Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Miloň Čepelka. Fantazijní černá historka. Minihoror. Dramaturg Josef Hlavnička. Hudební improvizace na bicí Petr Šplíchal. Zvuk Jiří Furman. Záznam a střih Alena Vejsadová. Asistentka režie Květa Straková. Režie Jan Fuchs.

Osoby a obsazení: On, tj. Kamil Poniklý (Václav Vydra III.), policista (Jan Teplý), Simona Viktorínová (Simona Stašová) a Kalimero Kohout (Jaroslav Kepka).

Natočeno v roce 1993. Premiéra 28. 7. 1994 (Vltava, 15.00 – 15.24 h.; 23 min.). Repríza 11. 7. 2021 (ČRo 2 Praha, 20:35 h.) v cyklu Strašidelné léto na Dvojce a Hra na neděli.

Vydala Radiotéka, září 2021 (MP3) společně s mikrokomedií Šikovatel Lemaninský pod názvem Rozhlasové miniatury Miloně Čepelky.

Květa Legátová. Původní rozhlasová komedie o tom, jak může dobro zvítězit nad zlem. Stereoscénář Milan Křivohlavý. Hudební improvizace Michal Rataj. Natáčecí technik Daniela Sochorová. Spolupráce Norah Hronková. Zvukový mistr Milan Křivohlavý. Asistent režie Jana Knappová. Dramaturgie Jana Weberová. Režie Ivan Chrz.

Účinkují Václav Postránecký, Karel Pospíšil, Alois Švehlík, Alena Mihulová, Petr Šplíchal, Kateřina Kamarádová, Dana Reichová a Hana Matoušková.

Natočil Český rozhlas v roce 1998. Premiéra 9. 4. 1998 (45min.). Repríza 6. 2. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Vydala Radiotéka, srpen 2021 (MP3, CR.ES.2021.88). Ukázka k poslechu zde.

Lit.: Fiedlerová, Markéta: Čerti bez čerta v těle. In webový magazín Rozrazil Online, březen 2007.

Cit.: Po hře Pro každého nebe se Květa Legátová dotkla zásvětní tématiky ve hře Legenda o ctnostné Dobromile. Místo do nebe nás ale tentokrát zavedla do pekla.
Je to ovšem dost zvláštní peklo, nepodobné tomu, kterým se strašívají děti v době kolem 5. prosince. Žádné kotle ani chlupatí čertíci. Jejich úkoly převzali lidé, kteří jsou v oblasti týrání a ponižování i peklem uznávanými odborníky. Jejich činnost je ale provozována jen v jedné části pekla, která je v rozhlasové podobě reprezentována vzdáleně zaznívajícím nářkem a šíleným smíchem.
Druhou částí je jakési „nadpeklí“, sice tiché a klidné, v důsledku ovšem mnohem hrozivější než společnost surovců a násilníků. Jíra, jeden z hříšníků, který si místo podpeklí zvolí tento odlidštěný prostor, za chvíli prosí, aby mohl svou volbu změnit. Radši bude trpět, než být sám. Peklo jsou ti druzí, ale ještě horším peklem je být bez nich.

Ústředními postavami hry jsou dva čerti, Zubaj a Hadiboj. Jejich odlišné, vyhraněné charaktery (kultivovaný Zubaj a přízemní Hadiboj), i způsob vyšetřování modrého světla, které chrání jednoho z hříšníků, fungují nejen jako narážka na výslechové metody dob minulých, ale i coby bohatý zdroj vtipu. Bohužel v rozhlasové inscenaci Ivana Chrze je jejich chlapáckému špičkování osten ulomen. Místo výměny „komplimentů“ dochází pouze k slovnímu ohmatávání pekelného světa. Ten je sice myšlenkově zajímavý, ale bez výrazných čertovských postav poněkud bezbarvý a beztvarý. Z rozhlasové komedie, kterou by Legenda o ctnostné Dobromile mohla být nejen podle podtitulu, se tak stává monotónní sled dialogů bez rytmu, jiskry a vtipu.

Z tohoto proudu se podaří tvůrcům vystoupit až ke konci inscenace, kdy se Zubaj pokouší o svedení Jírovy snoubenky, ctnostné Dobromily. V tuto chvíli už není pohled čertů upřen pouze k popisu pekelného světa, ale jeho předmětem se stává děj – historky doprovázející svádění Dobromily. Inscenace v tomto momentu získává na dynamičnosti a čertovské postavy konečně ožívají. Svádění Dobromily ovšem velmi rychle vyústí v Zubajovu zamilovanost, která nakonec vyvede čerta z pekelného světa mezi lidi, po bok ctnostné a opravdově milující Dobromily.

Tato nečekaná pointa představuje šťastný konec nejen jednoho čerta, ale bohužel i celé inscenace, která teprve v tomto místě začínala získávat jiskru. Možná by se hrdinové, pokud platí, že láska do žil jiskru vlévá, měli zamilovávat ne na konci, ale hned na začátku rozhlasových inscenací.

Václav Kliment Klicpera. Rozhlasová úprava Vladimír Jindra. Hudba Jan Frýda.  Technická spolupráce  Libuše Strnadová, Vlasta Šimonová. Asistent režie Vratislav Kuška. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: Myslibor, polesný a svobodný myslivec (Vladimír Leraus), Jaromír, jeho syn, první myslivecký mládenec (Otakar Brousek), Růžena, Mysliborova schovanka (Karolína Slunéčková), Vítek, druhý myslivecký mládenec (Bořivoj Navrátil), Ivan (Miroslav Doležal), Ivana (Viola Zinková), Barnabáš, pisák polesního úřadu (Zdeněk Hodr), Strachoš, hajný při polesním úřadě (František Hanus), Prokop, kočí (Rudolf Pellar), Zapotil, dřevař a pytlák (Rudolf Široký), Mrňák, dřevař a pytlák (Vladimír Čech) a Lelek, dřevař a pytlák (František Holar).

Natočeno v roce 1967 (95 min.). Repríza 10. 3. 1968 (Praha, 15:00 – 16:40 h.); 1. 6. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Vydala Radiotéka, listopad 2020 (MP3, CR.ES.2020.519). Ukázka k poslechu zde.

Lit.: Velíšek, Martin:  Václav Kliment Klicpera: Zlý jelen. In web ČRo 3 Vltava, 1. červen 2019 (článek). – Cit.: Rozhlasová adaptace jedné z nejúspěšnějších komedií Václava Klimenta Klicpery. Věříme, že půvabná Klicperova čeština a smysl pro humor, ale i pohádková zápletka točící se kolem zlého jelena plná omylů, převleků, kouzel a lásky znovu zaujme a pobaví. V obsazení najdete taková jména jako Vladimír Leraus, Otakar Brousek, Karolína Slunéčková, Bořivoj Navrátil a další. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

V roce 1813 přivedl student medicíny František Klicpera do divadelní skupiny Jana Nepomuka Štěpánka svého jednadvacetiletého bratra Václava Klimenta, takto studenta filosofie. Ten se měl původně stát krejčím a jako řeznický tovaryš se přes Jihlavu a Olomouc dostal do Brna. V roce 1908 začal studovat na pražském Akademickém gymnáziu. Následující studia filosofie po třech letech v roce 1816 opouští a nechává se zapsat na medicínu. Ale ve stejném roce zažívá Klicpera událost, která se pro jeho život ukáže daleko zásadnější – 25. března má ve Stavovském divadle premiéru jeho hra Blaník. Autor v ní dokonce sehrál hlavní roli a vedení divadla mu nabídlo angažmá. Úspěch byl ohromný a zdálo se, že o osudu talentovaného divadelníka je rozhodnuto. V rychlém sledu pak Klicpera napsal další komedie, které se staly základem české dramatiky: Divotvorný klobouk, Rohovín Čtverrohý a první verzi Hadriána z Římsů.

Avšak české divadlo se po krátkém rozmachu dostává do krize. V roce 1819 má Klicpera za sebou dva roky humanitních studií pod vedením Josefa Jungmanna a rozhodne se přijmout místo profesora na gymnasiu v Hradci Králové. Zde bude působit až do roku 1846.

V Praze opanuje český divadelní život Štěpánek a v jeho dramaturgii nebude pro Klicperovy hry mnoho místa. Vstřícněji se k jeho dílu postaví ve svých divadelních aktivitách až o pár let později Tyl. Ale Klicpera nepřestal psát ani v Hradci. Vydal zde vlastní péčí několik Almanachů dramatických her. Ty obsahují jeho snad nejzdařilejší díla: aktovky Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast a Ptáčník.

Klicpera také pilně organizuje vlastenecký a divadelní život v Hradci. Dokud to nadřízení trpí, sám ochotnicky hraje. Stále více se však věnuje pedagogické práci. Díky ní se v roce 1846 vrací do Prahy jako profesor na Akademickém gymnasiu. Je to jeho zásluha, že se tento ústav stane prvním gymnáziem, kde se vyučuje v českém jazyce. Na svého profesora budou s díky vzpomínat Neruda, Hálek, Frič, Tyrš a mnozí další.

V roce 1848 se Klicpera zapojil do politiky a byl zvolen za poslance za Hradec králové. Nakonec ale žádný mandát nepřijal. V roce 1853 byl odvolán z funkce ředitele Akademického gymnasia. Když v roce 1858 nastupuje jako ředitel Stavovského divadla Klicperův žák František Thomé a vyzývá ho, aby se ujal vedení české produkce, Klicpera odmítá. Umírá 15. září 1859.

„A tak milovník čižby a zahradnictví, jemnocitný pan profesor Klicpera na první pohled jen milenec nebolestných časů, nám ještě po století zanechává dědictvím postavy živé a plné půvabu či dravosti, žertu či odsudku, protože se v něm poprvé v novodobých Čechách objevila vášeň dramatiky, vášeň hořká, vášeň u něho trochu pedantská – a dobrodružná zároveň, vášeň pozorovat a do jeviště vtělovat člověka. Klicpera! Klasicistní duch, utíkající se do masek, do typů, do početních kombinací situačních. Jeho zásadní objev spočívá v tom, že jako zábleskem pochytí onen jevištní zázrak, kterak dobře objevený typ řekne přemnoho o človíčcích a lidech a kterak figurky, jakoby z papíru čistotně vystřižené a postavené do Veselohry na mostě, nějakým záhadným kouzlem, které se jmenuje divadlo, k sobě připoutají zdání skutečnosti. Hádají se, přou se, jsou směšné zlozvykem nebo chybou srdce, jsou to masky a přece v nich poznáváme sebe a své spolubližní.“

Tato slova uznání napsal režisér Jiří Frejka, který měl Klicperovo dílo ve velké oblibě. Jeho inscenace Zlého jelena z roku 1942 se zapsala nejen do dějin českého divadla, ale i do vzpomínek mnoha diváků. Frejka nebyl rozhodně sám, kdo se z významných českých divadelníků ke Klicperově dílu vracel. Připomeňme inscenace Jindřicha Honzla (Hadrián z Římsů), Emila Františka Buriana (Každý něco pro vlast) nebo film Alfréda Radoka  Divotvorný klobouk. Na základě komedie Veselohra na mostě napsal stejnojmennou operu Bohuslav Martinů. Sluší se připomenout, že toto dílo vzniklo v roce 1935 na objednávku tehdejšího Československého rozhlasu.

Jan Karafiát. Dramatizace Ivo Fischer. Hudba Vladimír Popelka. Texty písní Ivo Fischer. Dramaturg Eva Košlerová. Zvuk Karel Nedorost. Záznam a střih Jana Fišerová. Ilustrace Monika Kovářová, 1995. Design Lumír Kovář, 1995. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: brouček (Jitka Molavcová), maminka (Milena Steinmasslová), tatínek (Ladislav Mrkvička), Janinka (Dana Syslová), vypravěč (Eduard Cupák), žížala (Jiřina Bohdalová), babočka admirál (Josef Bek), Verunka (Taťjana Medvecká), Broučínek (Aťka Janoušková). Dále účinkují Miloš Hlavica, Růžena Merunková, Jana Drbohlavová, Josef Velda, Petr Svoboda, Martin Velda, Luba Skořepová, Jan Faltýnek, Miroslav Středa, a Jiří Bruder.

Natočeno 1990 (59 min.). Repríza 15. 8. 2021 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.).

Vyšlo 1995 na MC (Čs. rozhlas CR 0010 4811) pod názvem Letí, letí svatojánek.

Lit.: Fajmon, Kamil: O životě a smrti svatojánských broučků. In web Naposlech.cz, 19. 9. 2017 (článek). – Cit.: S Karafiátovými Broučky se lze na audioknižním trhu potkat v několika nastudováních, které se, stejně jako v papíru, od sebe navzájem liší. Hlavním důvodem odlišností je spisovatelovo metaforické zakončení příběhu, v němž všichni hrdinové postupně zemřou.

V průběhu let vyvstala otázka, je-li vhodné dětem smrt v Broučcích vůbec představovat. Karafiát totiž svou knížku napsal v 19. století, tedy v době, kdy umírání nebylo ve společnosti ještě tabuizováno, jak je tomu dnes. Jan Skácel v předmluvě ke knižnímu vydání v nakladatelství Blok z roku 1967 napsal: „Optáte-li se mne však, v čem si Jana Karafiáta vážím nejvíc, prozradím to bez rozpaků. On jediný dokázal dětem říci, že na světě je smrt a nevylekal je. Říkal a říká jim to v celé své knížce od první stránky až po tu poslední, ve střídání jara a zimy, léta a podzimu, dne i noci. Říká to i nám dospělým a připomíná, že smrt je jediná věc na tomto světě, které musíme být poslušni. Byl jemný, nedodal, že nám nic jiného nezbývá. Jsem rád, že jsem se tuto pravdu dozvěděl ponejprv od Jana Karafiáta, a že mi na tu jednoduchou a velkou pravdu svítila lucernička svatojánského broučka, který byl často neposlušný.“

Osobně se přikláním ke Skácelovu pohledu – v dětství pro mne nebyla četba Broučků nijak traumatizující. Často se ale setkávám se zcela opačným názorem. Zatímco v knihkupectvích, antikvariátech či v knihovnách si můžete dopředu zjistit, jak příběh končí, a zvolit si tedy s jakou verzí své děti seznámíte, z audioknihy tuto skutečnost předem nepoznáte. Tento článek, který shrnuje mně známá zvuková zpracování, se pokusí vám rozhodování ulehčit.

Nahrávky, které jsou věrny původnímu textu

Zájemce o nezkrácenou četbu musím bohužel zklamat, což ovšem neznamená, že by neexistovala. V Knihovně a tiskárně pro nevidomé Karla Emanuela Macana ji pro zrakově postižené poměrně slušně načetla Radka Malá. Protikladem dobré interpretace budiž podání Dagmar Veškrnové-Havlové. Realizace vznikla ve vydavatelství Direkt Ostrava v roce 1992 a prodávala se na dvou magnetofonových kazetách. Veškrnová se sice dokázala empaticky položit do role vypravěče, ostatní party však nesnesitelně přehrávala.

Jediným v současnosti prodávaným snímkem je dramatizovaná četba z roku 1991. Scénáře Jiřího Šrámka se ujali například Mikuláš Křepelka (Brouček), Věra Galatíková (vypravěč) či Jana Drbohlavová (Janinka). Citlivému zpracování odpovídá i závěr: aby posluchači nebyli smutní, po posledních slovech zazní veselá písnička. Šrámkův text byl ale nahrán ještě jednou – o pár let později v časopisu Méďa Pusík vyšlo CD v edici Království pohádek. Obsazení bylo sice jiné, Broučka tu ztvárnila Jitka Molavcová, Věře Galatíkové a Janě Drbohlavové však postavy zůstaly.

Umře jenom někdo

Tuto variantu jsem nalezl ve dvou zpracováních – tvůrci se rozhodli pochovat některé z dospělých, kvůli pokračování rodu však Broučka s jeho rodinou nechali naživu. Tím prvním je archivní unikát, který je zřejmě nejstarší adaptací, z roku 1940. Reedici by si určitě zasloužil. Pojetí sice nám dnes bude připadat zastaralé, nicméně záznam považuji za historický doklad o tom, jak se i při omezených možnostech, které natáčení na šelakové desky nabízelo, o mluveném slovu přemýšlelo a dokázalo i v krátké stopáži nabídnout z předlohy co nejvíce.

Druhou audioknihu jste si možná pořídili kdysi v trafikách. Vydala ji Česká multimediální společnost, která se vedle počítačových her zaměřovala i na mluvené slovo.

Šťastný konec

Patrně posluchačům nejznámější a stále prodávaný snímek pochází od Karla Högera. Za sebe bych ho dětem doporučil spíše k doplňkovému poslechu. Nahrávka sice neztratila nic z půvabného přednesu, příběh je však předložen v dosti rychlém sledu událostí. Podrobněji se knize věnovali Popron Music a nakladatelství XYZ, kteří ji nechali namluvit Josefem Somrem, a kromě smrti zachovali z děje vše podstatné.

Karafiátův text se objevil i na divadle. Pro přehled zvukových zpracování proto jmenujme inscenaci Jiřího Žáka s názvem Zlobivý brouček. Zvuková dramatizace stejnojmenné divadelní hry byla natočena na magnetofonovou kazetu v půli 90. let.

Rádio

Následující nahrávky se vydání zatím nedočkaly. Kompletní Karafiátova kniha zazněla na Rádiu Proglas v pořadu Zíváček. V archivu Českého rozhlasu se nachází dvě pozitivně laděná zpracování, sedmidílný hajajovský seriál s Vlastimilem Brodským a dramatizace, Letí, letí svatojánci, u které se na chvíli zastavme. Pohádku na motivy Jana Karafiáta napsal Ivo Fischer, autor úspěšných rozhlasových děl pro děti. Scénář si z předlohy vzal sice jen některé pasáže, oproti Karafiátovi však hmyzí svět obohatil o další postavy. Kouzelné nastudování Jiřího Horčičky obsahuje nejen celou řadu veselých písniček, ale je také doplněno o mnoho rozpustilých hlášek mravenců, šneka a žížaly, kteří se tu představují v pozici reportérů a osob navzájem se informujících o Broučkových trampotách. Zajímavost: v této nahrávce z roku 1990 účinkují již zmíněny v souvislosti se Šrámkovými verzemi ve stejných rolích herečky Jana Drbohlavová a Jitka Molavcová. Pohádka Letí, letí svatojánci by v Radiotéce rozhodně chybět neměla. Pro svou vysoce uměleckou kvalitu patří do zlatého fondu Českého rozhlasu.

Záhada s večerníčkem

V 60. letech vzniklo pro Večerníček loutkovo-animované pojetí. Jeho zvuková stopa byla v Pantonu upravena a prodávala se na gramofonových deskách. Srovnáme-li však desky s televizním seriálem, dojdeme k překvapivému závěru: z Večerníčku se dozvíme, že se Brouček oženil, všichni měli ve všem veliký dostatek a pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec. V gramofonové verzi nám František Smolík sdělí onu skutečnost se smrtí. Dostupná audioknižní reedice však nevychází z desek, jak by se mohlo zdát, ale z večerníčku.

Rekapitulace

Na závěr si shrňme, které tituly je možné koupit. Z původní předlohy obsahující smrt nám zůstává nastudování Jiřího Šrámka včele s Věrou Galatíkovou, šťastný konec obstará Josef Somr, Karel Höger a večerníček s vypravěčem Františkem Smolíkem.

Dosud jsme se zabývali pouze archivem, proto nakonec uveďme čerstvou novinku z pera Jana Karafiáta, a to výběr deseti pohádek z knihy Broučkovy pohádky, kterou autor původně nazval Broučkova pozůstalost. Audioknihu vypráví Arnošt Goldflam.