Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Arthur Miller. Rozhlasová verze dramatu. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1948. Premiéra 21. 11. 1948 (České Budějovice – Praha I – Brno I – Plzeň, 15:30 h.).

Josef Toman a Miroslava Tomanová. Rozhlasová hra o tragické katastrofě roku 1912. Hudební improvizace dr. Oldřich Letfus. Režie Přemysl Pražský.

Osoby a obsazení: milionář Dawcet (V. Koska /!/ – Václav Voska?) a další.

Natočeno 1948. Premiéra listopad 1948 (Praha II.)

Alternativní verze názvu: Zkáza Titaniku.

Lit.: Tomášek, Dušan: Rozhlas – Co Tomanovi neviděli. In Kulturní politika 61/1948, 19. 11. 1948, s. 10 (recenze). – Cit.: “ (…) Aby se neřeklo, vsunuli autoři do své hry jakýsi náznak třídních rozporů a třídního boje. V okamžiku, kdy se loď potápí, objeví se na palubě topič se záchranným pásem: je však o tento pás okraden milionářem. Vypadá to velmi nepravděpodobně a má snad být charakterisován obraz tehdejší společnosti, ožebračování a exploitace zotročených dělníků, ale věta, že „topič má také právo zachránit si život“, nevyzněla ve hře dost přesvědčivě (…). Hra neukázala dost jasně měšťácký svět v jeho pravé podobě: nabobskou mentalitu příslušníků předválečné buržoasie v ostrém rozporu s příslušníky ostatních tříd. Autoři měli více zdůraznit nestoudnou bezstarostnost milionářů, kteří se po vzoru hesla „můj dům je můj hrad“ svěřili Titanicu a pyšně prohlašovali, že „jejich“ lodi se nemůže nic stát. Věřili slepě, že jejich Titanic, postavený za jejich peníze a vezoucí je, pány všech lidí, že tento jejich plovoucí hrad odolá bezpečně všem překážkám, právě tak pevně, jako věřili jejich potomci ještě do nedávna v neporazitelnost a nezničitelnost kapitalistického hospodářsko-politického systému. To je jeden z historických kladů, který by se dal ze „Zkázy Titanicu“ vyhmátnout, a to je také to, co manželé Tomanovi neviděli.“

V. Piskáček. Pohádka. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1948. Premiéra listopad 1948.

Lit.: Tomášek, Dušan: Rozhlas – Začněme od nejmenších. In Kulturní politika 62/1948, 26. 11. 1948, s 7 (recenze). – Cit.: „Pastýř měl stádo beránků, kteří měli stříbrné kožíšky a ještě navíc tu vlastnost, že jejich majitel byl šťastným člověkem. Tři panovníci se postupně pokusili beránky získat, ale pastýř své stádo nedal a raději odešel i se svými beránky na oblohu. „Od těch dob, milé děti, bloudí po obloze a rozdává štěstí všem lidem. Dobrou noc a nashledanou“ – končila pohádka. Tak! Jenom vám, milé děti, zapomněli dopovědět po lopatě to, co z děje vyplývá: nebudete na světě šťastny, budete-li pilně pracovat, poslouchat maminku, tatínka a pana učitele a hezky se učit, nýbrž dosáhnete svého štěstí snadno a rychle, budete-li lelkovat na oblohu a čekat, až tam poplují beránci.“

Jiří Mahen. Rozhlasová úprava divadelní komedie. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Brno v roce  1948. Premiéra 17. 11. 1948 (Brno I – Praha I, 20:30 h.). Repríza 23. 12. 1948 (Brno II, 20:00 h.).

František Spitzer. Rozhlasová úprava inscenace Kulturního oddělení ÚRO. Divadelní režie Jan Martinec.

Obsazení nezjištěno (odboroví ochotníci). Průvodní slovo dr. Václav Růt.

Natočeno 1948. Premiéra 7. 11. 1948.

Lit.: Tomášek, Dušan: Rozhlas – Nové kulturní středisko. In Kulturní politika 60/1948, 12. 11. 1948 (recenze). – Cit.: „(…) Hra (…) líčí boje ruských dělníků a komsomolců proti sabotérům a parasitům rodící se socialistické společnosti, realistický příběh z roku 1930, kdy se v SSSR rozbíhala první pětiletka. Pro dějovou aktuálnost, pro mluvu i tématiku, která je nám právě dnes tak blízká, byla Sklárna doporučena všem divadelním souborům, aby na ní změřily svou aktivitu, své pracovní nadšení a své tvořivé síly. Soubor, který provede nejvíc repris, pojede za odměnu na rekreační zájezd do ciziny. Ačkoliv byla soutěž vypsána teprve před čtyřmi týdny, přihlásilo se již přes 80 závodních a místních ochotnických spolků a dvě stálá divadla.

Kulturní oddělení ÚRO uvedlo minulý týden Sklárnu v nově otevřeném závodním klubu ROH v paláci Radio na Vinohradech. V režii Jana Martince se obecenstvu představili členové ochotnicckých závodních skupin nejrůznějších podniků. Provedení hry nelze posuzovat očima přísné kritiky. Nejde o herce z povolání. Je třeba spíše si všimnout radostného nadšení, zápalu a lásky, živelného elánu, s jakým se všichni účinkující pustili do své práce (…)

Vedení Mevra si povšimlo zdravé náplně a lidové životnosti nových pořadu v Radiopaláci a zařadilo Sklárnu v neděli 7. t. m. do svého programu. Aktivní účast hlediště v mnohém připomínala pořady s obecenstvem, které jsou vysílány z karlínského studia. Svou stavbou se hra místy podobá pásmu, pestrému sledu jednotlivých obrazů a nebylo proto třeba zvláštní rozhlasové úpravy. Pouze některé scény, které by snad byly rozhlasovým posluchačům nejasné, vysvětloval přítomný dr. Růt vhodným a srozumitelným slovním doprovodem. (…)“