Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

David Auburn. Rozhlasová hra. V matematice existují krásné a elegantní a nezvratné důkazy. Horší je to v životě. Překlad Jan Hančil. Rozhlasová úprava a dramaturg Martin Velíšek.  Zvuky Petr Šplíchal. Mistr zvuku Radek Veselý. Hudba Kryštof Marek. Produkce Jana Knappová.Režie Dimitrij Dudík.

Obsazení: Catherine (Magdalena Borová), Robert (Viktor Preiss), Hal (Marek Holý), Claire (Apolena Veldová).

Natočeno listopad 2015. Premiéra 2. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 83 min.) v rámci cyklu Americký rok. Repríza 15. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 19. 10. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Pozn.: Hra, odměněná Pulitzerovou cenou, vypráví o hledání nepopíratelného matematického důkazu, o lásce a rodinných vztazích, o šilenství a genialitě.

Lit.: anonym: David Auburn: Důkaz. In web ČRo 3 Vltava, leden 2016 (článek). – Cit.: David Auburn se narodil v Chicagu a vyrůstal v Columbu, Ohaiu a v Arkansasu. Na vysokou školu se vrátil do Chicaga. S divadlem se poprvé aktivně setkal jako s nepovinným předmětem. V Chicagu pak spolupracoval se skupinou, která hrála jím psané scénky. Ty se postupně prodlužovaly, až napsal aktovku, kterou nastudovali jeho kamarádi. První celovečerní hru napsal během posledního ročníku studia a poslal ji spolu s žádostí o stipendium do Amblin Entertainment v Universal Studios. Steven Spielberg v jeho rámci zval do Los Angeles každý rok deset spisovatelů. 

Když přišlo pozvání, byl sice Auburn zaskočen, o kariéře spisovatele či scénáristy neuvažoval, ale nakonec se kursu zúčastnil. Po jeho skončení se s rozhodnutím psát hry vypravil do New Yorku, ale trvalo osm let, než si tímto způsobem vydělal nějaké peníze.  

Dva roky strávil v Juilliardově programu pro dramatiky. Jeho první celovečerní hra, absurdní komedie Skyscaper, se hrála v off broadwayském divadle v roce 1997. Netrvalo to dlouho, ale zhlédli ji lidé z vedení Manhattan Theatre Club a u mladého autora si objednali hru. David Auburn jim napsal Důkaz. 

Na vznik hry vzpomíná: „Nezačal jsem od matematiky, začal jsem s představou dvou sester, které bojují skrze něco, co mezi nimi zůstalo po smrti jejich otce. Také jsem chtěl psát o někom, kdo se obává, že zdědil po rodičích mentální poruchu. Nevěděl jsem, jestli tyhle dva nápady patří do jedné hry, nebo ne, ale četl jsem právě tehdy o matematice (rád si čtu populárně vědecké knížky) a viděl jsem, že to by mohlo fungovat jako pojítko těchto dvou zápletek a to z několika důvodů. Zaprvé, protože množí slavní matematici (nejslavnější Kurt Gödel) trpěli duševní nemocí. Za druhé, protože autorství matematického důkazu může být zpochybněno jiným způsobem než kupříkladu rukopisu románu, nebo malby. Za třetí, shledal jsem, že matematici jsou zajímaví, je to živá a soutěživá subkultura, taková, kde se rodí mnohá dramata, a myslel jsem, že je to oblast, která bude relativně blízká publiku. 

V té hře ale v podstatě žádná matematika není, takže to pro mě je pocta, když si lidé myslí, že jej jí tam víc než ve skutečnosti je. Vždycky jsem si myslel, že jsem napsal drama o rodině, která se pohybuje v akademických kruzích. Na postavách vědců je vždycky něco legračního. Domnívám se, že každý z nás se bojí toho, že se podobá svým rodičům a zároveň v to doufá. Doufá, že zdědí vlastnosti, které obdivuje a současně že se něčemu vyhne – následování těch vzorů, o které není co stát.“ 

V roce 2001 získal David Auburn za svou hru Důkaz dvě nejvýznamnější americké ceny: Tony Award a Pulitzerovu cenu. Později přepsal hru do podoby filmového scénáře a režisér John Madden natočil v roce 2015 stejnojmenný film v hlavní rolích s Anthony Hopkinsem, Gwyneth Paltrowovou a Jakem Gyllenhaalem. V Česku měla hra premiéru na jevišti Divadla v Řeznické (2004) v režii Miroslava Krobota; hlavní představitelka Vanda Hybnerová dostala za svůj výkon Cenu Thálie. 

Pro režiséra Sydnyho Pollacka připravil David Auburn filmový scénář podle románu Triage. Další hru Sloupkař (The Columnist) publikoval až v roce 2012. O dva roky později byla uvedena jeho hra Ztracené jezero (Lost Lake). Režisér Alejandro Agresti natočil podle Auburnova scénáře film Dům u jezera (The Lake House) s Keenem Reevesem a Sandrou Bullock v hlavních rolích. Scénář pro svůj filmový režijní debut Dívka v parku (The Girl in the Park) si Aburn také napsal sám. 

Lit.: Kamberský, Jakub: Důkaz kvalitního herectví. In Týdeník Rozhlas 4/2016 (recenze). – Cit.: Drama o matematice a matematicích, ctižádosti, talentu, křehkosti lidské duše, zneuznanosti, komplikovaných rodinných vztazích – tím vším je původně divadelní komorní hra Důkaz z pera amerického autora Davida Auburna.

Příběh nadané matematicky Catherine, jež po svém otci krom talentu zdědila nejspíš i dispozice duševního onemocnění a která svému nemocnému otci obětovala pět let života a studium na prestižní univerzitě, je tuzemským divákům jistě dostatečně znám, ať už z tuzemských divadel, či ze stejnojmenného amerického filmu z roku 2005 s Gwyneth Paltrow a Anthony Hopkinsem.

Naskýtá se proto otázka, má-li vůbec význam převádět natolik známou hru do podoby rozhlasové inscenace. Odpověď je zřejmá – rozhodně ano. Jde o silný příběh, založený na emočním vypětí, s důrazem nejen na to, co je vyřčeno, ale hlavně jak je to vyřčeno. Tedy drama, které je pro rozhlas jak stvořené. Posluchači Vltavy si mohli Důkaz, vysílaný v rámci celoročního projektu Americký rok, vychutnat v sobotu 2. ledna v odpoledním cyklu Rozhlasové jeviště. Režisér Dimitrij Dudík upozadil zvukovou složku ve prospěch slov, což dává vyniknout komornosti brilantně napsaného dramatu. Vše dokresluje podmanivá jazzová hudba Kryštofa Marka.

Zcela mimořádný prostor zde dostali herci. Kromě vynikajícího Viktora Preisse v roli zprvu pregnantního matematika Roberta, postupně se proměňujícího ve vyhaslý stín sama sebe, ochromený duševní chorobou, odvedla suverénní výkon také Apolena Veldová, jejíž Claire je praktickou, navenek spokojenou ženou, ve skutečnosti však upachtěnou honem za kariérou, bez schopnosti uvědomit si, že materiální pomoc není zdaleka to hlavní. Tahouny inscenace jsou však Marek Holý v roli plachého, nicméně ctižádostivého začínajícího matematika Hala, a především Magdaléna Borová v roli Catherine. Borová Catherine nehraje, ona jí doslova žije. Díky jejímu naprosto přesvědčivému výkonu může posluchač naplno prožít Catherinin osud plný emočních a dramatických zvratů, osud naplněný hořkostí, vnitřní osamělostí, zklamáním. Borová při ztvárnění této postavy dostála prostor pro celou škálu hereckých poloh. Chvíli je ironická, zábavná, okouzlující, vzápětí vyděšená, zlomená, naprosto odevzdaná, bez chuti do života. Je třeba dodat, že bezmála devadesát minut dlouhá inscenace uplyne jak voda a že byla radost po dlouhé době vyslechnout novou nahrávku, která se za každou cenu neopírá o náročný zvukový design, nelibuje si ve vyčnívajícím „evropském soundu“, naopak. Důkaz není pouze důkazem kvalitního herectví, ale i důkazem schopnosti dělat rozhlas rozhlasem, tedy prostorem, kde má hlavní váhu slovo, silné sdělení.

Tvůrci nezjištěni. Dramaturgie Klára Novotná.

Natočeno 2015. Premiéra 31. 12. 2015.

Tankred Dorst. Rozhlasová adaptace „neromantické lovestory“. Dramatický příběh o potřebě vlastnit a touze být milován s podtitulem „pokus o pravdu“.  Podle povídky Miguela de Unamuna. Autorská spolupráce Ursula Ehlerová. Z německého originálu „Rernando Krapp hat mir diesen Brief geschrieben“ přeložil Ondřej Černý. Rozhlasová úprava a dramaturgie Klára Novotná. Hudba a zvuková realizace Filip Skuhrovec. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení: Krapp (Ivan Trojan), Julie (Tereza Dočkalová), hrabě (Martin Myšička) a otec (Oldřich Kaiser).

Natočeno 2015. Premiéra 19. 12. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) k 90. výročí narození Tankreda Dorsta. Repríza 6. 11. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 3. 6. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) k úmrtí Tankreda Dorsta; 12. 10. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: Novotná, Klára: Tankred Dorst: Fernando Krapp mi napsal dopis. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2015 (článek). – Cit.: Fernando Krapp muž s tajemnou minulostí a obrovským jměním, jenž se teprve nedávno objevil ve městě, vypomůže otci krásné Julie z dluhů a odměnou žádá právě jeho dceru. Ovšem nikoli jako pouhý obchod – chce její lásku. A Julie, otřesená takovým jednáním do hloubi duše, … se do Fernanda Krappa skutečně zamiluje. Cele a hluboce, přesně, jak si to přál. Ale manželství s člověkem, pro něhož je jakékoli sdílení citů k jen smíchu a k pohrdání, se pro oddanou Julii, postupně stává peklem. Podaří se jí ve Fernandovi vzbudit alespoň nějaké pohnutí? Je vůbec něco, co může otřást jeho kamenným srdcem? Ale ano – smrt. Teprve v okamžiku smrti je schopen otevřeně milovat.

Současný německý dramatik Tankred Dorst napsal (ve spolupráci se svou ženou Ursulou Ehlerovou) dal své hře podtitul „pokus o pravdu“ a inspirací pro napsání mu byla povídka z roku 1920 španělského spisovatele Miguela de Unamuna Celý muž, která mu bezesporu poskytla skvělý dramatický materiál. Kostru děje, základní téma i postavy převzal dramatik z již Unamunova textu. Na rozdíl od předlohy, která se více soustředí na Krappův charakter, však staví do centra pozornosti Julii a oblouk, který hrdinka a v průběhu svého vztahu s Fernandem opíše. Specifikem dramatické podoby je také ojedinělý, stylizovaný jazyk, který dává drsnému příběhu zvláštní působivost a poetičnost.

Do češtiny hru přeložil Ondřej Černý. Pro Český rozhlas hru nastudoval režisér Petr Mančal a pro realizaci získal vskutku šťastné herecké obsazení. Fernanda Krappa, člověka lhostejného i uhrančivého, ledového i vroucího, si zahrál Ivan Trojan. V křehké, ale vnitřně nebývale silné Julii objevil režisér pro rozhlas nový hlas – herečku Terezu Dočkalovou, která se náročného úkolu zhostila s mimořádnou vnímavostí, přesností a vnitřním zaujetím. Juliina otce ztvárnil, s přesvědčivostí, které jsou na malé ploše schopní jen skuteční mistři, Oldřich Kaiser. Úhelník vztahů doplňuje postava rozcitlivělého hraběte Bordavely v podání Martina Myšičky. Ten si tuto úlohu zopakoval po více než dvaceti letech – v roce 1992 hrál stejnou roli v české premiéře Dorstova textu v režii Petra Lébla v Divadle Na zábradlí.

Podle povídky Miguela de Unamuna za autorské spolupráce Ursuly Ehlerové. Z německého originálu Fernando Krapp hat mir diesen Brief geschrieben.

Lit.: Novotná, Klára a kol.: Tankred Dorst: Fernando Krapp mi napsal dopis. In web ČRo 3 Vltava, 5. červen 2017 (článek). – Cit.: Ve čtvrtek 1. června zemřel v Berlíně jeden z nejhranějších současných německy píšících dramatiků Tankred Dorst. Jeho tvorbu připomínáme inscenací s Ivanem Trojanem, Martinem Myšičkou a Terezou Dočkalovou v hlavních rolích. Dramatický příběh o potřebě vlastnit a touze být milován s podtitulem „pokus o pravdu“.

Hry Tankreda Dorsta získaly velkou popularitu přesto, anebo možná právě proto, že jsou plné skepse a ironie. I u nás se Dorstovy texty staly základem dnes už legendárních inscenací, ať už je řeč o Merlinovi (1988, Realistické divadlo,  režie Miroslav Krobot) nebo o hře Fernando Krapp mi napsal dopis, která měla v režii Petra Lébla premiéru ve stejném divadle, ale záhy se stala zásadním číslem repertoáru Divadla na zábradlí.

Tankred Dorst se narodil 19. prosince 1925 v Oberlindu, ale většinu svého života prožil v Mnichově. Jako sedmnáctiletý narukoval do armády a záhy skončil v zajetí Ze zajateckých táborů se vrátil až v roce 1947. O tři roky později začal studovat německou literaturu, dějiny umění a divadla v Bambergu a Mnichově. Studia ale nedokončil.

Válečná zkušenost ovlivnila výrazně jeho pohled na svět. Jeho hry mají často podobu grotesky nebo frašky a je na nich patrný vliv autorů absurdního divadla. První významnější hry byly uváděny v šedesátých letech Lübecku, Mannheimu a Heidelbergu. V následujících letech se dočkaly překladů a inscenací po celém světě.

V oblasti dramatu pro něj první větší úspěch znamenala aktovka Grosse Schmahrede an der Stadtmauer (překládaná do češtiny jako Velké lhaní pod hradbami), kterou uvedl Český rozhlas. První hrou, která se objevila na českém jevišti, byla Maurka v roce 1980 v Rokoku. Mezinárodní věhlas ovšem Dorst získal už v roce 1968 hrou Toller, zachycující epizodu ze života levicového expresionistického dramatika (do češtiny nebyla přeložena).  Na některých hrách spolupracoval se svou životní partnerkou Urschulou Ehlerovou. Jeho nejrozsáhlejší a patrně i nejznámější hra je monumentální freska Merlin aneb Pustá zem, která měla premiéru v roce 1981 v Düsseldorfu a je přirovnávána ke Goethovu Faustovi.

Z Dorstových her se na českých jevištích objevily i další tituly Aucassin a Nicoletta, Pan Paul, Já, Feuerbach!, Zatáčka, Legenda o nebohém Jindřichovi, Jak šel Matěj na obra a Málinka, bobr a král na střeše.

V Českém rozhlase vznikly kromě Velkého lhaní pod hradbami dále inscenace jeho her Pan Paul (1995), Akrobati (1998) a Fernando Krapp mi napsal dopis (2015). A právě touto inscenací si tvorbu Tankreda Dorsta připomeneme.

Fernando Krapp muž s tajemnou minulostí a obrovským jměním, jenž se teprve nedávno objevil ve městě, vypomůže otci krásné Julie z dluhů a odměnou žádá právě jeho dceru. Ovšem nikoli jako pouhý obchod – chce její lásku. A Julie, otřesená takovým jednáním do hloubi duše, … se do Fernanda Krappa skutečně zamiluje. Cele a hluboce, přesně, jak si to přál. Ale manželství s člověkem, pro něhož je jakékoli sdílení citů jen k smíchu a k pohrdání, se pro oddanou Julii, postupně stává peklem. Podaří se jí ve Fernandovi vzbudit alespoň nějaké pohnutí? Je vůbec něco, co může otřást jeho kamenným srdcem? Ale ano – smrt. Teprve v okamžiku smrti je schopen otevřeně milovat.

Tankred Dorst napsal hru ve spolupráci se svou ženou Ursulou Ehlerovou a dal jí podtitul „pokus o pravdu“. Inspirací pro napsání mu byla povídka z roku 1920 španělského spisovatele Miguela de Unamuna Celý muž, která mu bezesporu poskytla skvělý dramatický materiál. Kostru děje, základní téma i postavy převzal dramatik z již Unamunova textu. Na rozdíl od předlohy, která se více soustředí na Krappův charakter, však staví do centra pozornosti Julii a oblouk, který hrdinka a v průběhu svého vztahu s Fernandem opíše. Specifikem dramatické podoby je také ojedinělý, stylizovaný jazyk, který dává drsnému příběhu zvláštní působivost a poetičnost.

Do češtiny hru přeložil Ondřej Černý. Pro Český rozhlas hru nastudoval režisér Petr Mančal a pro realizaci získal vskutku šťastné herecké obsazení. Fernanda Krappa, člověka lhostejného i uhrančivého, ledového i vroucího, si zahrál Ivan Trojan. V křehké, ale vnitřně nebývale silné Julii objevil režisér pro rozhlas nový hlas – herečku Terezu Dočkalovou, která se náročného úkolu zhostila s mimořádnou vnímavostí, přesností a vnitřním zaujetím. Juliina otce ztvárnil, s přesvědčivostí, které jsou na malé ploše schopní jen skuteční mistři, Oldřich Kaiser. Úhelník vztahů doplňuje postava rozcitlivělého hraběte Bordavely v podání Martina Myšičky. Ten si tuto úlohu zopakoval po více než dvaceti letech – v roce 1992 hrál stejnou roli v české premiéře Dorstova textu v režii Petra Lébla v Divadle Na zábradlí.

Jan Neruda. Veselohra o tom, jak se vyhládlý doktor Svoboda svou neopatrností dostane do svatební šlamastiky. Rozhlasová adaptace divadelní hry. Hudba Mario Buzzi. Zvukový mistr Lukáš Dolejší. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Lukáš Kopecký.

Osoby a obsazení: Jan Svoboda (Tomáš Kobr), Anna Bobrovská (Věra Zástěrová), Anna, její dcera (Michaela Baladová), Čermák (Radoslav Šopík), Martin, sluha u Bobrovských (Jiří Daniel), Sklepník (Ondřej Halámek).

Nastudovalo Brno 22. 7. 2015. Premiéra 18. 12. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet. Repríza 9. 7. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 11. 11. 2023 (ČRo Olomouc, 18:05 h.) v cyklu Setkání s literaturou.

Lit.: Kopecký, Lukáš:  Backstage – ŽENICH Z HLADU. In Lukáš Kopecký web, 22. 7. 2015 (zpráva). – Cit.: Dnes jsme v brněnském studiu Českého rozhlasu dokončili další z plánovaných aktovek Jana Nerudy, a sice Ženicha z hladu, veselohru v jednom jednání. Svižná situační komedie s učebnicově anekdotickou zápletkou kolem doktora Jana Svobody, který se nedorozuměním a záměnou za svého soujmenovce dostane nejen ke své milé, ale nakonec i k vytouženému jídlu a nadto ještě získá šedesát tisíc věna. Hra se vyznačuje břitkými postřehy, promluvami stranou, slovním i situačním vtipem a v neposledku vděčnými hereckými příležitostmi. O jejím zařazení do vysílání stanice ČRo Vltava zde budete včas informováni.
„Co ale teď? Řeknu-li, že se nechci ženit, co pak? Odtud mne vyženou bez hostiny, v hostinci budou už po obědě, a beztoho bych po cestě snad hlady zemřel. Mohu nyní ve své neodhodlanosti začít pěkný monolog jíst či nejíst.“

Lit.: Hložková, Hana: Jan Neruda: Ženich z hladu (sleeve-note). – Cit.: Anekdotická hříčka Ženich z hladu od Jana Nerudy, spočívá v omylu, vyplývajícím z nečekané záměny osob stejného jména a příjmení. Tím, kdo se shodou okolností dostane do víru svatebních příprav a následné ženitby, je doktor medicíny Jan Svoboda. Kromě jednoduché zápletky, ve které vdova Bobrovská musí kvůli dědictví neprodleně provdat dceru, je motor situační komedie hnán silou jediné motivace hlavního hrdiny – totiž touhou po ukojení hladu po dlouhé cestě z Prahy do zdejšího maloměsta, kde se hodlá usadit.

V brilantní humoristické miniatuře o svatební šlamastice vyhládlého doktora Svobody navíc Jan Neruda záměrně zesměšňuje formu, které se věnoval v té tobě známý dramatik August von Kotzebue, jehož veseloherní produkce byly velmi oblíbené. Veselohra v jednom jednání s názvem Ženich z hladu byla poprvé hrána 1. ledna 1859 ve Stavovském divadle. Námět hry nebyl původní, autor vycházel z německé dramatizace francouzské povídky, která vyšla s názvem Eine Heirat aus Hunger roku 1842 v německy psaném listu Bohemia.

Výchozím principem rozhlasové inscenace, která vznikla ve spolupráci režiséra Lukáše Kopeckého a hudebního skladatele Maria Buzziho, je ironická nadsázka, se kterou v různých rovinách pracoval sám autor. Ve vypjatém tempu komedie udržují herečtí interpreti konkrétní typy postav – od zámožného strýčka, naivní dívky, koketní matróny, až k potrhlým sluhům. V titulní roli pohotového, chytrého a velkoměstem protřelého doktora, vyniká Tomáš Kobr. V hudebně zvukové kompozici díla jsou uplatňovány hudební persifláže, vycházející ze svatebních a pohřebních melodií, ale i umné zvukové vtipy, pracující např. se vystupňovaným škručením hladového žaludku. Přestože inscenátoři dílo neinterpretují přehnaně „muzeálně“, duch doby a úcta k sarkastickému dramatickému stylu Jana Nerudy, je ve hře dobře znát.

Rozhlasová koláž z textů Franze Kafky a Jiřího Ortena. Scénář Martina Schlegelová, Marie Špalová a Petra Zvonařová. Hudba Aleš Březina. Režie Martina Schlegelová. Dramaturgie Renata Venclová a Klára Novotná.

Účinkují Petr Stach, Jiří Böhm, Tereza Vilišová a Tereza Hofová.

Natočeno 2015. Premiéra 28. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 60 min.).

Původně byla premiéra plánována na 26. 11. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.).

Lit.: Špalová, Marie: Kafka, Orten a Březina v Kabaretu. In web ČRo 3 Vltava, leden 2016 (článek). – Cit.: Co mají společného Jiří Orten (1919-1941) a Franz Kafka (1883-1924)?   Když Kafka zemřel, bylo Ortenovi necelých pět let. A přesto se tvůrci Originálního kabaretu Orten ‒ Kafka rozhodli oba autory propojit a koláž z jejich tvorby obohatili o hudbu Aleše Březiny.

„Nápad vznikl již před patnácti lety ještě během studií na pražské DAMU. Fascinovány tvorbou Jiřího Ortena jsme s Marií Špalovou hledaly možnost, jak uvést jeho tvorbu na divadle“, říká jedna z autorek Martina Schlegelová. Paralela mezi oběma autory, kteří byli značně ovlivněni existencionalismem, se dá nalézt jak v jejich životních osudech, tak ve tvorbě, a především pak v tématech, která se do ní v obou případech otiskují. „Zdá se, jakoby to, co Kafka ve svých apokalyptických vizích zaznamenal, později na začátku druhé světové války Jiří Orten sám žil“, dodává Schlegelová. Koláž z Ortenových deníků a poezie a úryvků Kafkovy prózy získala podobu poetického kabaretu a byla uváděna v prostoru kavárny Montmartre, kde kdysi Franz Kafka podobný kabaret navštěvoval.

Rozhlasová inscenace, která vznikla v roce 2015, ponechává jako ústřední prostředí právě Kabaret, do kterého ze svých podkrovních bytů sestupují pánové Franz Kafka v podání herce Petra Stacha a Jiří Orten, kterého hraje v rozhlase debutující Jiří Böhm. Kabaretem posluchače provází androgynní Konferenciér v podání herečky Terezy Hofové, který se stává nejen průvodcem, ale také ironickým komentátorem a především hybatelem děje. Manipuluje oběma mladými hrdiny, roztáčí kola dějinných událostí a zpovzdálí sleduje, jak se vyrovnávají s blížící se válkou, ale také s nešťastnou láskou, či dětstvím. Archetypální postavou v Kabaretu je Žena v podání Terezy Vilišové, která se ze Zpěvačky proměňuje v Matku, později pak v Milenku či symbolickou postavu jara.

Nedílnou součástí inscenace je původní hudba z pera Aleše Březiny, v jejíž poetice můžeme hledat ozvuky meziválečné poetiky. Nejvýraznější pak jsou zhudebněné Ortenovy básně, které zazní v podání Terezy Vilišové a Jiřího Böhma za doprovodu tria ve složení klavír, housle a klarinet. Rozhlasovou premiéru Originálního kabaretu Orten ‒ Kafka vysílal Český rozhlas Vltava ve čtvrtek 28. ledna 2016 od 20.00.

Jan Urban a Marek Pivovar. Rozhlasová hra. Kapitola z dějin poválečného Československa, která se odehrála červnové noci roku 1945. Dramaturgie Eva Lenartová. Režie Petr Gábor.

Účinkují Jan Fišar, Adrian Jastraban, Sylvie Krupanská, David Viktora, Tomáš Jirman, Ivan Dejmal, Pavel Cisovský, Marek Cisovský, Dušan Urban, František Večeřa, Josef Kaluža, Vladimír Polák, Ivana Šuláková, Kateřina Huberová a František Strnad.

Nastudovala Ostrava v roce 2015. Premiéra 24. 11. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 69 min.). Repríza 16. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 7. 5. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Lit.: anonym: Jan Urban a Marek Pivovar: Masakr. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2015 (článek). – Cit.:  Kapitola z dějin poválečného Československa, která se odehrála červnové noci roku 1945.

Hra Jana Urbana a Marka Pivovara s úderným názvem Masakr je inspirována historickými událostmi. V internetové encyklopedii najdeme podrobnosti k nočnímu dramatu z roku 1945 pod heslem Masakr na Švédských šancích. Právě tam, nedaleko Přerova, totiž z 18. na 19. června 1945 příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky vedeni poručíkem Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou zmasakrovali 265 německých obyvatel Slovenska.

Temnou kapitolou poválečných dějin Československa se publicista a vzděláním historik Jan Urban začal zabývat už před lety. Přečetl knihy, prostudoval archivy, hledal zasuté dokumenty a poslední pamětníky. Pak vytvořil postavu Jana Kapitána a společně s Markem Pivovarem ji poslali do boje za spravedlnost.  

Jejich westernový hrdina nemá mnoho času, blíží se totiž rok 1948… Zatímco ostravský historik Tomáš Staněk, který se temnou moštěnickou epizodou začal podrobně zabývat na počátku 90. let, je přesvědčen, že Karola Pazúra k jeho bestiálnímu řádění vedly sadistické rysy povahy, Jan Urban s Markem Pivovarem, chráněni autorskou licencí, vedou své vyprávění komplikovanějšími cestami. V dostupných zdrojích lze snadno dohledat, že oné noci byli zavražděni hlavně Karpatští Němci a Maďaři, ale také několik Slováků, a kromě mužů zahynulo 120 žen a 74 dětí. Historikové označují celou událost, o níž se před listopadem 1989 zarytě mlčelo, svou bestialitou za naprosto výjimečnou. 

Jen zásluhou Františka Hýbla, autora knihy Krvavá noc na Švédských šancích (Kniha byla vydána v češtině i s německým překladem), se po roce 1989 tragický příběh vynořil ze zapomnění. Více než třicet let shromažďoval František Hýbl dokumenty a výpovědi svědků. Tragédie na Švédských šancích tak dostala svého „osobního“ historika. 

Už v létě 1947 v moravské mutaci Svobodného slova a časopisu Čas vyšly články s prvními informacemi o hrůzném zločinu, jako první ovšem zareagovala komunisty ovládaná Státní bezpečnost a začala vyšetřovat autora článku, bývalého četnického strážmistra Svobodu, za pomluvu. Jenomže to už se do věci vložil neohrožený olomoucký státní zástupce František Doležel a ještě v červenci téhož roku kriminální služba v Přerově vyslechla desítky svědků. 

Protože nesměla vyslýchat vojenské osoby, vedla výslechy taky vojenská prokuratura, kde se všem snahám o zastavení vyšetřování postavil bratislavský vojenský prokurátor Anton Rašla. Pak přišel únorový puč. Podle Jana Urbana skrývá hrůzný případ stále ještě řadu tajemství…

Michal Lázňovský. Rozhlasová hra. Příběh kunsthistoričky Rose Vallandové, která se jednoho dne ocitla tváří v tvář nejbezohlednějšímu sběrateli umění Hermannu Göringovi, a stala se nejvýznamnější francouzskou špiónkou v oblasti umění.  Hudba Jiří Neužil. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie autor.

Osoby a obsazení: Rose (Apolena Veldová), Maurice (Oldřich Vlach), Göring (Jiří Dvořák), Borchers (Ivan Řezáč), von Behr (Svatopluk Skopal), Lohse (Jan Šťastný), Jaujard (Ivan Trojan), Hofer (Jan Vlasák), Jacquelin (Dana Černá) a německá stráž (Lothar Martin).

Natočeno 2015. Premiéra 19. 11. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 62 min.). Repríza 8. 5. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 7. 5. 2022 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama; 8. 5. 2025 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.).

Lit.: anonym: Rajchsmaršál a muzejní myš. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2015 (článek). – Cit.: Příběh kunsthistoričky Rose Vallandové, která se jednoho dne ocitla tváří v tvář nejbezohlednějšímu sběrateli umění Hermannu Göringovi, a stala se nejvýznamnější francouzskou špiónkou v oblasti umění.

Kdyby byla mužem, znal by ji celý svět. Ale ona byla žena, intelektuálka, která se vypracovala z chudých poměrů, navíc lesbička, a ještě ke všemu nezkorumpovatelná. Osud kunsthistoričky Rose Vallandové se radikálně změnil na podzim roku 1940. Tehdy nacisté začali v pařížském muzeu Jeu de Paume shromažďovat umělecké sbírky uloupené židovským rodinám. 

Jednoho dne se tak ocitla tváří v tvář nejbezohlednějšímu sběrateli umění, Hermannu Göringovi a stala se nejvýznamnější špiónkou v oblasti umění za 2. světové války. Zachránila pro svět tisíce uměleckých děl uloupených nacisty v okupované Francii. Díky tomu, že tajně evidovala ukradené umělecké předměty, bylo možné po válce zjistit jejich právoplatné vlastníky. Její zásluhy začínají být doceněny až dnes. 

Jan Vedral. Rozhlasová hra. Co se skrývá ve sklepeních honosných vil a o čem vypovídají odposlechy pořizované estébáckými metodami? Jaké dědictví přebírá dnešek po generaci budovatelů krytů studené války? Generační drama, jehož nadsázku skutečnost doběhla.  Zvuk Dominik Budil.  Hudba a zvukový design Ondřej Gášek. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Petr Mančal.

Osoby a obsazení:  Petr Rosák, plukovník ve výslužbě, jeho nadřízený, 72 let (Pavel Rímský), ing. Josef Pátek, major ve výslužbě, 65 let (Ladislav Mrkvička), Veronika Pátková, jeho druhá manželka, 54 let (Taťjana Medvecká),  Alexander, jeho syn z prvního manželství, 45 let (Ivan Řezáč),  Jana Pátková, dcera Josefa a Veroniky, 34 let (Magdalena Borová),  Jakub, vysokoškolák bez stálého zaměstnání, 28 let (Ondřej Brousek).

Natočeno 2015. Premiéra 17. 11. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 60 min.). Repríza 6. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra; 19. 11. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Původní verze názvu: Strýček Příhoda

Text in: Vedral, Jan: Jan Vedral dramatik. Brno: Větrné Mlýny, 2018.

Lit.: anonym: Jan Vedral: Pro strýčka příhodu. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2015 (článek). – Cit.: V den státního svátku 17. listopadu má premiéru původní rozhlasová hra letošního šedesátníka Jana Vedrala Pro strýčka příhodu. Má-li v tomto svátečním dnu jít o reflexi toho, kam dospěla česká společnost za 26 let svého svobodného vývoje po pádu totality i toho, jak nesličnou podobu dneška ovlivňuje nedostatečně strávená minulost, pak, věříme, je poslech této novinky vhodným podnětem pro takové ne zcela přívětivé zamyšlení. 

Autor v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas hru představuje takto: „Strýček příhoda ukazuje, jak nereflektovaná minulost deformuje život naší pospolitosti nejen na společenské, ale i na té rodinné úrovni. Zapíraný syn bývalého estébáka se po letech v emigraci vrací do Čech, aby se domohl dědictví po své matce a vypořádal se se svým otcem. A nachází otce – rozvědčíka, sice již v penzijním věku, ale pilně s exsoudruhy pracujícího pro sekuritní agenturu, zabývající se mimo jiné odposlechy, a objevuje matčinu vilu, kterou tento stavitel protiatomových krytů proměnil v bunkr, ve kterém se skrývá ohavné tajemství.“ 

Ve většině svých rozhlasových textů (Urmefisto, Delfy, Ve skladišti mé hlavy, Dabér, Jackson, seriál Xaver) se Vedral nutkavě obírá společenskými tématy. Hra Pro strýčka příhodu byla původně napsána pro vyzývatelskou autorskou soutěž k 90. výročí ČRo, která chtěla povzbudit autory právě k dramatické reflexi nedávné minulosti a současnosti. 

Skica, která odešla do soutěže, v ní neuspěla, a autor dnes soudí, že právem. „Na základě důkladných analytických připomínek tehdejší šéfdramaturgyně K. Žantovské a svého dvorního rozhlasového dramaturga H. Pekárka jsem hru radikálně přepracoval. Prvotní neúspěch, který ukázal, že jsem nedokázal jasně sdělit to, co jsem měl na mysli, a čas textu – doufám – prospěly.“ 

Autor je přesvědčen i o tom, že dnešek hru, původně myšlenou jako nadsázka, doběhl: „Když jsem před lety text koncipoval, koho by napadlo, že se naše politika začne dělat ne demokratickou diskusí, ale vynášením odposlechů a fízlováním? Že se estébáctví etabluje nejen ekonomicky, ale i politicky a začne se bezostyšně domáhat nejen pardonu, ale dožadovat i uznání? Tehdy mě inspirovaly materiály o Honeckerově krytu, který pro svou věrchušku zbudovali soudruzi z NDR. A dnes, jak se dočítám, staví se u Českého Brodu rezidenční apartmánový kryt pro boháče. Zdá se mi, že do marasmu, z nějž jsme se v devadesátých letech s jejich étosem snažili vybřednout, zapadáme zase až po nos.“

Lit.: Hnilička, Přemysl: Bunkry v lidských duších. In Týdeník Rozhlas 47/2015 (článek). – Cit.: Tyto příběhy se občas vynoří. Jednou je to Horo Onoda, Japonec, který se včas nedozvěděl o konci druhé světové války a na ostrově Lubang, který střežil vstup do Manilského zálivu, až do první poloviny sedmdesátých let „bojoval proti nepříteli“, přestože jej i vlastní příbuzní jezdili přesvědčovat, že už válka dávno skončila. Podruhé paranoidní vědec Clavin Weber z filmu Hugha Wilsona Dožeň, co se dá! (1999); ten pro svou rodinu v padesátých letech vybuduje výtečně zabezpečený a zásobený protiatomový kryt a desítky let nekontaktuje okolní svět… Příběhy lidí chycených do vlastních strachů a obav.

Podobný osud potkal i rodinu majora ve výslužbě – inženýra Pátka z rozhlasové hry Jana Vedrala Pro strýčka příhodu. Pětašedesátiletý bývalý estébák drží svou druhou manželku Veroniku a jejich pětatřicetiletou dceru Janu v opevněném sklepním bunkru. Nesmířil se s pádem totalitního režimu a Listopad pro něj znamenal zkázu, pád veškerých jeho snů a nadějí. Jediný kontakt, který udržuje s vnějším světem, je jeho řídící důstojník, bývalý plukovník Rosák. Pátek vnímá okolní svět pouze jako nebezpečný, zločinný a násilný prostor, před nímž je třeba chránit své nejbližší. Tak to alespoň říká jim samotným… Jeho ideologicky i prakticky opevněný svět však přichází ohrozit host zvenčí – jeho syn z prvního manželství, syn exulantky – Alexandr.

Podobné kryty pravděpodobně neexistují pod domky bývalých estébáků, kteří je kdysi za babku nakoupili po exulantech, které sami vyhnali. Takové kryty existují v nich samých, v jejich duších a myslích. A dnes mají (oprávněně?) pocit, že své „kryty“ plné žlučovité nenávisti mohou znovu otevřít.  Jak o své hře napsal sám autor: „Někteří říkají, že píšu hry o minulosti, která nikoho nezajímá. Tohle měla být fantazie o současnosti, ale, hleďme – kryty jsou zde, estébáci opět se s apetýtem deroucí k moci také, ti, kdož provokují ničivý konflikt jakbysmet. A já se docela bojím, že po sklepích našich rodinných vilek bychom také našli nějaké ty naše Kampuschové, kýčovité sklony k biedermeieru a pokrytectví máme s Rakušany společné. Takže hra o dědictví, které je nesnesitelné, ale s nímž je třeba se vyrovnat, nechceme-li ztratit darovanou svobodu, je velice realistická – i když napsaná blankversem.“

Aktuální a formálně pozoruhodná rozhlasová hra Pro strýčka příhodu vznikla v dramaturgii Hynka Pekárka, bude mít premiéru 17. listopadu na Vltavě. Datum jistě nezvolené náhodně; právě v současnosti je dobré připomenout, že demokracie, kterou někteří tak okázale pohrdají, tu nemusí být navěky. (…)