Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pokud jde o Wilderovy literární úspěchy: v roce 1926 debutoval v Laboratory Theater v New Yorku hrou Ať zazní trubka. V témže roce vydal svůj první román Kabala. Jeho druhá kniha Most svatého Ludvíka krále se stala čtenářskou senzací a roku 1928 obdržela Pulitzerovu cenu za beletrii. Velký úspěch měla o deset let později i divadelní hra Naše městečko a o čtyři roky později hra Jen o chlup. I za ně získal Pulitzerovu cenu. Roku 1938 adaptoval divadelní hru Johanna Nestroye z roku 1842 a děj přemístil do městečka poblíž New Yorku. Inscenoval ji pod názvem Kupec z Yonkers na Broadwayi. Hra ale neuspěla. Po letech však námět na popud Tyrona Guthrieho přepracoval pod názvem Dohazovačka. Hra měla premiéru roku 1954 na festivalu v Edinburghu a o rok později se hrála úspěšně na Broadwayi. V roce 1964 byla přepracována na muzikál Hello Dolly!, o pět let později zfilmovaný.

V románu Most svatého Ludvíka krále se Wilder inspiroval fraškou Prospera Mériméa Kočár svátosti oltářní. Odtud převzal limskou herečku Camilu Pericholovou i její vztah k peruánskému místokráli donu Andrésovi de Ribera. Na otázku, jde-li o reálné, či smyšlené postavy, Wilder odpověděl, že Pericholová i místokrál jsou historické postavy se skutečnými jmény. Od Mériméa pochází i marquesa de Montemayor, které Wilder propůjčil rysy francouzské epistolografky Madame de Sévigné, jejíž charakter a vztah k dceři, známý z pětadvacetileté korespondence, volně interpretoval. Jak poznamenává Saudek, oba texty vykazují i drobnější textové shody.

Most svatého Ludvíka krále je tedy zčásti dílo knižní inspirace. Zvolení Limy za dějiště osudové katastrofy je však případné, neboť byla v historii několikrát postižena zemětřesením. Ačkoli Wilder Peru nikdy nenavštívil, jeho popis je dle Edmunda Wilsona „důkladný, brilantní a přesný“. Čtenář je už první větou informován o tragédii pěti hlavních postav – marquesy a její pomocnice Pepity, jednoho z bratrů-dvojčat Estebana, strýčka Pia a nemocného synka herečky Pericholové. Víme, co se stalo, ale nevíme proč. Františkán Juniper, svědek tragédie, se ptá: „Proč se to přihodilo právě těmto pěti? Je-li vůbec nějaký záměr ve vesmírném dění, je-li vůbec nějaká osnova v životě člověka, pak je jistě možné objevit je tajemně skryté v těchto pěti tak náhle přeťatých  životech.“ Rámcový příběh exponuje osudy hrdinů, které spojuje lpění a přemrštěná láska mateřská, sourozenecká a erotická. Eduard Goldstücker v doslovu obdivuje vytříbenost Wilderova stylu: „Každou větu musil dlouho vykovávat, až dostala nejstručnější a nejvýraznější tvar, a každé slovo v ní musil několikrát v rukou obrátit a zkoumat, je-li na daném místě nejvhodnější svým významem, zvukem i citovým nábojem, který má nést.“ Nyní můžete dílo „mnohozvučné, jakoby orchestrální skladby“ poprvé vyslechnout v rozhlasovém zpracování.

Jeho autorem je Timo Kustaa Mukka (1944-1973). Sám se narodil ve Švédsku, kam rodiče uprchli před Němci. Když se vrátili domů, našli místo rodné vesnice spáleniště, v něž se ostatně proměnila větší část Laponska. Otec vystavěl nejprve saunu, pak chalupu a v té Mukka strávil většinu života, kdy bojoval s bídou ducha i těla.

Ta první byla způsobena rozporuplností jeho osobnosti. Mukka toužil na jedné straně po společenství, ale na druhé v něm naprosto neuměl existovat. („Mukka je staré finské slovo laponského původu, je to zeměpisný pojem vyjadřující místo, kde se řeka ohýbá, zahýbá. Toto nomen omen předznamenává celý Mukkův život. Jen co se trochu rozeběhne, už se mu staví do cesty překážka, která ho donutí změnit směr.“ Překladatel J. P. Velkoborský.)

Druhou bídou bylo neustálé vyčerpávání těla usilovným kouřením a pitím až třiceti šálků kávy denně, což předčasně autorův život ukončilo.

Mukka dokončil jen základní školu, rok studoval na Akademii výtvarných umění, pak už jen psal. Román Země je hříšná píseň vydal ve svých dvaceti letech. (Prakticky celé dílo provázela zpočátku nepřízeň kritiky a rozpaky nakladatelů, nejinak i tento román.) Kritika jej tedy přijala s rozpaky. Jedněm vadil staromilský, baladický tón textu, druhým erotické scény, kvůli kterým po nějakou dobu autorovi přezdívali „finský Lawrence“, a jiným postava nehodného, sexem posedlého kazatele.

Autor se ale odradit od psaní nenechal. Stačilo mu, že se jeho díla čtou, že o nich odborná kritika píše. A ta se skutečně o každé nové dílo zajímala. Například když vyšel Mukkův soubor povídek s příznačným názvem Tabu, vyšlo v různých časopisech celkem 48 kritik!

Česky vyšel román Země je hříšná píseň v roce 1980 v překladu Jana Petra Velkoborského, který v doslovu knihy uvádí, že „jakkoli se názory kritiků různí, pokud jde o intenzitu prožitků vyjadřujících autentičnost osobní autorovy výpovědi, nemá Mukka ve finské moderní literatuře předchůdce…“, a naopak odkazují se k němu i mnozí současní finští autoři.

Sympatická je také jeho snaha odmytologizovat tradiční představu o Laponsku jako o zemi, kde platí zvláštní, pohádkové a mytické zákony a řády. Naopak se snaží vystopovat věci a jevy obecně lidsky platné, ale nepomíjí přitom osobitost severofinského a laponského folklóru, způsobů a mravů kraje, ze kterého vzešel a k němuž se pyšně hlásil.

V tom smyslu mu plně přísluší označení národního klasika Laponska. Například v pozůstalosti se našel kromě divadelní hry i projekt tisícistránkového populárně naučného spisu o Laponsku, kterým chtěl autor vzdát hold místu na okraji společenské a kulturní pozornosti.