Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Sebastian Brant. Překlad Rudolf Mertlík. Připravila Marie Nováková. Redaktorka Alena Zemančíková. Režie Vlado Rusko.

Účinkují Miroslav Táborský, Boris Blahak a Alena Zemančíková.

Natočeno 2011. Premiéra 4. – 8. 4. 2011. Repríza 30. 5. – 3. 6. a 6. – 10. 6. 2016 (ČRo 3 Vltava, 12:50 h) v cyklu Poetická zastávka.

Obsah: 1. Komu se nelení. (10 min) – 2. Veselého dárce miluje Bůh. – 3. Byl jeden mnich. – 4. Kdo chce kam. – 6. Jak jde kroj, tak se stroj. – 7. Kde pečení holubi… – 8. Dvěma pánům nelze sloužit. – 9. Stáří nechrání před pošetilostí. – 10. Čára přes rozpočet.

Lit.: Zemančíková, Alena: Německá poezie na Vltavě – Verše z období mezi 16. a 20. stoletím. In Čtvrtletník Klubu Vltava 1/2014, s. 12 (článek). – Cit.:  Česká a německy psaná literatura se vyvíjely vedle sebe od středověku až do 20. století. Platí to nejen o literatuře z Německa, ale i o té, která vznikala na území habsburské monarchie, ale také v českých zemích, v Praze, v Brně, ve Slezsku.

Pro Rok německého jazyka jsme připravili cyklus Každý den báseň, v němž představujeme německé básníky v originálním jazyce i českém překladu, s komentářem, který nejen osvětluje souvislosti básníkova života a tvorby, ale předkládá i překladatelské problémy a jejich možná řešení, různé možnosti interpretace básní, souvislosti s jinými uměleckými druhy a případnou inspiraci pro další tvůrce. Díky spolupráci s Goethe Institutem máme k dispozici i překvapivé množství zvukových nahrávek. Některé básně jsou zhudebněné vynikajícími skladateli (nejen romantičtí autoři romantickými skladateli, ale také například Georg Trakl Antonem Webernem či Paul Celan britským skladatelem Michaelem Nymanem), existuje množství interpretací významných i méně známých německých herců (jen schillerovské nahrávky jsou samy o sobě školou proměny herectví) a také nahrávky hlasů básníků od 20. století až do současnosti.

Na cyklu spolupracují germanisté z Karlovy, Masarykovy a Jihočeské univerzity, také z Olomouce a z Ústí nad Labem, ale též kolegové z německy mluvících zemí. Z přístupu překladatelů je zřetelné, jak se k sobě mají čeština s němčinou, v čem jsou vzájemně prostupné a co je v překladu třeba nahradit jiným obrazem, protože na ten originální čeština nestačí (a jistě by tomu
bylo a je i naopak). Cyklus Každý den báseň během jednoho roku nedokáže postihnout vše, co stojí v německém básnictví za zprostředkování, ale můžeme slíbit, že posluchači nepřijdou ani o velké klasiky jako J. W. Goethe nebo F. Schiller, ani o významné romantiky od Novalise po Heinricha Heineho, autory „nové věcnosti“ i moderny, že se setkají s interpretacemi velkých zjevů 20. století (s nadsázkou řečeno „od Brechta po Benna“), dotkneme se ale i básnictví středověkého a barokního, i toho zcela současného.

Každému básníku (nebo spřízněnému okruhu) je věnován nejméně pětidílný seriál, kdy v desetiminutových jednotlivých
dílech zazní báseň česky i německy a k ní příslušný komentář.

Lit.: Zemančíková, Alena: Sebastian Brant: Loď bláznů/Das Narrenschyff. In web ČRo 3 Vltava, duben 2011 (článek). – Cit.: Cyklus Důvěrná sdělní zaměřený především na německou poezii se od 4. dubna bude věnovat satirické alegorii Sebastiana Branta Loď bláznů. Autor, rodák ze Štrasburku, právník v Basileji, dopsal svou satiru Loď bláznů po masopustním úterku roku 1494. Výstižná alegorie, na níž lidstvo je smýkáno svými hříchy, vášněmi a neřestmi, jakož i nerozumem jako loď na rozbouřeném moři, se brzy dočkala mnoha překladů a především vyvolala v život celý literární žánr, tzv. bláznovskou literaturu. Na „lodi bláznů“ veze celé lidstvo a moudrost je cílem, dosažitelným jen skrze vědomí vlastní pošetilosti.

Loď bláznů Sebastiana Branta nejspíš není přímou inspirací slavného obrazu Hieronyma Bosch, ale obsahově s ním souvisí. Nevíme také, zda je pravdivá domněnka filozofa Michela Foucaulta, že „lodě bláznů“ s naloděnými duševně nemocnými lidmi byly ve středověku pouštěny bez posádky po řekách na širé moře. Veršovaná satira Sebastiana Branta se však stala námětem mnoha divadelních, hudebních a tanečních uměleckých kreací současnosti.

Původně byla skladba napsána ve staré alemanštině, jazyce, jímž se mluvilo (a v modernější podobě dodnes mluví) na německo-francouzském pomezí, v dolním Porýní a při švýcarské hranici. Ne němčina, ale alemanština byla totiž rodným jazykem Sebastiana Branta.

Formálně je Loď bláznů Sebastiana Branta řadou sto dvanácti zrcadel, na způsob emblémů složených ze tří částí: motta, dřevorytu a delšího textu. Dřevoryt neilustruje text, ale vlastními prostředky vyjadřuje stejnou myšlenku jako motto. K velkému úspěchu díla Sebastiana Branta přispěly nemalou měrou právě dřevoryty, které byly určeny i lidem, kteří neumějí číst. Velká část z nich pochází z dílny Albrechta Dürera.

V cyklu Důvěrná sdělení nemůžeme posluchačům ukázat nádherné groteskní Dürrerovy dřevoryty, zato však můžeme předvést zvuk staré alemanštiny. Motta všech deseti dílů v pořadu zaznějí alemansky a česky, vlastní texty pak česky a německy.