Jean Luc Lagarce. Rozhlasová úprava divadelní hry J’étais dans ma maison et j’attendais que la pluie vienne z roku 1994. Překlad a dramaturgie Beáta Panáková. Adaptace Beáta Panáková a Martin Hvišč. Produkce Silvia Matovská. Hudební režie Roman Žiaran. Vokální improvizace Katarína Bielčíková. Mistr zvuku Dušan Kozák. Režie Martin Hvišč.
Osoby a obsazení: stařena (Božidara Turzonovová), matka (Anna Javorková), nejstarší (Elena Podzámska), prostřední (Lucia Hurajová), nejmladší (Júlia Horváthová) a hlas (Marek Majeský).
Natočeno 2010. Premiéra (?) 13. 11. 2011 (SRo Slovensko, 22.30 hod.; 69 min.).
Česká inscenace pod názvem Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť vznikla v roce 2021.
Pozn.: Päť žien a jeden mladý muž, mladší brat, ktorý sa po rokoch vrátil domov. Spí vo svojej voľakedajšej detskej izbe hlbokým spánkom, možno umiera. Matka, Starena, tri sestry, všetky rozprávajú svoj príbeh, príbeh márneho čakania.
Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť.
Tak jako vždy jsem pozorovala nebe, tak jako obvykle,
pozorovala jsem nebe a taky krajinu, jak se pomalu svažuje a ubíhá pryč,
a cestu, jak mizí v záhybu lesa, tam.
/…/
Čekala jsem a najednou jsem ho uviděla, čekala jsem a najednou jsem uviděla v záhybu cesty mladšího bratra, jak kráčí k domovu, čekala jsem a v nic určitého přitom nedoufala a najednou ho vidím,
jak se vrací, čekala jsem stejně jako vždycky, jako celá ta dlouhá léta, v nic jsem nedoufala a právě tehdy, právě v ten okamžik, ve chvíli,kdy přichází soumrak, se objevil a já ho uviděla.
(citace ze hry)
Pět žen v domě nad údolím. Neměnný řád, v němž už roky čekají na návrat mladého muže – syna a bratra. A dnes se vrátil. Přišel za soumraku. V okamžiku, kdy už ani nedoufaly, že se ještě někdy vrátí. Přišel vyčerpaný, snad z válek, snad z dalekých cest. Hned ve dveřích se zhroutil, aniž cokoli řekl. Uložily ho do jeho dětského pokoje a znovu čekají. Ale trpělivost v průběhu noci vyprchává… Otvírají se staré rány, hovoří se o událostech, o kterých se roky mlčelo… jako by mužův život měl nahradit jejich… jako by pár slov mělo obhájit promarněné roky… jako by vyprávění dokázalo stvořit příběh života… čekání a očekávání… A nikdo neví, jestli muž jen hluboce spí, nebo přišel domů zemřít…
Lit.: Varyš, Vojtěch: Tak tohle se mělo stát už dávno. In web Týden, 14. 6. 2011 (recenze divadelní inscenace). – Cit.: Hra „Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť“ (J“étais dans ma maison et j“attendais que la pluie vienne) vznikla rok před autorovou smrtí, r. 1994. Pojednává o archetypálním tématu návratu domů, návratu mladého muže po dlouhé době. Příběh mnohokrát zpracovaný v nejrůznějších variacích už od antiky. Tentokrát je soustředěn do okamžiku, do jediného okamžiku, v němž se má dovršit mnohaleté čekání. Do pouhého okamžiku, v němž dochází k ostré konfrontaci nastalé situace a očekávání plynoucích z představ, z představ o návratu, z těch představ, které za ty roky možná už zcela udusily cokoli skutečného.
Divadelní hra „Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť“ je především text básnický, skládá se z monologů – či více méně mimoběžných dialogů – několika žen. Mezi nimi je vcelku zřetelný příbuzenský vztah, matka a její čtyři dcery. Zbytek už tak jasný není: návrat ztraceného syna a bratra může být zrovna tak příběhem o opuštění čistě milostném, o rozvratu rodiny, o otcovské tyranii – nebo něčím zcela jiným. Pět žen žije spolu ve smutku a osamělosti až vdovské, s níž se každá vyrovnává po svém.
Jenomže to není tak úplně podstatné, k ženám můžeme přistupovat i jako k typům, jejich vztahy se mohou měnit. Text je totiž sdostatek neurčitý a nekonkrétní, aby dával velký prostor fantazii a meditacím. Pro Lagarcea je důležité především slovo, texty se zacyklují, motivy se vracejí, hodně se opakuje. Litanickou strukturou připomíná hra poetičtější a jemnější verzi her Thomase Bernharda. Lagarceova hra zkrátka představuje typ divadelní poetiky, který našich jevištích bolestně chybí.