Přemysl Hnilička. Nekrolog za profesora JAMU a divadelní vědy FF MU, zakladatele Divadla Husa na provázku a významného divadelního historika. Dramaturgie Alena Blažejovská.
Čte autor.
Natočeno 2014. Premiéra 17. 5. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 h.). Repríza 19. 11. 2016 v rámci pořadu Zelný rynk k 85. nedožitým narozeninám B. Srby (ČRo Brno, 18:00 h.).
Lit.: Hnilička, Přemysl: Úmrtí: Bořivoj Srba. In web ČRo, květen 2014 (text příspěvku). – Cit.: Všichni jsme to zažili. Otázka, ticho, útrpný pohled a další otázka, či spíše apel: „Co čtete?!“ Takhle se ptal profesor Srba skoro na každé přednášce. Měl pravdu: nečetli jsme Dykova Krysaře, Šaldovy Zástupy ani Syngeho Hrdinu západu. Ale ten pohled a ta věta s apelativním otazníkem na konci nás většinou donutila.
Díky tomu teď většina jeho studentů vzpomíná na Bořivoje Srbu jako na toho, kdo je nejvíc naučil. Nevštípil nám jen, že musíme číst stovky stran denně, abychom se něco dozvěděli (také tvrdil, že je nutno denně napsat desítky stran, ale to už nebylo tak snadné splnit), naučil nás dívat se kriticky na materiály, nevěřit každému pamětníkovi a hlavně – diskutovat.
Univerzitu vnímal jako dialog mezi profesorem a žákem, nikoliv jako jednosměrné předávání vědomostí a zkušeností. Proto se „jeho“ brněnská divadelní věda stala na jedno desetiletí nejlepší v republice.
Sám vysokou školu vystudoval v nejhorší možné době – na počátku padesátých let. Jeho pohled na divadlo nejvíce ovlivnily návštěvy v divadle Emila Františka Buriana, který se ve druhé polovině padesátých let rozvzpomněl na své avantgardní začátky a vytvořil několik vynikajících inscenací. Tehdy se začal formovat Srbův názor na divadelní inscenaci jako projekt autorského subjektu, jímž byl v jeho očích nikoliv autor, ale režisér.
V praxi tato svá východiska uplatnil ve Státním divadle Brno, kde v šedesátých letech pracoval jako dramaturg. Proti Krausově a Krejčově pražské linii postavil linii brechtovskou. Jeho dvorními režiséry se stali Evžen Sokolovský a Miloš Hynšt, mezi dramatiky přivedl například básníka Ludvíka Kunderu, jehož Totální kuropění se stalo jedním z pilířů brechtovské dramaturgie. Nejslavnější byla inscenace lidových pašijových her – Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista.
Když již nemohl pracovat v činohře Státního divadla, založil v roce 1967 společně se svými žáky na JAMU Peterem Scherhauferem, Evou Tálskou a Zdeňkem Pospíšilem Divadlo Husa na provázku. V něm realizoval Srba svou koncepci tzv. nepravidelné dramaturgie, v níž na scénu přiváděl texty, které původně nebyly určeny pro jeviště. Když byl v sedmdesátých letech režimem shledán nepohodlným, odešel raději z Husy a věnoval se pouze vědecké práci.
Velká část jeho knih je věnována Emilu Františku Burianovi, vyčerpávající studie napsal také o divadle v Protektorátu i exilu nebo o hrách Ludvíka Kundery. Jeho práce byla vždy olbřímí, jeho knihy rovněž. Srbovi editoři jistě obětovali nejeden šedivý vlas na oltář vydání jeho děl, protože bylo vždy třeba krátit alespoň o polovinu (a i po takovém razantním „zářezu“ do textu zbyl notný špalek do knihovny). I kolektivní díla, na nichž se podílel, jsou dodnes důležitá (byť čtyřdílné Dějiny českého divadla utrpěly cenzurou a marxistickými východisky).
Všichni jeho přátelé a studenti si jej však budou pamatovat také jako výtečného společníka, který při každé vhodné příležitosti usedal za klavír a s furiózním výrazem ve tváři (i celém těle) vyhrával lidové melodie. (Nezapomenu, jak se vždy omlouval své – často i zrovna nepřítomné – manželce a hned poté zahrál „Ej, zomrela mi žena, už som vdovec“…) Zdroj jeho múzičnosti můžeme hledat i v místě jeho narození – pocházel z Bílovic nad Svitavou, kraje Těsnohlídkovy a Janáčkovy lišky Bystroušky.
Bude nám všem chybět. Zároveň ale v nás všech, co jsme ho znali, zůstává kus jeho samého.
Takže, přátelé: Co čtete?!!