Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pavel Šrut. Audiokniha. Zvuk Radek Veselý, Miloš Kot. Záznam a střih Jitka Kundrumová. Hudba Jiří Šlupka Svěrák. Ilustrace Galina Miklínová, 2010. Režie Aleš Vrzák.

Čte Barbora Hrzánová.

Nahrávka byla natočena ve studiu Českého rozhlasu v roce 2010. Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka ve spolupráci s ČRo 3 Vltava a vydavatelstvím Tympanum v roce 2010 11. 8. 2010 (1 mp3 CD, 5 h 53 min.).

Pozn.: Je to nejobratnější lupič všech dob a dosud nikdy nebyl dopaden. Možná i vám se včera nebo právě v této chvíli ztratila ponožka. Kdo za to může? Lichožrout! Záhadný tvor, který žere ponožky a z párů dělá licháče. Do jejich tajemného světa pronikla autorská a ilustrátorská dvojice Pavel Šrut – Galina Miklínová a vynořila se s napínavým a vtipným příběhem jedné lichožroutí rodinky, starého mládence pana Vavřince a malého nešiky lichožrouta Hihlíka. (anotace)

Lit.: Marky48: Dokonalá interpretace | Lichožrouti – RC review. In web Books Are My Life, 4. 1. 2016 (recenze). – Cit.: Posloucháno: 7. – 11. prosince 2015.

O čem to je?
Už se vám někdy ztratila jedna ponožka z páru? V téhle knize se dozvíte, kdo za to může! Malí tvorečkové zvaní lichožrouti, kteří se u vás zabydlí a živí se tm, že vám zanechávají v šuplíku „licháče“, vám doma můžou nadělat pěknou paseku… Dokonce to může zajít až tak daleko, že si každý den budete muset kupovat ponožky nové! Pojďte se o lichožroutech dozvědět něco víc!

Hodnocení
Lichožrouti jsou sice původně příběhem pro děti, ale nezní vám ten nápad naprosto úžasně? Idea malých zvířátek v našich šuplících mi připadá geniální a mou pozornost přitáhla na první pohled. V knížce se autorovi opravdu povedlo tenhle podnět rozpracovat a lichožrouti byli světu představeni jasně a bezchybně…

Oproti tomu příběh, který Pavel Šrut o lichožroutech napsal, se mi nelíbil vůbec. Byla to zmatená slátanina pokusů o vtip a dramatické zápletky, kterou mě nebavilo poslouchat. A o co byl příběh zmatenější, o to se mi zdál tuctovější a nijaký a v každém případě divný. Nemám ve zvyku tohle slovo v recenzích používat, ale tohle bylo zkrátka divné.

Říkali mu Hihlík, i když v lichožroutím kalendáři je plno vznešených a hrdinských jmen. Třeba Ramese nebo Tumor. (Tak se jmenovali jeho dva příšerní bratranci.) Za to, že Hihlíkovi začali říkat Hihlík, si může sám.

Lichožrouti jsou zaškatulkovaní mezi pohádky nebo knihy pro děti. Já bych řekla, že se tento titul nehodí ani pro děti, ani prod dospělé. Aspoň já bych nechtěla, aby moje neexistující děti četli o tom, jak se někdo „sjíždí“ na ponožce namočené v pivu, jak Číňan prodává ponožky a jak jsou Ukrajinci chudí. Zkrátka a dobře předsudky a závislosti podle mého do knih pro děti vážně nepatří. Pro dospělé je to zase příběh nezáživný a, opět, příliš (po)divný.

O co více se nezdařila kniha, o to lepší byla interpretace. Barbora Hrzánová mě ustavičně rozesmívala ať už skvělým napodobováním ukrajinského nebo čínského přízvuku nebo jen ukázkovým přednesem s důrazem na to, co se patří. S textem, který dostala do ruky, udělala ještě více, než mohla, a předvedla naprosto ukázkovou interpreatci se vším všudy. Hned po doposlouchání jsem si vyhledala další audioknihy v jejím podání a přidala je na svou poličku k poslechnutí.

Hudební doprovod nebyl nijak hvězdný, ale tím, že písně zpívala opět Barbora Hrzánová, dostaly novou úroveň. Přesto mě v poslouchání občas rušilo břinkání činelů nebo příliš dlouhé mezihry, keré se zmateně opakovaly stejně jako se zmateně odvíjel příběh.

Názor na obálku
Obálka je velmi povedená a atraktivní a k příběhu se opravdu hodí. Stejně jako v původním vydání knihy ilustrace i obálka pomáhá čtenářům všeho věku představit si, jak lichožrouti vypadají. Jsem ráda, že jsem před čtením obálku viděla, protože jinak bych asi měla problém si o těch malých stvořeních udělat obrázek.

Shrnutí
Psát o lichožroutech byl naprosto geniální nápad, ale příběh, který Pavel Šrut vytvořil, se mi nelíbil. Zdál se mi nijaký, tuctový, zmatený a nezajímavý. V knize se také objevilo několik podnětů, které podle mého názoru do knihy pro děti opravdu nepatří. Oproti tomu zpracování se povedlo na jedničku a Barbora Hrzánová mě rozesmívala každou minutou víc a víc…

Jan Werich, František Ladislav Čelakovský. Humorné úvahy z let šedesátých. Dramaturg alba Ondřej Suchý. Záznamy z archivu Ondřeje Suchého (4, 6-7) a Českého rozhlasu (1, 3-5). Vybral a řadu neznámých náhrávek objevil Ondřej Suchý. Sestavila producentka titulu Naďa Dvorská. Remastering 2010 Ivan Mikota, Studio MI 91.

Hovoří Jan Werich (1-7) a Ludmila Kunešová (2).

Natočeno 196?. Vydal Supraphon 13. 8. 2010 (1 CD; SU 6109-2).

Obsah: 1. O srandě / 9:06 – 2. Blázni byli, kordy měli / 2:44 – 3. O židli / 14:54 – 4. O štice chycené na pstruha / 1:37 – 5. O prvním psu Thordovi / 5:29 – 6. Moje žena Penelopa / 5:32 – 7. Stvoření světa a ráj / 14:40.

Pozn.: Když Supraphon vydal v roce 2009 CD s málo známými výstupy Jana Wericha pod názvem Jan Werich (ne)známý, vyšel v Deníku článek s názvem „U Jana Wericha je pořád ještě co objevovat“.  A je to skutečně tak. Na tomto novém CD uslyší posluchači dosud digitálně nevydané skutečné lahůdky z umělcových úvah (O srandě, O židli, O štice, chycené na pstruha, O psu Thordovi), ale také opravdové legrace, jako je přednes básně F. L. Čelakovského Blázni byli, kordy měli. Výběr zakončí zcela neznámý unikát z konce 50. let Moje žena Penelope z reklamního filmu a četba z knihy Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni izraelité. Záznamy pocházejí z archivu Ondřeje Suchého, některé z nich tvořil Jan Werich pro Suchého rozhlasový pořad Gramotingltangl. Obdivovatelé Jana Wericha si tentokrát skutečně „pochutnají“.

Lit.: Švagrová, Marta – Drobečky z Werichova stolu. In web Lidovky, 19. srpna 2010 (článek). – Cit.: Jak se potkal s prvním psem v životě a ten ho vozil jako poník, jak chytal štiku na pstruha, což se nemá, jak vnímal téma „sranda“ a jak se dokázal zhostit textů ryze reklamních v dobách, kdy se reklama tolik nenosila, o tom svědčí album Jan Werich – Delikatesy. Vzniklo v různých studiích na přelomu padesátých a šedesátých let.

Ne všechno, co se najde v některém z dostupných zvukových archivů, musí být nutně unikátní nebo zajímavé i po letech. Nahrávky s Janem Werichem jsou ovšem zajímavé vždycky. Pochopitelně především pro jeho neotřelý herecký projev, jde-li o interpretaci nějaké postavy nebo četbu. Také proto, že kolem Jana Wericha se vždycky najde nějaká podrobnost, která osvětlí obecnou dobovou situaci. Jak známo, mnoho let nesměl být vidět, a tedy nemohl pracovat v televizi nebo ve filmu. Spříznění dramaturgové nebo režiséři se mu alespoň snažili vyjít vstříc třeba v nahrávacích studiích nebo v rozhlase. Právě z té doby pocházejí vcelku kuriózní záznamy Werichova projevu.

Někdy jde o jeho osobní zamyšlení na nejrůznější témata, někdy interpretuje cosi ze světové literatury, někdy čte komentář k filmu a někdy – a to bývá opravdová rarita – si pohrává s texty reklamními.

Známé jsou kulinářské perly, totiž relace propagující margarín pod sloganem „Sana – rodná sestra másla“, nad kterými se dobře bavili s kolegou Miroslavem Horníčkem, s redaktorem a autorem těch vtipných receptů Františkem Nepilem a nakonec určitě tehdy i dnes po letech také s posluchači.

Černošský Pán Bůh z výzkumného ústavu

Nově zkompilované album nazvané Jan Werich – Delikatesy s podtitulem Humorné historky z let padesátých a šedesátých vydal nyní Supraphon. Přináší další, ne zcela známé kamínky do mozaiky werichovských nahrávek. Producentka desky Naďa Dvorská je shromáždila s Ondřejem Suchým částečně z rozhlasového archivu, přesněji čtyři kousky z kdysi velmi populárních pořadů Jiřího Suchého Gramotingltangl, a částečně (tři perličky) z privátního archivu Ondřeje Suchého. Najdeme na něm tedy krátké Werichovy úvahy-glosy O srandě, O židli, O prvním psu Thordovi a také překvapivé silvestrovské podání dvojverší F. L. Čelakovského Blázni byli, kordy měli; dále pojednání O štice chycené na pstruha, zvukovou stopu kresleného reklamního filmu Moje žena Penelopa, jenž za onoho času s využitím Homérovy Odyssey propagoval cestovní vkladní knížky. Filmeček z roku 1955 režíroval Eduard Hoffmann. Vrcholem alba je úvodní kapitola z knihy Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti v roztomilé Werichově interpretaci. Byla nalezena náhodou na jedné staré půdě.

Ondřej Suchý v bookletu k albu přiznává, že původ některých nahrávek dlouho nemohl identifikovat. „Nejčastěji se ke mně v minulosti dostávaly v podobě audiokazet, které mi posílali posluchači rozhlasového pořadu Padesátník, vysílaného v letech 1992-2009, aniž by mi byli ovšem schopni napsat, kdy a kde k nahrávce přišli. To je případ Werichova vyprávění O štice chycené na pstruha. Tu a tam se ovšem přece jen vyskytl posluchač, který mi dokázal napsat víc.“ Díky tomu se Suchý o Werichově četbě úvodní kapitoly z knihy Roarka Bradforda Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti dozvěděl, že ji po roce 1958 natočil ing. Jiří Mentlík v Referenční laboratoři pro záznamové materiály Výzkumného ústavu zvukové, obrazové a reprodukční techniky.

Už z téhle historky je zřejmé, že to Jan Werich a jeho režiséři v letech normalizace neměli lehké. Naštěstí se nedali odradit, a tak se dnes můžeme z vykopaných pokladů, byť to byly jen drobečky odpadlé od někdejších hostin, těšit.

Lit.: Suchý, Ondřej: Jan Werich delikatesní. In web Neviditelný pes, 27. 8. 2010 (článek). – Cit.: Slyšeli jste to určitě mockrát a ze všech stran: Werich byl děsně líný, nerad zkoušel, nerad psal, nebavilo ho pracovat. Tvrdili a tvrdí to o něm téměřWerich v nahrávacím studiu – 50.léta  všichni, kteří s ním přišli do bližšího styku. Dopoledne prý dlouho spal a když odpoledne či večer ožíval, nejraději by si jen s přáteli a kolegy povídal. Rád hrál karty a jak mohl, myslel na rybaření, případně, coby nimrod, na nějaký ten hon. Při práci na mapování Werichových prvních patnácti let v poválečném Československu (do knížky Werich, Cortés a Vlachovci, která vyšla v roce 2006) jsem musel všechna tato tvrzení když ne vyvrátit, tak alespoň potlačit do mírnějších soudů. (Už sama kapitola o Janu Werichovi coby textaři leccos vypověděla o jeho pracovitosti.) Herec Jan Werich tenkrát například určitě nepřicházel do studia Supraphonu aby tam načetl celého Haškova Švejka v čistém čase! Když byl začátkem šedesátých let nucen opustit divadlo, začal se častěji objevovat ve filmech; dlouhá léta jsme nevěděli, že hrál dokonce i v několika zahraničních – ve východoněmeckém filmu Italienisches Capriccio, také v The Twenty-Fifth Hour, natočeném ve francouzsko-italsko-jugoslávské produkci, anebo v anglickém snímku Assignment K (a s jistotou nemůže nikdo tvrdit, že se v budoucnu neobjeví ještě nějaký další).

A pak tu jsou, vedle již zmíněného Supraphonu, archivy České televize a Českého rozhlasu, nemluvě o archivech soukromých. Ty všechny ukrývají ještě mnoho hodin záznamů Werichových vyprávění, úvah anebo četby jemu milých autorů. CD Delikatesy Jana Wericha, které právě vydává Supraphon, přináší další várku vybranou z objevených nahrávek.

Celou kolekci otevírá recesistická perlička z rozhlasového archivu, kde byla ukryta pod titulkem Silvestrovské verše: František Ladislav Čelakovský – Blázni byli, kordy měli. Ve vysílání zazněla poprvé na Silvestra buď v roce 1961, nebo 1962 (datace vzniku nahrávky 1.1.1962 se zdá poněkud nepravděpodobná).

Úvahy O srandě, O židli a O minulých životech vznikly před časem sestřihem průvodního slova ze tří rozhlasových pořadů Gramotingltangl (kterých – mimochodem – natočil Jan Werich celkem dvě desítky). Pořad Gramotingltangl, kombinující mluvené slovo s vybranou hudbou, byl uváděn každý den v letech 1965 až 1968 na stanici Československo II. A odvysílalo se ho celkem 674 dílů. Uváděl ho zpočátku Jiří Suchý (představující se ve znělce jako Jonáš), se kterým se po delší době začali příležitostně střídat Jan Werich (coby zaskakovatel Pilát) a dr. Ivan Vyskočil. Nahrávky s Janem Werichem jsou z roku 1966.

A z archivu Českého rozhlasu do třetice: Vzpomínku na svého prvního psa Thorda vyprávěl Jan Werich v pořadu Hodinka pod psa, který byl natočen v roce 1969.

Zbývající tři nahrávky jsem dodal do kolekce Delikates z vlastního archivu. Zjišťování jejich původu bylo pro mě někdy malým dobrodružstvím. Nejčastěji se ke mně v minulosti dostávaly v podobě audiokazet, které mi posílali posluchači rozhlasového pořadu Padesátník (vysílaného v letech 1992-2009), aniž by mi byli ovšem schopni napsat, kdy a kde k nahrávce přišli. To je případ Werichova vyprávění, které je zde uvedeno pod názvemDelikatesy Jana Wericha O štice chycené na pstruha.

Tu a tam se ovšem přece jen vyskytl posluchač, který mi o původu nahrávky dokázal napsat víc. Díky jednomu z nich mohu proto k četbě úvodní kapitoly z knihy Roarka Bradforda, Černošský Pán Bůh a páni Izraelité, uvést její původ: Po roce 1958 ji natočil ing. Jiří Mentlík v Referenční laboratoři pro záznamové materiály VÚZORT (Výzkumného ústavu zvukové obrazové a reprodukční techniky).

Třetí „příspěvek“ – zvukový záznam komentáře Jana Wericha ke kreslenému filmu Moje žena Penelopa – má zajímavou historii. V době, kdy jsem jeho kopii našel na jedné staré půdě, nebyla o jeho existenci zmínka v žádné do té doby zveřejněné filmografii Jana Wericha. Teprve po podrobném hledání v publikaci Čs. filmové hospodářství 1951 – 1955 jsem ho nalezl jako „propagační film na cestovní vkladní knížky podle Homérovy Odysseje“. Filmeček byl natočen v roce 1955 v režii Eduarda Hoffmanna a výtvarníkem byl Miloš Nesvadba. Když jsem panu Nesvadbovi před nedávnem zatelefonoval, jestli nemá ke vzniku filmu Moje žena Penelopa nějakou vzpomínku, překvapeně se přiznal, že vůbec neví, že by nějaký takový film někdy nakreslil. Paměť bývá ošidná, a tak často jen šťastná náhoda způsobí, že po mnoha letech nalézáme něco, na co si už nikdo nepamatuje.

Jak končit tento komentář k Delikatesám páně Wericha? Nenapadá mě nic jiného, než se opakovat a napsat něco podobného, co jsem měl tu čest psát k některým už dříve vydaným kompaktům krásných vyprávění Jana Wericha: Budiž i tentokrát pro vás, vážení fandové, tato delikatesní kolekce zároveň též šťastnou předtuchou, že zaručeně není poslední! Už se rýsuje další CD na rok 2011.