Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

6. 4. 2008

Slnko, starec a dievča 1/5 (Slunce, stařec a děvče, 2004)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 18:24

Vasilij Šukšin. Povídky vynikajícího ruského filmového režiséra, herce a spisovatele. Přeložila Marta Lesná. Hudební dramaturgie Lýgia Vojtková. Redakčně připravil Peter Glocko ml. Režie Róbert Horňák.

Čte Ivan Romančík.

Připravil Slovenský rozhlas Bratislava v roce 2004 (5 x 30 min.). Repríza 4.-8. 8. 2014 (SRo 8 Rádio Litera).

Povídky: 1. Čisté duše. Čižmičky; 2. Stenka Razin. Slnko, starec a dievča; 3. Griňka Malugin; 4. Medik Voloďa. Sťopkova láska; 5. Skúška. Mikroskop.

2. 4. 2008

Lovec draků 1/22 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 18:17

Khaled Hosseini. Četba na pokračování z knihy, která se stala bestsellerem v mnoha zemích světa. Silný příběh z nedávné minulosti, který se odehrává v Afghánistánu a ve Spojených státech. Vzrušující román o přátelství, o násilí, o zradě, odplatě a pokání. Překlad Eva Kondrysová. Pro rozhlas upravil Pavel Kácha. Režie Jaroslav Kodeš.

Účinkuje Lukáš Hlavica.

Natočeno 2008 Premiéra prvního dílu 11. 4. 2008 (25min.).

Pozn.: Příběh ze země, kde je hodně dětí, ale málo dětství. – Ano, patřím k lidem, kteří knihu Khaleda Hosseiniho Lovec draků přečetli „jedním dechem“ a které ten úžasný román okouzlil. Nebyl jsem rozhodně sám, protože Lovec draků se postupně ve Spojených státech, kde jeho autor žije, stal v roce 2005 třetím nejprodávanějším titulem a vloni byl vyhlášen nejlepší knihou roku ve Velké Británii. Rozhodlo o tom čtenářské hlasování, které pravidelně pořádají prestižní nakladatelství Penguin a neméně prestižní komunikační operátor Orange. Román byl přeložen do téměř padesáti jazyků a počet jeho výtisků jde do milionů. Když pak přinesl nakladatel a publicista Khaled Hosseini pochází z Kábulu, kde se narodil v roce 1965. Jeho otec pracoval jako diplomat. Khaled do Ameriky odešel s rodiči po sovětské invazi do Afghánistánu roku 1980. Žije v Kalifornii, kde vystudoval medicínu, ale věnuje se literatuře. Lovec draků je jeho prvním románem. Stal se velkou literární událostí záhy po tom, co vyšel. (more…)

Cizinec hledá byt 1/12 (2003)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 18:12

Egon Hostovský. Četbu na pokračování připravila Vlasta Skalická. Režie Petr Adler.

Účinkuje Jan Vlasák.

Natočeno 2003. Repríza 1. dílu 20. 8. 2019 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Pod dojmem chvil 1/7 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 18:00

Dagmar Veleková. Momentky z chatařského života v Kersku s Bohumilem Hrabalem, jeho ženou Eliškou, zvanou Pipsi, a dalšími přáteli. Připravila Jana Doležalová. Účinkuje Jana Andresíková. Režie Vlado Rusko.

Natočeno 2008. Premiéra 7. – 13. 4. 2008 (1 díl cca 15min.).

Osudy – František Řehák 1/5 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 17:59

Hereckému vyprávění letošního pětaosmdesátníka naslouchá Jan Sulovský.

Připravila Olomouc. Premiéra 7. – 11. 4. 2008 (1 díl cca 30min.).

Děvče ze zápraží 1/5 (2008?)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 15:04

Kazimierz Orłoś. Četba na pokračování z novely současného polského spisovatele. Výběr a překlad Jiří Červenka. Účinkuje Ladislav Mrkvička. Režie Petr Mančal.

Premiéra (?) 29. 3. – 2. 4. 2008 (30min.)

Osudy – Malíř na frontě 1/5 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 14:59

Josef Váchal. Četba na pokračování z prózy výtvarníka a spisovatele, v níž zachytil vzpomínky na události ze svého nedobrovolného pobytu v Itálii v letech 1917 – 1918. Výběr a režie Petr Adler.

Účinkuje Ivan Řezáč.

Premiéra 31. 3. – 3. 4. 2008 (1 díl cca 30min.). Repríza 1. dílu 10. 3. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h).

Lit.: anonym: Josef Váchal: Malíř na frontě. In web ČRo 3 Vltava, březen 2016 (článek). – Cit.: Knihař, malíř, ilustrátor a řezbář Josef Váchal (1884-1969) byl na počátku 20. století v kontaktu s představiteli katolické moderny, později se nechával více inspirovat okultismem. V roce 1916 byl mobilizován, jeho vnucená aktivní účast na bojištích první světové války výrazně ovlivnila jeho budoucí tvorbu.

Z válečných zážitků vznikla kniha Malíř na frontě, v níž výtvarník a spisovatel zachytil vzpomínky na události ze svého nedobrovolného pobytu v Soči a v Itálii na rakousko-italské horské frontě v letech 1917-1918.

„…zůstali v úkrytech svých udušení jedovatým plynem. Čtyřspřeží psů vezoucích mléko, s vojínem při nich nalezeno postupujícími Austrijci druhého dne udušené v jedné z ulic; v silně vyklenuté místnosti seděl důstojník italský při psaní v strnulé pozici, jak ho zasáhl smrtící plyn, jimž Rakušáci doslova nepřítele vykouřili. V kaverně u Zagy nalezeni čtyři vojáci, s hlavami zabořenými do karet, jimiž právě hráli; v pavučině nad nimi vězel též nehybně plynem otrávený pavouk…“ (Otřesné líčení následků rakouského plynového útoku na italské frontě koncem listopadu 1917 pochází z válečných pamětí Josefa Váchala.)

Lit.: Nájemník, Václav: Josef Váchal: Mystik a umělec na italské frontě. In web ČRo, listopad 2014 (článek). – Cit.: …zůstali v úkrytech svých udušení jedovatým plynem. Čtyřspřeží psů vezoucích mléko, s vojínem při nich nalezeno postupujícími Austrijci druhého dne udušené v jedné z ulic; v silně vyklenuté místnosti seděl důstojník italský při psaní v strnulé pozici, jak ho zasáhl smrtící plyn, jimž Rakušáci doslova nepřítele vykouřili. V kaverně u Zagy nalezeni čtyři vojáci, s hlavami zabořenými do karet, jimiž právě hráli; v pavučině nad nimi vězel též nehybně plynem otrávený pavouk…

Otřesné líčení následků rakouského plynového útoku na italské frontě koncem listopadu 1917 pochází z válečných pamětí jednoho z nejoriginálnějších českých umělců dvacátého století – Josefa Váchala.

Neslavné začátky a slavné příbuzenstvo

Malíř, grafik, spisovatel a nevšední filozof pocházel z Milavče u Domažlic, ale jako nemanželské dítě se záhy s matkou přestěhoval do Velvar u Prahy a později do Písku. Učil se dobře, ale gymnázium nedokončil a vyučil se knihařem. Jeho strýcem byl malíř Mikoláš Aleš, který mladému Josefovi, u kterého se brzy projevily výtvarné sklony, občas pomáhal. Vedle výtvarného umění byla Váchalovou velkou láskou literatura a příroda a zabýval se též fotografií. Jeho životní podmínky nebyly před první světovou válkou růžové, což se mimo jiné projevovalo na jeho tělesné zdatnosti tak, že poměrně dlouho unikal vojenské službě.

Vítězné potýkání s vojnou a umění držeti hubu

Ačkoli o sobě Josef Váchal rád prohlašoval, že má dar předvídat velké dějinné události, atentát v Sarajevu ho překvapil. Podle vlastních vzpomínek sice zajásal nad smrtí následníka rakouského trůnu, kterého považoval za bigotního, ale nedal se strhnout k hlasitým projevům nadšení. Jak k tomu poznamenal, „byl to první krok a zkouška k umění držeti hubu později uprostřed udavačů.“ Zápal plic na podzim a celková slabost v prosinci prvního válečného roku ho před odvody nejprve uchránily. Následující rok v červnu už prošel, ale v srpnu se po pouhých čtyřech dnech služby pro bojovou neschopnost opět vrátil domů.

O výcviku a nahotinách

Ale rakouská vojenská mašinérie nakonec mnohovrstevnatého umělce přece jen dostala. V listopadu roku 1916 Váchal narukoval k 7. zeměbraneckému pluku do Plzně, s nímž se záhy přesunul k výcviku do Rumburku. Pobyt zde považoval hluboce intelektuálně založený umělec samozřejmě za ponižující: „Oblamovali nám těla a pitoměli nám mozky zupáci, ponejvíce německy hovořící.“ Ale brzo i zde našel cestu, jak se s nepřátelským prostředím vypořádat: „Mne chránilo umění: několik nahotin s důkladnými emblémy pohlaví získalo mi šarže cele.“

Z Vídně do ohně Sočských bitev

V lednu roku 1917 se Váchalovi podařilo změnit prostředí a společně s dalšími skoro třemi stovkami novopečených vojáků nastoupil k 3. zeměbraneckému dělostřeleckému pluku do Vídně. Služba ve vídeňském Arsenalu trvala asi měsíc, když byl po kratší epizodě v okolí slovinské Kraňské Hory poslán k obávané říčce Soči. Na frontové linii Váchal působil nejprve jako nosič mináže tj. stravy, ale brzo si jeho malířského umění všimli důstojníci, a tak měl dost času na malbu. Bylo mu souzeno prožít tu celkem sedm z dvanácti krvavých bitev na Soči. Křehký umělec nepevného zdraví se v té době několikrát objevil na marodce s nervovým šokem a také s těžkým zánětem v noze. Ostře vnímal utrpení nejen lidí, ale i zvířat a celé horské přírody. Zmínky o svých oblíbených psech a kočkách, ale také třeba o lasičce či mlokovi jsou častou náplní malířových úvah, které si pečlivě zapisuje.

Psaní a malování v rytmu děl

Je možná s podivem, že Váchal celou dobu svého pobytu na frontě v okolí hory Javoršček intenzivně pracoval, ale asi právě nelidské podmínky zvýšily jeho citlivost a potřebu uměleckého vyjádření. A nebylo to zdaleka vyjádření pouze výtvarné. Dokonce k tomu později sám dodává, že na vojně víc psal, než maloval. Během svého pobytu v kavernách a zákopech italské fronty vznikla celá řada básní, písní a kupletů, jimiž Váchal své válečné vzpomínky obohatil. Patrně největší Váchalovo válečné dílo je však dnes zakryté. Nachází se v kostele sv. Josefa v Soči. Váchal dostal po uzdravení své nemocné nohy rozkaz, aby tento kostel vyzdobil svými malbami. Dílo to muselo být nesmírně zajímavé, ale oku dnešního návštěvníka ho bohužel zakryla přemalba v roce 1943.

Dozorce vězněm a konec války

Na začátku roku 1918 se Váchal konečně dostal do Prahy na krátkou dovolenou, během které dokonce stihl svá válečná díla i vystavit u galeristy Rubeše. Už se však nevracel k Soči, ale o něco dál k říčce Piavě. Ještě na podzim roku 1917 se totiž rakouským oddílům posíleným o německé divize podařil průlom u Caporetta. Na Piavě pak boje probíhaly až do října 1918, kdy se zde rakouská armáda zhroutila. Váchal se v průběhu roku 1918 dostal na italské území, které mu v mnoha směrech učarovalo, o čemž se ve svých záznamech mnohokrát zmiňuje. Působil však dokonce i jako hlídač zajatců. Po útěku dvou z nich ale strávil šest dní ve vězení a byl opět poslán na frontu. Koncem května se díky pomoci polního kuráta dostal zpět do týlu k zásobovacímu oddílu 55. divize v Rasai. V říjnu pak konečně vyšla dovolená, z níž se už Josef Váchal díky konci války vracet nemusel.

30. 3. 2008

Cez tajomné svety 1/4 (Přes tajemné světy, 2008)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 17:19

Julio Cortázar.Překlad Vladimír Oleríny. Redakce Miriam Vojteková. Hudební spolupráce Milena Lukáčová.
Zvuk Peter Pištek. Režie Anton Korenči ml.

Čte Richard Stanke.

Natočeno 2008 (102 min.).

Obsah: 1. Mátožné sny; 2. Lilianin plač; 3. Máme veľmi radi Glendu; 4. Severove fázy.

26. 3. 2008

Bude to pekný pohreb 1/4 (Bude to pěkný pohřeb, 2008)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 15:32

Václav Pankovčín. Redakčně připravila Nata Hosťovecká. Hudební spolupráce Ĺubomír Šamo. Zvuk Iveta Janáková. Režie Andrej Turčan.

Čte Miloslav Kráľ.

Natočeno 2008.

Obsah: 1. Dnes sa ti nesnívam; 2. Tu odpočívajú v pokoji; 3. Hlava v kufri; 4. Mucha, Z neba budú padať húsenice, Rýchlo ma zobuď

25. 3. 2008

Hliněný tygr 1/7 (2008)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 15:20

Nepálské legendy a mýty ze stejnojmenné knihy. Překlad Pavel Czeczotka. Vybrala Vladimíra Bezdíčková.  Režie Ivan Chrz.

Účinkuje Vladimír Čech.

Natočeno 2008. Premiéra prvního dílu 29. 3. 2008 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 1. dílu 27. 6. 2011 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.); 30. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.

Obsah: 1. Pověst o vzniku údolí. Legenda o kapkách rosy. Příběh od Hanumánova ghátu (15min.). – 2. Kdo je nejsilnější? Zázračně vypleté pole. Ochránkyně dětí. – 3. Obr zvaný Guru Mapa. Setkání v džungli. – 4. Smůlovatý kouzelný plášť. – 5. Hliněný tygr. Příběh chudičké bohyně. Jak nága obměkčil Garudovo srdce. – 6. Jak holič tygry převelice vylekal. Krušný návrat Surata Badžry. – 7. Královna Tólarání. Dharma nebo hřích?

Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Stránky na dobrou noc – Hliněný tygr (7 částí). In web ČRo 3 Vltava, červen 2011 (článek). – Cit.: Na území Nepálu žije na padesát etnických a jazykových skupin. Jen nevelké procento populace zaujímají Névárci, ale o to důležitější z hlediska kulturního. Příběhy uváděné z knižního výboru Hliněný tygr pocházejí povětšinu z névárské vypravěčské tradice a odehrávají se v Káthmándském údolí.

Většina příběhů v sobě ukrývá zrnko pravdy v podobě historického jádra příběhu, ale časem se na ně nabalila řada dodatků a smyšleností. Lidé ve starém Nepálu žili ve strachu z nejrůznějších božstev a démonů, lidožravých obrů a zlomyslných duchů a ochranu před nimi hledali u vyšších božstev. K usmíření zlých duchů a k dosažení požehnání od dobrotivých božstev posloužila kouzla, zaklínadla a tajemné obřady.

Mezi Nepálci si získaly velikou oblibu. I my se tedy setkáme s obvykle přátelskými nágy, polobožskými hadími bytostmi, žijícími na dně jezer a řek. Stejně tak by nebezpečí nemělo hrozit od khjá, dobrosrdečného ducha s dlouhým vyplazeným jazykem a tělem porostlým chlupy. A kdo by si nepřál pobýt ve společnosti nebeské víly apsarasy a nechat se oblažovat a svádět jejím tancem… Daleko hůř dopadne setkání s lidožravým obrem lakhé či s duchem kičkiní. Ten na sebe navíc často bere podobu spanilé dívky. Jediná možnost, jak ho poznáte, je podívat se bytosti na chodidla. Pokud jsou otočená dozadu, rychle pryč! Zveme vás tedy k poslechu vyprávění z dob, kdy ještě bohové chodili po zemi.

Lit.: anonym: Hliněný tygr. In web ČRo 3 Vltava, březen 2008 (článek). – Cit.: Nepálské legendy a mýty přicházejí z dob, kdy ještě po zemi chodili bohové a démoni. Vyprávění se často vážou ke konkrétním místům v himálajském království, vystupují v nich historické osobnosti a celý pantheon místních bohů. Mnohdy se jedná o záznam skutečné události z nepálské historie, ústním podáním časem přibarvené a změněné v legendu, v níž hrají nezastupitelnou úlohu hinduistická i buddhistická božstva či démoni.

Káthmándská kotlina je svými chrámy a pamětihodnostmi nevyčerpatelným zdrojem legend a mýtů. Snad ke každé svatyni se pojí nějaký příběh o jejím vzniku a legendy patří i ke svátkům. Některé příběhy lze poměrně přesně datovat podle historických událostí či osobností. Většina má v sobě zrnko pravdy, na které se v průběhu věků při předávání z generace na generaci leccos nabalilo, a tak často existuje i několik verzí jednoho příběhu. 

Lidé ve starém Nepálu žili v neustálém strachu z místních božstev a démonů, lidožravých obrů a zlomyslných duchů a ochranu hledali u vyšších božstev. Ta od nich očekávala vstřícnost způsobem, který se zásadně neliší od požadavků obyčejných lidí. I bohové mají v některých vyprávěních ryze lidské slabůstky… Obvykle přátelské jsou polobožské hadí bytosti, žijící na dně řek a jezer. Ve výsledku není zlý ani obr Guru Mapa a kdo by si nepřál pobýt ve společnosti nebeské víly apsarasy a nechat se oblažovat jejím tancem! 

Zásadní kulturní význam, hovoříme-li o nepálské tradici a kultuře, mají Nevárci (tvoří jen jedno procento nepálské populace). Ti říkají, že vypravěč i posluchači mohou odejít, ale samotné příběhy zůstávají. 

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress