Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

5. 2. 2007

Marie a zahradník 1/6 (1980, 2020)

Vladimír Neff. Milostný příběh mladé vdovy a dvou jejích milenců, zasazený do idylického prostředí pražského ostrůvku Kampy. Připravila Dagmar Hubená. Režie Jan Lorman.

Účinkuje Rudolf Hrušínský I.

Natočeno v roce 1980 (celková délka 156 min). Premiéra 1. dílu 5. 10. 1980 (Praha, 10:30 h.); 2. dílu 12. 10. 1980 (Praha, 10:30 h.). Repríza 18. – 25. 8. 2025 (ČRo České Budějovice, 18:04 h.) v cyklu Podvečerní čtení.

Vydala Radiotéka, březen 2020 (MP3).

Pozn.: Milostné romaneto horkokrevné vdovičky Marie, proradného záletníka Jožky a mladicky zamilovaného zahradníka Karla zasadil Neff do kulis pražské Kampy o výročních hrnčířských trzích. Šestidílnou četbu na pokračování natočil v roce 1980 režisér Jan Lorman s Rudolfem Hrušínským, jehož podání dává vyniknout vančurovsky šťavnatému jazyku. (anotace)

Lit.: Toušková, Martina: Vladimír Neff: Marie a zahradník. Příběh ze staré Prahy o lásce, nevěře a smrti čte Rudolf Hrušínský. In web ČRo České Budějovice, 22. srpen 2025 (článek). – Cit.: Milostné romaneto horkokrevné vdovičky Marie, proradného záletníka Jožky a mladicky zamilovaného zahradníka Karla zasadil Vladimír Neff do kulis pražské Kampy o výročních hrnčířských trzích. Příběh o lásce, nevěře i smrti pro rozhlas v roce 1980 načetl herec Rudolf Hrušínský. (…)

Novela Marie a zahradník se odehrává ve 20. letech minulého století a vypráví o prostopášné Marii, jejích milencích i manželovi.

Útlá knížka vyšla poprvé v roce 1945.

Vladimír Neff

Prozaik, dramatik, scénárista a překladatel Vladimír Neff (1909-1983) pocházel ze známé pražské obchodnické rodiny. Studoval na reálném gymnáziu a na obchodní akademii v Praze, později na vyšší obchodní škole v Ženevě.

V roce 1930 po ukončení studií nastoupil do otcovy prodejny galanterního a kuchyňského zboží. O pět let později už se ale začal život slovem, nastoupil jako redaktor a cizojazyčný lektor do nakladatelství Melantrich.

Od roku 1939 byl spisovatelem z povolání. Jeho nejznámějším dílem je historická pentalogie Sňatky z rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova a Královský vozataj.

Jeho manželkou byla herečka Osvobozeného divadla a autorka divadelních her Vlasta Petrovičová. Jejich synem je spisovatel science fiction a novinář Ondřej Neff. Vnuk David Neff je fotograf.

26. 1. 2007

Ze všech koutů světa 1/20 (do 1993)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 15:50

Otakar Batlička. Čtyři série dobrodružných příběhů. Rozhlasová úprava Eduard Kára. Režie Ladislav Rybišar.

Vypráví Stanislav Oubram.

Připravil Český rozhlas pro pořad Domino do roku 1993 (20 x 10 min.).

Díly: 1. série – 1. Potápěč Oliver Ward, 2. Tajemné oko, 3. Mano lidojed, 4. Velké kouzlo, 5. Tygří matka; 2. série – 6. Hadí hlas, 7. Dozorce, 8. Válečná píseň, 9. Mistr těžké váhy, 10. Na konci světa; 3. série – 11. Tábor ztracených, 12. Ohnivé znamení, 13. Vykuk, 14. Letoun č. 4, 15. Kapitán Necita; 4. série – 16. Kamelot, 17. Ohnivé znamení, 18. Manba, 19. Proroctví staré Mepidy, 20. Černý budha.

Břeh snů 1/4 (2007)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 15:21

Karel Konrád. Dramatizovaná četba na pokračování. Novela líčí smutné stáří houslisty, do jehož neradostného osudu pronikne paprsek krásy a naděje. Příběh se mění v působivou báseň v próze, v hluboké zamyšlení nad smyslem lidského života. Úprava Nella Mlsová a Jan Dvořák. Zvuk Jiří Václavíček, hudební spolupráce Jiří Štusák. Režie Pavel Krejčí.

Účinkují Rudolf Kvíz, Jan Pilař a Jan Krofta.

Připravil ČRo Hradec Králové v roce 2007. Premiéra prvního dílu 4. 2. 2007 (Vltava, 18:30 – 19:00 h.; 30min.).

Kdo jsem 1/7 (2007)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 14:46

Bohumil Hrabal. Z autorových vzpomínkových textů připravil Jiří Vondráček. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Jan Vlasák.

Natočeno 2007. Repríza 2. – 8. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.

1. Hvězdy nad pivovarem. (15min.) – 2. Paměti repetentovy. (15min.) – 3. Život bez smokingu. (15min.) – 4. Moje Libeň. (15min.) – 5. Proč píšu? (15min.) – 6. Atomová mašina značky Perkeo. (15min.) – 7. Kdo jsem? Dva fragmenty ze stejnojmenného textu. (15min.)

Lit.: Feltlová, Marina: Bohumil Hrabal: Kdo jsem. In web ČRo 3 Vltava, 10. červenec 2018  (článek). – Cit.: Sedm pokračování autobiograficky laděné prózy, v nichž český spisovatel vzpomíná na dětství prožívané v Nymburku, na své trápení se školou, na první básnické pokusy, na léta strávená v Libni a na inspirace, které ho přivedly k literární tvorbě. Každý díl poslouchejte on-line vždy po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně-Židenicích. Od roku 1920 bydlel v Nymburce, kde maturoval v roce 1934 na gymnáziu. Pak studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy, studia ukončil doktorátem v roce 1946. Za protektorátu pracoval v notářství v Nymburce, pak byl skladníkem konzumního družstva a od roku 1942 vstoupil do služeb státních drah, postupně podbíjel kolejnice, byl v kanceláři návěštního mistra, pak telegrafistou a potom až do roku 1946 výpravčím v Kostomlatech u Nymburka. Po dostudování práv byl akvizičním úředníkem Živnostenského fondu v Praze, potom obchodním cestujícím firmy s drogistickou galantérii K. H. Klofanda v Praze. Po roce 1948 likvidoval firmu, kterou zastupoval, a v roce 1950 se přihlásil na Kladno, kde pracoval na Poldině huti až do roku 1954, kdy utrpěl úraz. Vrátil se do Prahy a byl do roku 1958 zaměstnán ve Sběrných surovinách ve Spálené ulici. Pak se stal kulisákem v libeňském divadle S. K. Neumanna až do roku 1962. Od té doby se věnoval literatuře. Zemřel 3. února 1997.

Ve vltavském cyklu Stránky na dobrou noc zazní prózy Hvězdy nad pivovarem, Paměti repetentovy, Moje Libeň, Proč píšu, Atomová mašina značky Perkeo a dva fragmenty, které daly pořadu název.

Světla paměti 1/10 (2006)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 14:45

Četba na pokračování. Zuzana Švabinská.  Připravila Hana Soukupová. Mistr zvuku Michal Kolář. Režie Jakub Doubrava.

Čte Taťjana Medvecká.

Nastudoval ČRo České Budějovice. Natočeno 2006. Premiéra prvního dílu 29. 1. 2007 (Praha, 22:05 – 22:45 min.; 20min.). Repríza 1. dílu 3. 12. 2017 (ČRo Plus, 23:33 h) v cyklu Radiokniha.

Pozn.: Osmá část popisuje vážný zdravotní stav autorčiny matky, manželky slavného malíře Maxe Švabinského. Uslyšíte ale také o mnoha významných osobnostech uměleckého a společenského života, se kterými se Zuzana Švabinská setkala.

(…) Zavedou nás /paměti/ do doby po roce 1948, kdy se k moci dostala komunistická strana. Uslyšíte také o důvodech, proč Max Švabinský, nevlastní otec autorky, namaloval portrét komunistického novináře Julia Fučíka.

Lit.: Blažejovská, Alena: Zuzana Švabinská: Světla paměti. In web ČRo Plus, 3. 12. 2017 (článek). – Cit.: V Radioknize si tentokrát budeme číst z knihy Zuzany Švabinské Světla paměti. Vzpomínky dcery malíře Rudolfa Vejrycha, kterou později adoptoval Max Švabinský, jsou nejen svědectvím o době, kterou autorka prožila ale také poutavým vyprávěním o neobyčejných lidských osudech.

Spolu s autorkou se vrátíme do dětství mezi dvěma ateliéry. Zavede nás do kulturního světa své doby a nahlédneme i do několika dramatických lidských osudů. Ve svém životě se totiž setkala s mnoha uměleckými osobnostmi.

V pozdějších dílech se s ní dostaneme také do Bratislavy, kde žila v době svého manželství s estetikem a filozofem Mirko Novákem. Zuzana Švabinská vzpomíná také na své první zaměstnání a konec třicátých let 20. století, stejně jako na těžké válečné doby v domácnosti Maxe Švabinského.

Desetidílnou četbu na pokračování připravila v roce 2006 Hana Soukupová v českobudějovickém studiu Českého rozhlasu. V režii Jakuba Doubravy účinkuje Taťjana Medvecká.

Ta získala za interpretaci této četby prvenství v 11. ročníku ankety Neviditelný herec aneb Nejpopulárnější herecký výkon na vlnách Českého rozhlasu.

Hotel u kanálu 1/9 (2006)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 12:07

Eugene Dabit. Četba na pokračování z románu francouzského spisovatele. Překlad Jarmila Fialová. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Ivan Chrz.

Účinkuje Jan Kanyza.

Natočeno 2006 (9 x 30 min.). Repríza 1. dílu 20. 8. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h).

Lit.: anonym: Hotel u kanálu. In web ĆRo, 26. 1. 2007 (anotace). –  Cit.: Pouť nových majitelů hotelu U kanálu, Louisy a Emila Lecouvreurových, je nerozlučně spjata s obyvateli hotýlku na nábřeží pařížského plavebního kanálu Saint-Martin. Řada životních příběhů vytváří pestrou směs osudů drobných pařížských lidí – od služebných, kočích, povozníků a dělníků až po tanečnice a starce. Autor skládá dohromady obraz života v Paříži na počátku 20. století. Kromě líčení osudů lidí zachycuje román také konec jedné epochy v životě velkoměsta: počátkem 20. století do Paříže vtrhla další vlna bourání starých domů a prosazoval se železobeton. Závěrečná scéna knihy je více než výmluvná.

Francouzský prozaik Eugene Dabit (21. 9. 1898 Mers-les-Bains – 23. 8. 1936 Sevastopol v SSSR) byl původním povoláním zámečník, později studoval malířství. Účastnil se první světové války. Jeho prvním úspěchem je hned debutový román (napsaný v letech 1927-1928 podle zážitků z mládí) Hotel
U kanálu. Francouzsky 1929, česky 1936 pod názvem Hotel Sever, nový překlad pod názvem Hotel
U kanálu 1981. Autor za něj získal Cenu za populistický román (nálepce populistického spisovatele se pak Dabit bránil po celý život). Kniha byla úspěšně zfilmována r. 1938 (režie Marcel Carné, v hlavních rolích Louis Jouvet a Arletty).

V několika realisticky napsaných románech popisoval Dabit život drobných lidí v jejich zápase o existenci (Ludvíček, 1930; Pařížská předměstí, 1933; Ostrov, 1934; Zelená oblast, 1935). Je autorem souboru esejů Mistři španělského malířství (posmrtně 1937), posmrtně vyšel i jeho Důvěrný deník 1928-1936 (1939).

Eugene Dabit se přátelil s André Gidem, kterého doprovázel při jeho cestě po SSSR (zde v srpnu 1936 Dabit zemřel). Před cestou do SSSR, kde Dabit rychle rozpoznal nevýhody oficiálně organizovaného propagandistického cestování, napsal v jakési temné předtuše: „Dosud jsem napsal jen svá mladistvá díla, nejsem ještě na konci, takže pokud budu žít dál…“ Příčinou jeho smrti byl patrně nerozpoznaný tyfus, léčený jako spála.

Brno – můj Amarcord v čase zatmění 1/10 (2006)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 11:29

Vojtěch Jestřáb. Z memoárového románu brněnského spisovatele a překladatele (1922-2003) vybrala Eva Hánová. Režie Zdeněk Kozák.

Čte Ladislav Lakomý.

Připravilo Brno. Premiéra (?) 22. 1. 2007 (Vltava, 11:30 – 12:00 h.; 10 x 30min.).

Lit.: Matys, Rudolf: Jak to slyší… – Dva pohledy směrem k moravské metropoli. In Týdeník Rozhlas 9/2007 (recenze). – Cit.: (…) Shodou okolností právě ve dnech, kdy běžela repríza Rejnušova Urhamleta, vysílala Vltava v cyklu Osudy i desetidílné čtení z vzpomínkové knihy překladatele ruské poezie a básníka Vojtěcha Jestřába (1923-2003) Brno – můj Armacord v čase zatmění (v podání Ladislava Lakomého). Jestřáb se v něm především okouzleně vrátil k městu svého dětství a mládí, k mnoha svým přátelům z brněnského literárního, výtvarnického a divadelního prostředí, ale i k nemenšímu počtu svých dívčích a ženských lásek, a to vše na pozadí proměn politického ovzduší, od absolutního „zatmění“ 50. let přes zjasněnější léta šedesátá až po nové potemnění normalizační, jejichž dramatické amplitudy poznamenaly i jeho osobní a tvůrčí dráhu. Mezi mnoha zblízka snímanými portréty Jestřábových důvěrných přátel je jeden, který mohl jistě přivábit zvlášť mimořádnou pozornost: mám tu na mysli portrét Milana Kundery z jeho mladších let – ten myslím, aniž by se snížil k jakékoli bulvárnosti, vnáší i dost světla do současných, pro někoho až trochu „tajemných“ postojů tohoto velkého Čechofrancouze. V každém případě touto vyznavačskou knihou získalo Brno nejenom dalšího ze svých okouzlených trubadurů, ale i nepominutelného a v mnohém, zejména v detailech, cenného svědka svých novodobých kulturních dějin.

Největší z pierotů 1/10 (1999)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 11:24

František Kožík. Četba na pokračování z románu o slavném mimovi Jean-Baptistovi Gaspardu Deburauovi. Připravila Sabina Langerová. Režie Petr Adler.

Účinkuje Lukáš Hlavica.

Natočeno 1999. Premiéra 17. – 28. 5. 1999 (10 x 26 min). Repríza 1. dílu 19. 8. 2013 (ČRo 3 Vltava, 8:30 h) v cyklu Letní čtení.

Lit.: anonym: Největší z pierotů. In web ČRo, leden 2007 (anotace). – Cit.: František Kožík (1909-1997), český prozaik, dramatik, básník, publicista, překladatel a libretista. Narodil se v Uherském Brodě. Po maturitě (1927) vystudoval Právnickou fakultu (1931), dva roky pokračoval na Filosofické fakultě. V letech 1956-1974 byl rozhlasovým a filmovým dramaturgem. V rozsáhlé povídkové a románové tvorbě se zaměřil zejména na životopisný román. Podobné zaměření mají i prózy pro děti a mládež. Zemřel v Praze.

První vydání Kožíkova románu Největší z Pierotů vyšel v předvečer druhé světové války – v roce 1939. Autor jej v roce 1948 stylisticky upravoval a v roce 1954 přepracoval. Úvodem románu autor cituje epitaf, který je vytesán na Deburauově náhrobku: „Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil“. Nejprve se seznamujeme s historickým pozadím okolností, které způsobily, že se Jean-Baptista Gaspard Deburau narodil v Kolíně v Čechách a posléze přinutily jeho rodinu vydat se zpět do Francie. Sledujeme i složité peripetie, při nichž se vysmívaný a v rodině pohybově nejméně nadaný outsider po mnoha letech putování a vystupování v podřadných úlohách stal předním sólistou pařížského divadla Funambules a miláčkem publika, ale i tragické odstíny a pohnuté události, jež hrdina byl nucen prožívat v osobním i dobově podmíněném společenském životě.

25. 1. 2007

Paměti hraběnky Micu Coudenhove-Calergi 1/5 (2007)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 16:02

Čteme ze vzpomínek japonské manželky evropského šlechtice, který před první světovou válkou učinil ze západočeského městečka Poběžovice evropské centrum kultury a vzdělanosti, a z životopisného eseje jejího syna Richarda. Překlad Alena Vondrušová. Připravila Eva Willigová. Režie Ivan Chrz.

Účinkují Jiří Plachý a Daniela Kolářová.

Natočeno 2007. Premiéra 1. dílu 21. 1. 2007 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 1. dílu 16. 4. 2011 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc; 7. – 11. 11. 2016 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc; 10. – 14. 7. 2020 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.

Lit.: anonym: Stránky na dobrou noc – Paměti hraběnky Micu Coudenhove-Calergi (5 částí). In web ČRo 3 Vltava, duben 2011 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.:  Knižní fondy šlechtických a klášterních knihoven stejně jako archivy skrývají množství písemností, jež vydávají svědectví o životě na místech, která dnes vnímáme jako zapadlá a bezvýznamná. Takovou lokalitou je západočeské městečko Poběžovice a takovým textem jsou vzpomínky hraběnky Micu Coudenhove-Calergi, Japonky, která několik let spravovala významné centrum uvažování o Evropě. Ve Stránkách na dobrou noc čteme z jejích pamětí.

Západočeské městečko Poběžovice je dnes bezvýznamnou obcí, v níž upoutá zchátralý zámek, nesoucí stopy bizarních romantických zásahů. Dál, směrem ke státní hranici s Německem, stojí budovy někdejšího kláštera augustiniánů v Pivoni a vedle nich poničená stavba vrcholně gotického kostela: Poběžovice a Pivoň tvořily od roku 1864 české panství evropského šlechtického rodu Coudenhove-Calergi.

Heinrich Hans Maria Coudenhove–Calergi byl diplomatem, jako ostatně většina mužů toho rodu, ovládal bezpočet jazyků a sloužil v řadě zemí různých světadílů. Osudovou misí se ukázala být jeho služba v Japonsku, neboť se tam oženil s dcerou obchodníka se starožitnostmi Mitsuko Aojama. Zanechal diplomatické služby, přivezl si ji do Poběžovic, měl s ní 7 dětí, a v roce 1906 nečekaně zemřel ve věku 48 let. Mladá japonská vdova zůstala sama s dětmi v neznámé středoevropské zemi a nikdy už se do Japonska nedostala.

Po náhlé smrti svého manžela spravovala Micu Coudenhove až do zletilosti nejstaršího syna poběžovické panství. Na toto období vzpomíná její syn Richard. Jednoduché vzpomínky hraběnky Mitsuko (Micu) Coudenhove–Calergi, které si psala německy, byly po léta uloženy ve Státním oblastním archivu v Plzni. V roce 2005 je z rukopisu přepsaly a přeložily Alena Vondrušová a Ladislava Váňová , v knižní podobě je vydal domažlický nakladatel Zdeněk Procházka.

Po roce 1918 se Micu Coudenhove přestěhovala do vily v Mödlingu u Vídně, kde žila v ústranní se svou dcerou Olgou až do své smrti 28. srpna 1941.

Krev na paletě 1/12 (1988, 2016)

Miloš Kočka. Dvanáct obrazů ze života malíře Michelangela Merisiho, zvaného Caravaggio. Pro rozhlas připravil a režii má Pavel Linhart.

Účinkují Boris Rösner, Nina Divíšková, Jiří Holý, Bořivoj Navrátil, Josef Kubíček, Eliška Balzerová, Luděk Čtvrtlík a Pavel Linhart.

Natočeno v roce 1988. Premiéra (?) 11. dílu 14. 2. 1989 (Praha, 21:45 h.). Repríza 14. 1. – 26. 1. 2007 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); 1. – 18. 8. 2025 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).

Vydala Radiotéka, září 2016 (MP3, celkem 5 hod. 39 min.).

Obsah: Obraz první – Mazal žebráků (30 min.). – Obraz druhý – Svatá rodina (29 min). – Obraz třetí – Věčné město (28 min.). – Obraz čtvrtý – Nepřítel (27 min.). – Obraz pátý – Caravaggio (28 min.). – Obraz sedmý – Kdo z koho (28 min.). – Obraz osmý – Egregius in Urbe Pictor (29 min.). – Obraz devátý – Na život a na smrt. – Obraz desátý – Krev na paletě. – Obraz jedenáctý – Rytíř maltézského řádu. – Obraz dvanáctý – závěrečný – Lhůta milosti.

Lit.: anonym: Miloš Kočka: Krev na paletě (12 částí). In web ČRo 3 Vltava, leden 2007 (anotace). – Cit.: Dvanáct obrazů ze života malíře Michelangela Merisiho, zvaného Caravaggio. Z knihy autora řady studií, článků, a zejména několika životopisných románů, připravil a v roce 1988 natočil režisér Pavel Linhart. Účinkují Boris Rösner, Nina Divíšková, Jiří Holý, Bořivoj Navrátil a mnozí další vynikající interpreti.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress