Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

23. 6. 2008

Domovní důvěrnosti 1/5 (1992)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 17:12

Jindřiška Smetanová. Připravil a úvodní slovo napsal Petr Nejedlý. Režie Alena Adamcová.

Čte Marie Marešová.

Natočeno 1992.

Ať žije stoletý nebožtík 1/? (1991)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 17:11

Ferenc Futurista a Anna Ferencová. Režie Alena Adamcová.

Čte Anna Ferencová.

Natočeno 1991.

Pozn.: Použity dobové nahrávky výstupů a kupletů Ference Futuristy.

Trhlina v prostoru 1/? (1991)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 16:41

Autor nezjištěn. Četba na pokračování o životě Arthura Rimbauda. Režie Alena Adamcová. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1991.

Letní přemítání 1/12 (1991)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 16:33

Václav Havel. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Anna Freimanová.  Režie Alena Adamcová.

Čte Pavel Soukup.

Natočeno 1991. Premiéra (?) 9. dílu 16. 12. 1991 (Vltava, 8:30 – 9:00 h.).

Laterna magica 1/7 (1990)

Filed under: Četba na pokračování — Přemek @ 16:32

Ingmar Bergman. Četba na pokračování ze vzpomínkové knihy švédského režiséra. Překlad a rozhlasová úprava Zbyněk Černík. Režie Alena Adamcová.

Čte Rudolf Pellar.

Natočeno 1990. Repríza 24. – 30. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.) v cyklu Osudy.

Lit.: anonym: Laterna magica. Osudy Ingmara Bergmana (7 dílů). In web ČRo 3 Vltava, 25. červenec 2017 (článek). – Cit.:
Naše výchova se z největší části zakládala na pojmech jako hřích, přiznání, trest, odpuštění a milost, fungujících jako konkrétní faktory ve vzájemném vztahu dětí a rodičů v jejich vztahu k bohu. Byla v tom vnitřní logika, kterou jsme akceptovali a o které jsme si mysleli, že ji chápeme. Nikdy jsme neslyšeli o svobodě a ještě méně jsme věděli, jak chutná. Tresty byly tudíž něčím samozřejmým, nikdy nezpochybňovaným.
Ingmar Bergman

Ve své životopisné knize se Ingmar Bergman vrací do roku 1918, kdy se narodil, a snaží se co nejpřesněji vylíčit své dětství, mládí i dospělost. V dětství za zásadní považuje právě vztah k rodičům, zejména k otci – luteránskému pastorovi. Disciplína a rákoska patřily ke každodenním danostem, podobně jako matčina něha střídaná s naprostým chladem. O nic jednodušší nebyly ani vztahy k sourozencům.

To vše nutilo vnímavého, citlivého chlapce k častým únikům do vlastní, smyšlené skutečnosti, k sebeobranným lžím a nasazování pokryteckých masek, a následně se tak stalo příčinou Bergmanových pozdějších zápasů s démony, duševních traumat a neuróz, které se zásadním způsobem otiskly v jeho díle.
Zbyněk Černík, překladatel (LN, r. 1998).

V devatenácti letech po hádce s otcem utekl z domova a po krátké vysokoškolské studijní epizodě začal pracovat jako pomocný asistent v opeře. Později získal místo dramaturga ve filmové společnosti Svensk Filmindustri a postupem času zde prokázal své režisérské i scénáristické nadání. Zároveň se začal intenzivně věnovat i režii divadelní. U nás je Ingmar Bergman znám nejvíc svou tvorbu filmovou, ale jeho záběr je mnohem širší, na svém divadelním kontě má asi sto třicet inscenací děl severských i světových klasiků.

Jako jeden z prvních uvedl do filmového média nadčasové a obecně platné filozofické otázky a je dnes nejuznávanějším švédským filmovým tvůrcem. Díla jako Večer kejklířů, Sedmá pečeť, Lesní jahody, Tvář, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Podzimní sonáta nebo Fanny a Alexandr se stala součástí zlatého fondu světové kinematografie.
Zbyněk Černík

V rozhlasovém vyprávění se autor dotýká i momentů, kdy pracoval na svých filmech, ale dominantní část tvoří nezvykle otevřené líčení životních osudů.

Sto roků samoty 1/12 (1985, 2010)

marquez_sto_roku_samoty_malyGabriel García Marquez. Překlad Vladimír Medek. Rozhlasová úprava Přemysl Wiesner. Hudební spolupráce Mojmír David.  Režie Alena Adamcová.

Čte Jiří Adamíra.

Natočeno 1985. Repríza 1. dílu 3. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Vydal Radioservis v roce 2010 (1 CD mp3, CR0821-2 – 8590236082120; celkem 355 min.).

Pozvánka slovesného dramaturga (Petr Gojda, in Facebook, 2017)

Pozn.: Sto roků samoty (1967) je nejznámější román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márquéze, držitele Nobelovy ceny za literaturu. Vypráví o několika generacích rozvětvené rodiny Buendíů a osudech smyšlené jihoamerické vesničky Macondo v průběhu století. V rodině Buendíů se neustále vyskytují podobné povahové rysy, především sklon k osamělosti a nedostatku citu. Román patří ke stěžejním dílům tzv. magického realismu. (anotace)

Lit.: Hnilička, Přemysl: Herecký koncert Jiřího Adamíry (! – název zvolen bez vědomí autora recenze). In Týdeník Rozhlas 41/2010 (recenze).

Lit.: Dianišková, Veronika: Sto roků samoty. In web NeKultura, 30. 9. 2010 (recenze). – Cit.: Nenadarmo sa hovorí, že latinskoamerickí spisovatelia nie sú len literárnymi tvorcami, ale predovšetkým rozprávačmi. Texty Vargas Llosu, Cortazára či Gabriela Garcíu Márqueza nie sú „len“ textami literárnymi. Dôkazom toho je aj prerozprávanie najznámejšieho románu Gabriela Garcíu Márqueza Sto rokov samoty.

Po prvom prečítaní literárnej predlohy je zrejmé, že hoci spleť mien, osôb, príbehov a generácií rozhodne nezanecháva v čitateľovi pocit chronologického poriadku, vytvára v ňom akúsi inú chronológiu. Čas tu plynie inak. Občas sa náhli príliš rýchlo vpred, občas sa obráti smerom vzad, niekedy plynie do kruhu a inokedy stojí na mieste.

Je priam nepredstaviteľné, že by Sto rokov samoty v podobe audioknihy mohla zachytiť čo i len zlomok tejto spleti príbehov tak, aby sa text nestal neprehľadným a aby zároveň kdesi celkom na jeho dne ostala tajuplnosť vyplývajúca z náväznosti na legendy, mýty a kolektívnu pamäť Latinskej Ameriky.

Sága rodu Buendíových zachytáva niekoľko generácií rodu „odsúdeného na sto rokov samoty, ktorému sa novej príležitosti na tomto svete nikdy nedostane“. Buendíovci sú zakladatelia Maconda, akejsi pôvodnej jednotky latinskoamerického sveta. Základom Márquezových príbehov je duchovné dedičstvo – postavy generačne dedia údel svojho rodu. Nie je to len samota, ale aj fyzická podoba, nemožnosť vymaniť sa zo „zrkadlenia“. Rodičia sa zrkadlia do svojich detí, tie dedia osamelosť a neschopnosť milovať, dedia zbabelosť, bádavosť aj činorodosť. Postavy, ktoré sa vzoprú ťažko pomenovateľnej sile spájajúcej rod, umierajú. Buď násilne, alebo tajuplne. Zo sveta zdedených mýtov, ktoré sú rovnako nádherné ako aj kruté, niet úniku. Plukovník Aureliano Buendía navzdory svojmu dobrodružnému životu umiera na samotu, jeho sedemnásti synovia sú vyvraždení neznámym páchateľom, Amarante sa zjaví Smrť a určí čas jej úmrtia, krásna Remedios je nanebovzatá, José Arcadio Buendía sa po smrti vracia domov a vedie pod gaštanom rozhovory so svojou ženou Úrsulou.

Základom Márquezových príbehov je duchovné dedičstvo – postavy generačne dedia údel svojho rodu. Nie je to len samota, ale aj fyzická podoba, nemožnosť vymaniť sa zo „zrkadlenia“. Rodičia sa zrkadlia do svojich detí, tie dedia osamelosť a neschopnosť milovať, dedia zbabelosť, bádavosť aj činorodosť.

Pri počúvaní audioknihy sa zrazu zdá, že príbehy boli napísané, aby boli neskôr znovu vyrozprávané. Jiří Adamíra číta román tak, akoby to urobil len sám Márquez. Rozpráva jednoducho, logicky člení celky textu, hlasovým prejavom jasne oddeľuje jednotlivé situácie, pointuje vtipné udalosti. Necháva príbehy, nech hovoria samé za seba. Tvorcovia stavili na rozprávačstvo, mierne dynamizované, ale pokojné čítanie a sústredili sa predovšetkým na zvukomalebnosť a melodiku textu v preklade Vladimíra Medeka.

K celkovej atmosfére výrazne prispela aj hudba, ktorá oddeľuje jednotlivé situácie a kapitoly. Útržky melódií evokujú Latinskú Ameriku a podfarbujú tú ktorú situáciu. Hudba je využitá úsporne a funkčne.

Jedinou výčitkou voči audioknihe Sto roků samoty je jej textová úprava. Kniha totiž ktovie prečo končí smrťou Amaranty Buendíovej. Napriek tomu, že príbeh a priebeh jej umierania je extrémne sugestívny, nepredstavuje vrchol, a už vôbec nie záver románu. Macondo totiž od začiatku smeruje k apokalypse. Inak netušíme, prečo sa prerozprávaný román Sto roků samoty končí z ničoho nič oveľa skôr, ako ubehne fiktívnych sto rokov.

Vynímajúc tento nečakaný koniec je však Márquezov román v podaní Jiřího Adamíry niečím medzi rozprávkou na dobrú noc, dobrodružným príbehom, ságou rodu a poéziou, ktorá je tak lyrická ako aj krutá.

„O mnoho let později, když stál před popravčí četou, vzpomněl si plukovník Aureliano Buendía na ono vzdálené odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led.“ Vzácny dotyk ľadu, zlaté rybky, nespavá choroba, Macondo, sedemnásti nemanželskí synovia s krížom na čele, prudké dažde a dlhodobé suchá, lietajúci koberec, cigáni a bádatelia z Maconda – to všetko sa nám vďaka rozprávačovi zjaví priamo pred očami.

Lit.: anonym: Gabriel García Márquez: Sto roků samoty (1/12). In web ČRo 3 Vltava, únor 2017 (článek). – Cit.:  Četbu na pokračování z vrcholného románu kolumbijského prozaika a publicisty, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1982, vysíláme u příležitosti nedožitých 90. narozenin autora. Čtenářsky oblíbené dílo, které díky své nápaditosti a skvělému vyprávění nestárne.Sto roků samoty (1967, česky 1971) Gabriela Garcíi Márqueze je ságou šesti generací rodu Buendíů. Jádro vyprávění tvoří příběh incestu: José Arcadio Buendía a jeho žena Ursula byli bratranec a sestřenice, jejich snaha vyhnout se incestu měla za následek vraždu, exodus a založení Maconda. Děti zakladatelů rodu se narodily zdravé, ale sklon k incestu se znovu objevuje v následujících generacích, až se v poslední generaci naplní. Dva lidé, kteří nevědí o svém příbuzenství, naplní neodvratný osud jako v řecké tragédii.

V knize se setkává psaná literatura s orální tradicí, jedním z hlavních témat románu je motiv dědičné vzpomínky, snaha zabránit zapomnění. Macondo je zde archetypální obcí, jejíž osud obsahuje celé dějiny Latinské Ameriky i mýtus západní kultury od Genesis po Apokalypsu. Motivy, které román rámcují – narážka na knihu Genesis na první straně a motiv „biblické smršti“ na poslední straně díla – podněcují, aby byl čten jako alegorie světa.

„Věci jsou nadány vlastním životem,“ vyhlašoval cikán s drsným přízvukem, „běží jen o to probudit v nich duši…“

Román měl mimořádný ohlas v Americe i v Evropě, radostí z vyprávění, imaginací a přívalem příhod zapůsobil jako nové zřídlo vysychajícího románového žánru. Pro zázračné vidění všednosti, jíž prozařuje skrytá mytická vrstva, je považován za reprezentativní dílo tzv. magického realismu.

Dvanáctidílnou četbu na pokračování z překladu Vladimíra Medka připravil Přemysl Wiesner. Pořad byl natočen v roce 1985. V režii Aleny Adamcové účinkuje Jiří Adamíra. Pořad vysíláme u příležitosti nedožitých 90. narozenin autora: Gabriel García Márquez se narodil 6. dubna 1927 v městečku Aracataca na severu Kolumbie.

Hispanistka Anna Housková uvádí: „…zapadlé Macondo je střed světa, místo zahrnující všechna místa, mikrosvět, který obsahuje celé dějiny Latinské Ameriky i mýtus celé západní kultury od Genesis po Apokalypsu. Navršené epizody se odehrávají simultánně a čas se stává prostorem, v němž se lze pohybovat všemi směry. (…) Ve Sto rocích samoty dávají všednosti mytický rozměr návratné motivy, neustálé opakování jmen, charakterů a posedlého jednání Buendíů všech generací, borgesovská totožnost lidí a totožnost okamžiků, motivy kruhového času a zastavení času, přežívání zemřelých i po smrti. V rovině ,velkého času‘ sice dějiny Maconda uchovávají chronologii od založení, přes historické peripetie po úpadek, ale zároveň nabývají mytický význam: od zlatého věku, přes ,opotřebování času‘ po konec světa.“ (Imaginace Hispánské Ameriky: hispanoamerická kulturní identita v esejích a v románech, Praha: Torst, 1998, s. 110-111)

Kolumbijský prozaik a publicista Gabriel García Márquez (6. 3. 1927-17. 4. 2014) nedokončil studia práv, od dvaceti let pracoval jako novinář, psal reportáže a filmové kritiky. V roce 1955 odjel do Evropy, studoval režii v Římě, navštívil Československo a Polsko, v letech 1956-1957 žil v chudobě v Paříži, od roku 1961 do roku 1967 žil s rodinou v Mexiku. V letech 1964-1965 napsal román Sto roků samoty, po jeho vydání v červnu v roce 1967 (v Buenos Aires) „unikl před slávou“ do Barcelony.

Pointa smrť 1/4 (Pointa smrt, 2008)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 10:57

Peter Mišák. Redakčně připravila Nata Hosťovecká. Hudba Ĺubomír Šamo. Zvuk Peter Janák. Režie Katarína Burdová.

Účinkuje Radoslav Kuric.

Natočeno 2008.

Pozn.: Autor pravdepodobne ako prvý zo slovenských spisovateľov siahol po téme Černobyľu, ale nenápadne a citlivo, a práve tak ju zapletá do osudov, končiacich sa smrťou jeho priateľov. Román je nabitý myšlienkami, vzťahmi postáv, zmyslom života a jeho zádrheľov pevne zasadených do slovenskej spoločnosti, slovenskej krajiny, politického ovzdušia, v ktorom Slováci žili a žijú… (anotace knižního vydání)

Nepriestrelná žena 1/5 (Neprůstřelná žena, 2003)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 10:44

Ján Johanides. Četba novely z roku 2002 na pokračování. Redakčně připravila Jana Hevéšiová. Režie Jaro Rihák.

Účinkuje Marián Geišberg.

Natočil Slovenský rozhlas Bratislava v roce 2003. (2:28 hod.) Repríza 25.  – 29. 10. 2021 (SRo Rádio Devín, 22:30 hod.); 12. – 22. 8. 2024 (SRo 8 Rádio Litera).

Lit.: Šaráková, Lucia: Týždeň s Jánom Johanidesom. Téma týždňa. In web SRo 8 Rádio Litera, 10. 8. 2024 (článek). – Cit.: Tento týždeň si na Litere pripomenieme významného slovenského prozaika a esejistu Jána Johanidesa. Rodák z Dolného Kubína by 18. augusta oslávil svoje 90. narodeniny. (…) Nebudú chýbať pásma o živote a diele J. Johanidesa, ale ani výber z jeho úvah a myšlienok. August tohto roku sa nesie zároveň v znamení 80. výročia Slovenského národného povstania. Aj my na Litere tejto udalosti venujeme špeciálnu pozornosť. Čakajú na vás viaceré relácie, ktoré reflektujú SNP z rôznych pohľadov. A spomenieme si i na Medzinárodný deň ľavákov či nedožité jubileum herca Štefana Kožku.

Náš program otvorí novela Jána Johanidesa Nepriestrelná žena, z ktorej si buedme (!) čítať na pokračovanie. Autor v knihe majstrovsky skĺbil súčasnosť a päťdesiate roky. V roku 2002 si za toto dielo vyslúžil Cenu vydavateľstva Slovenský spisovateľ i Cenu Dominika Tatarku. V réžii Jara Riháka čítal Marián Geišberg., V roku 2003 redakčne pripravila Jana Hevešiová. Vysielame v piatich častiach počas celého týždňa (…)

20. 6. 2008

Hrdá mladosť 1/5 (Hrdé mládí, 2002)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 15:22

Ján Kalinčiak. Četba na pokračování z historických novel štúrovského prozaika pod společným názvem Hrdá mladosť. Redakčně připravila Zuzana Belková. Hudební spolupráce Katarína Cútová. Zvuk Róbert Gajdoš. Režie Martin Bendik.

Účinkuje František Kovár.

Připravil Slovenský rozhlas v roce 2002 (5 x 30 min.).

Díly: 1.-2. Srbianka, 3.-5. Boskovci.

Alžbeta Báthoryová 1/? (2007?)

Filed under: Četba na pokračování,Slovenské — Přemek @ 15:20

Peter Kováčik. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 2007 (?). Uvedeno v cyklu Pri nočnej lampe.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress