epochální události. Mnohokrát jsem maloval nebo kreslil člověka, který překonal zemskou přitažlivost a odpoutal se od země. Naposledy to bylo v roce 1959, kdy jsem se litografovanou kresbou snažil vyjádřit báseň Jaroslava Vrchlického Hymnus. Nakreslil jsem symbolickou postavu staré vědy, jak zdraví novou vědu, která v podobě člověka vzlétá do hvězdného prostoru.“ Literární kritik Jiří Hájek: „Pro celou situaci dnešního lidstva je příznačné, že právě v době, kdy k nám přichází zpráva o prvním letu člověka do vesmíru, se současně zahajuje v Jeruzalémě proces s Eichmannem. Mezi těmito dvěma póly je rozvlněná přítomná historie lidstva.“

Programový ředitel Čs. rozhlasu Josef Kolář: „Když jsme se dozvěděli, že sovětská kosmická loď s vámi jako s prvním člověkem sviští kosmickým prostorem, zaplavil nás dvojí pocit. Pocit hrdosti nad tím, s jakou jistotou vás vaši druzi vysoko od země poslali, a dovolte nám to přiznání: v koutku srdce se lehounce zachvěla i úzkost, abyste se šťastně vrátil.“

Básník Pavel Kohout: „Ikare, jenž ses rozbil o led, v němž spala planeta svůj sen, nikdy mě nepřestával bolet tvůj pád, tvůj nekonečný sten.“

Horník Horák z dolu Zdeněk Nejedlý: „Mít jenom radost nestačí. Je potřebí být si vědom toho, že úspěchy, které socialistický tábor a sovětská astronautika získala, je potřebí podepřít vlastní prací. Proto jsme se usnesli u nás v brigádě, že těch 4725 kilogramů, co váží soudruh major Gagarin i s posledním stupněm jeho rakety, že to bude závazek celé brigády, a to nad závazek, který už máme ke 40. výročí KSČ. Ode dneška denně budeme do 14. května rubat ještě navíc těch 4725 kilogramů uhlí.“

Vedle dalších dobových prozaických, poetických i písňových ohlasů na let prvního kosmonauta zazní i ten, který pronesla spisovatelka Marie Majerová: „Byli u nás, není to ještě tak dávno, přemožitelé, kteří prohlásili, jestliže oni půjdou, za nimi zatřesknou dveře a snad celá Evropa zhyne. Ale ti, kteří dnes přemáhají přírodu, to jsou přemožitelé, jejichž dveře dokořán otvírané s takovým třeskem otřásají celým světem.“

Mezi těmi, kdo nadšeně přivítali let majora Gagarina, byli i František Branislav a Marie Majerová.

Explozi na čtvrtém bloku černobylské elektrárny předcházel běžný test nouzového fungování turbíny. Test začal 26. dubna 1986 v 01.23 hodin. Operátoři vypnuli nouzový systém, aby zabránili havarijnímu odstavení reaktoru. Pak uzavřeli přívod páry do turbíny. Tím vzrostla teplota a tlak chladicí vody. Výkon reaktoru prudce rostl. To nevydržely palivové články a praskly. Jejich úlomky spadly do chladicí vody, která se přeměnila v páru.

Výbuch páry zvedl tisícitunové víko reaktoru a nastala první exploze. Z reaktoru začala unikat radioaktivita, dovnitř začal vnikat vzduch a začal hořet grafit. Kov palivových trubek začal reagovat s vodou a vzniklý vodík způsobil druhou explozi. „Byl to naprosto stupidní experiment. Moskva ho nařídila řadě jaderných elektráren, ale například ředitel elektrárny v Sosnovém Boru v Leningradské oblasti jej odmítl provést, protože se obával možných rizik,“ řekl jaderný fyzik František Janouch.

JAK SPOČÍTAT MRTVÉ?

I po neštěstí v japonské Fukušimě zůstává havárie v Černobylu nejhorší civilní jadernou katastrofou v dějinách. Ačkoli Mezinárodní agentura pro atomovou energii hodnotí co do závažnosti obě události sedmým (nejvyšším) stupněm, následky v Černobylu byly větší. Do značné míry za to mohla snaha komunistického režimu rozsah nehody před veřejností utajit. Nekonečné uklidňování obyvatel evropské části Sovětského svazu a později celé Evropy („Nic závažného se neděje…“) se nakonec podepsalo na zdraví především obyvatel Ukrajiny.

Syndrom akutního ozáření byl potvrzen u sto třiceti čtyř pracovníků elektrárny a hasičů. Z toho jednatřicet lidí zemřelo během několika měsíců po nehodě, dalších devatenáct lidí z této skupiny zemřelo na následky ozáření v průběhu dalších let. Devět dětí zemřelo na rakovinu štítné žlázy a odhadem tři tisíce devět set čtyřicet lidí zemřelo nebo může zemřít na rakovinu způsobenou ozářením. Přímo při explozi zahynuli dva pracovníci elektrárny. Tyto údaje, zveřejněné ve zvláštní zprávě Mezinárodní agentury pro atomovou energii, vzbudily kritiku u části nezávislých expertů, ochránců životního prostředí a humanitárních organizací. Podle nich zpráva podstatně zmírnila všechny předchozí údaje. Ukrajinské úřady například uváděly počátkem tohoto století, že v souvislosti s výbuchem zemřelo přes sto dvacet pět tisíc lidí. Hnutí Greenpeace zase spočítalo, že na následky nemocí, způsobených výbuchem elektrárny v Černobylu, zemřelo nebo v budoucnosti zemře na dvě stě tisíc lidí.

STO RUBLŮ, MEDAILI A VODKU

Nejvyšším dávkám radiace bylo vystaveno asi dvě stě tisíc likvidátorů následků havárie. Šlo především o záchranáře, vojáky a horníky, kteří šli „dobrovolně“ pomáhat do zasažené oblasti. Svědci vzpomínají, že například vojáci byli do Černobylu nakomandováni bez možnosti rozkaz odmítnout. To, co se v Černobylu dělo, předčilo nejhorší představy. Svědčí o tom fotograf Igor Kostin, který byl na místě tragédie jako jeden z prvních. Sledoval vojáky, kteří se v těsné blízkosti vybuchlého reaktoru pohybovali bez jakékoli ochrany před zářením a radioaktivním prachem. „Nikdo se nad tím nepozastavoval. Přísné nařízení zakazovalo každému, kdo byl do věci zasvěcen, o radioaktivním nebezpečí mluvit, aby vojáci pomoc neodmítli,“ vzpomínal Kostin, který se později dostal až na střechu třetího bloku černobylské elektrárny.

Všude leželo po výbuchu sousedního reaktoru rozmetané radioaktivní palivo. Radiace byla tak vysoká, že na střeše mohl člověk zůstat jen několik vteřin. „Každému vojákovi dali dvě role olověného plátu. Nařezal si olovo na kousky a dal na páteř, hlavu, přirození a do bot. Celkem na vás viselo čtyřicet kilo olova. Na signál sirény takový voják vyběhl na dvacet až čtyřicet vteřin na střechu, nabral na lopatku palivo, vhodil ho do čtvrtého reaktoru a vrátil se zpět. Dostal sto rublů, medaili a panáka vodky,“ řekl před lety Igor Kostin redaktorovi Českého rozhlasu, když mu popisoval „sovětský“ způsob likvidace jaderné havárie.

ZTRACENÁ GENERACE

Celkem bylo za „postiženého následky černobylské tragédie“ označeno sedm milionů lidí v Bělorusku, Rusku a na Ukrajině. Přes sto tisíc lidí má na Ukrajině status „invalidy Černobylu“ a odborníci hovoří o takzvané ztracené generaci, tedy o lidech, kteří kromě nemocemi z ozáření trpí také dlouhodobým traumatickými syndromem: neustále se jim vracejí vzpomínky na havárii a odstraňování jejích následků, často se jim o události zdá, a mají proto trvalé potíže se spánkem. Nezanedbatelné je i psychické strádání těch, kteří byli evakuováni ze zóny nejvíce zasažené radiací a pravděpodobně už se do svých bývalých domovů nikdy nevrátí. Městečko Pripjať s padesáti tisíci obyvateli, které se nacházelo tři kilometry od elektrárny, bylo celé evakuováno během třiceti šesti hodin po katastrofě. V následujících týdnech bylo z okruhu třiceti kilometrů kolem elektrárny evakuováno dalších sedmdesát tisíc lidí. Celkově bylo kvůli katastrofě evakuováno tři sta padesát tisíc osob.

Samostatnou kapitolou je způsob, jakým o černobylském neštěstí informoval Sovětský svaz a také ostatní země tehdejšího sovětského bloku. Šlo o typickou ukázku socialistické propagandy, která na jedné straně zatajovala vlastní neúspěchy, na druhé straně útočila na západní sdělovací prostředky, jež se snažily o nehodě objektivně hovořit. A právě rozhlasové vysílání ze dnů po černobylské havárii připomene další pořad z cyklu Archiv Plus.

Celkově bylo kvůli katastrofě evakuováno tři sta padesát tisíc osob. Desítky, převážně starých lidí si na nový domov nezvykly a stále žijí v zamořené oblasti.

Rozhodně ne každý tyto vertikály vnímá kladně. Ba naopak, čmoudící komín je dnes chápán spíše jako něco přežilého, co v našem prostředí nemá místo. Jsou ale tací, co hodnoty těchto staveb dokážou ocenit. Komíny mají rádi, obdivují je a staly se pro ně každodenní zábavou. Říkají si komínáři. A právě do jejich světa se vydává další z Radiodokumentů na stanici Vltava.

Byl rok 1981, v tehdejším socialistickém Československu nebylo příliš zábavy, která by uspokojovala mladistvé plné elánu. Vznikl prostý nápad: vylézt na tovární komín. Výstup na takovouto konstrukci je sám o sobě velký zážitek, není proto divu, že akce byla brzy zopakována. V průběhu let tato myšlenka postupně strhávala čím dál více lidí a kromě samotného zážitku z výšek byli další jedinci přitahováni i jistou formou recese, kterou se „komínolezci“ prezentovali.

Vznikl Svaz českých komínářů, který sdružuje jednotlivé lezce, a dnes se tato záliba stala téměř masovou záležitostí. Vytvořena byla pravidla i etický kodex. Z původně exhibicionistického počínání se začala stávat činnost bohulibější, především v systematické evidenci těchto staveb na našem území i ve světě. V neposlední řadě také v poukazování na zapomenuté hodnoty těchto často krásných a architektonicky nebo alespoň historicky cenných staveb. Touha komínářů je ale nadále především po komínech lézt.

Jak ale můžou lézt, když komíny jsou často ukryty ve střežených elektrárnách nebo za vysokými ostnatými ploty v areálech továren a správci i majitelé těchto provozů nemají důvod je na své komíny pouštět? Dokument Industriální vertikály – a ti, co po nich lezou se pokouší blíže nahlédnout do tohoto světově ojedinělého společenství. Zachycuje atmosféru zdolávání komínů včetně nočního plížení průmyslovými areály, což bývá s pokořením komínu často spjato.

Z původně exhibicionistického počínání se stala užitečná činnost. Komínáři dnes systematicky evidují komíny na našem území i ve světě a poukazují na architektonicky cenné stavby.