Hana Pražáková. Hra pro mládež. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Alena Adamcová.
Osoby a obsazení: Tomáš Stoklasa (Miroslav Moravec), Inka Stoklasová (Jorga Kotrbová), Vojta Janíček (František Němec), Marcela Janíčková (Klára Jerneková), Jožka Skaličková (Jana Dítětová), Oldřich Špaček (Josef Chvalina), pan Král (Jaroslav Cmíral).
Natočeno 1978. Premiéra 13. 8. 1978 (Praha, 19:15 – 20:15 h.). Repríza 15. 8. 1979 (Praha, 19:15 h.); 30. 7. 1980 (Praha, 19:20 h.); 10. 6. 1982 (Vltava, 11:30 h.); 18. 3. 1985 (Vltava, 22:15 h.).
Lit.: Lopatka, Jan: Radiojournal v ko(s)mickém věku. Praha: Inverze, 1993, s. 112-116.
Lit.: iř: … a váš názor? In Rozhlas 36/1978 (21. 8. 1978), s. 2 (úryvek z recenze). – Cit.: Příjemné překvapení přinesl v týdnu od 9. do 15. srpna nedělní večer na stanici Praha, která uvedla premiéru původní rozhlasové hry Hany Pražákové Ohromná příležitost. Byla zajímavá hned z několika důvodů. Především přinesla více než časovou problematiku touhy lidí po chalupách či místech, kde by mohli trávit svůj volný čas, spojenou a tematikou morálky dnešních mladých současníků. Chalupaření, které se dnes rozrostlo do nevídaných rozměrů, se stalo poměrně širokou oblastí lidské činnosti, jíž však dosud rozhlasové umění věnovalo až pohříchu málo opravdové pozornosti (nebudeme-li brát v úvahu pouze ony jednostranné odsudky, poněkud prostomyslně kladoucí rovnítko mezi novou podobu – maloměšťáctví a vlastnictví rekreačního objektu).
Hana Pražáková se pokusila k této ptoblematice přistoupit poněkud seriózněji: nekoncipovala příběh své hry také jako kritiku maloměšťáctví, nýbrž jako sondu do mravního života dnešních mladých lidí. Vystavuje své hrdiny morální zkoušce, v níž se postupně odhalují jejich charaktery, a nechává je projít očistnou katarzí. Škoda jen, že výsledek poněkud oslabila určitá dramatická nepropracovanost; autorka zřejmě ve snaze neupadnout do planého moralizování se pokusila — zejména v závěru hry — o maximální zkratku, která však v tumto případě nepřinesla kýženou hutnost, nýbrž naopak byla příčinou nevyzrálosti a nedostatečné krystalizace situací, v nichž rozhodnutí hrdinů působí příliš náhle, téměř modelově. I přes tuto výtku si však hra uchovala svou zajímavost a morální apelalivnost. Ocenění si zaslouží také autorčina práce se slovem, její schopnost napsat hovorový, dobře odposlouchaný dialog, v nejednom momentu i s názvuky jemného humoru. Vlastní nastudování, které bylo prací režisérky Aleny Adamcové, vycházelo z mozaikovité struktury testu, pracovalo převážně metodou ostrých, téměř filmových střihů a vsázelo především na propracování charakterů čtveřice protagonistů.
Zvolený postup byl sice poměrně působivý, odhalil však současně i některé již vzpomínané nedostatky předlohy. Přesvědčivé kresbě postav naopak napomohl i výběr interpretů, kteří mají rovněž nemalou zásluhu na poměrné příznivém vyznění hry. Jmenujme alespoň M. Moravce (Tomáš) a J. Kotrbovou (Inka), kteří zde dostali největší příležitost, ale i Fr. Němce (Vojta). K. Jernekovou (Marcela) a zasloužilou umělkyni J. Dílětovou (Jožka).
Lit.: anonym: Ohromná příležitost. In Rovnost, 23. 8. 1978 (recenze). – Cit.: „H. P. nehledala prudký konflikt, vrcholící velkou scénou. Šla cestou výrazně pointovaných, zkratkovitých dialogů, do nichž se snažila zaklenout část myšlení a postojů mládí naší doby. Na pozadí jeho nedočkavosti, „mít hned všechno, co mají ostatní“ rozestřela otázku vzájemných vztahů, vztahů ke starší generaci, otázku odpovědnosti a svědomí..“
