Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

23. 2. 2008

Zlý herec 1/9 (Špatný herec, 2010)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 17:47

Laco Kerata. Hudba Ĺudmila Hodulíková. Zvuk Peter Hájek. Redaktorka Zuzana Belková. Režie Pavel Gejdoš.

Účinkuje Juraj Hrčka.

Natočeno 2010. Premiéra září 2010 (celkem 125 min.).

Pozn.: Čítanie z prózy slovenského režiséra, herca a spisovateľa. Hlavným hrdinom románu je postarší treťotriedny dabingový herec Timo, ktorého zatienili mladší, dravejší a výrazne talentovanejší kolegovia. Jeho umelecké ambície sa scvrkli na účinkovanie v nekonečných telenovelách a akčných filmoch. Už dávno prestal snívať o úlohách veľkých charakterových hrdinov, je rád, keď získa aspoň zopár podradných štekov. Aj za tieto príležitosti je však Timo vďačný.
Autor v románe čerpá zo svojich bohatých hereckých a režijných skúseností, jeho dôverné poznanie dabingového a mediálneho teritória slovenskej umeleckej obce mu pomáha v presvedčivom vykreslení prostredia a vzťahov, v zobrazení plnokrvných charakterov. Ĺahký autorský nadhľad s citlivo dávkovanou mierou irónie a sarkazmu patrí k jeho typickému videniu sveta.
(anotace)

20. 2. 2008

Španělské pohádky 1/14 (2007)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 18:48

Pohádky z Iberského poloostrova. Překlad a úprava Václav Cibula. Připravila a režii má Markéta Jahodová.

Účinkují Daniela Kolářová a Josef Somr.

Natočeno 2007 (14 x 15min.). Premiéra 7. dílu 8. 3. 2008 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.)  v cyklu Stránky na dobrou noc.  Repríza 1. dílu 29. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc.

Obsah: 1. Pán a blázen. O napravení zlostné ženy. Premiéra 2. 3. 2008  – 2. Kdo je šťastnější. Sázka paní Štěstěny. – 3. Zázračná flétna. – 4. Tajemství. Neposlušná manželka. – 5. Tři dary. – 6. Jak se tři bratři tahali o přikrývku. – 7. Žabí panenka. – 8. O nespokojené Franciskitě. O ženě, která nechtěla jíst se svým mužem. – 9. Zlatý kočár. O hloupém muži. – 10. Tři karafiáty. – 11. O myších, kterým chutnalo železo. O zázračném rouchu. – 12. Pasačka a vlk. – 13. Dvakrátjed a princezna. – 14. Lékař a smrt. Zázračné hory ostrova Mallorky.

Lit.: anonym: Španělské pohádky. In web ČRo, březen 2008 (článek). – Cit.: Málokterá evropská země má tak bohaté, pestré a košaté lidové slovesné umění jako Španělsko. Řada velkých španělských dramatiků, prozaiků a básníků čerpala látku z lidových eposů, pověstí, rčení a přísloví, ba i pohádek. A přitom první sbírka opravdu původních lidových španělských pohádek vyšla až r. 1859. Nejvýznamnější soubor španělských pohádek vyšel v letech 1923-26. Tyto záznamy jsou prosté, jednoduché, někdy až strohé, ale právě v tom tkví jejich hodnota.

Španělské pohádky mají několik zvláštních rysů, které je odlišují např. od pohádek středoevropských. Především tyto příběhy ovlivnila přítomnost Maurů (jak se tehdy říkalo Arabům), kteří počátkem 8. stol. pronikli na Iberský poloostrov a zanedlouho jej skoro celý obsadili. Jejich nadvláda skončila až r. 1492 pádem Granady, jež byla sídle posledního maurského krále na území dnešního Španělska. Mauři během dlouhých staletí výrazně ovlivnili vzdělanost na poloostrově i celý vývoj jeho obyvatelstva.
Spolu se svou tehdy vysokou hospodářskou, technickou i kulturní úrovní přinesli na Iberský poloostrov i své vypravěčské umění, svou poezii, své pohádky a příběhy. Mnohé maurské pohádky byly přitom přebírány ze starších perských podání, a perské příběhy zase vycházely z ještě starších indických sbírek. Mnohé motivy těchto příběhů se pak staly součástí španělsky vyprávěných pohádek. Dalším zdrojem, z něhož španělské pohádky čerpaly, se pak v 16. a 17. stol., v době španělských zámořských objevů a výbojů, staly indiánské pohádky národů Latinské Ameriky.

Ve španělských pohádkách se často objevují hádanky, vypravěči měli v oblibě krátké, anekdotické příběhy, někdy šlo spíš o šprýmy než o pohádky. Romanista a spisovatel Václav Cibula vydal své převyprávění více než čtyřiceti španělských pohádek r. 1984. Podařilo se mu zachytit zvláštní typické motivy těchto příběhů stejně jako strohost a jadrnost dialogů, jejich poezii, moudrost i humor. Čerpal přitom ze všech oblastí Iberského poloostrova: v jeho převyprávění najdeme pohádky z Aragonu i z Murcie, z Andalusie i Extremadury, z Leónu, ze Staré i Nové Kastilie. V. Cibula čerpal ze španělských, německých a francouzských zdrojů.

Spirála 1/5 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 18:14

Suzuki Kodži. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Johana Zelinská. Režie Miroslav Zelinský.

Účinkuje Kateřina Huberová.

Připravil ČRo Ostrava v roce 2008 (5x25min.).

19. 2. 2008

Vita nuova 1/14 (1993)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 10:22

Hrabal Bohumil. Pro rozhlas připravil Karel Dostál. Režie Petr Adler.

Čte Zdenka Hadrbolcová.

Natočeno 1993 (14 x 27 min.). Premiéra 1. dílu 29. 11. 1993. Repríza 2. dílu 3. 1. 2023 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Pozn.: 1. Hrabala přijíždí navštívit jeho kamarád Vladimír Boudník. Během procházky diskutují na různá témata, až se nakonec dostanou do rozepře. Jejich hádku rozptýlí až Hrabalova manželka Eliška, kterou zaujme zábava dětí u nedaleké hvězdárny. Všichni tři se najednou stanou zase dětmi.

2. Vladimír Boudník se účastní Májového průvodu v Praze. Hrabal s Eliškou jej sledují a přemýšlejí nad důvody jeho počínání, zatímco Vladimír získává novou inspiraci pro psaní. Eliščina tchýně poodhaluje příhody z Hrabalova dětství.

3. Eliška diskutuje s manželem při velkém prádle o inspiraci a psaní. Později toho týdne se idylický obraz této pohody rozplyne, neboť Hrabal chodí stále častěji do hospody a méně Elišku vyzvedává po práci, jak tomu bývalo dříve zvykem. Nepříjemný zážitek zažehne v Elišce pochyby o jejím manželství a vyvolá vzpomínky na starou lásku.

4. Bohumila čeká další výzva – vytvořit novou špajzku. Pro Elišku se však úkol jejího muže stává spíše břemenem, neboť se poctivá práce mění v permanentní oslavy drobných úspěchů. Vrcholem je pak incident s rourou, při němž je celý byt pokryt sazemi. Eliška celý příběh dokresluje Bohumilovým vztahem k dětem. Ten se občas v Eliščiných očích sám jeví býti velkým dítětem.

5. Eliška se spolu se svým mužem a jeho přítelem Vladimírem vydává do Jirkova ateliéru, kde jim poodhalí příběh jeho životního díla ? gigantického obrazu. Povyšující se Vladimír ohromuje publikum svým epidiaskopem, když v tom vstupují do ateliéru dvě postavy – a k neznámé ženě Vladimír vzplane touhou. Touha však provází i Bohumila, který věří, že jednoho dne vydá knihu. Silný vztah má i ke svému psacímu stroji, který dlouho nehodlá dát z ruky. Až jednoho dne svůj stroj zapůjčí svému příteli Frantovi.

6. Týden v Krkonoších a účast na běžkařském závodě vyvolává jak v Bohumilovi, tak v Elišce mnoho vzpomínek. Po odsunutých Němcích zůstaly jen prázdné stopy, po závodnících symbolický obraz lidstva. Mnoho vjemů vyvolává mnoho pocitů. Eliška také bojuje s Bohumilovou věčnou duchovní nepřítomností. Jediné místo, které dokáže jejího muže přivést do stavu klidu a harmonie, je střecha.

7. Eliška otevírá další Bohumilův příběh – příběh studenta práv, kterého okupace paradoxně přivedla ke štěstí. K životu na dráze. Bohumil jako by byl navštěvován minulostí tak říkajíc na pokračování. Den co den se skládají střípky vzpomínek – na babiččin altán, kameníky, pohřby neznámých, i těch známých. Vzpomínek na to, že vlastní neštěstí, to je to pravé neštěstí.

8.

9. Eliška jede s manželem a jeho bratrem Břéťou do Piešťan vyklidit byt, ve kterém bydlela nejdříve s rodiči a po jejich smrti i s přítelem Jirkou. Den před odjezdem se pánové opijí. Eliščin manžel propadne opilecké melancholii a žárlí na jejího bývalého přítele. Cesta do Libně probíhá v nelibé atmosféře, dokud ji nerozptýlí silný déšť a něco dobrého do žaludku. Ne každý dovede psát příběhy, ale Eliška po manželově dlouhém vyprávění o přátelích a lidech ucítí, že právě on je k tomu zrozený. Rozhodne se udělat vše proto, aby se mohl stát jedničkou ve světě literátů.

10. Eliška skrze sklepní okno sleduje společně s dalšími občany intimní chvilku malíře Vladimíra a Tekly. Mezi lidmi, kteří zaujatě sledují dění ve sklepě, jenž patří Jirkovi, spatří i svého manžela. Vypravěčka žárlí na štěstí druhých a popisuje, jak láska nevědomky ovlivňuje lidskou osobnost. Jirka chce svůj ateliér zpět a rozhodne se tedy probíhající románek narušit. Sám Jirka je slepě zamilovaný do prodavačky Helenky. Za pomoci svých přátel se pokouší na ni zapůsobit, povede se mu ji získat?

11. Bohumil pozve na návštěvu dva přátele básníky a mluví spolu o jeho psaní. A on ví, že musí psát, že v jeho věku už většina slavných autorů měla vrchol kariéry za sebou a jiní se ani tolika let, jako je nyní Bohumilovi, nedožili. Že není možné pořád čekat a chodit po putykách. Eliška mění práci, nastupuje do restaurace v Jindřišské ulici a moc jí to jako servírce sluší, takže se do ní její muž znovu zamiluje.

12. Jirka kreslí další a další miniaturní grafiky motýlů a broučků a zasnoubil se s rozvedenou paní Jaruškou, která má značně neposedné dítě, jež se ustavičně někam ztrácí. Vladimír vášnivě prožívá milostný vztah s Teklou a hodlá s ní na důkaz lásky sdílet všechna její trápení. Eliška se s manželem vydává slunit do přístavu: ve vodě tam plavou prezervativy a kluci do ní čurají z hausbótů.

13. Přítel Eliščina muže, pan Karel Marysko, přichází s pozváním na zabíjačku a poučuje Elišku o ženském a mužském půvabu. Eliščin muž má pak konečně šanci stát se jedničkou, když dostane stipendium, aby mohl vydat svou sbírku povídek. To ovšem nepůjde tak snadno. Eliška je nešťastná, že se její muž snaží vyhovět vkusu redaktorů a úplně tím potlačuje sám sebe.

14. Eliščin muž se stává kulisákem v divadle S. K. Neumanna a pokračuje v práci na své knize povídek Skřivánek na niti. Příprava jejího vydání však ústí v nečekaný obrat. Zrod kariéry spisovatele navíc zdržuje tvůrčí krize, v níž se pro samé kulisy autor ocitá, a v níž ostatně není sám.

17. 2. 2008

Zima na ruky 1/4 (Zima na ruce, 2008)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 14:41

Dušan Dušek. Četba na pokračování z románu. Redakční příprava Miriam Vojteková. Hudební dramaturg Miroslav Nemec. Zvuk Peter Daniška. Režie Táňa Tadlánková.

Čte Ján Gallovič.

Natočeno 2008 (95 min.). Repríza 10. – 13. 12. 2018 (SRo Rádio Litera, 20:00 – 20:25 h.); 4. dílu 26. – 29. 9. 2021 (SRo 8 Rádio Litera).

Pozn.: Román Dušana Dušeka s názvom ZIMA NA RUKY si budeme na pokračovanie čítať v štyroch častiach. Dvojica v ňom hľadá pravý opak chladu a zimy – teplo ľudských dotykov. Staňte sa svedkami vzťahu, keď sa nádej raduje zo zázračných dôkazov.  (anotace)

Ze světa lesních samot 1/12 (1983, 2018)

Karel Klostermann. Připravily Marie Syrovátková a Dagmar Hubená. Hudba Jiří Váchal. Hudební režie Josef Pech. Režie Jana Bezdíčková.

Účinkují Otakar Brousek I., Vilém Besser, Čestmír Řanda, Václav Kaňkovský, Jiří Hromada, Ludmila Roubíková, Gabriela Vránová a Pavel Soukup, Miriam Kantorková, Josef Velda, Marie Marešová, Zora Jandová, Jiří Ornest, Jan Faltýnek, Vladimír Krška, Jiří Váchal, Miroslav Masopust, Vladimír Huber, Vladimír Čech, Ladislav Kazda, Ivo Gübel.

Natočeno 1983. Premiéra (?) 5. 11. 1983 – 21. 1. 1984 (Vltava) v pořadu 3×60, a to stereo. Repríza 1. dílu 24. 4. 2019 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h); 19. 7. 2021 (ČRo České Budějovice, 18:03 h.) v cyklu Podvečerní čtení.

Vydal Radioservis v roce 2018 (1 CD MP3; CR1001-2; EAN 8590236100121). Ukázka k poslechu zde.

Pozn: Románová postava Kořána měla patrně předlohu v revírním lesním Václavu Wolfovi – ten sem přišel z krumlovského panství. Také některé dramatické příhody měly svůj reálný podklad – v srpnu 1869 se bavorští pytláci skutečně pokusili o přepadení myslivny. (anotace)

14. 2. 2008

Dýka s hadem 1/5 (2007)

Vlastimil Vondruška. Dramatizace Michal Mašek. Hudba Ars Cameralis. Režie Jiří Miškovský.

Účinkují Radovan Lukavský, Otakar Brousek I. a Martin Polách.

Připravil ČRo Sever /Ústí nad Labem/ v roce 2007. Díly: 1. Královský prokurátor se představuje – 2. Sólo pro Wolfganga – 3. Pytel plný štírů – 4. Štvanice – 5. Medové koláčky. Premiéra 22. – 26. 2. 2008 (ČRo 2 Praha). Repríza 9. – 13. 9. 2024 (ČRo České Budějovice, 18:04 h.) v cyklu Podvečerní čtení.

Vydalo MOBA v roce 2007 (2 CD, celkem 133 min., EAN: 85952487044).

Pozn.: Detektivní příběhy z časů krále Přemysla II. Otakara. Královský prokurátor Oldřich z Chlumu zastává úřad správce hradu Bezdězu a k jeho pravomocem patří i vyšetřování a trestání hrdelních zločinů v kraji. Tak je nucen vyřešit případ vraždy pána hradu Grabštejn. Detektivní zápletka se prolíná se statečností i proradností rytířů a romantickou láskou. (anotace)

Lit.: Toušková, Martina: Vlastimil Vondruška: Dýka s hadem. Vraždu na hradě Grabštejn vyšetřuje Oldřich z Chlumu. In web ČRo České Budějovice, 13. září 2024 (článek). – Cit.: Pan Jindřich z Donína je nalezen mrtev v jedné z ložnic hradu Grabštejn. Úkladnou vraždu vyšetřuje nezvykle mladý královský prokurátor a současně správce hradu Bezděz, pan Oldřich z Chlumu. Z ohavného činu podezírá hned několik urozených mužů…

(…) Historickou detektivku z časů krále Přemysla Otakara II. napsal Vlastimil Vondruška. Dýka s hadem je první knihou v sérii Hříšní lidé Království českého s hlavním hrdinou Oldřichem z Chlumu. Poprvé vyšla v roce 2002.

Pětidílná rozhlasová četba na pokračování byla natočena ve studiu v Ústí nad Labem v roce 2007. Účinkují Radovan Lukavský, Otakar Brousek starší a Martin Polách. (…)

Majsebuch, kniha druhá 1/10 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 14:35

Čtení z další knihy jidiš legend a příběhů, jak ji roku 5362/1602 vydal v Basileji Jaakov bar Avraham. Přeložil a pro rozhlas vybral Jindřich Vacek. Hudba Richard Mlynář. Režie Michal Bureš.

Účinkuje František Řehák.

Připravila Olomouc v roce 2008. Premiéra prvního dílu 19. 2. 2008 (15min.).

Lit.: (bur): Majsebuch,kniha druhá. In Týdeník Rozhlas 9/2008 (anotace). – Cit.: Majsebuch můžeme považovat za unikátní sbírku lidových i učených příběhů,které vycházejí jak z Talmudu,tak ze středověkých středoevropských legend. Před více než čtyřmi sty lety ji sepsal Jaakov bar Avraham,rodák z litevské Mezriče,který nejvýznamnější období svého života prožil ve švýcarské Basileji. Přeložena byla do angličtiny,francouzštiny,němčiny a díky Jindřichu Vackovi,který právě za to-to dílo obdržel v loňském roce Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překlad beletrie,také do češtiny.

Rozhlasové zpracování příběhů z pr vní knihy Majsebuchu v interpretaci Arnošta Goldflama se u posluchačů setkalo s velkým ohlasem. Až do čtvrtka 28.února budou proto Stránky na dobrou noc patřit premiéře dalších deseti dílů čtení,tentokrát z druhé knihy Majsebuchu. Příběhy v režii Michala Bureše bude tentokrát vyprávět František Řehák, hudbu k nim složil Richard Mlynář.

Konec nylonového věku 1/10 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 14:30

Josef Škvorecký. Četba na pokračování z prózy českého spisovatele. Připravila Jana Soprová. Režie Aleš Vrzák.

Účinkuje Lukáš Hlavica.

Natočeno 2008. Premiéra prvního dílu 19. 2. 2008. Repríza 1. dílu 29. 1. 2017 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Lit.: Anonym: Konec nylonového věku. In web ČRo, únor 2008. (anotace) – Cit.: Spisovatel Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 v Náchodě v rodině bankovního úředníka. Během studií na zdejším reálném gymnasiu se začal věnovat své celoživotní lásce – jazzu. Po maturitě (1943) byl totálně nasazen jako pomocný dělník. V roce 1945 začal studovat na Lékařské fakultě, po prvním semestru však přestoupil na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval angličtinu a filosofii (1946-1949). Nastoupil na umístěnku jako učitel do pohraničí, v letech 1951-1953 absolvoval vojenskou službu u tankistů. Od poloviny padesátých let pracoval v angloamerické redakci Státního nakladatelství a umění. V roce 1957 se stal zástupcem šéfredaktora dvouměsíčníku Světová literatura, z něhož po skandálu, který vyvolalo vydání jeho románu Zbabělci, musel odejít, mohl se však vrátit do svého předchozího místa. Od roku 1963 byl spisovatelem z povolání. V roce 1969 pohostinsky přednášel na universitách v USA, od podzimu téhož roku, kdy se rozhodl nevrátit do tehdejšího Československa přednášel na Toronto University v Torontu. V roce 1975 byl jmenován řádným profesorem a působil zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1990.

Novela Konec nylonového věku vznikla v roce 1950 (knižně mohla vyjít až v roce 1967). Odehrává se krátce po komunistickém převratu v únoru 1948 během jednoho večera na plese Amerického ústavu v Reprezentačním (Obecním) domě. Námětem novely jsou složitě se proplétající vztahy milostného trojúhelníku manželů Roberta a Ireny Hillmanových a jejího přítele a nápadníka Samuela Gellena a dalších představitelů zlaté mládeže popisované na pozadí společenské zábavy podkreslované swingovou hudbou. Nedávný politický převrat odhaluje rozdílné povahy jednotlivých postav, z nichž některé neváhají přijmout přetvářku komunistické ideologie, jiní s nově ustavujícím se režimem oportunisticky spolupracují a další teprve hledají odpovídající vlastní postoj. Všichni ale tuší, že nadcházející doba přináší tragické změny a hledají krátkodobé zapomnění v zábavě a nezávazné konverzaci.

Osudy – Hana Frejková: Divný kořeny 1/10 (2008, 2017)

ES016626-CZHana Frejková. Z knihy, která je rekonstrukcí osudu a tragédie rodiny popraveného Ludvíka Frejky. Připravila Alena Zemančíková a Milena Míla Ruzhová. Režie Ivan Chrz.

Čte autorka.

Premiéra 18. – 27. 2. 2008 (1 díl cca 30min.). Repríza série od 24. 2. 2016 (ČRo Plus, 23:33 h.) v programové řadě Radiokniha.

Vydal Radioservis v roce 2017 (v přípravě).

Pozn.: V květnu 2017 proběhl pokus na webu HitHit vybrat 80 000 Kč na vydání této četby na CD.

Pozn.: Dnes poprvé čteme z knihy Hany Frejkové „Divný kořeny“. Autorčin otec Ludvík Frejka, předválečný komunista, se stal v roce 1948 přednostou národohospodářského odboru v Kanceláři presidenta republiky. V roce 1952 byl ve vykonstruovaném politickém procesu s Rudolfem Slánským a protistátním spikleneckým centrem obžalován ze špionáže a velezrady, odsouzen k smrti a popraven. Haně bylo tehdy sedm let a její život byl touto tragédií navždy poznamenán, a to tím více, čím méně toho vlastně o svém otci a celé rodinné historii věděla. Příběh své rodiny skládala už pak jako dospělá postupně řadu let. Vyhledávala příbuzné, žijící v cizině, probírala rodinnou korespondenci, ale především pátrala v archivech ministerstva vnitra. O své složité cestě za desítky let starými událostmi a souvislostmi, a o tom, co na této nesnadné pouti objevila, napsala knihu s výmluvným názvem „Divný kořeny“.  (anotace)

Lit.: Zemančíková, Alena: {Divný kořeny}. In Magazín klubu Vltava, zima 2007 (článek). – Cit.:  Hana Frejková se narodila jako Hannah Elisabeth Freund v roce 1945 v Londýně. Ve své knize Divný kořeny píše, že žádné z těch jmen nikdy nepoužila.

Rodiči Hany Frejkové byli herečka Elisabeth Warnholtzová, narozená v Hamburku, Němka, která od roku 1945 po zbytek života žila v Čechách, a Ludvík Frejka, původním jménem Ludwig Freund, narozený v Liberci, původním povoláním novinář, popravený 3.12.1952 v politickém procesu. Byl národohospodářem, politickým činitelem a publicistou… …Hlavní líčení inscenovaného procesu probíhalo ve dnech 20.-27. listopadu 1952. Ludvík Frejka v něm byl obviněn z velezrady a špionáže, jedno z obvinění bylo i to, že chtěl prý vytvořit tzv. „evropskou federaci„ Byl odsouzen k trestu smrti a vzápětí popraven.

Hana Frejková ve své knize píše: „Výsledek byl, že byl oběšen, máma se celý život trápila a já jsem se zmítala ve vinách. Doplatili jsme na to hlavně my, kteří jsme se měli tak rádi, naše malá rodina, která se osudově ocitla v objetí drtících kamenů.„

Hana Frejková píše o tom, jak v sedmi letech ztratila veškeré kořeny a rodinnou kontinuitu. S matkou byly vystěhovány z pražského bytu, žily v podmínkách vyhnanců. Matka přestala používat němčinu, dcera se jí ani nenaučila…Kniha Divný kořeny obsahuje množství citací z rodinných dokumentů i ze soudního spisu a z materiálů, které zpřístupnil archiv Státní bezpečnosti. Její hlavní tematickou linií je však osobní linie samotné autorky, jejího hledání sebe samé, vypořádání … Ludvík Frejka reprezentoval mezi odsouzenými k smrti trojí provinění: byl žid, polemizoval se sovětskou ekonomickou cestou a navíc byl Němec. Na jeho příkladu bylo jasně dáno varování, jací lidé v komunistické politice zemí sovětského bloku prostě nebudou.

Hanu Frejkovou dnes můžeme slyšet na koncertech jako zpěvačku šansonů v jiddiš a vidět na jevišti Divadla v Dlouhé. Ve své knize, z níž bude číst v cyklu Osudy, píše: „Tatínek odešel, když jsem měla sukýnky krátké, a vrátil se tím vyprávěním až teď, když už mám sukně dlouhé…

Lit.: Pavlovský, Petr:  Podnože, rouby a štěpy aneb Mluvená a psaná čeština. In Týdeník Rozhlas 16/2008 (recenze). – Cit.:  Ve druhé polovině února věnovala Vltava své dopolední Osudy autorské četbě Hany Frejkové z její loni vydané knihy Divný kořeny. Je to dílo v naší memoárové literatuře zcela výjimečné, protože jeho autorka, pátrajíc po minulosti a osudu svých rodičů, pátrá tím vlastně i po identitě, což je dnes téma vskutku kruciální – ne náhodou s ním například Václav Havel spojil většinu svého celoživotního díla.

Knížce se již po zásluze dostalo značné, většinou kladné kritické pozornosti, například v zimním magazínu Klubu Vltava od spoluautorky pořadu Aleny Zemančíkové. Kupodivu ani ona se nepozastavila nad jednou editorskou (E. Lorencová) nedůsledností, bez které, zásluhou českého pravopisu, by ústřední téma bylo daleko jasněji řešeno. Jinak by nemohla o autorčině otci napsat „byl žid… a navíc byl Němec“, jako kdyby byl Němec židovského vyznání. On byl ale Němec „komunistického vyznání“!

Autorčina matka byla německá herečka, za první republiky v angažmá pražského Nového německého divadla. Otec byl z německé, původně židovské, ale již asimilované (tedy nábožensky vlažné) liberecké rodiny. Oba se považovali za československé Němce – byli členy KSČ a měli československé občanství. Oba v londýnském exilu žili s německými antifašisty (čs. exil zůstal i v zahraničí národnostně rozdělen), v německém kulturním světě, jakkoli otec, ještě jako Ludwig Freund působil v administrativě exilové Benešovy vlády. Byli to prostě Němci, i když jistě komunisticky internacionální, takže o národnosti v Londýně narozené dcerky nemohlo být pochyb.

Poválečný návrat jakéhokoli českého Němce do antiněmecky rozjitřené ČSR se musil jevit absurdně už tehdy. Co sem probůh ty dva mladé lidi táhlo? Matka ztratila doživotně svou milovanou profesi, otci nacisté vyvraždili veškeré příbuzenstvo, matka česky vůbec neuměla a ani otec si zřejmě nebyl češtinou zcela jist. Jediná hypotéza, kterou ovšem v knize nenacházíme, je tzv. stranický úkol (i když v NDR by jistě byl o předválečné komunisty také zájem). Rodina přijala české jméno Frejka a přidala se, se vší silou a upřímností k Čechům. Zůstaneme-li u autorkou zavedené botanické metafory, pokusili se na podnož, vyrostlou z německých kořenů, naroubovat český štěp. Podobně jako stromy i lidé mohou takto změnit identitu. Frejkovým se to díky jejich inteligenci a nezměrnému úsilí zdařilo, nejlépe samozřejmě v případě té nejmladší podnože – dcery.

Poslouchal jsem četbu s knihou na klíně a nijak se nestydím za to, že jsem se občas nezdržel slzí, zvláště po popravě otce rodiny musel být život obou pozůstalých žen v pohraničním vyhnanství k uzoufání. Ale přes tu rozmazanou četbu jsem si nemohl nevšimnout, že pokud dcera o tatínkovi nepíše jako o Němci, píše o něm jako o židovi. Dokonce i o sobě napíše pochybovačně „jestli jsem Němka, Češka nebo židovka…“ Při hlasité četbě je to jedno, ale gramatika a sémantika psané češtiny je v tomto jednoznačná. Vyznavači náboženství se píší s malým počátečním písmenem (křesťané, katolíci, muslimové, evangelíci), kdežto příslušníci národů se píší s velkým počátečním písmenem (Češi, Němci, Palestinci, Baskové). Národní ani náboženská identita není nic objektivně provždy daného, je možné ji měnit, zaručuje to dokonce i Charta lidských práv OSN. Z hlediska českého pravopisu – a je to jeho nesporné plus – nelze míchat názvy náboženských a národních identit do téže taxonomické řady. Náboženství rasisty nezajímá. Freundovi příbuzní byli za války vyvražděni jako Židé a nikoli židé, a to, co Ludvíku Frejkovi při vykonstruovaném procesu přitížilo, byl antisemitismus. Jeho soudruzi jej považovali za Žida (případně za takzvaného kosmopolitu, jinak jej samozřejmě právem měli za ateistu).

Kniha i její autorské čtení jako by byly uměleckým důkazem zmíněné pasáže Charty: Každý člověk má právo sám určit svou náboženskou i národní identitu. S dovětkem: Ale ne každý má na to sílu a pevný charakter jako česká herečka Hana Frejková.

Lit.: Pavlovský, Petr: {Divný kořeny}. In Divadelní noviny, 4. 3. 2008 (recenze). – Cit.: Knížku herečky Hany Frejkové (1945) Divný kořeny (Torst, Praha 2007) už DN pochvalně recenzovaly. Vltava od 18. 2. přinesla její autorskou interpretaci … V tradiční rubrice Osudy (všední dny v 11:30) bylo četbě vyhrazeno nadstandardních 10 pokračování, ale výběr, citlivě pořízený Alenou Zemančíkovou a Mílou Ruzhovou, ukázal, že to stálo zato, především zásluhou neokázalého výkonu protagonistky, s jejíž rodinou se život opravdu nemazlil. (…)

Rodiče ji začali vychovávat na Češku, ačkoli mezi sebou musili mluvit německy. Otec si počeštil jméno z Ludwiga Freunda na Ludvíka Frejku a zapojil se do budování socialismu v ČSR. A maminka se začala, spolu s dcerou, učit česky. Už v roce 1952 byl L. Frejka popraven v rámci „Procesu s protistátním spikleneckým centrem…“. Následovalo dlouhodobé martýrium zbytku rodiny. Zároveň ale posluchač slyší, že jeden záměr neblahým rodičům rozhodně vyšel. Vychovali z dcery „Češku jako poleno“, která dokonce tento svůj přerod celoživotně potvrzuje jako vynikající herečka. A teď dokonce i jako autorka strhující české knížky.

Lit.: anonym: Audiokniha „Divný kořeny“. In web HitHit, květen 2017 (článek). – Cit.: Vydejme spolu audioknihu! Knihu „Divný kořeny“ vydal Torst a autorka ji načetla pro Český rozhlas. Vyprávění se setkalo s mnoha ohlasy a rádi bychom ho vydali jako audioknihu. Prezentovat ji chceme na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě letos v říjnu.

Hana Frejková o knize Divný kořeny

“S ohlédnutím na mé dětství v padesátých létech minulého století jsem psala knihu ‘Divný kořeny’. Vlastně kniha ani není o mě, ale o jakési malé holčičce, která se dostala do kleští totalitního systému, a posléze o někom, kdo se s tím musel vyrovnat. Snažím se ukázat intimní tvář té obrovské totalitní obludy a jemné předivo, ze kterého je utkána. Vždyť základní kameny jakékoliv totality jsou vždy stejné. Kniha byla vydána v nakladatelství Torst a poté jsem ji načetla pro Český rozhlas. Rozhlasové čtení, snad také díky osobnímu vyprávění, se na Vltavě v cyklu ‘Osudy’ setkalo s mnoha pozitivními ohlasy, mnoho fanoušků se ozvalo, a chtěli by společnými silami vydat audioknihu”, říká Hana Frejková.

Kdo jsme?

Neoficiální fanclub Hany Frejkové, který nechce, aby už hotové pětihodinové vyprávění zapadlo. Spolupracujeme s nakladatelstvím Českého rozhlasu – Radioservis a.s., které nám poskytne veškeré profesní zázemí.

Z vybraných peněz bychom rádi financovali vydání tisíce kusů CD audioknihy „Divný kořeny“, kterou načetla sama autorka knihy Hana Frejková pro Český rozhlas v cyklu „Osudy“.

Komu je kniha určena?

Audiokniha je určena těm, kteří jsou příliš zaměstnaní a poslouchají četbu v autě, ale také těm, kteří už mají se čtením potíže.

O autorce

Hana Frejková, herečka a šansoniérka, se narodila v lednu 1945 v Londýně. Její matka pocházela z Hamburku a do začátku války působila jako herečka v Praze. Otec, původem z židovské rodiny v Liberci, byl národohospodář a počátkem padesátých let byl v procesu s tz. protistátním spikleneckým centrem popraven. Po absolvování oboru herectví na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1967) prošla Hana Frejková mnoha divadly (Karlovy Vary, Kladno, Praha), od roku 1986 působí ve svobodném povolání. Spolupracovala se skupinou Volné spojení režisérů, hrála v téměř třech desítkách filmů a řadě televizních pořadů (ČSFD). Léta se věnuje zpěvu tradičních židovských písní a šansonů. V poslední době spolupracuje hlavně s Milanem Potočkem (klarinet) a Slávkem Brabcem (akordeon), příležitostně s Mariannou Boreckou (zpěv), ve skupině Jidiš VE TŘECH. Dlouhodobě účinkuje v Divadle v Dlouhé, kde pořádá koncerty jidiš písní. Se svými spoluhráči vystupuje v České republice i v cizině.

Literární činnost: Divný kořeny (nakl. TORST, 2007)

Blog na stránkách Divadelních novin: „Jen tak cestou z divadla“

Diskografie: CD Prager Tandlmarkt (2000), CD Dire-gelt (2007), CD Jidiš VE TŘECH (2013)

 Úryvky z recenzí

… a poslední věta té nestýskavé, věcné a právě tím působivé knihy Divný kořeny zní takto: Když bylo naší Marjánce třináct let … ocitla se v Londýně na naší ambasádě a poslala mi takovouhle esemesku: Pozdravuje tě nějakej pán, už jsem zapomněla jak se menuje, má fousy, taky mu pověsili tatínka a teď je tady v Anglii programátorem. Díky, Marjánko, bez téhle esemesky bych tentokrát sotva mohl skončit slovy: tak to chodí.

Pavel Šrut, Právo

… Tragická zápletka, spiknutí, justiční vražda, osudové zvraty… nevinné dítě uprostřed katastrofy, dokonce i chór (který reprezentují zástupy donašečů a fízlů) – ten příběh má opravdu něco z antického dramatu, jak autorka trochu ironicky naznačuje. Jen jako by dramaturgem byl Kafka či Ionesco…

Hana Frejková čekala půl století, než se odvážila vydat zpátky v čase až k té sedmileté holčičce, a ještě trochu dál … vypráví, co si pamatuje, ale její vzpomínky jsou pro ni jen jednou z cest, po nichž se vydává při své pátrací misi. Na jiné cestě vyhledává po světě příbuzné a známé, na další pátrá v archivech, na jiné skládá kostrbatě úlomky svých nálezů.

Je to právě kompozičně vděčný motiv cesty a takřka detektivního pátrání, co drží text pohromadě, je jeho hybnou silou, udržuje autorku a občas i čtenáře v napětí. Autorka určuje směr a povahu pátrání, sama se ho účastní a zároveň ho hodnotí, je tedy objektem i subjektem dění.

Tomáše Pěkný, Roš Chodeš 

… Hanu Frejkovou dnes můžeme slyšet na koncertech jako zpěvačku šansonů v jidiš … Ve své knize, z níž bude číst v cyklu Osudy, píše: “Tatínek odešel, když jsem měla sukýnky krátké, a vrátil se tím vyprávěním až teď, když už mám sukně dlouhé…“

Alena Zemančíková, Magazín klubu Vltava

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress