Sven Nykvist. Četba na pokračování z memoárů slavného švédského kameramana (1922 – 2006). Připravila Hana Roguljič. Překlad Zbyněk Černík. Redakce Jan Sulovský. Mistr zvuku Miloš Kot. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Tony Linfjard (Fjaril Vingad Syns Pa Haga). Režie Michal Bureš.
Čte Petr Pelzer.
Nastudoval ČRo Olomouc 27. – 31. 8. 2012. Premiéra 10. – 14. 9. 2012 (ČRo 3 Vltava, 11:30 – 12:00 h.; 5 x 27 min.).
Obsah: 1. Misionářský synek – 2. Afrika v mém srdci – 3. Ingmar Bergman a světlo – 4. Ven do světla – 5. Od Tarkovského k Woodymu Allenovi.
Pozn.: Ve vltavských Osudech tohoto týdne se dnes poprvé zaposloucháme do vzpomínek slavného švédského kameramana Svena Nykvista. Jeho jméno a tvorba jsou neodmyslitelně spjaty s filmovými opusy Ingmara Bergmana, ale i dalších světově proslulých režisérů.
Lit.: Roguljić, Hana: Sven Nykvist – Úcta ke světlu. (promo text) – Cit.: Kameraman Sven Nykvist se zapsal především jako dlouholetý spolupracovník Ingmara Bergmana. Jeho životní a pracovní osudy však zahrnují mnohem širší okruh témat. Narodil se ve Švédsku, jeho rodiče byli misionáři v Belgickém Kongu, a tak Nykvist trávil své dětství střídavě v domově a u svých prarodičů. Popisuje se jako pracovitý, přemýšlivý a introvertní – a možná právě proto zůstane vždy ve stínu těch, se kterými spolupracoval. Kromě Bergamana to byl Woody Allen, Roman Polański či Andrej Tarkovskij. Přesto i on byl tvůrcem s vlastními tématy: za zmínku stojí především jeho snímek o Albertu Schweitzerovi a okolnosti, za kterých vznikal.
Název knihy „Úcta ke světlu“ odkazuje nejen ke Schweitzerově osobnosti, ale především k celoživotnímu snažení Svena Nykvista. Jako kameraman začal pracovat ve čtyřicátých letech, a byl tak u všech změn ve filmovém oboru, které souvisely s technikou, ale také s měnícím se estetickým přístupem. On sám se kromě učednických let držel minimalistického svícení: pozoroval, jak se chová přirozené světlo, a snažil se ho zachytit či napodobit. Zároveň se nikdy nebál přihlásit se k úloze kameramana jako „pouhého“ spolutvůrce, který má především naplňovat vize režiséra. O tom, že se mu to dařilo, není potřeba filmové fanoušky přesvědčovat. Jeho životní postoje a osudy však mají mnohem širší dopad, a osloví tak i ty, kteří k audiovisuálnímu umění blízko nemají.
Marie Kubátová. Hudba Miloš Vacek. Dramaturgie Naďa Gajerová-Mauerová. Nahrávka, střih a mastering Ivan Mikota. Digitální nahrávka ve studiu M I 91. Produkce Miloš Vacek. Režie Miloš Vacek.