Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jiří Marek. Rozhlasová hra. Zvukový technik Jaromír Pěnčík. Natáčecí technik Alice Honová. Asistentka režie Eva Pryclová. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: stará Stloukalová (Jarmila Kurandová), Anežka (Helena Kružíková), Josef, její muž (Jaroslav Dufek), Vašek, její syn – dítě (Roman Nevěčný), Vašek, její syn – muž (Jaroslav Kuneš), strýc Mára (Arnošt Navrátil), host na svatbě (Josef Karlík), jeho žena (Jana Janovská), sousedky (Vlasta Fialová, Jana Ebertová), havíř Duba (Karel Kabíček), jeho žena (Olga Hauková), četník (Zdeněk Maryška), posel (Miroslav Knoz), Karel, mladý havíř (Jan Kučera), havíři (Jaroslav Fort, Dorek Rosenmayer), tajemník (Jaroslav Jarský), Griša, ruský zajatec (Josef Husník), německý dozorce (Milan Holubář), ženy (Pavla Severýnová, Ludmila Vacková, Milka Dadáková, Věra Fajtová a Eva Pryclová). Revoluční píseň zpívají Markéta Peštálová, Marie Hořáková, Alice Honová, Josef Tvrzník, František Zbořil, Oldřich Svoboda, Štěpán Mátl, Jiří Klečka, Jiří Vacek a Jindřich Šmek.

Nastudovalo Brno.  Natočeno 8. 10. 1973 (studio VII, 14:00 – 18:00 h.; 50 min.).

Pozn.: Hra byla nastudována již v roce 1949.

Jiří Marek. Rozhlasová hra. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1949. Premiéra 5. 1. 1949 (Praha I – Ostrava – Plzeň – České Budějovice, 20:45 h.).

Pozn.: Hra byla nastudována znovu v roce 1973.

Lenka Hašková. Rozhlasová hra. Dramaturg Vlastimil Brtěk. Režie Olga Valentová.

Osoby a obsazení: Kocián (Petr Haničinec), Ivana (Daniela Kolářová), Lebeda (Václav Sloup), Fanouš (Petr Oliva), vrátný Holý (Zdeněk Řehoř), Pěnkava (Vítězslav Jandák), strojník (Radan Rusev), Kratochvíl (Jan Víšek), žena (Jaroslava Drmlová).

Natočeno 1984. Premiéra 28. 6. 1984 (Praha, 19:15 – 19:54 h.).

Lit.: vbk: Lenka Hašková: Hrajeme s Brazílií. In Rozhlas 27/1984 (18. 6. 1984), s. 4 (článek). – Cit.: Napsat drama z oblasti mezinárodní spolupráce v rámci RVHP by pravděpodobně nejeden dramatik pokládal za úkol značně nesnadný. Lenka Hašková tento úkol na sebe vzala, samozřejmě zcela dobrovolně a z vlastního popudu. Zřejmě ji lákalo dát i této látce, umělecky tak nesnadno přístupné, dramatický tvar a tím dokázat, že na rozsáhlém teritoriu rozhlasové hry je ještě řada bílých míst, která je možné a nutné zmapovat. K napsání této hry ji jistě nevedlo jen dobré předsevzetí, dané její spisovatelskou profesí, ale vřelý vztah k lidem, kteří dělají práci nejen odpovědnou a společensky nutnou, ale ještě k tomu v mezinárodním rozsahu. Pro svůj námět si zašla do zajímavého a pro nás, spotřebitele, nenápadného prostředí — k pracovníkům mezinárodního dispečinku v odběru elektrické energie, konkrétně na jeden jeho uzlový bod, na slapskou elektrárnu.

Mezinárodní střetnutí našich hochů s takovou fotbalovou velmocí, jako je Brazílie, prožívá s větší či menší intenzitou celé mohutně rozvětvené plémě našich fotbalových fanoušků. A protože v každé normální rodině se vyskytuje alespoň jeden, je zapnuto nepřehledné množství televizorů; nejen v rodině, ale i v kancelářích, klubovnách, v interhotelech i hospodách. Milióny lidí si prostě chtějí přijít na své. Ovšem co divák či posluchač, to zároveň i spotřebitel.

A ne každému je známo, jak se v takové chvíli elektrovodná síť pod náporem požadovaných wattů a kilowattů jen prohýbá. Aby nepřipravily televizního diváka o požadované vzrušení, celé štáby dispečerů prožívají u svých dispečinků a telefonů chvíle možná mnohem vzrušenější. A nejen v naši zemi, ale i u našich nejbližších sousedů.

Tato kontrastní atmosféra poskytla Lence Haškové základní inspiraci k napsání rozhlasové hry Hrajeme s Brazílii. Fanoušky musíme zklamat. Nepadne v ní ani jeden gól. Ale mohou být svědky zajímavého příběhu, kdy do této celostátně elektrotechnicky náročné situace pronikne ještě takzvaný lidský faktor se všemi jeho světlými i stinnými atributy, prostě tak, jak jde život.

Původní rozhlasovou hru Hrajeme s Brazílií nastudovala režisérka Olga Valentová a vytvořením její hlavní postavy pověřila Petra Hanič:nce.

Lenka Hašková. Rozhlasová hra. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1950.

Lenka Hašková. Rozhlasová hra. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1948.

Lenka Hašková. Rozhlasová hra ze soutěže. Hudba Jan Kapr. Režie Ludvík Pompe.

Osoby: Jožka, dělník – Béďa, dělník – německý tank – americký tank – sovětský tank – český dělník – Rus – německý dílovedoucí – ženy – vojáci – Tom – Jack – inženýr – major – ředitel – hlasy – traktor.

Natočeno 1948 (?). Premiéra 2. 1. 1949 (Praha I – Brno I – Ostrava – Plzeň – České Budějovice, 20:40 -21:30 h.).

Viktor Lubitz. Italská veselohra. Překlad a rozhlasová úprava Josef Smékal. Dramaturg Jaroslav Janovský. Hudba Oldřich Letfus. Režie Přemysl Pražský.

Osoby a obsazení: Adam (Otomar Krejča), Eva (Vlasta Fabianová), had (Václav Voska), Bůh (Erik Zámiš), vypravěč (Josef Červinka) a další.

Natočeno 1948. Premiéra 15. 11. 1948 (Praha I – Brno I, 20:30 h.).

Lit.: anonym: Adam a Eva. In Náš rozhlas 51/1948 (19. 12. 1948), s. 5 (článek + fotografie).

Lit.: Tomášek, Dušan: Rozhlas – Jedna veselá, jedna vážná. In Kulturní politika 66/1948, 24. 12. 1948, s. 7 (recenze). – Cit.: “ (…) … lze soudit, že humor a vtip v italské dramatice je stejně ve psí jako současná naše satira, ne-li hůř. Autor se omezil na pouhé samoúčelné parodisování života v ráji, čehož dosáhl zaktualisováním starostí Adama, Evy, hada a ostatních obyvatelů ráje. Nebýt několika vtipálských hříček, jako na př. že malý andílek prohlásil, že je mu teprve milion věků, nebo že Eva v hádce nazve Adama „aristokratem uplácaným z bláta“, či věta, kterou osloví had Evu: „líbí se mi primitivové vašeho typu“; nebýt těchto drobných samoúčelností, nebylo by ani veselohry.

Druhá polovina „Adama a Evy“, popisující život prarodičů po vyhnání z ráje, vypadla úplně z veseloherních kolejí. Snad by sama o sobě byla dosti slušnou krátkou hrou, ale jako součást veselohry vyzněla těžkopádně. Hra se zde místy stávala psychologickým dramatem, zabývajícím se otázkou, proč Kain musel zabít svého bratra, místy lyrickým, povídáním a žvatláním o lásce, štěstí a mateřství, a místy si autor (nebo upravovatel) ještě sáhl po nějaké „vtipné“ samoúčelnosti, aby posluchač nezapochyboval, že jde o veselohru. Účelem závěru, který však nevyzněl přesvědčivě, mělo být radostné zjištění, že pravý život je v tvrdé práci, že jen ten pozná jeho klady a bude se z nich těšit, kdo poznal také jeho zápory. Režisér Přemysl Pražský a herci (…) zachránili vše, co se zachránit dalo. Nejlepší však byla Letfusova hudba, která často svou výrazností a vtipností předstihovala text (užíváním různých významově i výrazově kontrastných motivů, od Beethovenovy Měsíční sonáty – při Evině vyznání lásky, až k lidové písni „Pod dubem, za dubem“ – při utrhnutí jablka ze stromu Poznání, nebo k basovému motivu „Nepudu domu“, který se ozýval při božím hromování).“