Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

28. 9. 2010

Žerykova past. S+H 9 (1972, 1976, 1998)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 11:56

Miloš Kirschner & Vladimír Straka (1) a Miloš Kirschner (2). Improvizace na kytaru Jiří Bartoš (1). Zvukové efekty Peter Messany (1). Zvuková režie ing. Adolf Řípa (1). Střih Jiří Bartoš a Vladimír Novák (1). Výběr a sestava Helena Štáchová. Ilustration Olga Franzová, 1997. Design Johana Vojnárová, 1997. Editor Magda Lášková, 1997. Režie a realizace alba Jiří Šrámek (1) a Josef Cincibus (2).

Osoby a obsazení: Spejbl a Hurvínek (Miloš Kirschner), Mánička a Bábinka (Helena Štáchová), Žeryk (Miroslav Černý), Drsňák (Josef Větrovec), Fanny (Gabriela Vránová), Louda (Jiří Lír).

Nahráno (1) 24. 2. – 3. 4. 1975 v pražském studiu Lucerna a (2) V hlavni roli Zeryk (1998)v roce 1971. Vydal Supraphon v roce 1998 (1 CD, SU 5137-2 811, 1 MC, SU 5137-4 811).

Původně vydáno (1) na LP Žerykova past (1 LP, 1976, Stereo 1 18 1887, Stereo 1118 1887 G, 1 MC, Stereo 10 1887-4 811 CA) a (2) SP Hurvínek, Mánička a kukačka / Hurvínkovo vysvědčení / Žeryk akrobatem (1 SP, 1972, 0 88 0424).

Hurvínek, Mánička a kukačka / Hurvínkovo vysvědčení / Žeryk akrobatem (1972, 1998)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 11:51

Augustin Kneifel (1) a Miloš Kirschner (2, 3). Režie Josef Cincibus.

Osoby a obsazení: Hurvínek a Spejbl (Miloš Kirschner). Mánička (Helena Štáchová).

Nahráno v roce 1971. Vydal Supraphon v roce 1972 (1 LP, 0 88 0424). Reedice (1, 2) Supraphon v roce 1998 na CD Legrácky a drobničky ze Spejblovy mošničky (1 CD, SU 5138-2 811) a (3) Supraphon v roce 1998 na CD V hlavní roli Žeryk (1 CD, SU 5137-2 811).

Žerykova past (1978, 1998)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 11:42

Miloš Kirschner & Vladimír Straka. Improvizace na kytaru Jiří Bartoš. Zvukové efekty Peter Messany. Zvuková režie ing. Adolf Řípa. Střih Jiří Bartoš a Vladimír Novák. Cover Radko Haken, 1976, Jaroslav Faigl, 1978. Photography František Rameš, 1976. Režie a realizace alba Jiří Šrámek.

Osoby a obsazení: Spejbl a Hurvínek (Miloš Kirschner), Mánička a Bábinka (Helena Štáchová), Žeryk (Miroslav Černý), Drsňák (Josef Větrovec), Fanny (Gabriela Vránová), Louda (Jiří Lír).Zerykova past (1976)

Nahráno 24. 2. – 3. 4. 1975 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1976 (1 LP, Stereo 1 18 1887, Stereo 1118 1887 G, 1 MC, Stereo 10 1887-4 811 CA). Reedice Supraphon v roce 1998 na CD V hlavní roli Žeryk (1 CD, SU 5137-2 811, 1 MC, SU 5137-4 811).

V hlavní roli Mánička. S+H 8 (1972, 1974, 1997)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 11:24

Miloš Kirschner & Vladimír Straka. Zvukové efekty Aurel Lesák, hudební efekty z archívu Divadla S+H (1). Zvuková režie Ing. Adolf Řípa (1). Střih a mixáž Jiří Bartoš (1). Sleeve-note Pavel Grym, 1972. Ilustration Olga Franzová, 1997. Design Johana Vojnárová, 1997. Editor Magda Lášková, 1997. Režie Jiří Šrámek (1).

Osoby a obsazení: Spejbl a Hurvínek (Miloš Kirschner), Mánička a Bábinka (Helena Štáchová), Žeryk (Miroslav Černý), Drsňák (Josef Větrovec), Fanny (Gabriela Vránová), Louda (Jiří Lír), velitel požárníků (Jiří Bruder), požárníci (Svatopluk Skládal, Jan Řeřicha), hlas z rádia, megafonu (Mila Mach, Jana Andresíková), tanečnice v maskách (Jiřina Sevastová), duch (Tomáš Topfer), ženský a dívčí hlas z rádia (Jana Hermachová).

Nahráno (1) 10.-14. 4. 1972 v pražském studiu Lucerna a (2) 27. 2. – 21. 3. 1974. Vydal Supraphon v roce 1997 (1 CD, SU 5136-2 811, 1 MC, SU 5136-4 811).

Původně vydáno (1) na LP Mánička v pasti (1 LP, 1972, Stereo 1118 1330G, Stereo 1 18 1330G) a (2) na SP Mániččina sprcha (1 SP, 1974, 0 88 0497).

Obsah: 1. Mánička v pasti, 2. Mániččina sprcha.V hlavni roli Manicka (1997)

Pozn.: Všechno to vlastně začalo tím, že se taťulda Spejbl s bábinkou rozhodli potrestat Hurvínka za to, že se po večerech toulá. Proto na něho připravili past, Bábinka se převlékla za lupiče, odnesla Hurvínkovy hračky a schovala je na půdě školy; místo nich nechala Hurvínkovi jen výhružný dopis s podpisem „Vousatí“. Hurvínek tušil, že je to jenom hra a léčka, kterou připravili dospělí, aby ho vystrašili, a proto se směle vypravil do školy. Proklouzl potají kolem školníka a začal na půdě hospodařit po svém. Jenomže najednou se všechno pořádně zamotalo. Do hry se připletl další lupič, tentokrát opravdový a převlečené bábince k nerozeznání podobný. Místo na bábinku narazil Hurvínek na neznámého vousáče. Navíc se taťulda Spejbl převlékl za medvěda a Hurvínka i Máničku důkladně poplašil. Nakonec ovšem všechno dobře dopadlo – ale dobrodružství Hurvínka, Spejbla, Máničky a bábinky tím zdaleka neskončila… Miloš Kirschner a Vladimír Straka o tom napsali dobrodružnou i veselou hru PAST NA HURVÍNKA, která se od podzimu 1971 hraje v divadle Spejbla a Hurvínka v Praze. Poslední dobrodružství oblíbených hrdinů to však opravdu nebylo.

Bábinka si doma na památku schovala vousatou masku lupiče Drsňáka, ačkoliv nemohla tušit, jak se jí jednou bude hodit. Jednoho dne se totiž neztratil Hurvínek, ale Mánička, a Hurvínek se Spejblem a bábinkou se znovu museli utkat s proslulým Drsňákem a jeho bandou, která Máničku unesla.

A tak vznikla nová hra Miloše Kírschnera a Vladimíra Straky, MÁNIČKA V PASTI, která se ještě před svým jevištním provedením dostává k posluchačům v podobě dobrodružné hry na gramofonové desce.

MÁNIČKA V PASTI je první ucelená hra se Spejblem a Hurvínkem na gramofonové desce, dokonce ve stereofonní formě, a tak je to prvenství hned dvojnásobné. V natáčení dialogů a výstupů oblíbených loutek, které má už dlouholetou tradici (první desky se Spejblem a Hurvínkem se natáčely už ve třicátých letech), je to tedy podstatný krok vpřed. K populárním hrdinům se vedle Máničky a Žeryka připojuje trochu ztřeštěná, v podstatě však dobrosrdečná bábinka, takto učitelka přírodopisu; také další barvité postavičky nepochybně přispějí k tomu, aby si příběh unesené Máničky získal přinejmenším stejnou pozornost jako veselé příběhy a rozpravy oblíbeně dvojice.

Je to skoro neuvěřitelné, ale ti dva mílí holohlaví hrdinové si pozornost malých i velkých diváků udržují už bezmála půl století. Spejbl vstoupil poprvé na scénu roku 1920 a Hurvínek jen o šest let později. l když původně patřili jen divadlu a jejich spolutvůrce q první interpret, národní umělec prof. Josef Skupa, snad ani zpočátku nemyslil na větši uplatnění, gramofonová produkce jejich popularitu ještě znásobila. Nezalekli se ani filmu, úspěšně zakotvili v rozhlase, ožilí i na stránkách knížek a časopisů, sklízeli vavříny v zahraničí a úspěšně vstoupili i na televizní obrazovky doma i za hranicemi. Na stovkách představení jim tleskalo obecenstvo v celé Evropě, vypravili se až do Indie, na africké pobřeží a zabrousili i za moře, do Kanady. Doma, v Čechách a na Slovensku, odehráli tisíce představení. Nikdy nestárnou, nikdy nikoho nezarmoutí. Dovedou mluvit k mladým i starým. Jejich příběhy dovedou dojmout, vzrušit i rozesmát a jejich dobrodružství jsou opravdu nevyčerpatelná; vždy se najde ještě něco nového, co na vlastní kůži nezkusiti a s čím se musí po svém, 3 vždy s nezdolným optimismem vypořádat.

MÁNIČKA V PASTI je tedy prozatím posledním, nejnovějším, rozhodně však ne posledním dobrodružstvím pana Spejbla a jeho „rodinky“. Příště se mohou 1 ocitnout třeba v říši pohádek a snů, na mořském dně, v cirkusové manéži, na břehu rybníka nebo na Marsu;, kdo ví, kam ještě je na svých křídlech zanese pani Fantazie…

Sleeve-note Pavel Grym, 1972

Mániččina sprcha (1974, 1997)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 11:21

Miloš Kirschner & Vladimír Straka. Údaje o tvůrcích nezjištěny.

Osoby a obsazení: Hurvínek a Spejbl (Miloš Kirschner), Mánička a Bábinka (Helena Štáchová), duch (Tomáš Topfer), ženský a dívčí hlas z rádia (Jana Hermachová).

Nahráno 27. 2. – 21. 3. 1974. Vydal Supraphon v roce 1974 (1 SP, 0 88 0497). Reedice Supraphon v roce 1974 na LP Pohádkové album V (4 SP). Reedice Supraphon v roce 1997 na CD V hlavní roli Mánička (1 CD, SU 5136-2 811).

Mánička v pasti (1972, 1975, 1997)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Martin @ 11:13

Miloš Kirschner & Vladimír Straka. Zvukové efekty Aurel Lesák, hudební efekty z archívu Divadla S+H. Zvuková režie ing. Adolf Řípa. Střih a mixáž Jiří Bartoš. Cover Radko Haken, 1972. Cover E. Klimentová, 1972. Odpovědná redaktorka obalu Jana Řehořová. Sleeve-note Pavel Grym, 1972. Režie Jiří Šrámek.

Osoby a obsazení: Spejbl a Hurvínek (Miloš Kirschner), Mánička a Bábinka (Helena Štáchová), Žeryk (Miroslav Černý), Drsňák (Josef Větrovec), Fanny (Gabriela Vránová), Louda (Jiří Lír), velitel požárníků (Jiří Bruder), požárníci (Svatopluk Skládal, Jan Řeřicha), hlas z rádia, megafonu (Mila Mach, Jana Andresíková), tanečnice v maskách (Jiřina Sevastová).

Nahráno 10.-14. 4. 1972 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1972 (1 LP, stereo 1118 1330G, stereo 1 18 1330G). Reedice Supraphon v roce 1975 (1 MC, stereo 10 1330-4 811 CA). Reedice Supraphon v roce 1997 na CD V hlavní roli Mánička (1 CD, SU 5136-2 811).

Pozn.: Jedná se o historicky první dlouhohrající nahrávku Manicka v pasti (1972)Divadla S+H.

Pozn. 2: Titul je součást volně navazující trilogie Past na Hurvínka – Mánička v pasti – Žerykova past.

Pozn. 3: Všechno to vlastně začalo tím, že se taťulda Spejbl s bábinkou rozhodli potrestat Hurvínka za to, že se po večerech toulá. Proto na něho připravili past, Bábinka se převlékla za lupiče, odnesla Hurvínkovy hračky a schovala je na půdě školy; místo nich nechala Hurvínkovi jen výhružný dopis s podpisem „Vousatí“. Hurvínek tušil, že je to jenom hra a léčka, kterou připravili dospělí, aby ho vystrašili, a proto se směle vypravil do školy. Proklouzl potají kolem školníka a začal na půdě hospodařit po svém. Jenomže najednou se všechno pořádně zamotalo. Do hry se připletl další lupič, tentokrát opravdový a převlečené bábince k nerozeznání podobný. Místo na bábinku narazil Hurvínek na neznámého vousáče. Navíc se taťulda Spejbl převlékl za medvěda a Hurvínka i Máničku důkladně poplašil. Nakonec ovšem všechno dobře dopadlo – ale dobrodružství Hurvínka, Spejbla, Máničky a bábinky tím zdaleka neskončila… Miloš Kirschner a Vladimír Straka o tom napsali dobrodružnou i veselou hru PAST NA HURVÍNKA, která se od podzimu 1971 hraje v divadle Spejbla a Hurvínka v Praze. Poslední dobrodružství oblíbených hrdinů to však opravdu nebylo.

Bábinka si doma na památku schovala vousatou masku lupiče Drsňáka, ačkoliv nemohla tušit, jak se jí jednou bude hodit. Jednoho dne se totiž neztratil Hurvínek, ale Mánička, a Hurvínek se Spejblem a bábinkou se znovu museli utkat s proslulým Drsňákem a jeho bandou, která Máničku unesla.

A tak vznikla nová hra Miloše Kírschnera a Vladimíra Straky, MÁNIČKA V PASTI, která se ještě před svým jevištním provedením dostává k posluchačům v podobě dobrodružné hry na gramofonové desce.

MÁNIČKA V PASTI je první ucelená hra se Spejblem a Hurvínkem na gramofonové desce, dokonce ve stereofonní formě, a tak je to prvenství hned dvojnásobné. V natáčení dialogů a výstupů oblíbených loutek, které má už dlouholetou tradici (první desky se Spejblem a Hurvínkem se natáčely už ve třicátých letech), je to tedy podstatný krok vpřed. K populárním hrdinům se vedle Máničky a Žeryka připojuje trochu ztřeštěná, v podstatě však dobrosrdečná bábinka, takto učitelka přírodopisu; také další barvité postavičky nepochybně přispějí k tomu, aby si příběh unesené Máničky získal přinejmenším stejnou pozornost jako veselé příběhy a rozpravy oblíbeně dvojice.

Je to skoro neuvěřitelné, ale ti dva mílí holohlaví hrdinové si pozornost malých i velkých diváků udržují už bezmála půl století. Spejbl vstoupil poprvé na scénu roku 1920 a Hurvínek jen o šest let později. l když původně patřili jen divadlu a jejich spolutvůrce q první interpret, národní umělec prof. Josef Skupa, snad ani zpočátku nemyslil na větši uplatnění, gramofonová produkce jejich popularitu ještě znásobila. Nezalekli se ani filmu, úspěšně zakotvili v rozhlase, ožilí i na stránkách knížek a časopisů, sklízeli vavříny v zahraničí a úspěšně vstoupili i na televizní obrazovky doma i za hranicemi. Na stovkách představení jim tleskalo obecenstvo v celé Evropě, vypravili se až do Indie, na africké pobřeží a zabrousili i za moře, do Kanady. Doma, v Čechách a na Slovensku, odehráli tisíce představení. Nikdy nestárnou, nikdy nikoho nezarmoutí. Dovedou mluvit k mladým i starým. Jejich příběhy dovedou dojmout, vzrušit i rozesmát a jejich dobrodružství jsou opravdu nevyčerpatelná; vždy se najde ještě něco nového, co na vlastní kůži nezkusiti a s čím se musí po svém, 3 vždy s nezdolným optimismem vypořádat.

MÁNIČKA V PASTI je tedy prozatím posledním, nejnovějším, rozhodně však ne posledním dobrodružstvím pana Spejbla a jeho „rodinky“. Příště se mohou 1 ocitnout třeba v říši pohádek a snů, na mořském dně, v cirkusové manéži, na břehu rybníka nebo na Marsu;, kdo ví, kam ještě je na svých křídlech zanese pani Fantazie…

Sleeve-note Pavel Grym, 1972

Kudy šel anděl (2009, 2010)

Filed under: Rozhlasové hry — Martin @ 9:53

Jan Balabán. Příběh rozvedeného samotáře a Příběh doktorky Tomské. Rozhlasová dramatizace dvou povídek současného českého prozaika.  Pro rozhlas vybral Petr Hanuška. Na heligonku hraje a zpívá Jožka Přibyl. Zvuk, záznam a střih Zdeněk Prchlík. Rozhlasová úprava a režie Michal Bureš.

Účinkují Dušan Urban, Naděžda Chroboková, Vlasta Hartlová, Vladimír Hrabal, Zora Ježková a další.

Připravil Český rozhlas Olomouc v roce 2009 (31 min.). Premiéra 3. 1. 2010 (ČRo 5 Olomouc, 20:30 h.) v cyklu Setkání s literaturou. Repríza ve středu 6. 1. 2010 (ČRo Olomouc, 19:02 h); 2. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h) v cyklu Noční bibliotéka.

Lit.:  Hanuška, Petr: Kudy šel anděl. In web ČRo Olomouc, leden 2010 (článek) – Cit.: Když jsem na vlnách Českého rozhlasu hovořil s nakladatelem Jaroslavem Erikem Fričem o nové próze ostravského prozaika Jana Balabána nazvané Kudy šel anděl, shodli jsme se, že autor v současnosti patří k nejlepším tvůrcům tzv. mladší střední generace, tedy pro upřesnění zhruba ke spisovatelům, jimž na dveře nedávno zaklepala či vbrzku zaklepe čtyřicítka.

Shodli jsme se také na tom, že Balabán nepatří a povahou svého psaní ani nemůže patřit k mediálním miláčkům, kteří plní první stránky různých společenských týdeníků.

Je to dáno především tím, že se svou literaturou nepodbízí, nenadbíhá čtenáři mixáží oblíbených či dráždivých témat a atraktivních dynamických vyprávěcích postupů. Balabán je v obou směrech střídmým, ba konzervativním. Pokud sáhne k nějakému narušení linie svého vyprávění, pak pouze k prostému přehození kapitol, které je naračním nakousnutím budoucích dějů.

Z hlediska volby témat si vystačí s pouhým každodenním životem, který však snímá nekompromisně syrově, téměř bezohledně, protože takový se mu svět jeví, pokud v jeho špatnosti mají lidé bez boží bázně a hany.

A právě onen mravní bič je Balabánovým poselstvím, které se nepřijímá vždy jednoduše a snadno.

My jsme pro vás připravili rozhlasovou dramatizaci dvou jeho povídek (Devatenácté a Jednadvacáté), které jsou zarámovány krupiérovým vyvoláváním v kasinu, leč i ono má závěrečnou pointu…

 

Pozn. 2: Příběh začíná v 70. letech na ostravském sídlišti, kde vedle nejrůznějších přistěhovalců za prací a vykořeněných rodin vyrůstá také Martin Vrána. Útržkovitě sledujeme jeho životní pouť od vlasatého studenta gymnázia, prožívajícího své první lásky, přes slibnou dráhu překladatele až k osobním ztroskotáním, manželské krizi a životní deziluzi. Martin Vrána bilancuje svůj život před změnou režimu i po ní a rozpoznává, jak se do mladické bojechtivosti zvolna vkrádá rozčarování, zklamání a únava. Ale přesto přese všechno jsme tady. (Ondřej Horák)Lit.: Vaněk, Petr: Balabán, Jan: Kudy šel anděl. In ILiteratura, 13. 2. 2006 (recenze knihy). – Cit.: Na úspěch Balabánovy knihy Možná že odcházíme zareagovalo nakladatelství Host vydáním autorova předchozího románu Kudy šel anděl, který v roce 2003 vyšel v omezeném nákladu u Vetus Via. Kujme železo, dokud je žhavé, chtělo by se říct. Avšak tato próza, i když v některých ohledech skutečně „jenom“ předchází oceněné sbírce povídek, je důležitým mezistupněm v kontextu Balabánovy tvorby.Město a doba; paměť a příběhy
Martin Vrána dospívá v sedmdesátých letech na ostravském sídlišti. Navlas stejné panelové domy se stejně olezlými putykami, místo bez náměstí či kostela – tak vnímáme atmosféru města, na které se snáší temno doby; města, v níž hlavní postava prožívá milostný vztah a zatvrzele, třebaže nehlučně vzdoruje sídlištní maloměstskosti i socialismu lepších zítřků. Na rozdíl od předchozího románu, který byl sondou do historie a současnosti příbuzenských vztahů přeťatých emigrací, se zde začíná vydělovat generační problematika, jež ovšem ve skryté podobě přetrvá až do dospělosti. Obecně jakýsi pocit nepatřičnosti – nejen v soukolí rodiny, kam podle otcových představ Martin ve své „tajné samostatnosti“ nějak nepasuje – se v druhé části knihy prohlubuje, hlavní postava jej niterně prožívá v celé bytnosti, a tím se tyto stopy paměti přetvářejí ve čtivou literaturu. Zejména tam, kde emoce jdou vypravěčovi přímo ze srdce, se vytváří napětí, ve kterém je imanentně zahrnuta paměť minulosti a nejistota týkající se přítomného prožitku. Ta rezonuje u všech ústředních postav Martinovy generace, především u jeho bývalé lásky Evy Topolské a u samolibého Ivana Figury (jehož tlak okolností po revoluci zlomí). Všichni tři si pokládají otázku: Kdo vlastně jsme? Nebo ještě lépe: Jak tu jsme? Zde najednou vidíme přechod mezi jeho předchozím románem Černý beran a souborem povídek Možná že odcházíme. Balabánovi se zkrátka podařilo existenciální moment vyhrotit takovým způsobem, že z něj byl schopen vytěžit celou povídkovou knížku – a ta se stala literární událostí roku 2004.

K technice a formě
Na rozdíl od předchozího románu Černý beran, jenž byl zároveň autorovým prvním pokusem o delší prózu, Balabán vymaňuje text ze strohé sevřenosti: konfrontuje ho víc s prostorem a řekl bych, že tím ho nechává silněji rozeznít (a to hlavně v závěru). Neděje se tak ovšem nějakým radikálním způsobem, i když text už nedrží pohromadě pouze tematicky: Po diskontinuitním Černém beranovi je knížka vystavěna chronologicky; příběhy postav se prolínají v celé délce textu, ať už se jedná o zmíněnou Evu Topolskou nebo Ivana Figuru. Jejich obraz se v duchu románovosti proměňuje, a právě tím se od předchozí prózy liší. Zároveň jsou příběhy vystavěné většinou z malých, nebo méně podstatných peripetií (nejedná se o celistvé osudy), a tak máme možnost sledovat postavy jako mozaiky slepené z „nahodilých“ střepů.

Na druhé straně – oproti snaze vytvarovat román – je po přečtení několika stránek zřejmé, že Balabán i nadále zůstává bytostným povídkářem. Každá kapitola sama o sobě tvoří precizně sevřený celek. Tento dojem podtrhují i četné pointy a zpoetizované popisy, které nahuštěním příhodných významů zvýrazňují zkratkovitost. Je z toho cítit vůle autora, jenž stojí pevně nad věcí a svoje psaní od samého základu koriguje.

A anděl?
Obraťme se ještě k druhé půli knihy. Jak už bylo naznačeno, odehrává se v devadesátých letech. Pocit z existence, která se nikdy neměla z totality vymanit (viz úvahy Martinova bratra o atomové válce apod.), se střetává s transcendencí křesťana, na nějž si vyšší vůle dělá nárok. Anděl, boží posel, jenž tuto vůli zprostředkovává, však zůstává nespatřen; vlastně je v knize zmíněn jen v jedné větě, ale přesto, viděno ve zpětné perspektivě, se k postavám sklání a bdí nad jejich citlivostí…

Do chodníčka (2005)

Filed under: Rozhlasové hry — Martin @ 9:47

Jan Balabán. Rozhlasová dramatizace povídky ze sbírky Možná že odcházíme. Pro rozhlas vybral a úvodem opatřil Petr Hanuška. Zvuk, záznam a střih Zdeněk Prchlík. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Rozhlasová úprava a režie Michal Bureš.

Osoby aobsazení: Vladek (Václav Bahník), Ivan (Jaroslav Krejčí) a Pavla (Naděžda Chroboková).

Natočeno v Českém rozhlase Olomouc v roce 2005 (30 min.). Premiéra  24. 5. 2009 (ČRo 5 Olomouc) v cyklu Setkání s literaturou jako součást projektu Květinová literární přehlídka k 15. narozeninám Českého rozhlasu Olomouc. Repríza 27. 05. 2009 (ČRo Olomouc, 19:02 h.); 3. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 0:35 h.) v cyklu Noční bibliotéka.

Lit.: anonym (= Hanuška, Petr): Jan Balabán: DO CHODNÍČKA. In web ČRo Olomouc, květen 2009 (článek). – Cit.:  Soubor povídek ostravského prozaika Jana Balabána (*1961) nazvaný Možná že odcházíme se stal v anketě Lidových novin knihou roku 2004.

Pokud bychom hledali odpověď na jednoduchou otázku – Čím Balabán vyráží čtenářům a kritikům dech? – mohli bychom sklouznout až k hodnotícím frázím typu „hluboce lidská výpověď“, „kniha o hledání současného člověka“, „psychologické sondy do dramatu lidského bytí“ apod. A i když předchozí slova mohou znít jako vyprázdněné fráze, přece jen se o podstatu této knihy alespoň letmo otírají.

Balabán skutečně staví do centra svého vyprávění obyčejného člověka. Tedy bytost, kterou zasazuje do téměř šedivého prostředí, ale nechá vyniknout její mentalitu, kterou zformovaly zděděné vlastnosti a většinou tragické úděly.

Balabánův typ je tak často postava bojující se sebou samou jako s nezatvrzelejším nepřítelem, individuum dusící se vlastní samotou, nekomunikativností, bezmocností, slabostmi přerůstajícími v nezvladatelné démony, ale i oběť škrcená nepochopením okolí. A aby té bezmoci nebylo málo, vstupují na scénu síly, proti nimž člověk nenachází protizbraň, proti kterým nepomůže nasazení jakéhokoliv léčiva a jež si vybírají za oběť toho nejslabšího – dítě.

Ne, tím nechci říct, že je to jen kniha o lidské nebohosti, o neschopnosti bránit se tlakům, útočícím na člověka zvnějšku i zevnitř. Jsou to i prózy o momentech našich vítězství, ale především o nepochopitelných ztrátách. O vrcholech, jimž je nám umožněno dosáhnout ve dnech, kdy nám svět leží u nohou se všemi svými dary, tedy s láskou v mnoha variacích, s mezilidským porozuměním, se štěstím, jež dosáhneme bok po boku toho druhého, ale koneckonců i sebe samého. O strmých pádech, v nichž se nám ten nejbližší náhle stává úhlavním nepřítelem, cizincem rabujícím v našem nitru, tváří ztrácející dříve tolik milované rysy. O tom, že v nás – zřejmě nezadržitelně – ubývá lidskosti, citlivosti, pochopení, tolerance, jako by naše oči napadl šedý zákal.

27. 9. 2010

Život nie je rieka (Život není řeka, 1968)

Filed under: Rozhlasové hry,Slovenské — Přemek @ 14:32

Božena Mačingová. Rozhlasová hra.  Dramaturg Karol Jančošek. Zvuk Jozef Gašpar, Nasťa Piorecká. Hudební spolupráce František Gomolčák. Režie Martin Hruška.

Osoby a obsazení: Heda (Rada Šubová), Justína (Anna Sýkorová), Karol (Dušan Skokan), kolega (Zolo László), muž (Peter Macko), žena (Hana Grisová), děvče (Judita Vicianová), mladík (Ĺuboš Záhon) a matka (Elena Volková).

Nastudoval Československý rozhlas Košice v roce 1968. Premiéra (?) 19. 12. 1968 (Bratislava, 20:00 h.; 51 min.). Repríza 8. 3. 2016 (Rádio Devín).

Na silvestra v Helemichli aneb Generál Ivanka (1964)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 14:22

Pavel Šrut a Jan Vodňanský. Muzikál. Hudba Petr Skoumal. Dramaturgie Alena Břízová a Eva Košlerová. Režie Karel Weinlich.

Účinkují Jiří Šašek, Jaroslav Štajnc, Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Václav Trégl, Karel Effa, Luděk Kopřiva, Jiří Lír, Oldřich Dědek, Zdenka Švabíková, Jiří Sovák, Eliška Ciklová, Arnošt Faltýnek, Věra Havlatová, Karel Oprich.

Natočeno 1964. Premiéra 31. 12. 1964 (Praha, 13:15 h.). Obnovená premiéra 31. 12. 2011 (ČRo 2 Praha, 13:00 h.). Repríza  5. 12. 2016 (16:26 – 17:20 h.) v cyklu Rádio Retro – Šťastné a veselé IV.

Vydala Radiotéka v roce 2014 (MP3).

Pozn.: V bláznivém silvestrovském muzikálu „Na Silvestra v Helemichli“ autorů Pavla Šruta, Jana Vodňanského a Petra Skoumala se vypravíme do císařství v Helemichli, kde je sice všechno „tak trochu“ na ruby, ale kde vládne veselí a dobrá nálada. Uslyšíte mj. Jiřího Šaška, Jiřinu Bohdalovou, Václava Trégla, Karla Effu i Karla Gotta! (anotace)

Lit.: Nešvera, Karel: Rozhlasový Silvestr připraven. In Večerní Praha, 30. 12. 1964, s. 3 (zpráva). – Cit.: „… Velmi hezký odpolední program (…) má ambice líbit se i dospělým.“

anonym: Písničky při kytaře. In Práce, 31. 12. 1964, s. 5 (recenze). – Cit.: „… zajímavá a vtipná…“

-st- (= Kráslová, Nasťa): Rozhlasový Silvestr velkým i malým. In Svobodné Slovo, 31. 12. 1964, s. 4 (recenze). – Cit.: „Zvláštní pochvalu zasluhuje (…) Je to moderní dětský musical, jehož humor a básnivost jistě vzruší dětskou fantazii. Stojí za poslechnutí i pro velké.“

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress