Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Edgar Allan Poe. Překlad Josef Schwarz-Červinka. Připravila Helena Berková. Režie Dagmar Joklová.

Čte Stanislav Šárský.

Připravila Ostrava v roce 1997. Premiéra 16. 1. 1997 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.). Repríza 20. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 0:30 h.; 30 min.) v cyklu Noční bibliotéka; 14. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.); 15. 2. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).

Lit.: anonym: Zánik domu Usherů. In Týdeník Rozhlas 3/1997 (6. 1. 1997), s. 12 (článek). – Cit.: „Po celý kalný, ponurý, podzimní den, v němž se neozval jediný hlásek, v němž tísnivé mraky visely z nízké oblohy, projížděl jsem zcela sám na koni neobyčejně pustou končinou země a teprve s večerními stíny dorazil jsem na pohled k neblahému domu Usherů. Nevím proč – ale jak jsem jen na dům pohlédl, zaplavil mou duši nepřekonatelný stesk.“ A tohoto truchlivého dojmu se hrdina povídky Zánik domu Usherů od E. A. Poea už nezbavil. Doprovázel ho, když „zabočil k sráznému břehu černého ponurého močálu, jehož lesklá hladina přiléhala až k obydlí… A přece jsem byl odhodlán pobýt v tomto truchlivém domě několik týdnů. Jeho majitel Roderick Usher býval jedním z druhů mých dětských her, ale od našeho posledního setkání uběhlo už mnoho roků. Nedávno jsem však na vzdáleném venkově dostal od něho dopis – dopis, na který pro jeho vášnivý, naléhavý tón nebylo možno odpovědět jinak než osobní návštěvou.“

Co všechno návštěva obnášela se dozvíme při poslechu dnešní povídky. Teď si ještě připomeňme, co o díle E. A Poea napsal Ch. Baudelaire. „Pozadí a rekvizity jsou přizpůsobeny citům postav. Jak samota přírody, tak ruch měst, všechno je popsáno se vzrušením a fantastičností. Tak jako Eugene Delacroix, který povznesl své umění na úroveň velké poezie, i Edgar Poe rád rozhýbává své postavy na nafialovělých nebo nazelenalých pozadích, odkud se line fosfores-kování hniloby a vůně bouře. Takzvaná neživá příroda má cosi ze živoucích bytostí a chvěje se s nimi nadpřirozeným galvanickým chvěním…“

Nathaniel Hawthorne. Povídka. Překlad Stanislava Menšíková. Připravila Dagmar Joklová. Režie Ilja Racek.

Čte Jan Fišar.

Připravila Ostrava. (30 min)

Nathaniel Hawthorne. Povídka. Překlad Stanislava Pošustová. Připravila Helena Berková. Režie Juraj Deák.

Čte Stanislav Šárský.

Připravila Ostrava v roce 1998. Repríza 18. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.; 30 min) v cyklu Noční bibliotéka; 22. 1. 2021 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.); 5. 7. 2024 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).

Lit.: Mačas, Dominik: Temný vypravěč ze Salemu. Poslechněte si sedm povídek spisovatele Nathaniela Hawthorna. In web ČRo 3 Vltava, 4. červenec 2024 (článek). – Cit.: Autor slavného románu Šarlatové písmeno bývá řazen mezi temné romantiky i zakladatele žánru fantasy. Pro jeho příběhy je typická ponurá magická atmosféra. Nathaniel Hawthorne pocházel ze Salemu, jeho prapradědeček se podílel na nechvalně proslulých čarodějnických procesech, on sám se však od této historie snažil distancovat.  (…)

Nathaniel Hawthorne (1804-1864) se narodil do rodiny námořního kapitána v přístavním městě Salemu, oblasti, kde vznikly nejstarší osady přistěhovalců. Lásku k literatuře v sobě odhalil již v dětství, kdy po smrti otce a svém vlastním zranění byl izolovanější od ostatních vrstevníků a čas věnoval četbě. Po studiu na vysoké škole začal sám psát.

Hawthorne nabízí čtenářům nový pohled do nitra člověka a prohlubuje psychologickou analýzu. Podobně jako například E. A. Poe, se kterým ho můžeme řadit mezi „temné“ romantiky, i Nathaniel Hawthorne ve své tvorbě čerpá ze zločinu, lidských slabostí a temných stránek společnosti i jedince. Hawthorne patří mezi klasické autory ranné americké literatury, zabýval se také otázkami puritanismu a raného anglického osídlování Severní Ameriky. Pro jeho texty je typická tajuplná, až snová atmosféra, proti sobě stojí přísnými pravidly svázané společenství a vymykající se jedinec. Jeho nejslavnější román Šarlatové písmeno se věnuje otázkám viny, trestu, společenského odsouzení a pokrytectví. K dalším významným dílům patří Dům se sedmi štíty či Mramorový faun. (…)

Povídka ze stejnojmenné sbírky Mateřské znaménko si klade otázku, zda je v lidských silách překonat nedostatky přírody a nahradit je dokonalým ideálem. Zároveň se ptá, co to dokonalost vlastně je, a zda ji jsme schopni poznat. A pokud ji člověk nevidí, čeho je schopen se vzdát při jejím hledání spojeném s vědeckým poznáním?

Georgiana je ztělesněním dokonalé krásy. Má jen jedinou drobnou vadou v podobě mateřského znaménka na své tváři, které se stane tichým rozvracečem manželství s ambiciózním vědcem. V ponuré atmosféře ztemnělé laboratoře se odehrává nejen závěr celého příběhu, ale již od samého začátku autor dává posluchačům tušit, že nahlíží do chorobné mysli člověka posedlého překonáváním objevených možností. Člověka, který nedokázal nalézt dokonalou budoucnost v přítomném okamžiku. (..)