Vasile Josif. Veselohra. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Natočeno 1961 (?). Vysíláno 13. 2. 1962 (Československo I, 19:00 h.).
26. 9. 2012
Šibal Kacafírek (1957?)
Zdeněk Vavřík. Veselá pohádka pro děti o Kacafírkovi, kterého nikdy nikdo nenapálil. Hudba Vilém Bukový. Režie Karel Weinlich.
Interpreti nezjištěni.
Natočeno 1957 (?). Vysíláno 23. 12. 1957 (13:13 – 14:00 h.); 10. 2. 1962 (Praha, 14:00 h.).
Text in: Vavřík, Zdeněk: Šibal Kacafírek. Veselá hra o 4 dějstvích s předehrou a dohrou pro loutky i pro živé herce. Praha: Dilia, 1960.
Vassa Železnovová (1953)
Maxim Gorkij. Rozhlasová úprava divadelní hry. Překlad Bohumil Mathesius. Rozhlasová úprava Vladimír Procházka a kolektiv posluchačů Akademie musických umění. Režie Oldřich Hoblík.
Osoby a obsazení: vypravěč (Bedřich Bobek), Vassa Borisovna Železnovová (Vlasta Fabianová), Sergěj Petrovič Železnov (Josef Beyvl), Prochor Borisovič Chrapov (Zdeněk Štěpánek), Natalia (Jaroslava Adamová), Ludmila (Alexandra Saša Myšková), Rašel (Antonie Hegerlíková), Líza, služka (Soňa Hudečková), Melnikov, člen okresního soudu (František Vnouček), Jevgenij, jeho syn (Bohuslav Roček), Gurij Krotkij, správce rejdařství (Erik Zámiš), Anna (Stanislava Strobachová), Polja (Ludmila Lída Roubíková), Pjaterkin (Rudolf Hrušínský I.).
Natočeno 1953. Premiéra 21. 1. 1953 (Československo, 20:00 – 21:40 h.). Repríza 12. 5. 1953 (Praha, 20:00 h.); 25. 10. 1953 (Československo, 19:55 – 21:30 h.); 3. 12. 1959 (Praha III, 20:30 h.) k Měsíci československo-sovětského přátelství; 11. 2. 1962 (Československo II, 20:00 h).
Alternativní verze názvu: Vasja Železnovova
Pozn.: V jednom ze svých dopisů Maxim Gorkij napsal, že „Vassu stihla milosrdná smrt“. Život této ženy byl těžký, temný a neradostný. Nebyla zvířecí povahy, naopak byla to žena silné vůle, zdravého rozumu, i když nebyla vzdělaná. Mohla hluboce cítit, měla ráda přírodu, po svém chápala krásu. Zvířeckou ji učinili zvířecké zákony její třídy. Snažila se o tvůrčí práci, byla však nucena jen ničit. Nenašla štěstí ani u manžela, ani u rodiny, ani v podniku. Byla to tvrdá, avšak hluboce nešťastná osamocená žena. Vassa tvrdě bojovala až do posledního okamžiku. Avšak ve jménu čeho? Ve jménu zisku! Je to nízký cíl a nemůže přinést člověku štěstí. Ještě nevychladla její mrtvola, již se na její majetek vrhli jako dravci její osobní tajemnice Obnošenkovová a bratr Prochor. Taková byla povaha těchto lidí. (Filmový přehled 41/1954)
Únos pro pět detektivů (1981)
Pavel Kácha a Karel Polanský. Detektivní komedie. Kriminální hříčka, v niž zločin řeší Nero Wolfe, kapitán Exner, komisař Maigret, slečna Marplová a vrátný Slepička. Hudební spolupráce Mlhoš Kafka. Režie Eva Sováková.
Osoby a obsazení: vypravěč (Vlastimil Brodský), vrátný Slepička (Lubomír Lipský), Slepičková, jeho žena (Antonie Hegerlíková), slečna Murplová (Marie Rosůlková), zlosyn (Josef Bek), komisař Maigret (Václav Voska), kapitán Exner (František Němec), Nero Wolfe (Oldřich Musil), Archie, jeho pomocník (Jiří Adamíra), recepční (Věra Preslová) a Skovajsa (Otto Šimánek).
Připravila Hlavní redakce zábavy v roce 1981. Premiéra 27. 2. 1981 (Praha, 19:45 – 20:15 h.).
Novodobý brainwashing? (2014)
Zdeněk Grmolec. Fejeton. Dramaturgie Alena Blažejovská.
Připravil ČRo Brno v roce 2014. Premiéra 8. 2. 2014 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 18:00 – 19:00 h.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Fejeton: Zdeněk Grmolec – Novodobý brainwashing? In web ČRo Brno, únor 2014 (článek + ukázka). – Cit.: PaedDr. Zdeněk Grmolec se narodil v Kyjově na Štědrý den roku 1947. Vyrostl na Slovácku v Čejči. Vystudoval pedagogickou (1969-1973) i filozofickou (1980-1985) fakultu brněnské univerzity. Působil nejprve jako učitel, od roku 1985 je středoškolským profesorem v Brně.
V 60. letech psal básně, později publikoval knižně zejména povídky. Roku 1989 vydal povídkovou sbírku Půlnoční verbuňk, roku 1993 soubor Výběrová osamělost. V roce 2002 vyšla v boskovickém nakladatelství Albert jeho kniha Ošklivé káčátko a v roce 2007 soubor esejů Konfese baroku. Výbor z próz Vymítání anděla vydalo r. 2009 nakladatelství Host.
Po románu Divoká bolest Viléma Mrštíka (Listen 2010) vydal v roce 2011 v nakladatelství Albert román Cesty k perle, situovaný do Prahy 90. let 18. století, Čejče, Paříže v období Francouzské revoluce a Brna po josefinské době.
ÚRYVEK
Vyprázdněnost myšlenek může přejít, bohužel, do ještě horší formy, o níž se mluví hlavně v současnosti. Jde o syndrom vyhoření. Že postihuje lidi nad šedesát, lze pochopit. Znám však i náctileté postižené tímto syndromem, nemluvě o těch nad dvacet. Václav Cílek si v jedné ze svých knih posteskl: „Ta nová městská generace, kterou potkáváme na ulicích, vypadá sice jako my, ale já mám někdy pocit, že jsou to Marťani.“
Také jsem měl někdy ten pocit, zvláště když jsem četl jejich slohové práce. Kamenem úrazu je pro současné středoškoláky napsat příběh o skutečných lidech v reálném prostředí. Jejich krajina je totiž ta fantasmagorická, ovlivněná žánrem fantasy. Právě vyprázdněnost a vyhořelost myšlenek způsobuje, že je realita nahrazována fantazií deformovanou fantasy literaturou a filmem.
Když bylo studentům zadáno téma slohové práce, kde se nesměly použít prvky tohoto žánru, byli bezradní. Nevěděli si rady s příběhem, vytvořit zápletku bez nadpřirozena bylo nad jejich síly, motivaci nebyli schopni vymyslet, a když se jim to podařilo, byla to motivace naprosto nepravděpodobná. Kdyby tak měl Béďa zázračný prsten, knihu čarodějovu a podobné nesmysly! To vše vede mladíky a dívenky k virtuální realitě.
Poslední noc v roce (1959)
Ardi Liives. Estonská hra o 3 dějstvích. Překlad Otakar Fencl. Rozhlasová úprava Jaroslava Strejčková. Režie Alois Kachel.
Osoby a obsazení: Wagelová, vedoucí bufetu (B. Böhmová), Asta, servírka (Vlasta Vlasáková), Hunt, cestmistr (Miloslav Holub), Roode, silniční dělník (Josef Langmiler), Annela (J. Froňková), Mytus (Bořivoj Navrátil) a další.
Nastudovala Ostrava v roce 1959. Premiéra 29. 12. 1959 (Praha II, 19:30 – 21:15 h.). Repríza 2. 3. 1960 (Praha I, 20:00 – 21:10 h.); 12. 8. 1961 (Praha, 9:05 h.); 10. 2. 1962 (Praha, 9:05 h.); 29. 4. 1962 (Československo I, 10:30 – 11:40 h.).
Pozn.: V roce 1985 vzniklo nové nastudování (režie Stanislav Vyskočil).
Měděný jezdec (1961?)
Alexandr Sergejevič Puškin. Poéma. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Natočeno 1961 (?). Vysíláno 9. 2. 1962 (Praha, 21:53 h.).
Svatební cesta (1959)
Manfred Bieler. Rozhlasová hra. Překlad Jana Petrová. Hudba Ladislav Štancl. Režie Olga Zezulová.
Osoby a obsazení: Günther Haupt (Josef Karlík), Gisela Hauptová, rozená Gablerová (Blažena Holišová), Eva Nagelová, její přítelkyně (Helena Kružíková), Leo, Evin bratr (Ladislav Suchánek), Hans Scheurich (Josef Štefl) a další
Nastudovalo Brno v roce 1959. Premiéra 11. 6. 1959 (Praha III, 20:30 h.). Repríza 18. 2. 1960 (Praha III, 20:30 – 21:35 h.); 29. 5. 1960 (Praha II, 15:00 h.); 21. 5. 1961 (Československo, 19:00 h.); 9. 2. 1962 (Praha, 15:15 h.).
Tuatamur (1962?)
Leonid Maximovič Leonov. Rozhlasová hra. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Natočeno 1962 (?). Vysíláno 6. 2. 1962 (Praha, 20:30 h).
Pozn.: Barbarské řádění Čingisových hord, vedených ukrutným Tuatamurem, jejich nekonečná tažení vyprahlou stepí a jejich sveřepé boje tvoří exotický rámec, do něhož Leonid Leonov zasadil básnickou vidinu tragického osudu válečníka, trýzněného osamělostí a neopětovanou láskou k chánově dceři Ytmar, která se stává i příčinou jeho bídného konce. Povídka byla napsána r. 1922 a je krásnou ukázkou mistrovství ruského autora.
Ve znamení ohně (1962)
Pásmo k 80. narozeninám národní umělkyně Marie Majerové. Tvůrci a interpreti nezjištěni.
Natočeno 1962. Premiéra 1. 2. 1962 (Československo I, 19:00 h.).
Pozn.: Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, (1. únor 1882, Úvaly – 16. leden 1967, Praha) byla česká prozaička, komunistická novinářka a národní umělkyně (1947).