Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

19. 8. 2005

Kriminální příběhy Johna G. Reedera 1/6 (2002 – 2005, 2017)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích,Rozhlasové hry,Seriály — Přemek @ 11:59

1. Příběh okurkové sezóny. Přeložila Anna Čermáková. Dramatizace Karel Urbánek. Scénická hudba Michal Rataj. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Otakar Kosek.

Osoby a obsazení: John G. Reeder (Pavel Pavlovský), sir Bredon (Viktor Vrabec), Harry Corvin (Jakub Zindulka), Arnold Lassard (Josef Nechutný), lord Sellington (Jiří Samek), inspektor Satler (Martin Stránský), seržant (Miroslav Buriánek) a vypravěč (Antonín Kaška).

Nastudovala Plzeň v roce 2003. Repríza 5. 12. 2010 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.); 19. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.; 27 min.); 8. 8. 2019 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 4. 1. 2024 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

2. Akcionáři. Přeložila Anna Čermáková. Dramatizace Karel Urbánek. Scénická hudba Michal Rataj. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Otakar Kosek.

Osoby a obsazení: John G. Reeder (Pavel Pavlovský), sir Bredon (Viktor Vrabec), Markéta Belmanová (Kateřina Vinická), Mills, zloděj (Michal Štrich), Tommy Bracher, advokát (Tomáš Šolc), Arthur Bracher (Jindřich Kout) a vypravěč (Antonín Kaška).

Nastudovala Plzeň v roce 2002. Repríza 26. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h;) 5. 1. 2024 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

3. Zamilovaný policista. Přeložila Anna Čermáková. Dramatizace Karel Urbánek. Scénická hudba Michal Rataj. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Otakar Kosek.

Osoby a obsazení: John G. Reeder (Pavel Pavlovský), sir Bredon (Viktor Vrabec), inspektor Satler (Martin Stránský), Lambton Green (Miloslav Krejsa), Magda Pittová (Andrea Černá), policista Barnett (Bronislav Kotiš) a vypravěč (Antonín Kaška).

Nastudovala Plzeň v roce 2003 (22 min.). Repríza 19. 12. 2010 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h); 2. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.); 6. 1. 2024 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

4. Gangster z Toronta. Přeložila Anna Čermáková. Dramatizace Karel Urbánek. Scénická hudba Petr Mandel. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Vlado Rusko.

Osoby a obsazení: Vypravěč (Jiří Hromada), John G. Reeder, detektiv (Ivan Trojan), Sir Bredon, státní zástupce (Otakar Brousek I.), Artur Lomer, gangster z Toronta (Martin Štěpánek), Bret Schelton, alias Jenkins, jeho komplic (Jan Novotný), Bertie Claude Staffen, továrník (Jaroslav Kepka) . Dále účinkují Petr Bednář, Petr Šplíchal, Hana Doulová-Krobotová, Petr Křiváček, Josef Plechatý, Tomáš Pergl, Ladislav Reich, Claudine Končinská a Jana Knappová.

Natočeno v roce 2004. Premiéra 31. 12. 2004 (Vltava, 13:30 – 14:00 h.; 24min.). Repríza 9. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.); 7. 1. 2024 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

5. Zelená mamba. Překlad Anna Čermáková. Dramatizace Karel Urbánek. Scénická hudba Petr Mandel. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Vlado Rusko.

Osoby a obsazení: Vypravěč (Jiří Hromada), John G. Reeder, detektiv (Ivan Trojan), Sir Bredon, státní zástupce (Otakar Brousek), Mo Liski, vládce londýnského podsvětí (Jiří Štěpnička), Marylou Cartnerová, jeho milenka (Simona Postlerová), El Rahgut, obchodník z Maroka (Miroslav Táborský), paní Hambletonová, Reederova hospodyně (Jana Drbohlavová), Henry, člen gangu (Stanislav Lehký), Stone, člen gangu (Jan Szymik), Bill, člen gangu (Marcel Rošetzký), inspektor Satler (Jaroslav Vlach). Dále účinkují Josef Plechatý, Tomáš Pergl, Petr Šplíchal, Ladislav Reich, Claudine Končinská a Jana Knappová.

Natočeno v roce 2004. (28min.) Repríza 16. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.); 24. 9. 2022 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 8. 1. 2024 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); repríza (samostatná) 27. 5. 2025 (ČRo 3 Vltava, 13:30 h.).

6.  Krádež mramoru. Překlad Anna Čermáková. Dramatizace Karel Urbánek. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Vlado Rusko.

Osoby a obsazení: vypravěč (Jiří Hromada), John G. Reeder, detektiv (Ivan Trojan), Sir Bradon, státní zástupce (Otakar Brousek st.), Mary Welfordová (Valérie Zawadská), soudce (Jiří Klem), seržant Mills (Svatopluk Schuller), Markéta Belmanová (Ilona Svobodová) a hlasy (Claudine Končinská, Libuše Pražáková, Jiří Litoš, Petr Šplíchal, Tomáš Pergl a Jana Knappová).

Natočeno v roce 2005 (20 min.). Repríza 23. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 10:30 h.); 9. 1. 2024 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Tři díly (Gangster z Toronta, Zelená mamba, Krádež mramoru) vydala Radiotéka, srpen 2017 (MP3).

 Lit.: anonym: Edgar Wallace: Kriminální příběh Johna G. Reedera – Příběh okurkové sezóny. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2010 (článek). – Cit.: Zločin bují i ve staré dobré Anglii. Inspektor Reeder, trochu suchar a pedant s ním stále vstupuje do úspěšného duelu.

V soudní síni náhodou objeví při projednávání banálního případu zárodek zločinu. První z případů inspektora Reedera, kterého stvořil nejplodnější detektivní autor všech dob, Edgar Wallace, nazvaný Příběh okurkové sezóny, si můžete poslechnout 5. prosince v 10:30 na stanici Český rozhlas3 – Vltava. Nastudovala Plzeň v roce 2003.

Nyní se vydáme do staré dobré Anglie, kde inspektor Reeder řeší své zapeklité kriminální případy. Inspektora Reedera stvořil nejplodnější detektivní autor všech dob, Edgar Wallace, který sám prožil osud hodný svých pozdějších hrdinů. Nevěděl přesně ani kdy se narodil, ukončil pouze čtyři třídy základní školy, byl kuchařským pomocníkem na lodi, vojákem, válečným dopisovatelem a mezinárodním reportérem, ale především otcem stosedmdesáti kriminálních románů, šestnácti divadelních her, stovek povídek a filmových scénářů. Jeho miliónové honoráře se rozplynuly jako dým na dostizích, a když zemřel, zůstalo po něm půl miliónu dluhů. Snad právě proto je inspektor Reeder, trochu suchar a puntičkář jeho pravým protikladem.

Lit.: Macháček, Tomáš: Zločiny v šeru londýnské mlhy. In web Naposlech.cz, 11. 9. 2017 (recenze). – Cit.: Angličtí zlosynové se v předválečné době nemusejí obávat jenom Sherlocka Holmese či Hercula Poirota. Po krku jim jde i jejich souputník, inspektor John G. Reeder z úřadu státního zástupce Sira Bredona. Tento usedlý starý mládenec žije hlavně svou prací a občasnou společnost mu dělají jen hospodyně Hambletonová a známá ze sousedství, slečna Markéta Belmanová. Ve svém povolání nevyužívá svaly, ale brilantní detektivní talent. V trojici příběhů z dvacátých let nespustí Reeder z očí kanadského podvodníka, pokusí se rozbít bandu gangsterů a podívá se na zoubek záhadné ženě, obviněné z bizarní krádeže. Ačkoliv zpočátku působí případy nevinně, jde v nich jemu i jeho blízkým často o život.

Spisovatel Edgar Wallace má na kontě přes sto sedmdesát knih. V průběhu dvacátého století byly jeho romány nesčetněkrát zfilmovány a svým jménem se navždy zapsal mezi průkopníky toho, co dnes považujeme za klasickou anglickou detektivku, často ale s příměsí thrillerových a špionážních prvků. I u nás se jeho knihy za času mládí našich dědečků horlivě četly a snad i proto se několik příběhů dočkalo i rozhlasového zpracování. Kromě hry Soudce Jack se pozornost dramaturgů zaměřila na krátké povídky s detektivem Reederem, kterých vzniklo celkem sedm. Vydavatelství Radioservis se z nich rozhodlo na jednom CD (a také v digitální distribuci) vydat trojici příběhů s Ivanem Trojanem v hlavní roli, které byly natočeny v letech 2004-2005, pod názvem Kriminální příběhy Johna G. Reedera.

 Rozhlas měl vždy až magickou schopnost přitahovat velká herecká jména i do menších dramatizací, což se v této sérii detektivek beze zbytku prokázalo. Již zmíněného Ivana Trojana v titulní roli doplnil v úloze jeho nadřízeného Otakar Brousek st., inspektorovu hospodyni a slečnu Belmanovou si zahrály oblíbené herečky Jana Drbohlavová a Ilona Svobodová. Prakticky i všichni další zúčastnění platí za zkušené rozhlasové interprety, takže hned v úvodním příběhu Gangster z Toronta se v roli nebezpečného falešného klenotníka představil Martin Štěpánek, jeho vyhlédnutou oběť, továrníka Stephena, pak skvěle vystřihl Jaroslav Kepka. V povídce Zelená mamba se do úlohy vládců podsvětí převtělili Jiří Štěpnička s Miroslavem Táborským, kterým při tom v úloze femme fatale zdatně sekundovala Simona Postlerová. Ani závěrečný díl Krádež mramoru nezůstává pozadu. V něm se díky tajemné ženě, v podání nezaměnitelné Valérie Zawadské, ukáže, že zdánlivě banální zločin může mít zlověstné pozadí. Tyto a mnohé další osobnosti režíroval Vlado Rusko, který si v budování napínavé dobové atmosféry pomohl hudbou Petra Mandela.Mastering nahrávky pro vydání dostal na starost Miroslav Mareš, k němuž však směřuje snad jediná výtka. V úvodních dvou povídkách je zvuk v rozhovorech z kanceláře detektiva rozdělen stereofonně do obou kanálů, takže na sebe postavy mluví každá ze své strany. Bohužel se nepodařilo sjednotit hladinu hlasitosti, takže Otakar Brousek zní oproti Ivanu Trojanovi nepříjemně hlasitě. V posledním příběhu pak již k tak výraznému dělení do kanálů nedošlo a problém odpadl.V Kriminálních příbězích Johna G. Reedera figuruje namísto násilí chytrá zápletka. Neomylný detektiv už tak nějak k tomuto žánru patří, třebaže dnes působí trochu úsměvně. Oproti některým současným nahrávkám se příběhy chlubí perfektními hereckými výkony a režisérským citem pro temporytmus. Přesto, či právě proto, že obsazení ne vždy ctí věk postav (kde jinde než v rozhlase tohle může projít?), zde účinkují skvělí herci i ze starší generace, díky čemuž patří tato série do zlatého fondu rozhlasové detektivky.

Lit.: Mačas, Dominik: Případy Sherlocka Holmese, otce Browna, slečny Marplové a dalších anglických detektivů. In web ČRo 3 Vltava, 26. 5. 2025 (článek). – Cit.: Anglická detektivní škola má světový věhlas i nezaměnitelný starosvětský půvab. Její detektivové jsou svérázní, ale disponují pronikavou inteligencí a schopností dedukce. Se samozřejmostí rozplétají komplikované mezilidské vztahy a neunikne jim ani nejmenší detail vyšetřovaného zločinu. Třeste se padouši! Největší angličtí detektivové jsou vám už na stopě! (…) Inspektor John G. Reeder, o kterém populární spisovatel Edgar Wallace napsal řadu oblíbených detektivek, není typ akčního hrdiny. Mnozí by o něm řekli, že je to pedant a suchar, to ale neznamená, že se nechá zastrašit. V případu nazvaném Zelená mamba se neváhá postavit ani obávanému vládci londýnského podsvětí a rozehraje nebezpečnou partii, ve které se objeví otrávená bonboniéra, ukradené smaragdy i dýka vražená do zad nespolehlivého obchodního partnera. (…)

Jméno růže 1/9 (2002, 2006, 2011)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích,Seriály — Přemek @ 11:59

Umberto Eco. Přeložil Zdeněk Frýbort. Dramatizace Michal Lázňovský. Dramaturg Hynek Pekárek. Zvuk Milan Křivohlavý. Zvuková a hudební spolupráce Petr Šplíchal a Petr Mandel. Asistentka režie Dana Rajchová. Technická spolupráce Martina Beranová. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: Starý Adso (Josef Somr), Adso (David Novotný), Vilém z Baskervillu (Pavel Soukup), Opat (František Němec), Jorge (Radovan Lukavský), Malachiáš (Jan Vlasák), Salvátor (Václav Vydra III.), Severin (Miroslav Táborský), Cellerarius (Bořivoj Navrátil), Berengar (Pavel Trávníček), Bengt (Jiří Lábus), Ubertin (Rudolf Pellar), Mikuláš (Jan Novotný), Aymardus (Petr Křiváček), Alinardus (Ilja Racek), Mnich (Milan Stehlík), Venantius (René Přibil), inkvizitor Bernardini (Petr Pelzer), Michal z Česeny (Karel Pospíšil), mnich (Milan Stehlík) a další.

Natočeno v roce 2002 (9 x cca 41 min). Repríza 1. dílu 2. 6. 2019 (ČRo 2 Praha, 20:00 h), 9. dílu 28. 7. 2019 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli; 1. dílu 20. 2. 2022 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál.

Vydal Radioservis v roce 2006 v edici Zlatý fond Českého rozhlasu (5 CD; CR 0350-2-805, 355:00), reedice 2011 (1 CD mp3).

Pozn.: Tvůrce inscenace „Jméno růže“ Ivan Chrz získal Cenu Prix Bohemia Radio 2006. Kolektiv tvůrců inscenace „Jméno růže“ získal Zvláštní uznání za řešení akustického designu.

Lit.: Doležalová, V.: Jméno růže jsme poslouchali bez dechu. In Týdeník Rozhlas 11/2003 (3. 3. 2003), s. 2 (dopis posluchačky).
Doležalová, V. - Jméno růže jsme poslouchali bez dechu. In TR 11-2003 (3. 3. 2003), s. 2 (názor posluchačky)

Lit.: Slomek, Jaromír: Jméno růže. In Týden, 4. 12. 2006 (recenze CD). – Cit.: Před čtyřmi lety vysílal Český rozhlas proslulý román jako četbu na pokračování, dnes vydavatelství Radioservis vychází vstříc těm, kdo se k poslechu nejslavnějšího díla italského sémiotika chtějí alespoň jednou vrátit. Autor dramatizace Michal Lázňovský, dramaturg Hynek Pekárek a režisér Ivan Chrz byli ve srovnání s tvůrci stejnojmenného filmu (1986; téhož roku vyšel i český překlad Zdeňka Frýborta) ve výhodě: nemuseli zhustit děj do času únosného pro návštěvu kina, což byl jistě svízelný úkol pro režiséra Annauda (nakonec potřeboval 130 minut). Poslech kolekce pěti kompaktních disků si tedy žádá skoro šest hodin, což si lze samozřejmě dávkovat, nicméně v tomto ročním období je to otázka jednoho večera. V čisté, zvukovými efekty nepřetížené nahrávce slyšíme hlasy známých herců (Josef Somr, David Novotný, Pavel Soukup, František Němec, Radovan Lukavský, Jiří Lábus, Ilja Racek a další), atmosféra čtrnáctého století je dokreslena středověkým duchovním zpěvem -o to se postaral v tomto žánru erudovaný David Eben a spolu s ním dalších sedm mužů ze známého souboru Schola Gregoriana Pragensis, jehož název není v bookletu z nepochopitelných důvodů uveden (v něm jsou pěvci pouze vyjmenováni s poznámkou, že zpívají „gregoriánské chorály“). „Jen pouhá jména jsou tím, co nám zbývá,“ uzavírá příběh starý mnich Adso. Jak patrno, někdy ani to ne.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci. In Týdeník Rozhlas 3?/2011 (recenze CD). – Cit.: Je listopad Léta Páně 1327. Do italského opatství přijíždí františkán a bývalý inkvizitor Vilém z Baskervillu a jeho žák, mladý benediktinský mnich Adson z Melku. Bratr Vilém zde má připravit půdu pro závažné teologické jednání františkánů s delegací avignonského papeže Jana XXII. Jeho deduktivní mozek však zaujme záhadná smrt Adelma z Otranta. Zdejší iluminátor však nebude posledním mrtvým toho dlouhého listopadového týdne – a série podivných vražd nebude to hlavní, co zaměstná bystrou mysl františkánovu…

Nastudovat pro rozhlas mnohovrstevnatý postmoderní text italského spisovatele, filosofa a medievalisty Umberta Eca chtělo zajisté hodně odvahy. Román „Jméno růže“ rozhodně není snadný pro jakýkoliv výklad – není ani čistou detektivkou, ani teologickou či filosofickou disputací, nelze jej prohlásit ani za čistokrevnou hororovou četbu. Má zkrátka od každého něco – a dramaturgický výklad musí nutně některou z rovin ošidit.

Rozhlasový dramaturg Hynek Pekárek ve spolupráci s dramatizátorem Michalem Lázňovským dokázali v roce 2002 téměř nemožné – na ploše devíti čtyřicetiminutových dílů postihli vše podstatné a nechali svým hrdinům prostor i pro delší rozhovory, které nesouvisely přímo s dějem. Zůstává tu tedy dost místa pro mnohé zjevné i skryté souvislosti, kterými Eco svůj román vybavil, včetně základního spisovatelova literárního žertu: vždyť Vilém z Baskervillu není nikdo jiný než duševní bratr Sherlocka Holmese a Adso zase méně chápavý Watson (ne nadarmo jej Vilém oslovuje „Adsone“)…

A detektiva tento příběh opravdu potřebuje – vždyť záhady a hádanky se objevují všude: ve slovech, v knihách, tajných chodbách i myšlenkách mnichů. Jejich výpovědi věci více zahalují než objasňují, vyšetřování vražd komplikují všemožné zákazy (s jejichž dodržováním si naštěstí Vilém z Baskervillu neláme hlavu), navíc veškeré hrůzné zločiny začínají prostupovat slova Zjevení sv. Jana – Apokalypsy. Umberto Eco skvěle evokuje temnou i myšlenkově bohatou dobu středověku, věnuje stejnou pozornost Vilémovu pátrání i teologické disputaci o chudobě církve, kterou je v románu (a také v dramatizaci) rozehrána v inkviziční drama.

Podle Ecova románu vznikl v roce 1986 úspěšný film se Seanem Connerym – filmová úprava však zákonitě musela okleštit Jméno růže o jeho filosofickou a postmoderní rovinu. Rozhlas je v tomto případě mnohem výhodnější médium: dává prostor dialogu, netrvá na vrstvení dramatických situací – a navíc umožňuje rozvinout posluchačovu fantazii mnohem více než filmový obraz. Režiséru Ivanu Chrzovi se toho ve spolupráci se zvukaři Petry Šplíchalem a  Mandelem podařilo měrou vrchovatou; rozhlasový seriál je plný tajemných zvuků, dutých úderů, skřípění veřejí staré vstupní brány i působivých středověkých chorálů (jedním z vůdčích hlasů je David Eben). Posluchač je udržován v soustavném napětí, a tak mu nečiní problémy poslouchat i delší sekvence nedramatického rázu. Ne nadarmo získal Ivan Chrz Cenu Prix Bohemia Radio 2006 a kolektiv tvůrců Zvláštní uznání za řešení akustického designu.

Je na místě zmínit se také o prvotřídním hereckém obsazení: v roli Viléma z Baskervillu vystupuje skvělý a v prostředcích umírněný Pavel Soukup, v roli jeho mladého společníka David Novotný (vypravěče příběhu – starého a umírajícího Adsona ztvárnil Josef Somr). Z dalších je nutno jmenovat Františka Němce v roli opata, uhrančivého Radovana Lukavského (po poslechu si již není možné představit jiného Jorgeho) nebo Václava Vydru nejmladšího v pozoruhodné studii pološíleného a poživačného Salvatora.

Samotný příběh, v němž – zcela v postmoderním duchu – mají stejnou důležitost mrtvoly mnichů i v názvu citovaný výrok básníka Bernarda z Morlasu, nemůže zákonitě skončit dobře: dojde sice k odhalení vraha, ale nikdo není schopen zabránit jeho poslednímu, šílenému a barbarskému činu. A tak zbývá jen jméno, které jediné můžeme podržet ve své moci – a rada, kterou Vilém udělil svému pomocníkovi: „Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotní zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe.“

Lit.: Hnilička, Přemysl: Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme v své moci. In Týdeník Rozhlas 35/2011 + Panáček v říši mluveného slova, 12. 9. 2011 (recenze na CD).

Lit.: Bojda, Tomáš: Umberto Eco stále přítomný. In web RadioDock, 30. 8. 2019 (recenze). – Cit.: Připadá mi, že snad žádný učenec se v dnešní mediálně spotřební době netěší takové reklamě a čtenářskému zájmu jako Umberto Eco. Alespoň tedy co se týče kvantity knižních vydání, na které narážím snad v každém knihkupectví, ať už „mainstreamovém“ či odbornějším, neřkuli akademickém. Nedokážu odhadnout, nakolik publikace italského sémiotika a romanopisce zvyšují tržby knihkupců, ovšem už samotný fakt, že je vídám tak často a v tak impozantním provedení (působivá edice nakladatelství Argo), mne i s ohledem na tuny brakových memoárů, kuchařek a fantasy komiksů těší.

Popularita Umberta Eca již dávno překročila hranice literární, natož vědecké sféry. Jak už tomu bývá, autor není širší čtenářské obci znám ani tak jako mimořádně erudovaný estetik, profesor sémiotiky, znalec umění či významná postava postmoderny, ale spíše jako autor proslavených románů, které vycházejí po celém světě. Nejproslulejší z Ecových próz, žánrově komplikovaný román Jméno růže (1980), pro Český rozhlas dramatizoval Michal Lázňovský, režisérem byl v roce 2002 Ivan Chrz. Devítidílný seriál nyní Dvojka vysílá pravidelně každý nedělní večer, což samo o sobě považuji za chvályhodný dramaturgický počin. Také proto, že Chrzovo nastudování náročného textu, plného aluzí, postmoderních stylových „hříček“ nabízejících množství interpretačních rovin, pokládám za velmi vydařené. Dokonce bych se nebál nahrávku akcentovat jako jednu z těch vůbec nejlepších v horizontu posledních dvou dekád umělecké produkce Českého rozhlasu.

Kde se zastavit při analýze šestihodinové fresky, když každá zvuková složka by si zde zasloužila hlubší rozbor z hlediska významového využití? Budu se držet herecké interpretace, ostatně jako obvykle. Kompozice hlasů je vyvážená, vhodně se doplňuje, každá postava získává jasnou suverénní hlasovou charakteristiku. Režisér Chrz udělal dobře, když promyšleně spojil výrazově odlišné herecké typy: v roli Viléma z Baskervillu slyšíme Pavla Soukupa, mladého Adsona ztvárnil David Novotný; vedle nich v komornějších partech vynikají výrazově vytříbení Josef Somr (starý Adso), František Němec (Opat) a především Radovan Lukavský v roli Jorgeho. Projev třiaosmdesátiletého Lukavského v sobě má cosi kovově neúprosného. Hercova dikce nabádá k pozornosti, stále kulminuje v ostrých rezonancích, každé slovo nese obsah. Lukavského frázování působí dokonale harmonicky, posluchač má tendenci vnímat repliky Jorgeho jako ultimátní rezoluce. Právě v jeho promluvách zřetelně cítíme teologický a filozofický fundament námětu, Lukavský je dovede exponovat nebývale zřetelně, s nezaměnitelnou oscilací patosu, který k jeho hlasu patří a dokáže reprodukovat výrazové i významové odchylky na ploše jednotlivých slov.

Kultivovanost jazyka si ostatně nutí sám Ecův text; Jméno růže nelze číst civilně ve smyslu rovného čtení, ba vyzývá k dramatické interpretaci, autentizaci prostředí, plasticitě provedení. Tyto kvality se snoubí v Chrzově rozsáhlém projektu, který bohužel zůstává takřka osamocen v kontextu českého ecovského inscenování.

Exodus 1/12 (1998)

Filed under: Seriály — Přemek @ 11:58

Leon Uris. Dramatický seriál o počátcích státu Izrael. Přeložila Štefánia Lorándová a Hana Žantovská. Dramatizace Josef Hlavnička. Stereoscénář Radek Veselý a Hana Kofránková. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Mandria, řecký loďař (Pavel Pípal), generál Buce Sutherland (Josef Somr), generál Tevor-Browne (Radoslav Brzobohatý), major Freddy Caldwell (Jan Vlasák), Mark Parker (Jiří Ornest), Kitty Fremontová (Marta Vančurová), Ari Ben Kanaan (Jiří Štěpnička), David Ben Ami (Ivan Řezáč), doktor Liebermann (Rudolf Pellar), Dov Landau (Marek Libert), Karen (Věra Hučínová), Bárak Ben Kanaan (Soběslav Sejk), Sára, Bárakova žena (Marie Marešová), Akiba (Petr Haničinec), hlas (Petr Pelzer), hlas (Jaroslav Someš), celník (Pavel Oskar Gottlieb), taxikář (Steva Maršálek), recepční (Miloš Rozhoň), mladší žena (Květoslava Straková), sluha gen. Stherlanda (Rudolf Kubík) a hlas (Hana Kofránková).

Natočeno v roce 1998. Premiéra prvního dílu 10. 5. 1998 (ČRo 3 Vltava, 10:30 – 11:15 h.); 8. dílu 5. 7. 1998; 12. dílu 2. 8. 1998 (Vltava, 10.30 – 11.25 h.).  Repríza první dílu 11. 3. 2018 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h).

Lit.: Velíšek, Martin: Leon Uris: Exodus. In web ČRo 3 Vltava, 11. březen 2018 (článek). – Cit.: Rozhlasový seriál podle románu o tragických osudech židovského národa a dramatických počátcích státu Izrael. (…) Název románu, podle kterého byl rozhlasový seriál natočen, je totožný se jménem lodi Exodus, jedné z mnoha, na kterých se pokoušeli židovští uprchlíci doplout do Palestiny. Základní linkou vyprávění je příběh americké ošetřovatelky a příslušníka ilegální izraelské armády. V mnoha odbočkách a reminiscencích však vypráví dějiny moderního státu Izrael. Seriál uvádíme při příležitosti 70. výročí vyhlášení nezávislosti Izraele.

Leon M. Uris se narodil 3. srpna 1924 v Baltimore, v americkém státu Maryland Baltimoru v rusko-polské židovské rodině. Roku 1942 zanechal studií na střední škole a stal se příslušníkem americké námořní pěchoty. Zúčastnil se známých bitev na japonských ostrovech Guadalcanal či Tarawa. Později onemocněl malárií a vrátil se do Spojených států. O bojích v tichomoří vypráví jeho první a také velmi úspěšný román z roku 1953 Battle Cry (Válečný křik).

O tři roky později napsal Uris svůj nejznámější román Exodus. V USA se dílo stalo po Severu proti Jihu Margaret Mitchellové největším bestsellerem a bylo přeloženo do téměř 50 jazyků. Leon Uris v něm dokázal skvěle skombinovat napínavý fiktivní děj s obrovským množstvím reálií. Však také při jeho přípravě provedl rozsáhlé rešeršní práce. Objížděl pamětníky a nastudoval historické práce. A to je to, co mnozí čtenáři jeho díla oceňují – knihy jsou poutavým zdrojem informací.

K Exodu se Uris několikrát vrátil. Epizodu z povstání ve varšavském ghettu rozpracoval v titulu Milá č. 18, což byla adresa ústředí odboje.

Jiná epizoda stála za dlouholetým soudním sporem. Urisovo nakladatelství zažaloval polský lékař Wladyslaw Dering, jehož jméno je v Exodu uvedeno v souvislosti s osvětimskými pokusy na lidech. Britský soud mu nakonec přiznal náhradu půl penny, ale musel uhradit celé soudní výdaje. Spisovatel celý případ použil coby základ románu Queen’s Bench VII (Soud Jejího Veličenstva, 1970).

Podle románu Exodus byl natočen film s Paulem Newmanem, stal se i základem muzikálu. Sám Uris byl také úspěšným filmovým scenáristou, spolupracoval i s věhlasným Alfredem Hitchcockokem (sic!).

Leon Uris zemřel 21. června 2003. (…)

Dobrodružství Toma Sawyera a Huckleberryho Finna 1/10 (1992)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích,Seriály — Přemek @ 11:57

Mark Twain. Rozhlasový seriál podle dvou slavných románů klasika americké literatury. Přeložil František Gel. Dramatizace Oldřich Knitl. Hudbu složil Petr Mandel, řídí Jiří Váchal. Dramaturgie Jarmila Konrádová. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: Tom Sawyer (Petr Hotmar), Huck Finn (Martin Sobotka). Dále účinkují Alois Švehlík, Alena Vránová, Richard Runštuk, Josef Patočka, Matěj Hádek, Tomáš Longa, Jan Teplý II., Ivan Gübel, Matěj Kopecký, Jakub Zdeněk, Věra Hučínová, Jaroslav Konečný, Karel Heřmánek, Ilja Prachař, Tomáš Töpfer, Jitka Ježková, Jakub Zdeněk, Lenka Jelínková, Tomáš Töpfer, Matěj Hádek, Tomáš Longa, Alexej Gsöllhofer, Jiří Bartoška, Stanislav Oubram, Radovan Lukavský, Radim Vašinka, Jiří Klem, Miloš Rozhoň, Ladislav Kazda, Dagmar Weinlichová, Zuzana Davidová, Růžena Preisslerová, Michal Alexandridis, Andreas Christodoulou, Jan Kukla a Michal Pavlata.

Natočeno v roce 1992. Premiéra 10. dílu 18. 7. 1992 (Praha, 9:50 – 10:25 h.).

Zkrácená verze vyšla na 2CD Supraphonu a na 2MC Radioservisu (MC: CR 0203-4-802 – 2MC). Kompletní verze 2013 (CD MP3).

Žluté mužátko (1997)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 11:56

Jan Werich. Dramatizace Helena Sýkorová. Hudba Jaroslav Ježek a Petr Mandel. Dramaturgie Eva Košlerová. Záznam a střih Jiří Suchánek. Zvuk Tomáš Gsöllhofer. Zvukové efekty Petr Šplíchal. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: první vypravěč (Tomáš Töpfer), druhý vypravěč (Jiří Ornest), Hadžid (Jiří Langmajer II.), Ismail (Ivan Trojan), Jusuf (Ivan Gübel),  žluté mužátko (Antonín Hardt), princezna Amáta (Barbora Hrzánová), šach Abú Bekir (Petr Pelzer), dračí hlava (Jiří Klem) a krejčí (Lubomír Lipský).

Natočeno 1997. Premiéra 31. 12. 1997 (Praha, 13:00 – 14:00 h.; 57min.). Repríza 6. 2. 2005 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 1. 4. 2007 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 30. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 13:04 h); 3. 9. 2019 (ČRo Rádio Junior, 13:00 h.); 3. 7. 2020 (ČRo Rádio Junior, 13:00 h.); 21. 5. 2023 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.); 8. 2. 2025 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) ke 120. výročí narození Jana Wericha.

Lit.: Ledvinková, Václava: Sobotní hra 5. 2. a nedělní pohádka 6. 2. 2005. In web ČRo 2 Praha, 4. 2. 2005 (článek). – Cit.: Pro ty, kdo rádi poslouchají sobotní hry a nedělní pohádky, máme upoutávku na tento víkend. V sobotu na vás čeká první díl romanticko-dobrodružné rozhlasové hry o rytíři Lancelotovi! Druhý díl budeme vysílat zase příští sobotu. Ke 100. výročí narození Jana Wericha je nachystána vtipná pohádka Žluté mužátko. Takže pak již bude jen na vás pohodlně se posadit a naladit si v sobotu i v neděli ve 13 hodin Český rozhlas 2 – PRAHA, vysílání pro děti… (…)

Žluté mužátko

100. výročí narození Jana Wericha připomene Český rozhlas mj. i nedělním pohádkovým příběhem o Žlutém mužátku. Na jeho začátku stojí podfuk neboli finta čili habaďúra, kterou Hadžid Abdal Hassan ben Kabbar Hárun Kafan ibn ben Hadži Faruk al Mosadek, řečený Háďa, ovládal znamenitě.

Vtip, nadsázka a ironie jdou ruku v ruce s příběhem o vysvobození princezny Amáty v podání Barbory Hrzánové. (…)

Žlutá růže Josefa Mánesa (1940)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 11:55

Josef Richard Marek a Jan Wenig. Rozhlasový román ze života Josefa Mánesa. Hudba Iša Krejčí. Dramaturg Vladimír Müller. Režie Václav Sommer.

Osoby a obsazení: Josef Mánes (Eduard Kohout), paní Mánesová (Marie Sýkorová), Amalie Mánesová (Anna Letenská), Václav Mánes (Karel Černý), Josef Václav Frič (Vladimír Paclt), Karel Havlíček Borovský (Bohuš Záhorský), Fína (Ludmila Stambolieva), Fanynka (Jaroslava Drmlová), neznámá (Marie Burešová), Miroslav Tyrš (Miloš Nedbal), komtesa Alice (Jiřina Šejbalová), hrabě August (Karel Černý), Antonín Lhota (Karel Kastner), Edvard Herold (Rudolf Široký), komorník Žán (Karel Šott), hospodský (Karel Kollár), Božena Němcová (Magda Kopřivová), Karel Bellmann (Ladislav Kulhánek), Josef Goetzl (Karel Čermák), mnich Simeon (Karel Dostal), Jan Ludevít Lukes (František Kreuzmann), Ludvík Šimek / Karel Purkyně (František Vnouček).

Premiéra 5. 1. 1940 (Praha, 19:30 – 20:55 h.), záznam nedochován.

Text hry in: Žlutá růže Josefa Mánesa : Rozhlasový román o dvanácti kapitolách /J. R. Marek, Jan Wenig. Praha : Pražská akciová tiskárna, 1940.

Lit.: anonym: Náš rozhlas. Rozhlasová hra o Mánesovi. In Náš rozhlas 51/1939, s. 5 (noticka).

Lit.: -m.-: Na okraj dramatického pořadu týdne. In Náš rozhlas 1/1940, s. 8 (článek).

Havel, Miloslav: Rozhlasový román o Josefu Mánesovi. Národní listy, 5. 1. 1940, s. 3 (článek).

Havel, Miloslav: Oslava Mánesova života a díla v rozhlase. In Národní listy, 9. 1. 1940, s. 3 (recenze).

Havel, Miloslav - Rozhlasový román o Josefu Mánesovi. Národní listy, 5. 1. 1940, s. 3 (recenze).Havel, Miloslav - Oslava Mánesova života a díla v rozhlase. In Národní listy, 9. 1. 1940, s. 3 (recenze).Lit.: Marek, J. R. – Wenig, Jan: Žlutá růže Josefa Mánesa. In Národní listy, 14. 1. 1940, s. 9. (tři kapitoly z rozhlasového románu).

Mokrý, F. V.: Žlutá růže Josefa Mánesa. In Venkov, 22. 8. 1940, s. 1 (zpráva). Žlutá růže Josefa Mánesa. In Venkov, 22. 8. 1940 01Žlutá růže Josefa Mánesa. In Venkov, 22. 8. 1940 02

Žlutá růže Josefa Mánesa. In Národní listy, 14. 1. 1940, s. 9.

Život Lori Šomkové s Hynkem Máchou, básníkem lásky (1998)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 11:54

Pavel Vašák.
Monodrama. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Dimitrij Dudík. Účinkuje Taťjana Medvecká. (more…)

Život a dílo skladatele Foltýna (1963)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 11:54

Karel Čapek. Dramatizace František Pavlíček. Hudba Jindřich Feld, Josef Matěj, Lubor Bárta, Jan Kaláb, Petr Kotík a František Kováříček. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Bedřich Foltýn (Ilja Racek), Karla Foltýnová (Libuše Havelková), Mašek, její otec (František Holar), Mašková, její matka (Světla Amortová), Šimek (Jiří Pleskot), Jitka, jeho žena (Viola Zinková), Trojan (Josef Patočka), doktor Petrů (Vladimír Leraus), Franta Kupecký, básník (Soběslav Sejk), básník Lhota (Jaroslav Kepka), dirigent Dohnal (Miloš Nedbal), Váša Ambrož (Josef Velda), Ládíček Procházka (Josef Vinklář), Mikeš zvaný Fatty (Luděk Munzar), Kanner (Martin Růžek), Jiří Molenda (Milan Mach), Judita (Slávka Budínová), advokát paní Foltýnové (Karel Beníško), lékař (Jiří Pick), sestra (Drahomíra Fialková), profesor (Zdeněk Hodr), agent pohřebního ústavu (Jan Vladimír Švec), zpěvačka (Nelly Gaierová), pěvec (František Roland), dále účinkují Felix le Breux, Anuše Pejskarová, Gabriela Kaulfusová, Rudolf Široký, Artur Šviha, Jaroslava Pechlátová.

Natočeno v roce 1963. Premiéra 26. 12. 1963 (119 min, mono). Repríza 25. 3. 2006 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 22. 12. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště.

Lit.: -fl- (Rejnuš, Miloš): Jedna dramatizace a jedna hra. In Host 4/1964, s. 63 (recenze).

Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 24. – Čapkův a Pavlíčkův věčný antihrdina. In Týdeník Rozhlas 24/2012, s. 23 (článek). Také na Panáčkovi.

Lit.: Novotná, Klára: Karel Čapek: Život a dílo skladatele Foltýna. In web ČRo 3 Vltava, 22. prosinec 2018 (článek). – Cit.: O skladateli bez talentu, který si myslel, že slávu a úspěch může získat krádeží, pojednává dramatizace pozoruhodného románu českého klasika z pera osvědčeného scenáristy Františka Pavlíčka. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Román zůstal nedokončen a vyšel po smrti autorově v roce 1939. Po jeho přečtení však zjistíme, že přesné a detailně vypsané dokončení není třeba. Osud hlavního „hrdiny“ je zřetelný a jasný…

Čapek obratně a věrně zachytil život pražské salónní bohémy, která si ráda hrála na jedinou líheň uměleckých talentů. Antihrdina Foltýn hraje slušně na klavír, má rád operu, divadlo a díky výhodnému sňatku se svým zálibám může plně věnovat. Mohl by být dobrým mecenášem, nebo prostě nadšeným amatérem.

Jemu to ale nestačí, tak jako vystoupal po společenském žebříčku, chce vystoupat i po tom uměleckém až na Parnas, kde vyvolené líbají Múzy. Bez patřičného talentu se pustí do komponování velkého díla, když jeho úsilí záhy ztroskotá, upne se na myšlenku, že tajemství hudby objeví při sledování práce jiných skladatelů. Začne si k sobě do bytu zvát nadané studenty konzervatoře i břídily, kteří v opilosti třískají do klavíru. Zpočátku poslouchá s úctou a respektem, ale když se inspirace nedostaví, začne hudbu mladých skladatelů sprostě vykrádat. Partitura skladby, kterou napíše, je však jen nesourodou směsicí cizích nedokončených myšlenek a nápadů.

Vyvrcholením knihy jsou zprávy nakladatelů a hudebních kritiků, kteří Foltýnovu slátaninu odsuzují. Tyto pasáže jsou esencí románu, v nich se projevuje Čapkova schopnost kritického myšlení i víra v ryzost talentu a umělecké tvorby.

Ženitba (1982, 2016)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích,Rozhlasové hry — Přemek @ 11:53

Nikolaj Vasiljevič Gogol. Přeložil Leoš Suchařípa. Rozhlasová úprava Jiří Hubička. Scénická hudba Milan D. Svoboda. Zvukový mistr Jan Kozelka. Asistent režie Petr Brodský. Natáčecí technik Věra Nováková. Dramaturg Pavel Minks. Režie Jan Lorman.

Osoby a obsazení: Agáta, obchodníkova dcera, nevěsta (Iva Janžurová), Arina, její teta (Jiřina Jirásková), Tekla, dohazovačka (Dana Medřická), Podkolatov, vládní rada (Jiří Hálek), Kočkarev, jeho přítel (Jiří Sovák), Nenažraný, přednosta hospodářsko-správního odboru (Soběslav Sejk), Onučkin, bývalý důstojník pěchoty (Jaroslav Kepka), Žvanikin, bývalý námořní poručík (Lubomír Lipský), Duňaša, služka (Sylva Sequensová) a Štěpán, sluha (Svatopluk Skládal).

Natočeno v roce 1982. Premiéra 5. 3. 1984 (Vltava, 22:15 h.; 98 min). Repríza 2. 4. 1989 (Praha, 19:15 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery; 11. 9. 2011 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.),  6. 7. 2014 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.), 28. 3. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 16. 2. 2019 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 12. 4. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Vydala Radiotéka, únor 2016 (MP3, CR.ES.2013.618). Ukázka k poslechu zde.

Lit.: anonym: Ženitba (sleeve-note). – Cit.: Gogolova satirická komedie. Mistrná typizace střední vrstvy ruské společnosti 19. století. Poslechněte si klenot světové dramatiky. V rozhlasové adaptaci Ženitby, kterou v roce 1982 natočil režisér Jan Lorman, účinkují kromě Ivy Janžurové v hlavní roli Agáty ještě Jiřina Jirásková jako teta Arina, Dana Medřická jako dohazovačka Tekla, Jiří Hálek v roli Podkolatova, Jiří Sovák jako Kočkarev a řada dalších vynikajících herců.

V domě stárnoucí a vdavekchtivé Agáty se díky dohazovačce Tekle schází čtveřice nápadníků. Každý z nich bezostyšně sleduje především své vlastní zájmy. Vládní rada Podkolatov má na pomoc svého přítele Kočkareva. Ostatní tři, bývalý námořní poručík Žvanikin, přednosta odborů Nenažraný a důstojník pěchoty v.v., nyní obchodník Onučkin, si musí se svou výmluvností vystačit sami. Rozehrává se partie plná velkých slov, ale i zbabělých gest. Váhavá Agáta se není schopna rozhodnout, a tak před celou společností prchá. Těžko říct, jestli z ostychu nebo z hlouposti, nejspíš z obojího.

Lit.: anonym: Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba. In web ČRo 3 Vltava, březen 2015 (anotace). – Cit.:  Komedie o dlouho připravovaných námluvách i strachu dostat se jednou provždy do chomoutu patří ke skvostům ruské dramatické literatury. V domě stárnoucí a vdavekchtivé Agáty se díky dohazovačce Tekle schází čtveřice nápadníků. Každý z nich bezostyšně sleduje především své vlastní zájmy.

Rozehrává se partie plná velkých slov, ale i zbabělých gest, v níž se mísí smích i smutek zároveň, a tak těsně před závěrem zákonitě musí přijít zvrat.

Lit.: anonym: N. V. Gogol: Ženitba. In web ČRo 2 Praha, červenec 2014 (anotace). – Cit.: Satirická komedie s Medřickou, Janžurovou, Sovákem a Lipským. Mistrná typizace střední vrstvy ruské společnosti 19. století. Poslechněte si klenot světové dramatiky.

V domě stárnoucí a vdavekchtivé Agáty se díky dohazovačce Tekle schází čtveřice nápadníků. Každý z nich bezostyšně sleduje především své vlastní zájmy.  Vládní rada Podkolatov má na pomoc svého přítele Kočkareva. Ostatní tři, bývalý námořní poručík Žvanikin, přednosta odborů Nenažraný a důstojník pěchoty v.v., nyní obchodník Onučkin, si musí se svou výmluvností vystačit sami.

Rozehrává se partie plná velkých slov, ale i zbabělých gest. Váhavá Agáta se není schopna rozhodnout, a tak před celou společností prchá. Těžko říct, jestli z ostychu nebo z hlouposti, nejspíš z obojího.

Nakonec bere otěže pevně do rukou Kočkarev a námluvy ve prospěch Podkolatova dovede ke zdárnému konci. A ihned zorganizuje svatbu.

Ovšem Ženitba je tragikomedií, groteskou, fraškou, v níž se mísí smích i smutek zároveň, a tak těsně před závěrem zákonitě musí přijít zvrat.

Lit.: anonym: Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba – 11. září. In web ČRo 2 Praha, září 2011 (článek). – Cit.: Po letním uvedení nesmrtelné Gogolovy sžíravé satiry Revizor uvádí Dvojka Českého rozhlasu v září druhou slavnou a podobně nezapomenutelnou Gogolovu komedii, jíž je Ženitba.

„Jak tak člověk leží a začne z dlouhé chvíle moc přemýšlet, tak pochopí, že se konec konců fakticky musí oženit. No a proč vlastně ne? Člověk žije a žije, až je mu z toho na konec k zblití. Další rok je v háji…“. Takto medituje vládní rada Podkolatov, kterého nuda a bezobsažnost úřednického života dovedou k přesvědčení najít si nevěstu. Od tohoto bodu se začne rozvíjet celá řada situací, které jsou komické i smutné, absurdní i groteskní, dojemné i trapné. 

Gogol v postavách nápadníků, kteří se ucházejí o ruku stárnoucí vdavekchtivé obchodníkovy dcery Agáty (hraje ji skvěle Iva Janžurová), představil celou galerii bizarních typů, dal nemilosrdně nahlédnout do prostředí ruské měšťácké společnosti 19. století, jejíž vlastnosti však, uvědomíme si při poslechu, se od mnoha neřestí, které známe důvěrně ze své současnosti, nijak podstatně neliší. 

Jak už bylo často řečeno v souvislosti s Gogolovými hrami – smějeme se při nich a postupně nám dochází, že se do velké míry smějeme sami sobě. 

V rozhlasové adaptaci Ženitby, kterou v roce 1982 natočil režisér Jan Lorman, účinkují kromě Ivy Janžurové ještě Jiřina Jirásková jako teta Arina, Dana Medřická jako dohazovačka Tekla, Jiří Hálek v roli Podkolatova, Jiří Sovák jako Kočkarev a řada dalších vynikajících herců. 

Ženich pro Marcelu (1969, 2017)

Filed under: Rozhlasové hry — Přemek @ 11:52

Ivan Klíma. Dramaturg Dalibor Chalupa. Zvuk Ivo Fišer, Radislav Nikodém a Marcela Váňová. Asistent režie Ivan Holeček. Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Jiří Horčička.

Osoby: vyšetřovatel (Karel Höger), Kliment (Radoslav Brzobohatý), Marcela Lukasová (Jana Hlaváčová), Veselý (Jiří Němeček) a Mádr (Vladimír Švec).

Natočeno v roce 1969. Plánovaná premiéra 25. 7. 1969 (Třetí program 20:00 h.). Obnovená premiéra 21. 8. 1990 (Vltava, 22:00 h.; 47 min.). Repríza 22. 8. 1990 (Vltava, 13:00 h.); 23. 8. 2011 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) k výročí srpnové okupace; 30. 9. 2012 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) k úmrtí Radoslava Brzobohatého; 15. 6. 2019 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu; 14. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama; 13. 4. 2024 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Vydala Radiotéka, únor 2017 (MP3).

Veřejný poslech inscenace se konal v pondělí 30. 6. 2014 v Domě s pečovatelskou službou v rámci festivalu Šrámkova Sobotka 2014, v 16:00 h se konala návazná beseda na téma Normalizace v rozhlase (hovořili Jakub Kamberský a Přemysl Hnilička).

Pozn.: Původní stereofonní záznam smazán, dochována jen špatná monofonní kopie v archívu autora textu. Některé prameny mylně uvádějí premiéru 21. 8. 1969. – Režisér Horčička nastudoval tuto hru i v zahraničí, vzniklo i nastudování nizozemské. V Německu natočili v roce 1970 i televizní  verzi s rozhlasovým hercem a režisérem Gertem Westphalem v roli úředníka.

Pozn. 2: V roce 1969 byla tato aktovka (společně s další Klímovou hrou Klára) uvedena v New Yorku na scéně La Mama Experimental Theatre Club (režie Vaclav Simek, v roli pochopa Veslého Jára Kohout. Více in Divadelní noviny, ročník 13/1969-1970, číslo 1, strana 2.

Text hry: Klíma, Ivan: Ženich pro Marcelu. Praha: Dilia, 1969.

Lit.: AH – Hra z trezoru. In Tvorba 32/1990 (8. 8. 1990), s. 2 (zpráva).

AH - Hra z trezoru. In Tvorba 32-1990 (8. 8. 1990), s. 2 (zpráva)

Lit.: nez: Opožděná premiéra. In Tvorba 36/1990 (5. 9. 1990), s. 22 (recenze).

nez - Opožděná premiéra. In Tvorba 36-1990 (5. 9. 1990)s, 22 (recenze) 01
nez - Opožděná premiéra. In Tvorba 36-1990 (5. 9. 1990)s, 22 (recenze) 02

Lit.: anonym: Ivan Klíma: Ženich pro Marcelu. In web ČRo 2 Praha, 15. červen 2019 (článek). – Cit.: Absurdní groteska s Karlem Högerem a Radoslavem Brzobohatým, ostře karikující zvůli mocných, měla být původně smazána. Nepovedlo se.

Jistý pan Kliment (Radoslav Brzobohatý) je obsílkou pozván na úřad, kam se spořádaně dostaví. Zde je podroben nejprve rutinní perlustraci. Vzápětí ho komisní vyšetřovatel (Karel Höger) seznámí s úředním rozhodnutím, které je pro pana Klimenta naprosto šokující…

To je výchozí situace rozhlasové hry, kterou pod názvem Ženich pro Marcelu napsal v roce 1969 spisovatel a dramatik Ivan Klíma. Původně plánovaná premiéra se měla uskutečnit v červenci roku 1969. Hra však byla zakázána a svého uvedení se dočkala až 21. srpna 1990.

Původní stereofonní záznam byl brzy po zákazu hry smazán, hra se dochovala pouze v mono verzi v osobním archivu Ivana Klímy. Zvuková kvalita snímku není tedy bezchybná, hra přesto nabízí mimořádný posluchačský zážitek.

Lit.: Matějů, Pavla: Ve jménu… Mladá fronta, 24. 8. 1990.

anonym: Opožděná premiéra. Tvorba, 5. 9. 1990.

Morávková, Alena: Anouilh a Klíma v rozhlase. 5. 10. 1990.

Lit.: Štěrbová, Alena: Bylo zahájeno. In Scéna, č. 21/1990, s. 6 (recenze).

Štěrbová, Alena - Bylo zahájeno 2. In Scéna 21-1990

Lit.: anonym: Ivan Klíma: Ženich pro Marcelu. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2011 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Absurdní groteska Ivana Klímy s názvem Ženich pro Marcelu rozehrává příběh muže, který je nejrůznějšími formami nátlaku nucen do nesmyslného sňatku. Pro rozhlas ji nastudoval v roce 1969 režisér Jiří Horčička a hlavních rolích účinkují Radoslav Brzobohatý a Karel Höger.

Český spisovatel a dramatik Ivan Klíma, rodným jménem Ivan Kauders, oslaví 14. září 2011 osmdesáté narozeniny. Narodil se v Praze a za druhé světové války strávil tři roky v koncentračním táboře Terezín, z kterého se dostal jako čtrnáctiletý. Jeho rodiče byli židovského původu. Vystudoval gymnázium a Filozofickou fakultu UK. Po absolutoriu v roce 1956 pracoval jako redaktor časopisu Květy a v letech 1959-63 v nakladatelství Československý spisovatel.

Od poloviny 50. let pravidelně přispíval do Literárních novin, později Literárních listů a Listů (až do jejich zákazu), do časopisů Květen, Plamen a Orientace. V letech 1953-1967 byl členem KSČ, v roce 1967 byl ze strany vyloučen. V roce 1969 odjel do USA, kde působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě. Po svém návratu v roce 1970 už byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu (např. v Lidových novinách) a exilu – živil se dělnickými profesemi. Jeho dílo je rozsáhlé a žánrově pestré: próza, dramata, reportáže, eseje, fejetony a knížky pro děti.

Lit.: Melková, Jana: Nenormální léta normalizace. In Splav, časopis festivalu Šrámkova Sobotka, 3/2014, s. 5-6 (recenze veřejného poslechu hry). – Cit.: Letošní sérii rozhlasových her zahájila včera odpoledne v Domě s pečovatelskou službou absurdní groteska Ivana Klímy Ženich pro Marcelu z roku 1969. Na ni navázala beseda s rozhlasovým publicistou Přemyslem Hniličkou, věnovaná rozhlasové tvorbě v období tzv. normalizace. Spíše než proklamované navracení k normálu tyto roky znamenaly překračování norem a převracení hodnot.

Hra zobrazuje situaci Petra Klimenta (Radoslav Brzobohatý), který je předvolán na jakýsi úřad pro občanské záležitosti a nevybíravými prostředky nucen ke sňatku s dívkou, již sotva zná. Referent je jednou z mála záporných rolí Karla Högera, který přesvědčivě střídá polohy a metody; pomáhají mu dvě nižší šarže, rádobyotcovsky bodrý Mádr (Vladimír Švec) a brutální Veselý (Jiří Němeček). Marcela Lukasová (Jana Hlaváčová), s níž je Kliment v průběhu jednání konfrontován, tento zásah moci úřední nijak nepodnítila; je pod podobným nátlakem jako on. „Začínám se tady bát. Jako byste byli všichni smluveni. Co to všechno má znamenat, je to hra, nebo vtip, nebo omyl?“ ptá se zoufalý muž. „Vy sám si nerozumíte. Vy se nevyznáte ve vlastních citech,“ vysvětluje mu úředník a pochop Veselý se Klimenta snaží namířenou zbraní přimět k prohlášení, že Marcelu miluje. Paralela s bratrskou pomocí v srpnu 1968 je zcela zřejmá.

Inscenace, nastudovaná Jiřím Horčičkou za asistence Ivana Holečka, byla proto smazána ještě před premiérou a dochovala se pouze v technické kopii, pořízené na soukromém magnetofonu. Ta pak byla konečně odvysílána v roce 1990. Kvalita zvuku tak samozřejmě není kdovíjaká, herecké výkony i další výrazové prostředky (zajímavá práce se zvukem kroků, který je zároveň odtikáváním hodin) však obstojí i bez sterea. Rozuzlení je předvídatelné několik minut před koncem a vnitřně se svíjející posluchač si je skoro přeje urychlit. Když je však „vyřešen“ Kliment, čeká publikum ještě poslední rána, krátký
úředníkův monolog. „Někdy se mi zdá, že my tady se marně namáháme. Lidi prostě nechtějí být šťastní. Ale nás to neosvobozuje od naší povinnosti a od našeho poslání sloužit jim…“ (…)

Lit.: Pokorný, Milan: Ženich s otazníky. In Týdeník Rozhlas 39/2012 (18. 9. 2012), s. 9 (článek) – Cit.: Málokterá rozhlasová hra je obklopena tolika otazníky jako Ženich pro Marcelu. Ivan Klíma ji napsal v Anglii bezprostředně poté, co se dozvěděl o sovětské okupaci: muž je pozván na pohovor, tam mu představí jeho nevěstu a přesvědčují ho, že ji miluje… Historička Alena Štěrbová napsala, že hra s Karlem Högerem v hlavní roli se vysílala 21. srpna 1969. Server Panáček v říši mluveného slova uvádí toto datum s otaznkem. Sám autor v rozhovoru pro tento list uvedl, že hra byla zakázána v den vysílání a lidé ji mohl slyšet až po změně režimu. Jisté je, že my si ji budeme moci poslechnout v technicky nedokonalé, ale o to působivější nahrávce (jiná neexistuje) z autorova archivu v neděli 30. září ve 20 hodin na Dvojce.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress