Premiéra (?) 27. 5. 2007 (60min.).
25. 5. 2007
Cesta do města Lawn (2007)
Ztracený dopis (1974)
Ion Luca Caragiale. Příběh z Rumunska 19. století. Překlad Otakar Jirouš. Rozhlasová úprava Pavel Minks. Scénická hudba Vladimír Werner. Hraje instrumentální soubor, řídí autor. Zvukový technik Jaromír Pěnčík. Natáčecí technik Alice Honová. Asistentky studia Jiřina Hanušová a Anetta Veselá. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jan Tůma.
Osoby a obsazení: Štěpán Tipatescu (Josef Karlík), Zoja Trahanachová (Dagmar Pistorová), Zachariáš Trahanache (Jiří Dušek), Catanescu (Jiří Tomek), Farfuridi (Rudolf Jurda), Branzovanescu (Pavel Kunert), Shita (Jaroslav Dufek), občan (Leopold Franc) a Agamemnon Dandanache (Bohumil Slezáček).
Nastudovalo Brno. Natočeno 15. 2. 1974 (studio VII, 14:00 – 19:00 h.). Premiéra 23. 12. 1975 (62 min.). Obnovená premiéra 9. 6. 2012.
Pozn.: Děj hry se odehrává v Rumunsku v roce 1883. Hra je obrazem politických poměrů před volbami, úplatkářství a podvodů mezi politickými předáky a eventuálními kandidáty na poslanecký mandát.
Pozn: Místo a čas této ostře satirické hry jsou určeny (začátek 80. let 19. století v rumunském, možná valašském, provinčním městě), ale celkový smysl hry toto vymezení daleko přesahuje. Zápletka se týka předvolebního střetnutí mezi místními konzervativci a liberály a dostává se do pohybu díky motivu několikrát ztraceného a opět nalezeného kompromitujícího milostného psaníčka. Komično je založeno na neočekavaných situačních zvratech, na vystižení dominantních slabostí a neřestí postav, na jejich barvité jazykové charakteristice. Řeč postav občas ztrácí smysl v záplavě bezobsažných proklamací a frází, jazyk jako by přestával sloužit ke komunikaci. Ještě naléhavější pocit absurdity však vyplývá z rozuzlení: kandidaturu na místo poslance nezískává ani jeden z místních rivalů, nýbrž obskurní „člověk z ústředí“, který všechny překonává hloupostí i nemorálností. (anotace)
Lit.: Hložková, Hana: Ion Luca Caragiale: Ztracený dopis (anotace, 2012). – Cit.: Rumunský dramatik Ion Luca Caragiale umístil děj společensko kritické komedie Ztracený dopis na maloměsto v období voleb. S pichlavým humorem zde rozvíjí zápletku, týkající se kompromitující milostné korespondence vysoce postavených lidí. Zvláštní souhra náhod, mocenské ambice a hrozící skandál – témata, ve kterých autor vyjadřuje pochybnost, zda je možné získat poslanecký mandát čestně. Jako by vtipně popsané situace nepříslušely pouze roku vzniku 1884.
Hejtman provinčního rumunského městečka je tváří tvář postaven poměru, který udržuje s manželkou svého stranického kolegy a přítele. Je mu dokonce vyhrožováno, že náhodně nalezený, jím psaný, milostný dopis bude zveřejněn v Karpatském hromu. Přestože mu ze strany podváděného manžela z nepochopitelných důvodů nic nehrozí, jako představitel konzervativní politické síly se cítí ohrožen. Oprávněně. Nečekaným majitelem psaníčka je totiž místní liberál, dlouhodobě usilující o místo v parlamentu. Navíc ze strany nevěrné dámy sílí tlak na to, aby psaní získal a zničil. Se slovy: „Budeme bojovat třeba i proti vládě,“ se nakonec do celého případu sama vloží.
Caragialova komedie probíhá v rázném tempu a častých zvratech, dominují jí přesně zachycené charakterové rysy postav a způsob jejich řeči. Slabosti a nedostatky postav vynikají životností, stejně jako fráze, kterými se mnohdy dorozumívají. V duchu dobové satiry vyznívá zejména kritika politikaření, omezenosti maloměšťáků a pochopitelně i morálky.
Dědictví Erika Mollarda (2007)
Magda Wdowyczynová. Původní rozhlasová hra o dědictví minulosti. Dramaturgie Marek Horoščák. Zvukový mistr Lukáš Dolejší. Režie Hana Mikolášková.
Osoby a obsazení: Erik Mollard (Jiří Vyorálek), Sestra (Dita Kaplanová), Lékař (Václav Vašák), Ivan Levý (Michal Bumbálek) a Evžen Mollard (Vladimír Hauser).
Nastudovalo Brno. Natočeno v roce 2007. Premiéra 27. 5. 2007 v cyklu Hry nové generace (Vltava, 19.00 – 19:40 h.).
Pozn.: V 19.40 h. následovala Beseda o rozhlasové hře Dědictví Erika Mollarda. (30min.)
Lit.: Adámek, Jiří: Naděje na jiný rozhlas. In web A2 (A Dvojka) 43/2007 (článek). – Cit.: (…) Zbylé tři hry dosud realizované v rámci projektu vykazují zásadnější slabiny, a to už v literární předloze. Jejich společným rysem je neznalost současných trendů a tendencí v dramatickém psaní. Magda Wdowyczynová (JAMU) označuje své Dědictví Erika Mollarda v rozhovoru s moderátory Čajovny jako moralitu. Mýlí se zásadně: jedná se o hru modelovou, tedy rozehrávající jeden ústřední ideový problém – kardiak čeká na smrt neznámého muže, jehož srdce mu má být voperováno. Ukazuje se, že v anonymním zachránci se ale skrývá komunistický udavač, který v minulosti poškodil pacientovu rodinu. Celá situace se ještě komplikuje tím, že hrdý, ale bezmocný srdcař sám kdysi krutě ublížil udavačově dceři – nynější pohledné zdravotní sestřičce v nemocnici. Základní tezi o obtížném odlišení viny a neviny autorka rozpracovala povrchním a zbytečně ilustrativním způsobem; vztahy jednotlivých aktérů jsou v každý okamžik zcela zřetelné a jednoznačné. Tím znemožňuje, aby posluchač aktivně zapojil vlastní fantazii a začal sám sobě klást naznačené etické otázky. Režisérka Hana Mikolášková bohužel jenom posiluje sentimentální charakter předlohy. Uchyluje se k popisným řešením ve zvuku a povrchně psychologizujícímu „seriálovému“ herectví.
Tisíc příběhů – Od Obrody k sociální demokracii (2007)
Premiéra 25. 5. 2007 (27min.).
Pozn.: Hájkův politický život začíná v roce 1941 účastí v komunistickém odboji, za nějž byl nacisty odsouzen k trestu smrti. Popravě unikl díky květnovému osvobození. Po Stalinově smrti usiluje o reformu komunistického režimu, po roce 1968 je vyloučen nejen z KSČ, ale i z veřejného života.
Račí princezna (1984)
Jiří Mahen. Dramatizace František Pavlíček. Hudba Petr Mandel. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Karel Weinlich.
Osoby a obsazení: Otakar Brousek II. (princ), Miroslava Slávka Hozová (račí princezna), Jaroslav Konečný (král), Irena Kačírková (chůva), Josef Patočka (děda) a Eva Žižková (žena).
Natočeno v roce 1984. Repríza 23. 5. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.; 37 min.).
Lit.: anonym: Račí princezna. Pohádka Jiřího Mahena o tom, co se nešika může naučit ve světě cestou za svým snem. In web ČRo 2 Praha, 23. květen 2021 (článek). – Cit.: Mladý princ nestojí o žádné rytířské turnaje, raději jde k potoku pouštět lodičky a chytat raky. Není sice statečný bojovník, ale má dobré srdce a stará se o přírodu. (…)
Odmalička sní o račí princezně, o níž mu vyprávěla chůva. Jenže neví, kde takovou princeznu hledat. Král je z chování svého syna rozladěný: to má být následník trůnu? Nakonec ho vyšle do světa. Mladý pán se nesmí vrátit domů, dokud z něj nebude statečný muž, jak se patří. Princ se tedy rozhodne, že najde račí princeznu. Své pátrání začne u tůně, kde potká zvláštní stařenu, která má chvílemi hlas roztřesený a starý, chvílemi zas svěží a mladý. Objeví princ račí princeznu? A bude ho princezna chtít za muže, nebo raději zůstane svobodná jako ryba ve vodě? (…)
Džbán (1976)
Co země trvá (2007)
Adalbert Stifter. Literárně-hudební pásmo z textů rakouského spisovatele a rodáka ze šumavské Horní Plané. Překlad Jan Mareš, Ladislav Heger a Anna Siebenscheinová. Připravil Miloš Doležal. Skladby Franze Schuberta hraje Ivan Klánský. Hudební spolupráce Ivan Ruml. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkují Ivan Řezáč, Josef Somr a Hana Kofránková.
Natočeno 2007. Premiéra 27. 5. 2007 (55 min.).
Začalo to znárodněním (2007)
Připravil ČRo České Budějovice. Premiéra (?) 26. 5. 2007 (40 min.).
Pozn.: Začalo to znárodněním rodinné firmy, pokračovalo „vyhazovem“ z vysoké školy a službou u Pomocných technických praporů. Následovala léta práce na nekvalifikovaných místech. Panu Stanislavu Češkovi emigrovala sestra a později i dcera. Komunisté připravili jeho rodinu o majetek a na dlouho ji úplně rozdělili.
Za největší křivdu ovšem Stanislav Češka považuje fakt, že Státní bezpečnosti na něj roky donášel jeho nejlepší kamarád. Dokument Martiny Touškové, mapující osud jedné rodiny, kterou komunistický režim nenechal volně dýchat…
Rádio na kolečkách – Na ty kopce lezeme, protože tam jsou! (2007)
Premiéra 26. 5. 2007 (27min.).
Důkaz blahobytu (2005)
Robert Graves. Povídka anglického badatele, literárního kritika a spisovatele. Přeložili Ĺubica Jindrová a Štěpán Jindra. Upravila Dagmar Oravová. Režie Vlado Rusko.
Účinkují Petr Pelzer, Lukáš Hlavica a Jan Szymik.
Natočeno v roce 2005. Repríza 24. 5. 2007 (ČRo 3 Vltava, 16:00 h) v cyklu Moderní povídka; 27. 7. 2015 (ČRo 3 Vltava, 22:00 h.; 28 min.) v cyklu Moderní povídka; 13. 10. 2018 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h) v cyklu Klasická povídka.
Lit.: anonym: Robert Graves: Důkaz blahobytu. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2015 (článek). – Cit.: Robert von Ranke Graves (24. července 1895 – 7. prosince 1985) během svého dlouhého života vytvořil více než 140 děl.
Narodil se ve Wimbledonu v Anglii. Po vzplanutí první světové války téměř okamžitě opustil klasická univerzitní studia a narukoval do Royal Welch Fusiliers (RWF; nejstarší waleský pěší regiment britské armády). V bitvě na řece Sommě utrpěl tak vážná zranění, že byla jeho rodina informována o jeho smrti. Uzdravil se, ale do konce života měl poškozené plíce.
Po konci první světové války nastoupil na Oxfordskou univerzitu a snažil se uživit s pomocí malého obchodu. Roku 1926 nastoupil na místo na káhirské univerzitě, doprovázen svojí ženou, dětmi a básnířkou Laurou Ridingovou, s níž se po rozvodu i oženil a spolu vydávali literárně-kritická díla.
Roku 1934 vydal Robert Graves svou nejúspěšnější knihu Já, Claudius. Je také autorem komentované sbírky řeckých mýtů a mnoha dalších děl, zabývajících se antickým prostředím. Roku 1961 se stal profesorem poezie na Oxfordské univerzitě, toto místo si udržel až do roku 1966.
Ve své poezii byl obrazoborec, o svých historických románech (např. Já, Claudius) si původně myslel, že to jsou prostě bezvýznamné komerční produkty. Je uznáván jako romanopisec, avšak on sám se vždy v první řadě považoval za básníka.
Zemřel 7. prosince 1985 po dlouhé nemoci, je pohřben na Mallorce, kde se svou poslední životní družkou žil. O jeho bouřlivém vztahu s Laurou Ridingovou byl v Hollywoodu natočen film nazvaný Poetic Unreason, do kin byl uveden na jaře roku 2005.
Literární dílo Roberta Gravese je obrovské, povídka Důkaz blahobytu je z něj jen malou ukázkou.