Olga Tokarczuková. Četba na pokračování z nového románu polské autorky. Hudba Zdeněk Král. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Účinkuje Eva Novotná.
Připravilo Brno v roce 2009. Premiéra prvního dílu 13. 4. 2009 (30 min.). Repríza 1. dílu 4. 6. 2018 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h); 7. 5. 2020 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); 10. dílu 16. 5. 2020 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Běguni aneb Panoptikum světa lidí v pohybu. In web ČRo, duben 2009 (anotace). – Cit.: Běguni neboli poutníci, kteří se objevují v titulu úspěšného románu polské spisovatelky Olgy Tokarczukové (1962), byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z 18. století, kteří věřili, že svět je dílem ďábla. Ten má prý největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě, nepohybují se. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny – ti neustále jezdí moskevským metrem. Najdeme je ovšem až ve druhé části knihy, kde jsou začleněni do příběhu Aňušky, životem vyčerpané matky postiženého dítěte a manželky válečného veterána.
Podle mnohých jsou Běguni nejlepší knihou jedné z nejčtenějších a nejoceňovanějších současných polských spisovatelek. Už její první román Cesta lidí Knihy z roku 1993 získal cenu Polské společnosti vydavatelů knih. Největší úspěch u kritiky a čtenářů měl dosud její třetí titul Pravěk a jiné časy, který byl v českém překladu vydán už dvakrát. Vydání Běgunů se v Polsku stalo literární událostí, autorka za ně získala prestižní literární cenu Nike 2008. Česky kniha vyšla loni v prosinci a ani rozhlasové zpracování na sebe nedalo dlouho čekat – četbu na pokračování, jež vznikla ve studiích brněnského rozhlasu, začne od 13. dubna vysílat Český rozhlas 3 – Vltava.
Děj Běgunů není založen na osudech postav ani na příběhu, ale na samotném fenoménu cestování. Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří si s sebou vozí cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní jazyk. Delší i zlomkovité příběhy s nejrůznějšími hrdiny se střídají s úryvky přednášek z cestovatelské psychologie, které organizují letecké společnosti, s úvahami, dopisy, záznamy v cestovním deníku, reklamami a hesly opsanými z nejrůznějších zdrojů, útržky zaslechnutých hovorů… To vše vytváří panoptikum světa lidí v pohybu – které se však svou kuriózností paradoxně tolik neliší od opačného panoptika, jež s ním autorka staví do kontrastu: všelijakých sbírek navždy znehybnělých lékařských a komerčně využívaných preparátů, konzervovaných lidských těl a jejich částí. Tato podivná záliba provází lidstvo všemi časy a kulturami.
Tokarczuková (i jakožto vystudovaná psycholožka) zaměřuje pozornost na tělo, neboť ve světě lze konec konců být jen „v těle“, jako „vtělení“. Je tělo reálné, je bolest reálná? A co je vlastně realita? Do hry vstupuje i projekt virtuální encyklopedie Wikipedie, sám fenomén psaní, zapisování a síla slov vůbec. Co všechno je zachytitelné – a co je nezachytitelné? A neodkazuje spíše to druhé k tomu, co je věčné a – řečeno s Běguny – mimo ďáblův dosah?
Románová mozaika knihy Běguni poukazuje na řadu fenoménů současného života, které jsme si – stále v pohybu, v běhu – zvykli používat, aniž bychom nad nimi příliš uvažovali. Tokarczukové ostré, zarývající se střípky nás k tomu přimějí.
Lit.: Blažejovská, Alena: Olga Tokarczuková: Běguni. In web ČRo 3 Vltava, 4. červen 2018 (článek). – Cit.: Letošní udílení Mezinárodní Man Bookerovy ceny skončilo velkým úspěchem pro polskou literaturu. Prestižní světové ocenění získala prozaička Olga Tokarczuková za svůj román Běguni. Jeho vydání se v Polsku stalo literární událostí roku 2007 a zanedlouho vyšla kniha i v češtině. Rozhlasové zpracování nyní mimořádně zařazujeme do vltavského programu.
Podle mnohých jsou Běguni nejlepší knihou jedné z nejčtenějších a nejoceňovanějších současných polských spisovatelek.
Je to román vedený intuicí stejně jako myšlenkami. Zdánlivě nesouvisející kakofonie hlasů a příběhů z širokého časoprostoru, které meandrují na pomezí hloubky a humoru, mystéria a obyčejnosti, a jejichž podstata je velkolepě víceznačná. The Guardian
Tokarczuková je autorkou báječného důvtipu, imaginace a literárního švihu. V Běgunech nás bere na let galaxií příletů a odletů, příběhů a digresí, zatímco zkoumá témata blízká současnému i obecně lidskému určení. porota Mezinárodní Man Bookerovy ceny
Vydání Běgunů se v Polsku stalo literární událostí, autorka za ně získala prestižní literární cenu Nike 2008, což nebylo zdaleka jediní polské ocenění Olgy Tokarczukové (nar. 1962) – u nás poměrně hodně překládané autorky.
Běguni neboli poutníci, kteří se objevují v titulu úspěšného románu, byli příslušníci ruské pravoslavné sekty z 18. století, kteří věřili, že svět je dílem ďábla. Ten má prý největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě, nepohybují se. Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny – ti neustále jezdí moskevským metrem. Najdeme je ovšem až ve druhé části knihy, kde jsou začleněni do příběhu Aňušky, životem vyčerpané matky postiženého dítěte a manželky válečného veterána.
Tokarczuková píše, že se setkala s dnešními běguny, kteří neustále jezdí moskevským metrem. Co je nutí k pohybu? Proč nezůstávají na místě?
Děj Běgunů není založen na osudech postav ani na příběhu, ale na samotném fenoménu cestování. Autorka popisuje svět dnešních poutníků, kteří si s sebou vozí cestovatelskou výbavu (miniaturní šampony, skládací zubní kartáčky, pantofle), své nemoci z časových posunů a vlastní jazyk. Delší i zlomkovité příběhy s nejrůznějšími hrdiny se střídají s úryvky přednášek z cestovatelské psychologie, které organizují letecké společnosti, s úvahami, dopisy, záznamy v cestovním deníku, reklamami a hesly opsanými z nejrůznějších zdrojů, útržky zaslechnutých hovorů… To vše vytváří panoptikum světa lidí v pohybu – které se však svou kuriózností paradoxně tolik neliší od opačného panoptika, jež s ním autorka staví do kontrastu: všelijakých sbírek navždy znehybnělých lékařských a komerčně využívaných preparátů, konzervovaných lidských těl a jejich částí. Tato podivná záliba provází lidstvo všemi časy a kulturami.
Tokarczuková (i jakožto vystudovaná psycholožka) zaměřuje pozornost na tělo, neboť ve světě lze konec konců být jen „v těle“, jako „vtělení“. Je tělo reálné, je bolest reálná? A co je vlastně realita? Do hry vstupuje i projekt virtuální encyklopedie Wikipedie, sám fenomén psaní, zapisování a síla slov vůbec. Co všechno je zachytitelné – a co je nezachytitelné? A neodkazuje spíše to druhé k tomu, co je věčné a – řečeno s Běguny – mimo ďáblův dosah?
Románová mozaika knihy Běguni poukazuje na řadu fenoménů současného života, které jsme si – stále v pohybu, v běhu – zvykli používat, aniž bychom nad nimi příliš uvažovali. Tokarczukové ostré, zarývající se střípky nás k tomu přimějí.