Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Připravila Gabriela Hauptvogelová.

Natočeno 2007. Premiéra 20. 8. 2007 (ČRo Sever, 17:28 h.) v cyklu Informace ze severu Čech.

Lit.: Hauptvogelová, Gabriela: Havárie sovětského vojenského vrtulníku MI-4 v srpnu 1968 na Teplicku. In web ČRo Sever, 2007 (článek + nahrávka k poslechu i stažení). – Cit.: Noc z dvacátého na dvacátého prvního roku 1968 změnila běh dějin v Československu. Armády Varšavské smlouvy měly zabránit kontrarevoluci. Tak nazýval Sovětský svaz tehdejší snahy o reformu Komunistické strany Československa. V prvních hodinách a dnech lidé nechápali, co a proč se děje. Na mnoha místech se snažili vojákům jejich cestu znepříjemnit, odpor si vyžádal několik lidských životů a mnoho zraněných. Na druhou stranu mnozí sovětští vojáci pravděpodobně ani netušili, že u nás k žádnému násilnému převratu nedochází. V této vypjaté době – tři dny po invazi – došlo na severu Čech k jedné dramatické události. V sobotu 24. srpna 1968 v osm hodin a dvacet minut ráno se do lesa u obce Kostomlaty pod Milešovkou na Teplicku zřítil sovětský vojenský vrtulník MI-4. Bylo v něm pět lidí – dva na místě zemřeli. Čeští vyšetřovatelé dospěli k závěru, že vrtulník spadl kvůli technické poruše. Sověti se naopak domnívali, že stroj sestřelili čeští vojáci.

Eva Novotná – horolezkyně a sportovkyně, která se třikrát dostala pod Huascarán, do míst, kde v roce 1970 zahynula výprava jejího manžela. Připravila Romana Růžičková.

Natočeno 2013 (?). Premiéra 28. 1. 2014 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 24 min).

Zaměstnává Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) bývalé komunistické funkcionáře? Na téma hovoří člen rady ÚSTR Michal Uhl a výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí Neela Winkelmannová.

Natočeno 2014. Premiéra 23. 1. 2014 (ČRo Plus, 7:10 h.; 12 min.). K poslechu zde.

O smyslu a aktuálnosti oběti z ledna 1969, kdy si student filozofické fakulty vzal demonstrativně život, aby upozornil na bezpráví po okupaci Československa. Hovoří teolog Jakub Trojan, který tehdy jako evangelický farář Jana Palacha pohřbíval. Připravil a otázky klade Petr Veber. Použitá hudba Vítězslav Novák (Smyčcový kvartet č. 2 D dur op. 35). Hraje Janáčkovo kvarteto.

Natočeno 2014. Premiéra 27. 1. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:35 h.; 25 min).

Proč se lidé různého věku, profese i zájmu učí polsky? Hovoří vedoucí Semináře západoslovanských jazyků a literatur na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty MU Roman Madecki (1), Michaela Staňová (2), Zdeněk Lorenc (3), Michaela a Maja Mackovy (4) a Lukáš Barna (5). Připravila lektorka polského jazyka na Masarykově univerzitě Katarzyna Krawczyk. Dramaturgie Alena Blažejovská.

Připravilo Brno v roce 2014 (?). Premiéra 27. – 31. 1. 2014 (ČRo 3 Vltava, 12:50 h.; 5 x 10 min).

Rozhlasové vzpomínání překladatelky z polštiny. Připravila Ivana Myšková.

Natočeno 2013 (?). Premiéra 27. – 31. 1. 2014 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x 30 min) v cyklu Polský rok.

Lit.: Myšková, Ivana:  Osudy Heleny Stachové. In web ČRo 3 Vltava, leden 2014 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: V rámci Polského roku na Vltavě uvádíme pětidílné Osudy překladatelky z polštiny a francouzštiny Heleny Stachové.

Helena Stachová pochází z rodů Teigů a Vančurů, její tatínek byl matematik a maminka významná polonistka. Právě ona dceru zasvěcovala do nekonečných tajemství a dobrodružství překladu. První knižní překlad Helena Stachová publikovala ještě před maturitou.

Od útlého mládí se zajímala o jazyky, hudbu, tanec, sport a cestování. A šíře žánrů, které překládala, odpovídá šíři jejích zájmů. Z polské literatury to bylo množství vynikajících prozaických textů, ale i divadelních her, sci-fi, textů publicistických i odborných.

Já ty kydy překládat nebudu

„Vždy jsem překládala jen to, co mě bavilo,“ zdůrazňuje. Skutečnost, že se nikdy nepodřizovala společenské a politické objednávce, jí samozřejmě patřičně zkomplikovala život – stejně jako její umanutá svobodomyslná povaha a silný smysl pro spravedlnost, který jí nejprve zhoršoval průměr špatnou známkou z mravů a později zajistil i čestné místo na indexu a publikační zákaz.

Kádrový materiál na ni komunisté vedli už jako na dvacetiletou studentku. Vzdala se např. funkce předsedkyně Svazu mládeže, a se slovy „Já ty kydy překládat nebudu,“ odmítla tlumočit polské vládní delegaci během oslav 30. výročí osvobození Československa.

Nejrůznější ústrky ale nesla hrdě, jako daň za vnitřní svobodu a čistý štít. Na hořkosti a absurdity doby vzpomíná s ironií a jistou pobaveností, s vědomím morální převahy. Nesoustředí se jen na vlastní příběh, ale poutavě vypráví i o osudech svých blízkých a známých a neméně často o osudech rukopisů a nakladatelské praxi posledních šedesáti let.

S citem pro anekdotickou zkratku a bez stopy nostalgie mluví o setkáních se „svými“ spisovateli (Gombrowicz, Mrożek, Herling-Grudziński, Miłosz) i jejich manželkami; s některými z nich se dodnes přátelí.

Nikdy jsem netoužila stát se sólistkou

Pro vltavské posluchače bude jistě zajímavý i její hluboký vztah ke klasické hudbě, tlumočení prvních ročníků Pražského jara i přátelství s Iljou Hurníkem.

V jejích hudebních aktivitách můžeme také spatřovat paralelu k rozhodnutí stát se překladatelkou: „Nikdy jsem netoužila stát se sólistkou. Já se vlastně vždycky skrývám za autorem,“ říká. V rozhlasových Osudech se ale ukrýt nemá kam a sólistkou se tedy nevyhnutelně stává.