Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ivan Kraus. Četba na pokračování. Čte autor Ivan Kraus. Připravila Lenka Jaklová. Režie Luboš Koníř.

Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2008 (1 díl cca 25min.).

Lit.: Soukupová, Hana: Kůň nežere okurkový salát. In web ČRo 10. 8. 2008 (anotace). – Cit.: K letní pohodě na stanici Praha patří už téměř tradičně četba na pokračování z knih Ivana Krause v nenapodobitelné interpretaci samotného autora. Rozhlasové podoby se už dočkaly jeho romány Medová léta či Snídaně v poledne, vloni se posluchači mohli seznámit s knihou Kdybys nebyla, vymyslím si tě a letos je připravena pětidílná četba z knihy Kůň nežere okurkový salát.

Hlavním hrdinou je doktor filozofie, politolog a specialista na východní blok, který se po letech strávených ve Spojených státech vrací po roce 1989 domů. Čeká ho tu však docela jiný svět, než jaký si představoval. Všechno se za dlouhou dobu jeho nepřítomnosti změnilo – a ze všeho nejvíc se změnili sami lidé. Vesnice, kde se náš hrdina usadí, je docela jiná než ladovská víska, kterou si vysnil. Dokonce i sám nastupující kapitalismus má rysy zcela nečekané a bizarní, pro člověka přicházejícího „odjinud“ nepochopitelné. Nebudeme daleko od pravdy, když usoudíme, že se v doktorově příběhu odrazily i zkušenosti a pocity Ivana Krause, spisovatele, herce a světoběžníka, který žil po emigraci v roce 1968 v mnoha různých zemích a dodnes se pohybuje mezi Českou republikou, Francií a Německem. Četbu z knihy Ivana Krause připravila Lenka Jaklová, v režii Luboše Koníře účinkuje autor.

Ivan Landsmann. Četba na pokračování. Z autorova rukopisu vybral a připravil Jan Šulc.  Režie Dimitrij Dudík.

Účinkuje Radim Vašinka.

Natočeno 2002 (1 díl cca 30 min.). Premiéra 11.-20. 2. 2002 (ČRo 3 Vltava). Reprízy 17.-26. 6. 2013 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.), 25. 7. – 3. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Lit.: Šrut, Pavel: Ivan Landsmann – Fotr. In web ČRo 11. 2. 2002 (anotace). – Cit.: Román Pestré vrstvy , napsaný v roce 1986 neznámým ostravským horníkem Ivanem Landsmannem žijícím od roku 1985 v Holandsku, vyvolal před dvěma lety mimořádný zájem čtenářů i kritiků. S napětím byl očekáván druhý Landsmannův román Fotr , napsaný v roce 1989.
Málokteré dvě prózy jsou si ovšem tak vzdáleny jako ostravským slangem psaný autobiografický příběh Pestré vrstvy z ostravských dolů první poloviny osmdesátých let a silně stylizovaný Fotr, odehrávající se na sklonku třicátých let ve vesnici nedaleko Jihlavy, v okupované Praze a v Karlových Varech. Na něm si zcela neškolený spisovatelský autodidakt v exilu zkoušel, jak napsat “skutečný” fabulovaný román. Jako pocitové, ale i kompoziční východisko mu posloužily předválečné filmy – je s podivem, že nikdo z četných kritiků si nevšiml, že Fotr je téměř učebnicovou ukázkou filmové povídky: bez větších škrtů a střihů by se z něj dal udělat filmový scénář. Ne náhodou je také část děje románu do předválečného filmového prostředí přímo zasazena. Co na Fotrovi zaráželo a zaráží nejvíc, je jeho hlavní postava – školák a posléze středoškolák Slávek, na první pohled ztělesnění bezcharakternosti, pudové poživačnosti, obhroublosti a lhostejnosti k utrpení druhých. Provokující je, že Landsmann se od Slávka nedistancuje, ovšem ani jeho chování neomlouvá. Jakoby až s určitou naivitou prostě jen zaznamenává Slávkovo chování, myšlení a řeči. Fotr je cenný tím, že do české literatury přináší sociologicky zajímavý pohled na svět skutečně “zdola”. Není to pohled nikterak radostný, spíše silně nevábný, pro toho, kdo byl například na vojně, neřku-li ve vězení, je to však pohled až překvapivě známý.

A co o románu soudí literární kritik Jiří Peňás? – “Landsmann nikdy nevybočí z přímočarého popisu scéna – dialog – akce. Každá pohnutka postav je tu doslovně předvedena a ještě několikrát zopakována. Řeč splývá s jednáním a obojí vede k tomu nejkratšímu cíli. Když má Slávek hlad, řekne si o jídlo, když chce pít, pije, když se mu něco nelíbí, a to je velmi často, jedná – a autor to hned všechno prostými slovy vyjeví. Přitom jsou to prostředky pro jeho vidění dokonale výstižné a zcela ho naplňují. Toto někdy až odpudivě zploštělé vidění připomíná kresby naivních malířů, ovšem bez jejich sklonu svět poetizovat, jenž je Landsmannovi naopak naprosto cizí.”