Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Gabriela Preissová. Rozhlasová adaptace klasického českého dramatu. Nové rozhlasové zpracování tragického příběhu o krásách tváře a duše, o sebelásce a o lásce. Rozhlasová úprava a dramaturgie Klára Novotná. Hudba Marko Ivanovič.  Zvuk Tomáš Mikyška. Zvukový design Jakub Rataj. Odborná spolupráce Libuše Čižmárová. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: stařenka Buryjovka (Naděžda Vicenová), Laca Klemeň (Jiří Vyorálek), Števa Buryja (Ondřej Brousek), Kostelnička Buryjovka (Helena Dvořáková), Jenůfa (Klára Suchá), Stárek (Dušan Sitek), Rychtář (Miroslav Hanuš), Rychtářka (Jana Janěková), Karolka (Veronika Khek Kubařová) a Jano, chlapec (Matěj Převrátil).

Natočeno 2015. Premiéra 31. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h). Repríza 27. 3. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 6. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 28. 10. 2022 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 2. 4. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.

Pozn.: Režisér Aleš Vrzák hovořil o inscenaci v pořadu Telefonotéka (10. 8. 2015).

Lit.: Novotná, Klára: Gabriela Preissová: Její pastorkyňa. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2015 (článek). – Cit.: Nové rozhlasové zpracování tragického příběhu o krásách tváře a duše, o sebelásce a o lásce.

Celoroční projekt Hrdina.cz na jedné straně, Den češtiny na straně druhé – to jsou okolnosti, při kterých Český rozhlas Vltava připomene jednu z prvních českých žen – dramatiček Gabrielu Preissovou; autorku, která otevřeností a naléhavostí svých příběhů zásadně přispěla k otevření nových možností naší dramatické tvorby.

Pro odpolední Rozhlasové jeviště je připraveno v premiéře nové nastudování hry Její pastorkyňa.. Pro rozhlas titul v úpravě Kláry Novotné připravil režisér Aleš Vrzák s Helenou Dvořákovou v roli Kostelničky a Klárou Suchou jako Jenůfou. Dvě ústřední mužské postavy, nevlastní bratry Števu a Lacu, si zahráli Ondřej Brousek a Jiří Vyorálek. Režisér se při práci nepouštěl cestou realistické drobnokresby, ale soustředil se na sílu slova, na podstatu dramatických situací i na bytí a vztahy postav jejich jádru. Zásadní podíl na nové inscenaci má hudební řešení Marka Ivanoviče, které scénickou víceplánovost přetavuje v odpovídající zvukový obraz a vytváří tak svébytný rozhlasový tvar.

Venkovské drama, zasazené do prostředí slovácké vesnice, napsala osmadvacetiletá Preissová v roce 1890 – rok poté, co Národní divadlo uvedlo s nebývalým ohlasem její Gazdinu robu, neméně silný tragický příběh s výjimečnou ženskou hrdinkou. V Její pastorkyni stojí pak proti sobě ženské charaktery hned dva. Své okolí vůlí, rozhodností i zásadovostí převyšující Kostelnička Buryjovka a její schovanka, pastorkyně, Jenůfka. Vdově Kostelničce nedopřál osud šťastné manželství ani vlastní děti, přesto se po smrti svého muže, pijana a mizerného hospodáře, stará s příkladnou péčí nejen o vesnickou kapličku, ale především o nevlastní dceru. A Jenůfčina čistá krása, laskavost a dobré vychování jsou pro ni předmětem téměř domýšlivé hrdosti. Z této pýchy a z nešťastných událostí, při kterých Jenůfa přijde o svou krásu i o lásku lehkomyslného Števy, s nímž tajně čekala dítě, se zrodí osudová tragédie – Kostelnička ve strachu z hanby a pokoření čerstvě narozeného chlapce usmrtí. Za svůj čin, který vyjde najevo, pyká bolestí svědomí i všeobecným odsouzením – v něm ale zazáří Jenůfčino odpuštění.

Pokud se první hra Preissové Gazdina roba stala po svém divadelním uvedení jedinečným argumentačním nástrojem pro ty, kteří podporovali nastupující realismus, byla Její pastorkyňa přijata mnohem rozporuplněji a i mnozí skalní obhájci nového stylu, tragédii tvrdě odmítli a začínající dramatičku nařkli z drsného, přepjatého naturalismu. Nejen s odstupem dnešních více než sto dvaceti let je zřejmé, že Její pastorkyňa není žádným laciným pokusem o šokující podívanou, ale výsostným dramatickým dílem zachycujícím s mimořádnou vnímavostí uvažování a jednání člověka v pavučině mezilidských vztahů i svazujících zákonitostí venkovské společnosti konce devatenáctého století. Prudké společenské i kulturní změny, které přineslo nastupující století dvacáté, umožnily mimo jiné posun v diváckém vnímání a Její pastorkyňa si našla na českých jevištích pevné místo a stala se inspirací pro další tvůrce. Jeden z nich však vycítil sílu Preissové textu dříve než jiní. Pouhé tři roky po premiérovém činoherním uvedení, požádal autorku o svolení k přepracování hry pro operní libreto Leoš Janáček – a jeho hudební uchopení příběh Kostelničky a Jenůfy učinilo světoznámým. Operní podobu Její pastorkyně mohou příznivci Preissové a Janáčka naladit ve stejný den ve večerním vysílání.  

Kabaret v éteru poprvé natáčený přímo v divadle. Záznam představení Divadla v Dlouhé věnovaného tvorbě a osobnosti Josefa Kainara. Scénář Ilona Smejkalová, Miroslav Hanuš a Jan Borna. Dramaturgie Klára Novotná.

Účinkují Miroslav Hanuš, Michaela Doležalová, Kateřina Jirčíková, Ivana Lokajová, Lenka Veliká, Miroslav Hanuš, Čeněk Koliáš, Martin Matejka, Jan Meduna, Milan Potoček, Pavel Tesař, Peter Varga, Martin Veliký, Klotylda Marková, Pavel Lipták, Tomáš Makovský.

Natočeno 2015. Premiéra 29. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 80 min.). Repríza 19. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) z důvodů úmrtí režiséra Jana Borny.

Lit.: Venclová, Renata – Novotná, Klára: Kabaret Kainar – Kainar z Divadla v Dlouhé. In web ČRo 3 Vltava, říjen 2015 (článek). – Cit.: Už třetím rokem uvádí pražské Divadlo v Dlouhé Kabaret Kainar – Kainar, ve kterém zdejší ansámbl skládá poctu tvorbě českého básníka a dramatika, ale rovněž textaře, hudebníka, ilustrátora, výtvarníka a novináře Josefa Kainara. Pro říjnový Kabaret v éteru jsme ve spolupráci s tvůrci připravili jeho zvukový záznam. Přijměte pozvání do divadelního baru, kde herci otevírají jeho dílo slovem, zpěvem i hudbou.

Tradici kabaretů nebo poetických literárně-hudebních večerů ve foyer zahájilo Divadlo v Dlouhé v roce 1998 titulem Kabaret Richard Weiner. Večer věnovaný Josefu Kainarovi je čtvrtou kabaretní inscenací hereckého týmu. A stejně jako předchozí tři kabaretní projekty vychází z výjimečných schopností souboru, jehož členové zpívají, hrají na řadu hudebních nástrojů a zároveň jsou schopni humoru v blízkém kontaktu s diváky. Kabaret z díla Josefa Kainara sestavili Ilona Smejkalová, Miroslav Hanuš a režisér Jan Borna, který v programu k inscenaci píše: 

„Představte si, že vejdete do kostela plného krásných fresek a o jejich autorovi nevíte nic. Nevíte, kdy žil, jaké měl problémy, jakou měl politickou příslušnost a jak se na něm doba podepsala. Jen se obdivujete jeho nádherným obrazům. Právě tak se chceme setkat s Josefem Kainarem. Nechceme zkoumat jeho život v problematické době, chceme jenom strávit večer s tím nejkrásnějším, co po něm zbylo, s jeho texty, básněmi a písněmi. … Hudební stránku budou tvořit Kainarovy původní písně a jím otextované skladby jiných autorů – od renesančních přes swingové a jazzové evergreeny až k písním Vladimíra Mišíka. A do tohoto poetického světa proniká okolní brutální realita v podobě první české absurdní hry – Kainarova Ubu se vrací …“
Jan Borna, květen 2012

Publikum v Divadle v Dlouhé stejně jako posluchače rozhlasu provede kainarovským večerem Miroslav Hanuš. Se sympatickou ležérností zapisuje na otevřený účet v divadelním bufetu básně, písničky a skleničky vína. Spolu s ním hrají a zpívají jeho kolegové Michaela Doležalová, Kateřina Jirčíková, Ivana Lokajová, Lenka Veliká, Miroslav Hanuš, Čeněk Koliáš, Martin Matejka, Jan Meduna, Milan Potoček, Pavel Tesař, Peter Varga, Martin Veliký, Klotylda Marková, Pavel Lipták, Tomáš Makovský.

Jan Beneš. Rozhlasová hra.  Příběh z kanceláře obvodního národního výboru. Připravila Eva Lenartová. Dramaturgie Eva Lenartová. Režie Tomáš Jirman.

Účinkují Jan Fišar, David Viktora, Renáta Klemensová, Petra Kocmanová, Tereza Cisovská, Josef Kaluža a Marek Cisovský.

Nastudovala Ostrava v roce 2015. Premiéra 25. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.; 19 min) v cyklu Kabinet. Repríza 25. 5. 2019 (ČRo Olomouc) v cyklu Setkání s literaturou.

Lit.: anonym (= Lenartová, Eva?): Jan Beneš: Jmenovat se Ingrid. In web ČRo 3 Vltava, září 2015 (článek). – Cit.: Jan Beneš, pozoruhodný, málo připomínaný spisovatel s dramatickým osudem, se narodil v Praze v roce 1936 a odešel z tohoto světa dobrovolně v roce 2007.

Povídkový soubor Až se mnou vyspíš…, budeš plakat vydalo v roce 1973 nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, v té době totiž Jan Beneš už dávno nežil v okupované zemi. Jde většinou o subjektivní výpovědi tehdy nejmladší generace Československa, hrdinové a hrdinky se ve zbyrokratizované a zpolitizované společnosti vypořádávají se svým neživotem bez iluzí, a tak není divu, že vůdčími pocity jsou skepse a frustrace.

Benešovy povídky nepostrádají ale obecnější rozměr, jsou zároveň zprávou o věčné nespokojenosti člověka. Autor navíc mistrně zachází s psychologií svých hrdinů a atmosférou vyprávění. Povídka Jmenovat se Ingrid nás zavede do kanceláře jednoho obvodního národního výboru s atmosférou přelomu 50. a 60. let. Tehdy totiž nebylo tak snadné chtít pojmenovat svou dceru Ingrid…

Radovan Lipus a Marek Pivovar. Dřysty, neboli deníkové postřehy nejznámějšího, byť anonymního ostravského blogera v originální podobě. Záznam představení z Divadla loutek Ostrava. Zvuk Hana Plecháčková a Aleš Dluhý. Režie Radovan Lipus.

Účinkují Jana Zajacová, Ivan Feller, Antonín Šimela, Irena Křehlíková, Lukáš Červenka, Karel Růžička, Vendula Nováková, Ivo Marták, Edita Bandyová, Martin Legerski a Tomáš Rossi.

Nastudovala Ostrava v roce 2015. Premiéra 24. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:00 h.; 58 min.).

Lit.: anonym (= Venclová, Renata?): Z Deniku Ostravaka. In web ČRo 3 Vltava, září 2015 (článek). – Cit.: Před paru tydňami se ve fabryce začlo proslychať, že na dvorku budě vystupovať Jaryn Nohavica. Hned sem začnul hučeť do Ladika, ať se zopta naši sekretařki – či včil vlasně vrchni asystentki – co je na tym pravdy. Že nechápete? Nerozumíte? Tak to bude problém….

Takto totiž píše slavný ostravský bloger Ostravak Ostravski, muž (nebo možná žena, ale spíš asi ne….) žijící v Ostravě (nebo možná někde jinde, ale spíš asi ne…), o jehož identitě se stále vytrvale spekuluje (prý je to Jarek Nohavica, ale on tvrdí, že není…). Jedinou nepotvrzenou stopu poskytuje internetová wikipedie, která uvádí, že Ostravak Ostravski se narodil 11. srpna roku 1967.

Když v roce 2004 poprvé (a pak ještě pětkrát) vyšly v nakladatelství Repronis knižně zápisy do té doby jen v digitálním světě známého ostravského blogera Ostravaka Ostravskeho, strhl se poprask. Útlé paperbackové sešity okamžitě zmizely z knihkupeckých pultů a na ulicích i v kancelářích bylo možné spatřit hloučky lidí, které v nepravidelných intervalech vybuchovaly smíchem. Někde uprostřed se totiž skrýval šťastný majitel knihy Denik Ostravaka a hlasitě předčítal přátelům či kolegům nejpovedenější pasáže. Nutno říct, že takové čtení vyžaduje nejenom jistou interpretační dovednost, ale taky alespoň základní znalost ostravštiny.

Bloger, jehož identitu dodnes nikdo nezná, byť se po ní svého času všichni pídili, přišel se svými deníkovými zápisy v době, kdy Ostrava naplno prožívala své vlastní sebeuvědomění. Ostravanům začala v hrudích tlouct srdce patriotů, vznikaly nejrůznější občanské spolky a sdružení bojující za lepší život ve městě, za záchranu technických památek či za lepší vzduch, do života Ostravy pozitivně zasahovaly nejrůznější občanské iniciativy, kultura ve městě se doslova a do písmene doslova rozbujela a občané začali být na své město hrdí.

A Ostravak Ostravski se vlastně stal součástí tohoto obrodného procesu, rostl od počátku zároveň s ním a možná jej i malinko inicioval… Svoju identytu asy prozradim. Ale až na smrtelnym lužku, prohlásil v jednom z rozhovorů Ostravak Ostravski. Tak se těšme. Nebo raději ne? Záznam inscenace ostravského Divadla loutek Z deniku Ostravaka prošel pro Kabaret v éteru režijním střihem Radovana Lipuse. (…)

Jiří Kamen. Rozhlasová hra. Groteska o podobách českého hrdinství v čase první světové války a krátce po ní; na motivy skutečných událostí a příběhů postav, které žily. Hudba Jiří Žižka. Dramaturgie Martin Velíšek. Režie Miroslav Buriánek.

Osoby a obsazení: Politik Václav Klofáč (Pavel Soukup), komisař (Zdeněk Mucha), četník Weiskráb (Zdeněk Rohlíček), vrchní komisař Bayer (Josef Nechutný), policejní ředitel Křikava (Jakub Zindulka), komisař Chum (Antonín Kaška), vrchní profous Senf (Jindřich Kout), novinář Vergun (Michal Štěrba), Hanuš Kuffner, historik (Tomáš Šolc), vyšetřovanec (Josef Wiesner), posel císařův (Zdislav Princ), soudce (František Dvořák), Císař Karel (Vladimír Šťovíček), ženský hlas (Jana Kubátová) a další.

Nastudovala Plzeň v roce 2015. Premiéra 17. 9. 2015 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 67 min.). Repríza 1. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 5:40 h).

Lit.: -jk- (= Kamen, Jiří): Jiří Kamen: Keltský knír Václava Klofáče. In web ČRo 3 Vltava, září 2015 (článek). – Cit.: Prvním významným českým politikem, kterého zatkla rakouská policie po vypuknutí první světové války, byl Václav Klofáč. Komisaře Bayera při Klofáčově zatýkání na letním bytě v Dobříkově doprovázel rezervní strážmistr M. Weiskráb, který do sborníku Domov za války, jehož autoři vzpomínají na události první světové války, napsal: „Rozloučiv se krátce a vřele s rodinou řekl prostě: Tak bychom mohli jíti, pane strážmistře. Šli jsme. V této chvíli nevěděl jsem, vedu-li poslance já, nebo on mne. Vzpomněl jsem si v té chvíli na obraz Loučení Karla Havlíčka Borovského po zatčení a odvážení do Brixenu, a řekl jsem: Obávám se, aby někdy ve světnicích českých domácností neobjevil se podobný obraz vašeho zatčení a aby pak mým potomkům na obraz ukazujíce neřekli: Tam ten rakouský žandarm u dveří – to byl tvůj táta? I v tomto směru uklidnil mne poslanec Klofáč, řka, že těžké konání služební povinnosti dá se vždycky omluviti.“ 

Tento výrok rezervního strážmistra Weiskrába byl pro Jiřího Kamena jedním z impulsů k napsání hry Keltský knír Václava Klofáče, hry o různých podobách českého hrdinství. 

Václav Klofáč, významný český politik první poloviny 20. století, pocházel z Německého Brodu, z rodiště Karla Havlíčka Borovského, k jehož odkazu se celý život hlásil. Nedokončil studia medicíny a pak filozofie. Po novinářském intermezzu se vrhá do politiky. Mladý Klofáč získává poslanecký mandát v Říšské radě. Vsadil na nové pojetí politiky: na radikální vystupování. Ke svým projevům si vybíral památná místa české historie, třeba Kozí hrádek spojený se jménem Mistra Jana Husa. Davy nadšených posluchačů oslovovaly více než obsah Klofáčových projevů politikovy radikální grimasy, gesta a silný hlas. 

Co národu našemu schází na velikosti, nahradíme pak silou místní demokratickou obrodou veškeré české společnosti, obrodou v níž zázračná síla husitství a v níž záchranu pro českou věc hledal Havlíček i Tyl, vykřikoval v „nacionálním“ transu. Zakládá národně sociální stranu. Vydává noviny České slovo. Kupuje dům Zlatá husa na Václavském náměstí v Praze, kde sídlí redakce jeho novin, restaurace a kde nabízí hotelové služby. Chce propojit různé typy podnikání: stravování, ubytování, vydávání novin a samozřejmě politiku. Jenže budování Klofáčova impéria se nedaří. Výdělek nestačí na splácení dluhů. 

Své dluhy chtěl politik řešit odvážným a originálním způsobem. Prostřednictvím ruského novináře Dmitrije Verguna, zástupce Petrohradské tiskové kanceláře ve Vídni chce získat finanční příspěvek přímo od ruského cara. Český politik dokonce sliboval, že jeho kamarád, historik a fanatický Slovan Hanuš Kuffner, pro případ války Rakouska s Ruskem připravuje čety k vyhazování mostů, k ničení komunikací. Kuffner, nekompromisní zastánce pravosti Rukopisů, ve svých historických studiích dokazuje, že Keltové a Germáni nikdy neexistovali. Že to byli Slované, kteří se na Germány a Kelty proměnili v kronikách díky chybným zápisům historiků. 

V replikách postav Keltského kníru je přítomen i Jaroslav Hašek, glosátor Klofáčova politického podnikání. Dunajskou říši v čase první světové války ve hře reprezentují policisté, vyšetřovací komisaři, vězeňští profousové, soudci a politici. Hra vrcholí v prvních letech samostatné existence československého státu ne příliš podařenou rekonstrukcí bitvy na Vítkově, kterou inicioval Václav Klofáč. 

Iveta Novotná. Rozhlasová hra. Hudba Tomáš Háček. Zvukový mistr Michal Zelinka. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Jan Hubáček. 

Osoby a obsazení: Anděl (Eva Novotná), Stravinskij (Zdeněk Julina).

Nastudovalo Brno v roce 2015. Premiéra 30. 8. 2015 v cyklu Čajovna – Hry a dokumenty nové generace.

Lit.: Hložková, Hana: Dva dramatické debuty – Stravinskij! a Jedinečné. In Čtvrtletník Klubu Vltava 2/2015 (článek). – Cit.: V cyklu Hry a dokumenty nové generace uvádíme tentokrát dva dramatické debuty studentek z ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na divadelní fakultě JAMU. Iveta Novotná a Tereza Reková jsou dalšími autorkami, které měly možnost představit svou tvorbu v pořadu zaměřeném na téma miniher. Po Kateřině Malečové Sukové, Haně Roguljič, Tomislavu Čečkovi, Zdeňkovi Kociánovi a Matěji Randárovi, kteří se představili v podobně komponovaném večeru v minulých letech, i ony stály před jediným zadáním, totiž napsat hru se stopáží cca 15 minut. Obě autorky si tentokrát zvolily stejný žánr – komedii.

Ve hříčce Stravinskij! představuje Iveta Novotná slavného skladatele v situaci, která vtipným způsobem nahlíží na fakt, že součástí jeho tvorby byla inspirace u jiných autorů. V komickém dialogu s úředníkem v nebeské přijímací kanceláři se rozhoduje o tom, kde skladatele navěky „ubytovat“. Dějištěm hry Jedinečné od Terezy Rekové je kurz autorské poezie, na kterém se scházejí mladí lidé, kteří touží být něčím výjimeční. V jednoduché dějové zápletce je prostor pro hru s jazykem. Autorka se obratně pohybuje v rozpětí řečových vad a naivního  rýmování, které dotváří atmosféru této „bláznivé“ komedie.

Ačkoliv obě autorky ještě studují, obě už mají, díky své pedagožce, rozhlasové redaktorce a dokumentaristce Aleně Blažejovské, praktické zkušenosti. Iveta Novotná (nar. 1992) pravidelně přispívá fejetony, reportážemi a rozhlásky do literárně-publicistického magazínu Zelný rynk (Mezi divadlem a politickou angažovaností, Shakespearova múza, Boskovice s třináctkou na konci, Taky se tomu divíte?, Výměna majestátu aj.). Tereza Reková (nar. 1992) několik dílů stejného pořadu kompletně připravila, více se ale zaměřuje na autorský dokument, který točí pro cyklus Dobrá vůle (Tibetský sen, Květina potěší, Krize se nedá naplánovat, Miluščiny múzy aneb Umění může léčit, Radana Parmová: Čači Romni aj.).

Dva dramatické debuty jsou dalším příspěvkem do cyklu Hry a dokumenty nové generace, který talentovaným tvůrcům umožňuje vstoupit do éteru a případně rozvinout další rozhlasovou spolupráci. Kromě autorek bude ve dvou minihrách debutovat také hudební skladatel Tomáš Hubáček a několik studentů a čerstvých absolventů herectví na brněnské JAMU. Režisérem hry Stravinskij! je Jan Hubáček, který zatím točil minutové hry, Jedinečné režíruje generačně spřízněný, i když už v rozhlase zkušený Lukáš Kopecký. Premiéra proběhne 30. 8. 2015 v 19.00 hodin.

Tereza Reková. Rozhlasová hra. Hudba Tomáš Háček. Zvukový mistr Michal Zelinka. Dramaturgie Hana Hložková. Režie Lukáš Kopecký.

Osoby a obsazení: Tamara (Iveta Austová), Inka (Táňa Malíková), Kouč (Miroslav Černý), Vilém (Daniel Rymeš), Eva (Barbora Nesvadbová), Sonička (Tereza Reková).

Nastudovalo Brno v roce 2015. Premiéra 30. 8. 2015 v cyklu Čajovna – Hry a dokumenty nové generace.

Lit.: Hložková, Hana: Dva dramatické debuty – Stravinskij! a Jedinečné. In Čtvrtletník Klubu Vltava 2/2015 (článek). – Cit.: V cyklu Hry a dokumenty nové generace uvádíme tentokrát dva dramatické debuty studentek z ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na divadelní fakultě JAMU. Iveta Novotná a Tereza Reková jsou dalšími autorkami, které měly možnost představit svou tvorbu v pořadu zaměřeném na téma miniher. Po Kateřině Malečové Sukové, Haně Roguljič, Tomislavu Čečkovi, Zdeňkovi Kociánovi a Matěji Randárovi, kteří se představili v podobně komponovaném večeru v minulých letech, i ony stály před jediným zadáním, totiž napsat hru se stopáží cca 15 minut. Obě autorky si tentokrát zvolily stejný žánr – komedii.

Ve hříčce Stravinskij! představuje Iveta Novotná slavného skladatele v situaci, která vtipným způsobem nahlíží na fakt, že součástí jeho tvorby byla inspirace u jiných autorů. V komickém dialogu s úředníkem v nebeské přijímací kanceláři se rozhoduje o tom, kde skladatele navěky „ubytovat“. Dějištěm hry Jedinečné od Terezy Rekové je kurz autorské poezie, na kterém se scházejí mladí lidé, kteří touží být něčím výjimeční. V jednoduché dějové zápletce je prostor pro hru s jazykem. Autorka se obratně pohybuje v rozpětí řečových vad a naivního  rýmování, které dotváří atmosféru této „bláznivé“ komedie.

Ačkoliv obě autorky ještě studují, obě už mají, díky své pedagožce, rozhlasové redaktorce a dokumentaristce Aleně Blažejovské, praktické zkušenosti. Iveta Novotná (nar. 1992) pravidelně přispívá fejetony, reportážemi a rozhlásky do literárně-publicistického magazínu Zelný rynk (Mezi divadlem a politickou angažovaností, Shakespearova múza, Boskovice s třináctkou na konci, Taky se tomu divíte?, Výměna majestátu aj.). Tereza Reková (nar. 1992) několik dílů stejného pořadu kompletně připravila, více se ale zaměřuje na autorský dokument, který točí pro cyklus Dobrá vůle (Tibetský sen, Květina potěší, Krize se nedá naplánovat, Miluščiny múzy aneb Umění může léčit, Radana Parmová: Čači Romni aj.).

Dva dramatické debuty jsou dalším příspěvkem do cyklu Hry a dokumenty nové generace, který talentovaným tvůrcům umožňuje vstoupit do éteru a případně rozvinout další rozhlasovou spolupráci. Kromě autorek bude ve dvou minihrách debutovat také hudební skladatel Tomáš Hubáček a několik studentů a čerstvých absolventů herectví na brněnské JAMU. Režisérem hry Stravinskij! je Jan Hubáček, který zatím točil minutové hry, Jedinečné režíruje generačně spřízněný, i když už v rozhlase zkušený Lukáš Kopecký. Premiéra proběhne 30. 8. 2015 v 19.00 hodin.

Stefano Benni. Jazzová noir gangsterka z „divného města plného mrakodrapů a lůzy, samopalů a saxofonů, šmelinářů a svatých.“ Překlad Kateřina Bohadlová. Hudba Jiří Šlupka Svěrák, řídí autor. Zvuková realizace Karel Fisl, Jakub Rataj a Jan Trojan. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Aleš Vrzák.

Osoby a obsazení: Onehand Jack (Vojtěch Dyk).

Natočeno 2015. Premiéra 28. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.; 30 min.). Repríza 31. 12. 2015 (ČRo 2 Praha, 15:15 h.); 13. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h); 30. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 21:00 h) v cyklu Současná hra a v rámci cyklu Mezinárodní den jazzu.

Videoukázka z natáčení k dispozici na Youtube.

Text v italském originále zde.

Pozn.: Příběh jednorukého Jacka, který se setká s černým Bohem trumpetistou a dostane kontrabas. Díky usilovnému cvičení se stane virtuozem a hraje jazz v tom nejoplzlejším lokále ve městě. Jednou se však v klubu objeví místní mafián a všechno pokazí…

    Neobyčejně magické a poetické dílko plné skrytých odkazů k politické situaci (nejen) v Itálii. Nápaditý, vtipný a dojemný příběh s hudební terminologií, v němž o zázraky není nouze. Benniho dramatická povídka je součástí několika textů pro divadlo pod názvem Teatro 1 a 2.
 

   Současný italský prozaik a publicista Stefano Benni (1947) se proslavil po celém světě texty z prostředí barů a sci-fi romány a povídkami. Z formálního hlediska upoutá zejména satirická rovina jeho tvorby a hra s jazykem zvaným „benničtina“. Libuje si v kompozitech, neologismech a cizích slovech. Představuje svébytný, nezařaditelný a velmi originální žánr současné italské literatury.   (anotace)

Pozn. 2: V českém prostředí byl text Onehand Jack inscenován jevištně v Paláci Akropolis (premiéra 6. 4. 2008, režie: Petr Hašek, režijní spolupráce: Michal Novák, hrají: Ivana Huspeková a Ondřej Pšenička, magic-maker: Ondřej Pšenička, hudba: Robert Balzar, zpěv: Dan Bárta, scénografie: Jiří Nachlinger, light-design: Martin Špetlík, překlad: Kateřina Bohadlová, produkce: Petra Czabanová).

Lit.: Bohadlová, Kateřina: Jazzová pohádka o jednorukém kontrabasistovi. In Týdeník Rozhlas 35/2015 (článek). – Cit.: Snaha zaškatulkovat italského básníka, romanopisce, publicistu, divadelníka a vypravěče Stefana Benniho (1947) do současného literárního světa musí zákonitě skončit neúspěchem. Osobnost Benniho pocházejícího z Boloni se odráží v jeho pestrém multižánrovém díle a představuje svébytný, inovační a velmi originální hlas současné italské literatury. Nemá rád televizi a miluje jazz! Stanice Vltava nyní v rozhlasové premiéře uvádí jeho hříčku Onehand Jack.

Svět Stefana Benniho je velký felliniovský cirkus s dantovsky temnými stíny

Stefano Benni se proslavil po celém světě převážně svými politickými satirami, romány z prostředí barů, sci-fi romány a povídkami s prvky grotesky či s pohádkovými motivy. Napsal však i několik textů pro divadlo a sbírek básní a spolupracuje s předními italskými deníky (Manifesto, Repubblica). Upozornil na sebe sci-fi románem Terra! (1983) a postupně se profiloval také jako skvělý vypravěč.

Jazyk zvaný benničtina

První knihu, sbírku povídek z všednodenní současné Itálie Bar sport, vydal již v roce 1976. Od té doby byla přeložena do řady světových jazyků a stala se svého druhu kultovní klasikou. Benni se ale cítí jako doma i v mnoha jiných žánrech. Dobrým příkladem je různorodá sbírka povídek Il bar sotto il mare (1987), v níž experimentuje s principy detektivního příběhu, mytologií, sci-fi i politickou satirou. Česky dosud vyšly prozaické texty Časoskokan (2003), Podivínsko (2004) a Bar sport (2006).

Jeho svérázné fantasticko-satirické texty charakterizuje především obrovský smysl pro imaginaci a specifický jazyk zvaný „benničtina“. Benni si libuje v jazykových experimentech, využívá bohatý slovník s řadou neologismů, dialektové výrazy, výpůjčky z cizích jazyků a další stylistické prostředky, kterými útočí na čtenářovu fantazii. Charakteristickým rysem Benniho textů je hudebnost slov i celých vět a důraz na rytmus, který jeho divadelním povídkám i románům dodává zvláštní kouzlo.

Sám autor přirovnává své rozmanité texty k dobře sehranému orchestru, pouze dirigent se u každého z nich mění. Jednou je veselý, podruhé melancholický. Vždy přítomná tragikomičnost Benniho díla je přímým odrazem života v současné Itálii. Ať už píše báseň, monolog, nebo román, vždy se jasně politicky vymezuje, vždy reaguje na aktuální politické nebo sociální téma a vždy vyvolává pochybnosti a nutí čtenáře k zamyšlení. V jeho alegorických světech s jasnou paralelou k současné Itálii žijí postavy z okraje společnosti. Dospívající hrdinové, staří osamělí lidé nebo nemocní bez naděje na uzdravení, kteří se ocitají v pasti bezvýchodné situace, nacházejí útočiště ve svých snech, vzpomínkách a představách.

Ostrá satira

Stefano „Vlk“ Benni, jak si autor nechává říkat, je inspirací i pro divadlo. Krátké divadelní monology vydal v nakladatelství Feltrinelli, kde publikuje již od roku 1981. Sbírka Teatro 2 z roku 2003 obsahuje mimo jiné také jazzovou noir gangsterskou povídku Onehand Jack. Jednoruký chlapec Jack touží naučit se hrát na nějaký hudební nástroj. Ale copak to jde, jen s jednou rukou? Chodí po městě s hlavou v oblacích a usilovně prosí Boha, aby mohl hrát. A černoch Bůh, sám jazzový trumpetista, ho vyslyší: sešle mu z nebe opravdový kontrabas. A Jack cvičí a cvičí, až se stane virtuosem a hraje jazz v tom nejoplzlejším lokále ve městě. Jednou se tam ale objeví místní mafián a magický svět Onehand Jacka pokazí…

České publikum to nejspíš tolik nedocení, ale tento vtipný a zároveň dojemný příběh s hudební terminologií a benniovskou poetikou je také ostrou politickou satirou. Jména záporných postav nápadně připomínají konkrétní italské pravicové politiky včetně někdejšího předsedy vlády Silvia Berlusconiho. Černo-bílý kontrast dobra a zla připomíná sice pohádku, ale pod rouškou naivního vyprávění prosakuje nemilosrdný obraz současné (nejen) italské reality.

Prvním interpretem Onehand Jacka byl Benni ve spolupráci s italským jazzovým violoncellistou Paolem Damianim. Hudebnost jazyka tak doplnila živá hudba během představení, typická metoda italského narativního divadla, která sahá až k mistrovi vyprávění a držiteli Nobelovy ceny Dariu Fo. Symbiózu divadla a hudby zachovávají i další interpreti tohoto krasosmutného příběhu o jednorukém kontrabasistovi. Jako jeden příklad za všechny poslouží dlouhodobá spolupráce Benniho s janovským divadlem Archivolto, kde se režisér Giorgio Gallione systematicky věnuje inscenování Benniho textů. Onehand Jacka zde uvedl v roce 2001 s Ugem di Ghero v hlavní roli.

Živý jazz ve Studiu A

Českému publiku se Onehand Jack poprvé představil v roce 2008 v Paláci Akropolis v režii Petra Haška s hudbou kontrabasisty Roberta Balzara, ústřední píseň nazpíval Dan Bárta, vypravěčku a interpretku všech postav příběhu ztvárnila herečka Ivana Huspeková, magickou složku Benniho příběhu odrážely výstupy kouzelníka Ondřeje Pšeničky.

Na konci srpna se Benniho hříčka dočká své rozhlasové premiéry. Inscenaci nastudoval režisér Aleš Vrzák, který našel pro Onehand Jacka ideálního interpreta v herci a zpěvákovi Vojtěchu Dykovi. Natáčení s živou jazzovou kapelou proběhlo v červnu v karlínském studiu A pod taktovkou Jiřího Šlupky Svěráka, který pro inscenaci složil také finální píseň. Na zvukové realizaci spolupracovali Karel Fisl, Jakub Rataj a Jan Trojan.

Jazzovou pohádku o fenomenálním jednorukém kontrabasistovi uslyšíte na Vltavě v pátek 28. srpna v 9.30 na Vltavě. Týden pak bude k poslechu v internetovém streamu.

Lit.: anonym: Stefano Benni: Onehand Jack. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2015 (článek). – Cit.: Hudebně-dramatická hříčka Onehand Jack italského spisovatele Stefana Benniho je plná magie, ostrých slov, gangsterů, mafiánských intrik a hlavně jazzové muziky. Vypráví příběh jednorukého mladíka, který se jako zázrakem vypracuje na skvělého kontrabasistu. Jack začne hrát v nejlepším jazzovém klubu ve městě, kde potká svou velkou lásku, ale aby pohádka měla opravdu šťastný konec, jeden zázrak asi stačit nebude …

„„Benni si libuje v jazykových experimentech, využívá bohatý slovník s řadou neologismů, dialektální výrazy, výpůjčky z cizích jazyků a další stylistické prostředky, kterými útočí na čtenářovu fantazii. Charakteristickým rysem Benniho textů je hudebnost slov i celých vět a důraz na rytmus, který jeho divadelním povídkám i románům dodává zvláštní kouzlo. Sám autor přirovnává své rozmanité texty k dobře sehranému orchestru, pouze dirigent se u každého z nich mění…““
Kateřina Bohadlová, překladatelka Onehand Jacka

Rozhlasovou inscenaci nastudoval režisér Aleš Vrzák,pro titulní roli našel ideálního interpreta v herci a zpěvákovi Vojtěchu Dykovi. Natáčení s živou jazzovou kapelou proběhlo v červnu v karlínském studiu A „pod taktovkou“ Jiřího Šlupky Svěráka, který pro inscenaci složil také finální píseň. Na zvukové realizaci spolupracovali Jan Trojan, Jakub Rataj a Karel Fisl.

Lit.: Venclová, Renata: Stefano Benni: Onehand Jack. Vojtěch Dyk v hlavní roli jazzové noir gangsterky. In web ČRo 3 Vltava, 17. červenec 2017  (článek). – Cit.:  O městě plném „mrakodrapů, lůzy, samopalů a saxofonů, šmelinářů a svatých“, kde se občas dějí zázraky.

Hudebně-dramatická hříčka Onehand Jack italského spisovatele Stefana Benniho je plná magie, ostrých slov, gangsterů, mafiánských intrik a hlavně jazzové muziky. Vypráví příběh jednorukého mladíka, který se jako zázrakem vypracuje na skvělého kontrabasistu. Jack začne hrát v nejlepším jazzovém klubu ve městě, kde potká svou velkou lásku, ale aby pohádka měla opravdu šťastný konec, jeden zázrak asi stačit nebude.

Básník, prozaik, publicista a divadelník Stefano Benni je známý především svými politickými satirami a povídkovou tvorbou, která se vyznačuje velkým smyslem pro imaginaci a specifickým jazykem, pro který se vžil termín „benničtina“.

V roce 2003 vydal v nakladatelství Feltrinelli sbírku krátkých divadelních monologů Teatro 2, která obsahuje i monodrama Onehand Jack. Na divadle patří k Benniho nejčastěji uváděným hrám.

„Benni si libuje v jazykových experimentech, využívá bohatý slovník s řadou neologismů, dialektální výrazy, výpůjčky z cizích jazyků a další stylistické prostředky, kterými útočí na čtenářovu fantazii. Charakteristickým rysem Benniho textů je hudebnost slov i celých vět a důraz na rytmus, který jeho divadelním povídkám i románům dodává zvláštní kouzlo. Sám autor přirovnává svérozmanité texty k dobře sehranému orchestru, pouze dirigent se u každého z nich mění…“ Kateřina Bohadlová, překladatelka Onehand Jacka

Prvním interpretem Onehand Jacka byl sám Benni ve spolupráci s italským jazzovým violoncellistou Paolem Damianim. Od té doby se jazzová pohádka o fenomenálním jednorukém kontrabasistovi hrála v mnoha divadlech po celém světě.