Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jaroslav Hašek. Dramatizace Jiří Strnad. Režie Jan Fuchs.

Účinkují Jiří Holý, Lubomír Lipský, Jana Koubová.

Natočeno 1998.

Charles Perrault. Pohádková hra na motivy francouzské pohádky. Dramatizace Václava Ledvinková. Hudba Vladimír Truc. Dramaturg Eva Košlerová. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: kocour (Václav Postránecký), učitel tance a společenského chování Bonton (Petr Nárožný), král (Vlastimil Brodský), princezna Madlen (Marcela Rojíčková), mládenec Martin (Martin Sobotka), služebná Marta (Iva Janžurová), bratr Pierre (Antonín Hardt), bratr Paul (Ivan Gübel) a obr (Miroslav Moravec).

Natočeno v roce 1994 (40 min.). Repríza 18. 3. 2021 (ČRo Rádio Junior, 13:00 h.).

Pozn.: V roce 1996 nastudoval tuto pohádkovou hru Slovenský rozhlas.

Friedrich Gerstäcker. Hrůzostrašná povídka z knihy Mrtví jsou nenasytní.  Překlad Tomáš Kratěna. Dramatizace a režie Jan Žáček.

Osoby a obsazení: vypravěč (Rudolf Hrušínský), Arnold (Jan Hartl), Gertruda (Vilma Cibulková), její otec (Ilja Racek), hajný (Ota Sklenčka).

Natočeno 1993 (30 min.)

Pozn.: V roli hajného často chybně uváděn Josef Patočka.

Bertolt Brecht. Nelítostné soupeření dvou mužů. Překlad Rudolf Vápeník a Ludvík Kundera. Rozhlasová úprava Ludvík Kundera. Dramaturgie Svatava Růžičková. Hudební spolupráce Jan Beránek. Režie Eva Řehořová.

Osoby a obsazení: hlasatel 1 (Jan Grygar), hlasatel 2 (Zdeněk Dvořák), Garga (Miroslav Donutil), Shlink (Jiří Tomek), Maynes (Ivo Kubečka), Pavián (Pavel Leicman), Jana (Magda Kirchnerová), Marie (Irena Konvalinová), Červ (Milan Vágner), Skinny (Jan Zvoník), otec (Josef Karlík), matka (Jana Hlaváčková), Manky (Jaroslav Dufek), zaměstnanec (Zdeněk Sedláček), muž (Josef Jurásek), hlas (Václav Jiří Amerling), komparz (Richard Němec, Zdeněk Janoušek, Jaroslav Karas, Marcel Kučera a Kamil Koula).

Nastudovalo Brno v roce 1989 (78 min). Premiéra 16. 9. 1990. Repríza 12. 8. 2006; 10. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Pozn.:   Jedna z raných Brechtových divadelních her, která vznikla v letech 1921 – 1923, líčí nelítostné soupeření dvou mužů v obrovitém městě Chicagu. Autor o této hře říká, že mu šlo o zachycení „““boje o sobě““. Jde však spíš o jakousi parodii“ „boje; v souladu se svými názory na lidské chování“ odhaluje Brecht vzájemné ničení a sebeničení jako zběsilé poblouznění vyplývající z nepřátelského, odlidštěného charakteru nemocné lidské společnosti.

Lit.: Štěrbová, Alena: Návrat Brechta do rozhlasového vysílání. Scéna 26/1990 (26. 12. 1990).

Lit.: Hložková, Hana: V džungli měst. In web ČRo 3 Vltava, únor 2018 (článek). – Cit.:  Rozhlasová adaptace původně divadelní hry Bertolta Brechta V džungli měst popisuje nelítostné soupeření dvou mužů v Chicagu roku 1912. Bohatý dřevařský podnikatel Shlink z Jokohamy vyzve k podivnému sociálnímu souboji knihovníka Gargu. Zpočátku se vše jeví jako zápas, jehož cílem je určit vítěze a poraženého, jenže průběh hry se zvrátí v boj, jehož výsledkem je zničení protivníka.

Příběh o „zápolení dvou mužů, kteří přišli ze savany do džungle velkoměsta“ patří k rané tvorbě významného dramatika, režiséra i teoretika Bertolta Brechta (1898 – 1956). Více než děj hry je důležitý způsob, kterým autor zkoumá různé lidské pudy v kontextu vybraných sociálních situací. V konstruktu vyprávění sehrává roli pomyslný boxerský ring a počet kol, jichž se soupeři účastní. Nelidsky krutá „soutěž“ mezi mužem rasy žluté a bílé probíhá v průběhu let 1912 – 1915 a jejím výsledkem je destrukce Gargovy, už tak bídné rodiny, a plošná likvidace čínských obchodníků, včetně Shlinka. V džungli měst (1922) vyjadřuje Brecht kritiku vůči systému, jenž určuje lidem role, z nichž nelze snadno vystoupit, předsudkům, manipulacím s informacemi aj. tématům, jež ve společnosti směřují k zavádění „zákonů džungle“. Způsob, jakým vše sděluje, je často absurdní a expresivní.

Ačkoliv v textu nejsou používány zcizovací efekty tak, jak s nimi autor později pracoval, inscenace z roku 1989 tohoto principu využívá. A to ve zvukové kompozici, odmítající iluzivnost realistického prostředí a záměrně pracující s hlasy herců, primitivními zvuky, hudebně improvizovanými předěly (mezi koly v „ringu“), jinak ale s minimem hudby v podkresu. (…)

Bertolt Brecht. Překlad Rudolf Vápeník. Rozhlasová úprava Ludvík Kundera. Hudba Petr Mandel, řídí Jiří Váchal a Josef Pech. Dramaturgie Marie Říhová. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: Filip Chavez, starosta města Saint-Martin, ve snech Karel VII. (Boris Rösner), kapitán Fetain, bohatý majitel vinice, ve snech Vévoda burgundský (Jan Teplý), Henri Soupeau, majitel zájezdového hostince (Antonín Hardt), Marie Soupeauová, jeho matka, spolumajitelka / královna Isabeau (Jaroslava Adamová), Simona Machardová, ve snech Panna orleánská (Irena Jeřábková), Maurice, šofér, zaměstnanec hostince (Tomáš Töpfer), Robert, šofér, zaměstnanec hostince (Jiří Sedláček), Georges, šofér, zaměstnanec hostince (František Němec), tatík Gustav (Lubor Tokoš), plukovník (Jiří Samek), německý hejtman (Jiří Holý), Mocný hlas (Miroslav Moravec), hlas z rádia (František Dočkal), hlasatel (Pavel Soukup), anděl (Martin Sobotka) a další.

Natočeno 1989. Premiéra  17. 9. 1989 (Vltava, 15:50 – 17:00 h.).
Obnovená premiéra 13. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h; 66 min.) při příležitosti 60. výročí úmrtí Bertolda Brechta.

Lit.: Vadlejchová, Ivana: Odvaha Simony Machardové. Scéna 1/1990, 24. 1. 1990.

 Lit.: anonym: Bertolt Brecht: Sny Simony Machardové. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2016 (anotace). – Cit.:  Rozhlasovou adaptaci stejnojmenné divadelní hry uvádíme při příležitosti 60. výročí úmrtí autora. (…)

Bertolt Brecht. Režie ?

Obsazení nezjištěno.

Nastudovalo pravděp. Brno. Natočeno 1971, obnovená premiéra leden 1990.

Lit.: -kr-: Brecht v rozhlase. Svobodné slovo 22. 1. 1990.

Eduard Verner. Původní rozhlasová hra pro mládež o španělském dobyvateli Hernandovi Cortézovi. Dramaturg Ivan Hubač. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: Hernando Cortéz (Pavel Pavlovský), rytíř Alvarado (Jiří Sedláček), Sánchez (Milan Rybák), Montezuma (Jiří Samek) a otec Dominguez (Jan Gross).

Připravila Plzeň v roce 1990. Premiéra 24. 11. 1990. Repríza 30. 3. 2019 (ČRo Rádio Junior, 10:00 h.); 3. 4. 2021 (ČRo Rádio Junior, 10:00 h.).

Lit.: Ambrož, Michal: „Zpověď“ Fernanda Cortéze. In: Zemědělské noviny, 4. 12. 1990. – „Poněkud idealizované obrazy z dobývání říše Aztéků.“

Lit.: anonym: Rozhlasová hra: Zpověď. In web ČRo Rádio Junior, 30. 3. 2019 (anotace). – Cit.: V nemocném Fernandovi by těžko někdo poznal slavného španělského dobyvatele Cortéze, který si podrobil Mexiko. Teď však ve zbídačeném stavu blouzní v klášteře o velkém hříchu, kterého se prý dopustil. Chce ulevit svému svědomí, a tak začne starému knězi vyprávět o tom, jak dobyl Aztéckou říši.

Antonín Přidal. Stereoscénář Josef Henke a Miloš Kot. Hudba Jiří Váchal. Dramaturg Oldřich Knitl. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Mařka + žena (Marie Marešová), Heda (Antonie Hegerlíková), dále účinkuje Hana Brothánková. Sólo na harmoniku Josef Konšal.

Natočeno 1994. Premiéra 18. 1. 1995 (Praha, 20:50 – 21:36 h.; 45 min.) v cyklu Hra uprostřed týdne. Repríza 23. 1. 1996 (Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové činohry; 21. 9. 1999 (Vltava, 22:15 h.) v cyklu Klub rozhlasové činohry; 29. 4. 2003 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry; 18. 2. 2024 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Text in: Přidal, Antonín:  Políček č. 111 / Atentát v přízemí / Noční žokej / Elektrický nůž / Noc potom  (čtyři rozhlasové + jedna divadelní hra). Brno: Větrné mlýny, 2006, 250 s. Edice  „DRAMATICKÉ TEXTY“ 40.  ISBN: 80-86907-28-7

Lit.: tl (= Knitl, Oldřich): Atentát v přízemí. In Týdeník Rozhlas 4/1995 (16. 1. 1995), s. 7 (článek).

Lit.: pm: Atentát v přízemí. In Týdeník Rozhlas 6/1996 (15. 1. 1996), s. 6 (anotace).

Lit.: Velíšek, Martin: Antonín Přidal: Atentát v přízemí. Rozhlasová hra postavená na nejednoznačnosti reality. In web ČRo 3 Vltava, 18. únor 2024 (článek). – Cit.:  Stará paní najde na ulici muže, který bezvládně sedí na zemi. Ve snaze mu pomoci ho vezme k sobě domů. Zjistí, že bere stejný lék, jako ona – Spasnubin. Jenže takový lék ve skutečnosti neexistuje. Není tedy všechno jinak?  (…)

Podobně jako i ve svých jiných hrách, ať už divadelních, či rozhlasových (Všechny moje hlasy, Sudičky, Pěnkava s Loutnou, Sen o třech kůrkách, Komedie s Quijotem), se Antonín Přidal i v této hře zabývá nejednoznačnosti reality, do které se vlamují naše sny, představy, zprostředkované zážitky všeho druhu. Tato nejednoznačnost, podobně jako v tvorbě nedávno uvedené hry Harolda Pintera, slouží jako výchozí moment pro dialog, peripetie hry a konflikty postav.

Antonín Přidal byl spisovatel, básník, publicista a také překladatelská legenda. Po studiu anglistiky a hispanistiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity pracoval v letech 1960-1970 v literárně dramatické redakci Čs. rozhlasu, pak se dvacet let věnoval převážně překládání beletrie. Od roku 1990 vyučoval dramaturgii a autorskou tvorbu na Divadelní fakultě JAMU. Pro Českou televizi připravil několik diskuzních pořadů. Na svém kontě má také řadu divadelních, televizních a rozhlasových režií.