Odilo Stradický ze Strdic. Radiofonické zpracování románu posledního ze žijících českých barokních autorů. Radiofonický scénář a realizace Michal Rataj. Zvuk Radek Veselý, Michal Rataj. Režie Dimitrij Dudík
Osoby a obsazení: Kyirion (Lukáš Hlavica), Vrant (Petr Pelzer), Vypravěč (Otakar Brousek st.), Postavy (Jiří Lábus), Sestra (Věra Slunéčková).
Natočeno 2006 (?)
Pozn.: Zajímá vás, jaké textové partie Stradického románu musely být z časových důvodů v rozhlasové verzi vypuštěny? Zde jsou:
>>>
Když se zmatky uklidnily a šaškova mršina skončila na hnojišti, rytíři dostali zpět své koně, zbroj i důstojnost. Obnovený král Ior trval na tom, že je osobně doprovodí. Celý den jel s nimi mlčky. Až navečer promluvil: Kyirione, zde se obrátím a pojedu zpátky. Předtím ti však něco řeknu: Celou tu dobu, kdy jsme byli spolu zajatí, přemýšlím jen o tobě. Všechno jsi mi vzal, pak jsi mi všechno vrátil. Mám tě nenávidět, nebo ti být vděčný? Rozhodl jsem se, že o tom rozhodne náhoda. Nebo bůh. Nebo jsou bůh i náhoda totéž? Na zemi roste obilí. Na obilí zase námel. Člověk zemře, když sní námel, ale stejně tak, když nedostane najíst obilí. Sám jsem pro tebe žnul, mlátil, mlel, kvasil a pekl, vše potmě. Námel? Nenámel? Chléb ví. Sněz ten pecen, ať tě rozsoudí tvé vlastní útroby.
>>>
Kyirion od Iora váhavě vzal bochánek. Jak ho potěžkával pod nízkým světlem zapadajícího slunce, kůrka střídavě blýskala a zase matněla. Rozlomil ho, chléb zaplakal drobečky. Zvedl ke rtům. Střída se k nim přisála. Kyirion si chtěl chléb odtrhnout od úst, ale marně. Bochník mu skočil do krku tak prudce, až krále povalil naznak.
>>>
Tak tedy námel… Ior se ujistil, že Kyirion dopolkl, bez dalších slov se obrátil a odjel.
>>>
Kyirion vstal a opět upadl. Zkameněl mi dech, zašeptal. Krev teče zpátky, naříkal po chvíli. A pak: Smrt mi už klečí na kolenou.
>>>
Vrant krále podepřel rukou kolem ramen: Nemám žádný protijed, nedovedu ti pomoci. Zachránit tě můžeš jedině ty sám. Podívej – Z kapsy vylovil lesklý střep: To je Vzrcadlo. Vylešti ho svým dechem a skrze něj se odrazíš do sebe. Ale rychle, dokud ještě přes obzor přetéká den.
>>>
Král z posledních sil dýchl do Vzrcadla a když se vlhkost rozplynula, spatřil v něm nejen svou podobu, ale i svůj výdech, odrazem vtahující. Oční panenky se mu přelily přes duhovky a pak i přes celá bělma. Uviděl svůj zrak, i co je za ním – že skutečný svět podstat se skrývá za přízraky viditelnosti, že oční víčka jsou brýlemi ducha a že krása je past líčená těmi, kteří loví duše na kožešinu. Prohlédl vidění a za ním našel cestu světla. Vlídně vlečen proudem paprsků, beze strachu vešel.
>>>
Rytíři vyjekli údivem – Kyirion zmizel a střep náhle visící v prázdnu spadl na zem. Slunce zapadlo za tmu. Vzkřešte vatru, přikázal Vrant. Pak zvedl Vzrcadlo a vložil jej do plamenů: Nitka světla povede Kyiriona zpět.
>>>
Král mezitím vazce plynul dál a dál důvěrnou trubicí. Dokud dýchal pravidelně, všechno šlo hladce. Pak ale zakašlal a ozvěnou se roztřáslo všechno kolem. Uklouzl v sobě, někam dlouho padal vlhkým vírem a ztratil cestu. Bloudil svými vnitřnostmi, míjel záhadné předměty o neklidných plochách, některé mu kladly h, jiné na něj pokřikovaly stíny. Když si už nevěděl rady, tasil meč, zaťal zuby a vší silou bodl do měkké tkáně před sebou. Ucítil prudké píchnutí v noze a tak se dověděl, kde v sobě právě je. Rozběhl se správným směrem, přeplaval řeku krve pod horou kosti a za ní to konečně našel… Zaříznutý do masa tu ležel obrovský temný krystal, blány kolem něj bolestí pulsovaly, ale čím více se ho snažily vyloučit, tím více se zraňovaly o jeho ostré hrany. Kyirion stanul před jedem.
>>>
Začal s krystalem bojovat – sekal ho a bodal, bil pěstmi i drásal nehty. Jed se však každou ránou stával silnějším a smrtelnějším. Král si nakonec vzpomněl, že je uvnitř sebe, zahodil meč a začal jed znovu pojídat. Chutnal ohavně, ale každé sousto mu ulevovalo. Podruhé snědený se jed stal živinou, přestal trávit a začal být tráven.
>>>
Kyirion zpět klopýtal světlu vstříc, vystoupil z popela ohniště do středu svých věrných a usnul vyčerpáním.
