Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Rjúnosaka Akutagawa. Dramatizace Jaromír Ptáček. Režie Olga Zezulová.

Obsazení nezjištěno.

Nastudovalo Brno. Premiéra 21. 2. 1964. Smazáno.

Jaromír Ptáček. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: komisař (Jiří Adamíra), A. S. (Zdeněk Ornest), dívka (Blažena Holišová), poručík Julius (Josef Červinka) a další.

Natočeno podzim 1962 – jaro 1963. Premiéra 19. 2. 1964. Smazáno (1976).

Pozn.: Původně se hra jmenovala Šnek na visuté hrazdě. Premiéra byla oddálena, proběhla o rok později pod nenápadnějším názvem. V zahraničí bylo nastudován přepracovaný text pod názvem Šnek na visuté hrazdě.

Lit.: Faltýnek, Vilém: Šnek na visuté hrazdě. In Týdeník Rozhlas 6/2011, s. 11 (článek k premiéře nového nastudování).

Lit.: anonym (= Faltýnek, Vilém): Jaromír Ptáček: Šnek na visuté hrazdě. In web ČRo 3 Vltava, únor 2011 (článek). – Cit.: Hra Šnek na visuté hrazdě vypráví o jistém A. S., který byl krátce po propuštění z vězení zavražděn v kavárně. Seděl u okna a psal lístek ženě, s kterou se chtěl sejít. Náhle se z ulice ozve výstřel a A. S. padá mrtev k zemi. Venku odjíždí auto.

Vraždu A. S. rutinním způsobem přešetřuje komisař, muž který zasvětil svůj život službě v úřadu a odřekl se lidských vazeb, ale vše se proti němu spikne a věci dostanou docela jiný spád.

Ptáček hru napsal v roce 1962, tedy v době, kdy jako vedoucí dramaturgie rozhlasových her hodlal nastartovat stylově jasně profilovanou tvorbu a svými texty chtěl jít příkladem. Režisér Josef Červinka ji natáčel od podzimu 1962 do jara 1963. Do vysílání měla jít v dubnu toho roku, ale zřejmě ještě někdo zapochyboval, jak to vlastně Ptáček myslí, a premiéra se odložila. Nakonec ji posluchači uslyšeli 19. února 1964 a pod méně vyzývavým názvem Případ. Hlavní postavu Komisaře, jehož hlavním zájmem je dožít se bez rizika penze, ztělesnil tehdy osmatřicetiletý (!) Jiří Adamíra, postavu A. S. hrál Zdeněk Ornest, dívku, která se stane spouštěcím momentem komisařova letu na visuté hrazdě, Blažena Holišová. Červinka sám se ujal postavy poručíka Julia. Bohužel jejich herectví ani um režiséra už neposoudíme. Nahrávku smazal normalizační rozhlas spolu s ostatními Ptáčkovými hrami v roce 1976.

Text si našel cestu do dramaturgie západoněmeckého Westdeutscher Rundfunk a stal se zprávou o životě za železnou oponou. Ale to samo by ještě neznamenalo nic, kdyby hra nekorespondovala se světem, v němž žijeme dnes. Ptáček zobrazil totalitní režim jako prostředí s oslabenou morálkou a extrémními důrazy na pragmatické momenty rozhodování. (…)

Lit.: Ptáček, Jaromír: Pod širákem rozhlasu I. In Divadelní noviny 14/2002 (paměti). – Cit.: Tenkrát, když připravil obálku pro knihu A. M. Tilschové Návrat, se seznámil se spisovatelem Edvardem Valentou. Teď za ním chodívá do bytu naproti Orionce. Spisovatelovo vyprávění o práci v někdejší redakci Přítomnosti Ferdinanda Peroutky a reportáže Michala Mareše jsou pro něho jakýmsi způsobem nápravného školení. Zde také uslyší autorovu osobní vzpomínku na čas, který po únoru 48 musel prožít ve vyšetřovací vazbě v Bartolomějské ulici; ten se mu stane částí výpovědi jedné z hlavních postav hry Šnek na visuté hrazdě.

Někdy se stalo, že nás bylo na cele deset. / Lehali jsme si na betonové podlahy. / Seznámil jsem se tam s mladým mužem. / Jednou se vrátil od výslechu s rozbitou hlavou. / Podivně se usmíval. / Řekl: když jsem vstupoval do kanceláře vyšetřovatele, viděl jsem / jak mého přítele vyhodili z okna. / To je konec, myslel jsem si. / Ale on pokračoval: Takže je to v pořádku. Teď mi už / nemohou nic dokázat. / Všechno, co se stalo mohu svést na něho. / Skutečně mu nemohli nic dokázat. / Odvezli ho do koncentračního tábora nepohodlných osob. / Někdy večer se modlím, / abych na to všechno / nemusel myslet.

Lit.: Nešvera, Karel: Hra o deformaci člověka. In Večerní Praha 42 (2735), 19. 2. 1964, s. 5 (recenze).

Jaromír Ptáček. Hudba Jaromír Dlouhý, hraje orchestr Gustava Broma. Zpívá Helena Blehárová. Režie Olga Zezulová.

Osoby a obsazení: muž (Jaroslav Dufek), žena (Dagmar Pistorová), hlasatel (Josef Brož), hlasatelka (Helena Kružíková), stařec (Arnošt Navrátil), dívka (Miriam Hynková), první muž (Jiří Dušek), druhý muž (Jiří Tomek), dítě (B. Trhlíková), jeho matka (Libuše Billová), klavíristka (Helena Trýbová).

Nastudovalo Brno. Premiéra 15. 11. 1963. Smazáno.

Lit.: -fl- (= Rejnuš, Miloš): Musíte slyšet. In Host 1/1964, s. 73 (recenze).

Lit.: Ptáček, Jaromír: Pod širákem rozhlasu II. In Divadelní noviny 15/2002 (paměti). – Cit.: (…) Po návratu ze sanatoria nastane období spolupráce s brněnskou režisérkou Olgou Zezulovou (Pět nemístných historií, Dívej se k černému nebi). Založení dramaturgické odbočky v brněnském studiu, o niž se zasloužil především Jan Skácel, otevře možnost nástupu autorů kolem časopisu Host do domu, kteří svými texty výrazně poznamenají celé desetiletí. K Ludvíku Kunderovi, Miloši Rejnušovi, Karlu Tachovskému, Antonínu Přidalovi a Milanu Uhdemu se pak připojí i významní autoři pražští: Ludvík Aškenazy, Jiří Vilímek, Ivan Vyskočil, Václav Havel, Roman Ráž a Zdeněk Urbánek, jehož hra Uta z Naumburku v režii Josefa Červinky s Marií Tomášovou a Janem Třískou v hlavních rolích se zcela nepochybně řadí do zlatého fondu.

– Zájem o kulturní dění vzbuzje pozornost zahraničí. Po prof. Schwitzkem z hamburského rozhlasu (NDR) se v Praze objeví silná čtyřka kolínského WDR: Matjö Ortmann, Paul Schultes, Hans Gerd Krogmann a Paul Schöning. Jakousi náhodou se stane, že vedení literárního oddělení je v ten čas zaneprázdněno a tak diskuze probíhá uvolněně. Při odchodu z budovy si s nimi na ten večer dohodne schůzku v hotelu Internacional (nedbaje na někdejší ponaučení Vladimíra Procházky o roli číšníků v socialismu). Dlouho přes půlnoc diskutují o možnostech spolupráce. Tam jim také předá originální verzi hry Dívej se k černému nebi: bez škrtů. Poruší tím interní zákaz, ale podrží si předsevzetí být věrný „svému úhlu pohledu“. Na druhý den má o tom všem zástupce šéfredaktora zprávu na stole. Nakonec ji smete. Případ končí vážným napomenutím.

– Texty posuzuje prof. Heinrich Kunstmann, vedoucí katedry slovanských literatur na univerzitě v Heidelbergu, později v Mnichově. Vybere hru Dívej se k černému nebi. Následuje pozvání do Kolína nad Rýnem, kde režii převzal Raul Wolfgang Schnell.

Německá kritika přijala texty vstřícně. Píše se o rozhlasovém avantgardním autorovi, o atmosféře Prahy, jejíž tíha poznačí každé jeho dílo. Teď tedy má kolínskou epizodu za sebou, i natáčení pro televizi na zámku Wahn, kde divadelní muzeum řídí nezapomenutelný Helmut Grosse.

NEÚČASTNÝ HLAS: Město bylo založeno před mnoha léty. Zdi jeho domů jsou z kamene, kámen je znakem solidnosti. Přesto, že město leží na dně údolí, byli zakladatelé sužováni obavami, aby vítr jednoho dne nerozrušil městské hradby. Vymysleli proto důmyslný plán křivolakých uliček a slepých zákoutí – z ptačí perspektivy to připomíná pavoučí síť. Město už neví, co je teplý vítr od jihu, jak chladí studený vítr od severu. Nad městem visí modrá mlha. O modré mlze píše mnoho básníků, někteří – vlivem času a mlhy – se dostanou i na stránky čítanek. Jediný člověk nesdílí obecné nadšení. Jednoho dne prohlásí, že modrá mlha je vytvářena z benzinových par a kouře. Lidé se pohorší. Jak by mohlo být něco tak krásného vytvořeno z prvků tak nepříjemných. Najdou se i takoví, kteří fyzikovo prohlášení považují za skrytý útok na zakladatele města. Spor je nutno vyřešit. Městská rada se proto usnese úřad městského fyzika zrušit.

– Na rozloučenou s WDR slíbí, že jim doručí text, který právě dokončuje: Tvé jméno budiž Abel, Tvé jméno budiž Kain. Tím je jeho mise v SRN ukončena. (…)

Jaromír Ptáček. Rozhlasová hra. Hudba Jaromír Hnilička. Hraje orchestr Gustava Broma. Režie Olga Zezulová.

Osoby a obsazení: I. žena (Vlasta Fialová), hlasatel (Jiří Binko) – II. divák (Jiří Brož), Ondřej (Otakar Dadák), Lída (Dagmar Pistorová) – III. hlas z megafonu (Josef Karlík), starý inženýr (Rudolf Walter), mladý inženýr (Jiří Tomek), muž z kontrolního (Arnošt Navrátil) – IV. slavný rodák (Rudolf Jurda), ředitel (Jiří Dušek), Hronek (Josef Husník) – V. výčepní (Jana Ebertová), slečna (Libuše Billová), Jan (Jaroslav Dufek).

Nastudovalo Brno v roce 1962. Premiéra 29. 11. 1962 (Praha, 22:30-23:50 h.). Repríza 11. 10. 1963 (Československo II, 19:40 – 20:50 h.). Smazáno.

Lit.: -fl-: Rozhlasová „nová vlna“. In Host do domu, roč. 10 (1963), č. 1, s. 40-1.

Lit.: Ptáček, Jaromír: Pod širákem rozhlasu II. In Divadelní noviny 15/2002 (paměti). – Cit.: (…) V době svatby ho stíhá pošta. Má mu doručit oznámení OÚNZ o aktivizaci tuberkulózy. Recidiva znamená další – osmý – rok v sanatoriu. Odváží si sebou díla T. S. Elliota (Pustá země), Jana Hanče (Události) a Jamese Joyce (Odysseus). V nich jakoby poslepu si troufá najít klíč k jinému pojetí rozhlasové hry. Společenský marasmus mu určí motto z Masterse: „Mlčení je jed duše.“ Uvede je na titulní stránce své první rozhlasové hry Pět nemístných historií, která se mu stane dílem pilotním. Objevuje specifičnost rozhlasové hry. Při zvažování možností zvukových prostorů využije blízkost kubistických postupů. Rozezná je až po létech teoretička moderní hudby Milena Černohorská. (…)

Lit.: Faltýnek, Vilém: Jaromír Ptáček (Poznámky k tématu). In Divadelní revue 2/2002 (úryvek ze studie). – Cit.: Ptáčkova první samostatná rozhlasová hra Pět nemístných historií (1962) už obsahuje v nevykrystalizované podobě mnohé rysy jeho následující tvorby. Mimo jiné je zde evidentní napětí mezi zobrazováním jednotlivých lidských osudů a tendencí zachytit společnost jako celek. Hra nabízí několik soukromých příběhů, ale v důsledku nejde o ně, nýbrž o situaci společnosti té doby1 (hra je v dobrém slova smyslu “zeitstück”), na jejímž pozadí se příběhy odehrávají.
Deformace morálních hodnot postav je způsobena společensko-politickým vývojem a aktuální společenská situace konflikty přímo, nebo zprostředkovaně vyvolává. Soukromý osud je zde metonymickým vyjádřením těchto globálních souvislostí. Tendence ke globálnímu je u Ptáčka výraznější právě ve zmnožování těchto dílčích případů. J. Czech tuto námětovou rozbíhavost do šířky nazývá příběhovou extenzí.
V další Ptáčkově tvorbě se zmíněné dvě doplňující se tendence polarizují a vznikají hry v zásadě dvojího typu. První linii představují hry širokého časového či prostorového diskurzu, v nichž převládá extenzivní montáž směřující k zachycení globálních dějů. Druhou linii reprezentují hry monografické, které se soustřeďují na hlavní postavu a centrální dramatický příběh. Zdá se také, že tyto dvě polohy s sebou přinesly tendenci k odlišnému žánrovému zaměření (poetická hra nebo dokument), platí to alespoň ve většině případů.

Pozn.: Někdy omylem uváděno také jako Pět nepatřičných historií.

Dramatická legenda z dějin italského odboje proti fašismu. Na námět vyprávění Alcida Cerviho literární přepis Renato Nicolai. Dramatizace Jaromír Ptáček. Hudba Zdeněk Lukáš, orchestr řídí autor. Režie Ludvík Pompe.

Osoby a obsazení: Alcide Cervi, otec (Josef Patočka), Genoveffa Cerviová, matka (Jarmila Balašová), ALdo Cervi, syn (Václav Neužil I.), studen Ricardo (Vladimír Krška), Verina (Eva Wimmerová), plukovník (Josef Větrovec), desátník (Luboš Fišer), generál (Jaroslav Choc), velite stráže (Ladislav Ryšlink), Collo, fašista (F. Krahulík), tajemník (Zdeněk Jiřičný) a další.

Nastudovala Plzeň. Premiéra 25. 9. 1960 (Praha I, 20:00 – 21:15 h.) v cyklu Nedělní večery. Smazáno (1962).

Lit.: vh: … a jeho sedm synů. In Čs. rozhlas a televize 40/1960 (20. 9. 1960), s. 2 (článek).

Marie Pujmanová. Dramatizace Jaromír Ptáček. Na kytaru hraje Miroslav Kefurt, na varhany Dalibor Basler. Technická a umělecká spolupráce Gustav Dostál, Hana Huříková, Bedřich Marek a Artur Šviha. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: komentátor (Bohumil Švarc), Ondřej Urban (Petr Haničinec), Liduška (Ivanka Devátá), Keto (Olga Sluníčková), Hálová (Pavla Maršálková), Miškeřík (Josef Kemr), Kazmar (Ota Sklenčka), Kolůšek (Martin Růžek), Francek (Ladislav Kazda). Dále účinkují František Roland, Jaroslava Drmlová, Julie Charvátová, Jiří Suk, Vladimír Švec, Karel Fořt, Karel Oprich, Karel Havránek, Jindřich Nahrhaft, Miroslava Hajská.

Natočeno 1960 (83 min.). Plánovaná premiéra 9. 5. 1960 (Praha I, 20:00 h.). Premiéra 7. 6. 1960. Repríza 6. 6. 1962, 9. 12. 1962, 9. 5. 1964, 13. 5. 1965. Smazáno.

Pozn.: Druhá část dramatizace románové trilogie Lidé na křižovatce – Hra s ohněm – Život proti smrti. První část: Kazmar – šaty – Jafeta. Dramatizaci pořídil Jaromír Ptáček pod pseudonymem Josef Mrštík.

Jack London (povídka Mexikánec). Dramatizace Petr Hora (= Jaromír Ptáček). Hudební spolupráce Bedřich Marek a Bohuslav Steinbauer. Použitá hudba Louis Armstrong. Asistentka režie Marie Fantová. Zvuk Mirek Veverka. Záznam a střih Eva Růžičková. Sportovní poradce Zdeněk Sucharda. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Otakar Bílek.

Osoby a obsazení Rivera (Karel Hlušička), Arellano (Karel Koloušek), Vera (Josef Bulík), Ramos (Vladimír Janura), Sethbyová (Libuše Salabová), Kelly (Josef Kaňkovský), Roberts (Antonín Hardt), Danny Ward (Josef Kotapiš), Pedro (Jiří Miegl), Howard (Jiří Škoda), reportér (Vladimír Vácha), diváci (Karel Roden, Áda Šmíd). Spoluúčinkovali chlapci a děvčata z českobudějovických škol a závodů.

Nastudovaly České Budějovice. Premiéra 16. 4. 1959 (Praha III, 20:30 – 21:32 h.; 58 min.). Repríza 19. 9. 1959.  Smazáno.

Lit.: anonym: Přišel z Jihu. In Čs. rozhlas a televize 16/1959 (7. 4. 1959), s. 9 (článek).

Jules Verne. Dramatizace Jaromír Ptáček. Hudba Jan Slabý. Režie Vladimír Vozák.

Obsazení nezjištěno.

Nastudovalo Brno. Premiéra 24. 5. 1958 (Praha I a III., 14:00-15:35 h.).  Smazáno.

Pozn.: Jako autorka dramatizace ale uvedena Věra Vaňková (v archivu ČRo i v čsp. Čs. rozhlas a televize).