Rozhlasová hra pro mládež. Scénář a režie Michal Lázňovský. Hudba Jiří Strohner. Dramaturgie Václava Ledvinková.
Účinkují Viktor Preiss, Sebastian Baalbaki, Matěj Převrátil, Ondřej Svejkovský, Matyáš Hlaváček, Prokop Košař, Vlastimil Kaňka, Dana Batulková, Simona Vrbická-Koptová, Josef Somr, Jiří Klem, Ivan Řezáč, Jan Szymik, Svatopluk Schuller, Tereza Bebarová, Alžběta Volhejnová, Viktorie Hrachovcová, Milan Křivohlavý, Jakub Chaloupka a Vlastimil Kaňka.
Natočeno v roce 2014. Premiéra 21. 2. 2015 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.; 41 min.). Repríza 4. 2. 2017 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.; 41 min.); 10. 11. 2018 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.; 41 min.); 8. 6. 2024 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).
Pozn.: Na hru Lázňovský volně navázal titulem Svět za tunelem.
Lit.: Hlavatá, Majka: hra pro děti a mládež dnes 4.2. In Facebook ČRo 2 Praha, 4. 2. 2017 (názor posluchače). – Cit.: hra pro děti a mládež dnes 4.2. – poslouchají vnoučata a slyšíme…“ drž hubu …“ a výrazy ještě další……vím, že je to mezi mládeží běžné, že hra má působit autenticky, ale přesto….. a tak i trochu trnu, zda se v nedělní pohádce neobjeví podobné výrazy, které pak vnoučata s chutí použijí….drž hubu, ty…..
Lit.: Malej Jelen, Pavel: Z dnešní rozhlasové hry jsem byl smutnej.. In Facebook ČRo 2 Praha, 4. 2. 2017 (názor posluchače). – Cit.: Z dnešní rozhlasové hry jsem byl smutnej.. To už rozhlas propustil všechny dramaturgy? Opravdu si někdo myslí, že kluci, byť darebáci, se častovali v 50. letech tolika „voly“ a podobným slovníkem..? Já nejsem jazykový puritán, nakonec i sprostá slova často do příběhu patří, ale s tou dobovou reálií by šlo asi pracovat citlivěji..
Lit.: anonym: Michal Lázňovský: Uličníci. In web ČRo 2 Praha, únor 2015 (článek). – Cit.: „Dědo, už jsi někdy někoho zabil?“ Viktor Preiss čelí otázce i vzpomínkám na dětství v době, kdy nebyly žádné počítače a kluci lítali venku po ulicích a hráli fotbal.
Malý Tadeáš byl blázen do letadel. Snil o tom, že se jednou stane leteckým konstruktérem. Když k němu do třídy přišel nový spolužák Fajfr, který měl doma letecké časopisy, skamarádil se s ním, aby jimi mohl tu a tam listovat. Vyměnil i dědečkův památný zapalovač ve tvaru pistole za maketu letadla B58. Co z toho vzešlo? A jak se zachoval starý pán, kterého kluci při fotbale omylem trefili do hlavy?
„Víš, v životě člověk víc prohrává, než vyhrává. Naučit se prohrávat je vlastně asi ta největší výhra!“ končí děda své vyprávění, ale vnuk už jeho životní zkušenosti nevěnuje příliš mnoho pozornosti. Běží si žít svůj vlastní příběh, o němž jednou bude vyprávět svým vnukům…
Michal Lázňovský pro rozhlas napsal už celou řadu textů. Mimo jiné i sérii příběhů kouzelníka Merlina a krále Artuše. V případě Uličníků se dokonce sám ujal režijního vedení. Do dětských rolí obsadil herce z Dismanova rozhlasového dětského souboru.
Lit.: Kamberský, Jakub: Uličníci aneb Návrat do padesátých let. In Týdeník Rozhlas 12/2015 (recenze). – Cit.: Nejednou jsem si v této rubrice posteskl nad nevýraznou a kvalitativně nevyrovnanou produkcí premiérových pohádek a her pro mládež. Nutno říci, že od roku 2014 se situace výrazně zlepšuje, i když ne vše je hlediska realizace či textové kvality zcela v pořádku. Z vydařených titulů to byly například pohádky O čertově skále, Pán vod na Sněžníku, Vítejte v pekle či hra pro mládež Letící oblak. Z těch méně vydařených jsou to alespoň z mého pohledu pohádka Sustidlo či letošní první dětská premiéra hry Čajovna U modré kočky.
Ke vcelku zdařilým počinům patří i hra Michala Lázňovského Uličníci, která měla premiéru na Dvojce v sobotu 21. února. Není asi tolik překvapivé, že Michal Lázňovský, autor nesčetného počtu her a dramatizací s historickými náměty, se i zde vrací do historie. Tentokrát posluchače zavádí do doby, která se těžko vysvětluje generaci současných třicátníků, natož dětem – do
padesátých let.
Příběh otvírá otázka malého Tadeáše, který se ptá dědy, jestli někdy někoho zabil, neboť jeho kamarád jej zradil a nic jiného než smrt si nezaslouží. Děda nejprve svede vnukovu otázku na vliv akčních filmů a počítačových her. Bezesporu tento vliv existuje, je známé, že dnešní děti „odchované“ na počítačových hrách mnohdy nevnímají smrt jako skutečnou hrozbu. Ale vracíme-li se ve vzpomínkách do dětství, zjišťujeme, že jsme nebyli o nic lepší a třeba pro získání modelu letadla jsme byli ochotni udělat cokoli. Také jsme byli uličníky jako Tadeášův děda a jeho kamarádi. Vášnivě jsme prožívali dětská přátelství i zrady a stavěli jsme je málem jako otázku života a smrti. Teprve když došlo na lámání chleba a obávaný zrádce nás zachránil, uvědomili jsme si, že život je složitější, než jsme dosud tušili, a že pocity zrady mohou být malicherné. To je vlastně ponaučení hry, které s potěšením kvituji.
Michal Lázňovský je nejen autorem textu, ale i režisérem hry. Jako zkušený autor rozhlasových předloh se s touto rolí velmi dobře vyrovnal. Určitě je třeba vyzdvihnout obsazení a kvalitní vedení dismančat. Jejich angažmá je důkazem toho, že mít v rozhlase takový soubor se i nadále vyplatí. Hra přináší četné dramatické momenty. Pro jejich dokreslení nevadí sem tam užívání nadávek, v rámci autenticity jsou občasné vulgarismy funkční. Navíc ten nejostřejší je jiným dítětem odsouzen. Poněkud mi sice na padesátá léta neseděly termíny jako „ty vole, debile a kreténe“, leč v Ústavu pro jazyk český tvrdí, že takovéto výrazy už tehdy byly v oběhu. Co hře ale lze vytknout, to je určitá překotnost v popisovaných událostech, kdy se v retrospektivě (vzpomínce Tadeášova dědy) nejprve dozvíme o zradě, ale následně se vracíme ještě dál do minulosti, abychom to klubko vzpomínek rozmotali.
Chápu autorův záměr přiblížit dnešním dětem dobu padesátých let a ukázat rozdíly mezi tehdejším a současným dětstvím, ale je skutečně pro vyznění a pochopení podstaty příběhu dobové orámování tak důležité? Je zřejmé, že dítě si příliš neuvědomuje problémy doby, ve které žije, pohlceno svým vlastním světem. Patrně proto je ve hře tolik explicitních zmínek o reálích padesátých letech.
S klidem však mohu konstatovat, že Uličníci nejsou tvůrčím průšvihem. Věřme, že dnešním dětem o době totality u nás něco napoví.