Stendhal. Esej francouzského romanopisce. Překlad Jan Binder. Připravil Marek Toman. Režie Markéta Jahodová. Účinkuje Marek Eben.
Repríza 6. 11. 2014 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 15min.) v cyklu Psáno kurzívou.
2. 7. 2007
Historie mého života 1/10 (2001)
Giacomo Casanova. Překlad Prokop Voskovec. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Hana Kofránková.
Účinkuje Luděk Munzar.
Natočeno v roce 2001 (1 díl cca 30 min.). Premiéra 1. dílu 16. 8. 2001 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.). Repríza 1. dílu 6. 2002 (ČRo 3 Vltava, 0:05 h.) v cyklu Čtení pod dekou; 13. 4. 2020 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 2. 4. 2025 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).
Pozn.: Jedna z epizod byla v roce 2007 uvedena samostatně pod názvem Mé dobrodružství v Paseanu s Lucií.
Lit.: (anonym): Giacomo Casanova: Historie mého života. In web ČRo 2. 7. 2007 (anotace). – Cit.: Italský básník, hudebník, dějepisec, diplomat, alchymista, milovník žen a dobrodruh Giacomo Casanova (1725-1798) po neobyčejně pestrém životě zakotvil v severočeském Duchcově, kde na sklonku života napsal knihu Historie mého života. Naše desítidílná četba na pokračování z jeho vzpomínek se snaží představit Casanovu jako komplexní osobnost, nikoli jako pouhého záletníka, jak je jeho postava zapsána v obecném povědomí. Z překladu Prokopa Voskovce připravil Miroslav Stuchl. V režii Hany Kofránkové účinkuje Luděk Munzar.
„Můj příběh buď vůbec nevyjde nebo bude pravou zpovědí. Pravda se skrývá na dně studny, ale když si zamane se ukázat, každý na ni upírá užaslý pohled, protože je tak nahá, je žena a tak krásná. Nenazvu svůj příběh zpovědí, poněvadž ten název od té doby, co ho jistý přepjatec zprofanoval, nemohu vystát: přesto to zpověď bude, pakliže vůbec něco takového existuje,“ napsal na závěr svých pamětí italský básník, hudebník, dějepisec, diplomat, alchymista, milovník žen a dobrodruh Giacomo Casanova (1725-1798).
Mladý Giacomo se v letech 1740-1744, tedy ve věku od patnácti do devatenácti let, s větším či menším nadšením připravoval na dráhu duchovního. Při tom stačil studovat práva, učit se hře na housle a seznamovat se s „galantní“ literaturou. Ve svých pamětech Historie mého života po letech vzpomínal, že ve společnosti jej ohlašovali větou „Přichází z Padovy, byl tam na studiích“.
Po neobyčejně pestrém životě zakotvil Casanova v severočeském Duchcově, kde na sklonku života napsal knihu Historie mého života. Benátčan napsal své paměti francouzsky, tedy v jazyce, o němž prohlásil, že je rozšířenější než jeho mateřština italština. Navíc obdivoval „krásu francouzštiny“, jak napsal v předmluvě. Naše četba se snaží představit Casanovu jako komplexní osobnost, nikoli jako pouhého záletníka, jak je jeho postava zapsána v obecném povědomí. Jeho styl nepostrádá humor a autor se v Historii mého života zaobírá i etickým hodnocením líčených situací.
Casanova se při psaní pamětí bavil opětovným prožíváním svých příhod a na jeho strhujícím psaní je to znát. V prvních devíti částech četby na pokračování se seznámíme s nejrůznějšími podobami Casanovovy složité životní dráhy a osobnosti, desátá, závěrečná část přináší Casanovův Nástin mého života, sepsaný 17. listopadu 1797 v Duchcově a určený jednomu či jedné z Casanovových dopisovatelů či dopisovatelek, a dále výběr z Casanovových úvah o nesmrtelnosti duše a lásce k Bohu i z jeho úvah o kráse a lásce.
Vypravování pana Freudenfelda o svatbě Paškeze (1998)
Povídka. Karel Poláček (z knihy „Povídky pana Kočkodana“). Vybral a pro rozhlas upravil Ivan Němec. Režie Jaromír Ostrý.
Osoby a obsazení: pan Freudenfeld (Pavel Zatloukal), pan Schmaus (Václav Svoboda) a paní Schmausová (Eva Lesáková).
Nastudovalo Brno v roce 1998. Premiéra 28. 5. 1998 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.). Repríza 7. 5. 2000 (ČRo 3 Vltava, 1:30 h.) v cyklu Noční bibliotéka; 2. 7. 2007 (Vltava, 00:00 – 00:30 h.) v rámci pásma Brněnská noc; 4. 1. 2026 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).
Ukázka z povídky Vyprávění pana Freudenfelda o svatbě pana Paškese: (…) Pan Hugo Freudenfeld chtěl právě skočit do té jedničky, když najednou někdo za ním zavolal: „Pane Freudenfeld – pane Freudenfeld!“ Pan Freudenfeld se ohlédl – uviděl paní Schmausovou, která vyběhla prostovlasá, jen tak s cvikrem na nose z obchodu „Belle Parisienne“, módní a galanterní závod Eduarda Laguse, nástupce Ignác S. Schmaus. Jak tu paní Schmausovou uviděl – ujela mu elektrika – ten den do Vršovic nejel, protože ho paní Schmausová zatáhla do krámu, aby vypravoval, jaké to bylo na svatbě jeho bratrance Ervína Paškese, který si bral dceru pana Roberta Adlera a jeho choti Matyldy.
Pan Freudenfeld – prosím vás, co měl dělat – ženské se, pánové, tak hned člověk nezbaví, když se chce něco dovědět a zvláště o svatbách – ten pan Freudenfeld tedy se opřel o bednu, zapálil si doutník – zrovna naproti seděl za skleněnou stěnou pan Schmaus a něco počítal – tedy ten jistý pan Freudenfeld zapálil si cigáro, zabafal a povídá: „Co jim mám vypravovat, paní Schmaus – já nic nevím, to víte, člověk má jiný starosti, svatba jako svatba – to se ví, nádherný to bylo, prosím vás, jediná dcera pana Adlera…“
„Kde měli veselku?“
„Kde měli veselku – otázka! V Jeruzalémské synagoze měli veselku – jediná dcera velikýho Adlera bude mít jinde veselku! Kompletní veselka – povídám vám, paní Schmaus, s rabínem, jeho řečima, hudbou, zpěvem, kantorem Kornblumem – všichni šamesové – zkrátka, veselka, jak se patří, s celým zařízením…“
„A co hrála hudba, pane Freudenfeld?“
„Co by hrála, paní Schmaus – jako na všech velkých veselkách svatební pochod z toho – jak se jmenuje – Lohengrina – víte, co nejdřív se hraje tiše trádadá – pak najednou silně – víte, jako když se vdávala Truda Baumová, co si brala vyhlášenýho doktora z Nové Kdýně…“
„A jak dlouho mluvil rabín, pane Freudenfeld?“
„Dlouho – jestli – dlouho – a jak dlouho – pořád mluvil – už jsem myslil, že bude konec, ale on pořád: „Pročež, vážení snoubenci“ – a zas něco hebrejského do toho – já vám říkám efektivně dvě hodiny trvala ta řeč – krásná řeč – pět set korun si nechal za to dát ten rabín – to se nechá vydělat, paní Schmaus – ale měla víc ceny než pět set korun, říkám vám, paní Schmaus, on si na tom dal moc záležet, ten rabín -.“
„Bylo hodně lidí, pane Freudenfeld?“
„No ne – na veselce jediný dcery pana Adlera nebude hodně lidí – nápad, paní Schmaus! Co se tady dělo – no, já vám říkám, paní Schmaus, já už viděl moc veselek, ale to jsem ještě neviděl, aby byli lidi efektivně jeden na druhým – samej cylindr – čestný slovo – i křesťanů tam byl houf – sám pan továrník Bubeníček s chotí – na ulici se tlačili – něco ohromnýho, fenomenálního – to zde ještě nebylo -.“
(Z Izraelských povídek Karla Poláčka.)