Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pětice portrétů autorů spjatých s německou Olomoucí.  Připravil Lukáš Motyčka z katedry germanistiky FF UP v Olomouci.  Redaktorka Alena Zemančíková. Zvukový mistr Zdeněk Prchlík. Hudební spolupráce Tomáš Soldán. Použitá hudba Maurice Ravel (Sonatine 1 – Modéré) a Philip Glass (Wichita Sutra Vortex). Režie Michal Bureš.

Účinkují Nika Brettschneiderová, Václav Bahník a Lukáš Motyčka.

Nastudoval ČRo Olomouc 15. – 25. 3. 2011. Premiéra 28. – 1. 4. 2011 (5 x 10 min.) v rámci Roku německého jazyka.

Obsah: 1. Joseph Conrad von Wieser – 2. Andreas Ludwig Jeitteles – 3. Adolf Brecher – 4. Paul Engelmann – 5. Vlastimil Artur Polák.

Lit.: (anonym): Důvěrná sdělení: Olomoučtí němečtí básníci. In web ČRo 28. 3. 2011 (anotace). – Cit.: V rámci letošního Roku německého jazyka předstvíme v pěti medailonech německojazyčné básníky z Olomouce. První díl je věnován osobnosti Josepha C. von Wiesera, předního zástupce druhé generace olomoucké básnické školy, uskupení žáků a učitelů olomoucké univerzity ve 20. až 40. letech 19. století.

Medailon č. 2 se obrací k dílu Andrease Ludwiga Jeittelese, který reprezentuje nejen politickou lyrickou tvorbu 30. a 40. let. Jeho tvorba – Jeitteles publikoval pod pseudonymem Justus Frey – reaguje na revoluční dění roku 1848, nalézáme v ní také intimní a společenskokritické tóny.

Třetím portrétovaným německojazyčným básníkem z Olomouce je Adolf Brecher, člen mužského spolku Šlaráfie. V tomto spolku šprýmařů a vtipálků se sešli intelektuálové, kteří pěstovali družné přátelství a humor. Adolf Brecher, člen významné rodiny moravských Židů, publikoval svoji šlarafovskou lyriku pod humorným pseudonymem rytíř Kax Nevyčerpatelný.

Čtvrtý díl cyklu se věnuje olomouckému rodáku Paulu Engelmannovi, který se proslavil především jako architekt a filozof. Zastavení připomene jak blízký vztah Engelmanna s filozofem Ludwigem Wittgensteinem, jenž byl jako voják zavát v první světové válce do Olomouce, tak odraz tohoto přátelství v Engelmannově poezii.

Poslední pátý medailon přináší krátký vhled do pozoruhodného básnického díla jednoho z posledních autorů německého jazyka spjatých těsně s městem Olomouc. Poezie židovského básníka Artura Vlastimila Poláka nabízí silné obrazy a obsahy (básník prošel Terezínem a byl diskriminován během socializmu) a je poutavá také experimenty se slovem.

Literárně-hudební pásmo z parafrází německé lidové poezie. Překlad Jan Vladislav. Připravil Petr Turek. Skladby Ludwiga Senfla v podání souboru Weser-Renaissance Bremen vybral Josef Třeštík. Režie Hana Kofránková.

Účinkují Lucie Pernetová, Apolena Veldová, Jiří Hromada a Lukáš Hlavica.

Natočeno 2011. Premiéra 27. 3. 2011 (ČRo 3 Vltava, 9:00 h.; 59 min.) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Turek, Petr: Milostný hlas. In Čtvrtletník Klubu Vltava 1/2011, s. 12 (článek). – Cit.: Praha, psal se rok 1944, nakladatelství Václava Petra vydalo útlý svazeček s názvem Milostný souzvuk. Šlo o první knižně vydaný překlad Jana Vladislava. Básníkovi, esejistovi a překladateli, pozdějšímu signatáři Charty 77 bylo tehdy jedenadvacet let. Knížečku doprovázely kresby Jiřího Šindlera, pozdějšího celoživotního přítele Jana Vladislava. Doslov erudovaného germanisty a bohemisty Vojtěcha Jiráta naznačuje, že nešlo jen o nějaký nahodilý počin, nějaké narychlo shromážděné texty: zrodil se překladatel, který do češtiny převedl desítky skvostů světové literatury, knihy básnické i esejistické, rozsáhlé prózy, obtížné studie…

Jan Vladislav se narodil v roce 1923 českým rodičům ve slovenském Hlohovci, v březnu 1939 se rodina přestěhovala zpět do Čech. Mladý muž maturoval roku  1942 v Poličce, téhož roku se přestěhoval do Prahy. V té době již uměl němčinu, učil se anglicky, italsky a francouzsky.

V témže roce, kdy vyšly jeho parafráze německé lidové poezie, navázal Jan Vladislav spolupráci s divadelníky: překladatelsky
se podílel na dvou inscenacích italské dramatiky na Kladně a v Praze – šlo o Carla Gozziho a Cesare Giardiniho. V té době se již rodily i Vladislavovy překlady Shakespearových Sonetů.

V pořadu Souzvuk si poslechneme řadu prastarých a zajímavých básní, například píseň Posel, jednu z mnohých s motivem
slavíka, který má mýtický význam v souvislosti s láskou a manželstvím. Píseň vyšla tiskem roku 1570, je však ještě starší. Texty s názvy Až víno poprší, a Až růže posněží jsou typické písně, jaké literární historik J. L. Uhland nazývá „písněmi o nemožných věcech“. Oblíbená lidová píseň Studna mladosti je až z roku 1554. O Písni o žárlivém chlapci píše J. G. Herder: „Melodie má jas a čistotu  večerní písně ve světle hvězd a alsaský dialekt se ladně přimyká k jejím záchvěvům. Svým obsahem je to malý lyrický obraz smělého, rychle postupujícího děje.“ V písni s názvem Tři družky hovoří dívky o lásce, což je ve staré poezii velmi
oblíbený a často lyricky i epicky zpracovávaný motiv. Nejstarší varianta tohoto textu v němčině je z roku 1544, francouzské znění je dokonce už z roku 1538. Balada Krásná Hannale je blízká pozdějšímu Erbenovu Vodníku; smírným závěrem však nevyznívá tak tragicky. Píseň o mladém hraběti je z Herderových Stimmen der Volker in Liedern. J. G. Herder poznamenává:
„Melodie je smutná a dojímavá, svou jednoduchostí skoro církevní. Je zajímavé, že ji poprvé hornoněmecky zaznamenal mladý Goethe roku 1771. Patřila k nejzpívanějším lidovým písním německým.“ Pověst o plavci patří mezi nejkrásnější lidové balady německé. Stará pověst, která vykonala velkou cestu věky a zeměmi, přešla do lidové poezie asi z poezie rytířské, jež čerpala mnoho z antického látkového okruhu. Nejstarší zachovalé znění je z norimberského tisku z roku 1563.