Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Ilja Hurník.  Fejetony hudebního skladatele, klavíristy, spisovatele a pedagoga (*1922).  Připravil Michal Bureš. Použitá hudba Richard Mlynář, na klavír hraje Richard Mlynář. Redakce Martin Velíšek. Technická spolupráce Tomáš Přidal. Režie Michal Bureš.

Čte Luděk Eliáš.

Nastudoval ČRo Olomouc 23. – 24. 11. 2012 (ČRo Olomouc, 11:00 – 19:00/R1+S1). Premiéra 18. – 29. 12. 2012 (ČRo 3 Vltava, 00,00 – 00,05 h.) v cyklu Půlnoc.

Obsah: 1. Krize – 2. Statistika – 3. Umění řečnické – 4. Fronty – 5. Paměť – 6. Slovo – 7. Strunná vzpoura – 8. Úvaha antropologická – 9. Octomilka – 10. Odkaz.

Pozn.: Sedm divů světa, na sedmi pahorcích se rozkládal Řím, sedm svobodných umění vyznávali antičtí vzdělanci, sedm Notýsků má na svém kontě nestárnoucí Ilja Hurník – hudební skladatel, klavírista, spisovatel a pedagog. A právě ze sedmého, Sivého Notýsku vám počínaje dneškem budeme desetkrát číst. (anotace)

Emil Hakl Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Jana Pithartová. Mistr zvuku Jiří Václavíček. Hudební spolupráce Jiří Štusák. Režie Pavel Krejčí.

Čte Michal Przebinda.

Připravil ČRo Hradec Králové v roce 2012 Premiéra 3. – 7. 2012 (ČRo 2 Praha, 22:05 h.).

Irma Sztárayová. Ze vzpomínek dvorní dámy. Překlad Milan Kouřimský a Milady Kouřimská. Připravila a režii má Markéta Jahodová.

Účinkuje Marta Vančurová.

Natočeno 2012. Premiéra 1. 12. 2012 (ČRo 3 Vltava, 4 x 20 min.) v rámci cyklu Den s císařovnou Alžbětou. Repríza 15. – 18. 2. 2016 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc.

Hans Watzlik (kniha „Stilzel, skřet šumavský“). Četba na pokračování. Překlad Josef Rauvolf. Použitá hudba Benjamin Starnberg (Goblin“s Dance, Potato Brass z alba Land und Leute). Dramaturgie Hana Soukupová. Režie Luboš Koníř.

Čte Přemysl Rut.

Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2012. Premiéra 26. – 30. 11. 2012 (ČRo 2 Praha, 22:05 h.; 24 min).

Pozn.: V těchto listopadových dnech není tak těžké uvěřit tomu, že v šumavských hraničních horách žijí podivné bytosti.Naši předkové usadili jednu z nich do polorozpadlého mlýna a obdařili ji sveřepou a zlomyslnou povahou. Tak jako mají Krkonoše svého Rýbrcoula, měli šumavští Němci Stilzela, zlého skřeta, který vyváděl lidem nepěkné věci. (anotace)

Pozn. 2: Autorství Hanse Watzlika oficiální materiály ČRo utajily a jako autora označily Josefa Rauvolfa („Lidová vyprávění z pohraničních lesů přeložil Josef Rauvolf.“) Navíc zcela nelogicky použily název jiné Rauvolfovy knihy, takže došlo k naprostému zmatení posluchače.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Dvakrát do téže řeky. In Týdeník Rozhlas 16/2013 (recenze). – Cit.: Jméno spisovatele Hanse Watzlika (1879-1948) bylo v Česko-slovensku desítky let zapovězeno. Není divu – milovník Šumavy a „německého šumavanství“ neodpovídal politicko-ideologickému uspořádání socialistické republiky už proto, že v letech německé okupace působilo jeho vypjaté vzývání němectví Šumavy a jejích obyvatel jako kolaborace. Jeho literární styl a především kniha Šumavských pověstí (Böhmerwald Sagen) však přetrvala až do dneška a nové generace čtenářů si k němu nalézají cestu.
Vedle již zmíněných pověstí zpracoval Watzlik literárně také zvláštní postavu šumavské mytologie – Stilzela, zlostného skřeta, který se podivnou náhodou dostal do domácnosti osamělého a ďáblu propadlého mlynáře a po své smrti jako duch děsil a trýznil nebohé šumavské obyvatele podobně jako hejkal: usadil se jim na zádech a nechal se jimi vláčet k božím mukám nebo až k prvním domům. Jeho osudy zpracoval ve dvou knihách, z nichž první (Stilzel, skřet šumavský) byla v devadesátých letech vydána i česky v překladu Josefa Rauvolfa.
Stilzelovy příběhy se v Československém a Českém rozhlase objevovaly dosud jen sporadicky; poprvé v roce 1992 v Literárním pásmu o Hansi Watzlikovi (České Budějovice, režie Otakar Bílek) ještě pod jménem Samiel (tak se ostatně objevuje i v odeonském vydání Kubinových vzpomínek Z mého života a z mé dílny, uspořádaných a přeložených Františkem Holešovským), v roce 2000 v plzeňském cyklu Bizarní zjevy německé literatury v západních Čechách (připravila Alena Zemančíková, režie Miroslav Buriánek). Až v posledním půlroce se se Stilzelem roztrhl pytel – jeho neplechy zazněly na dvou stanicích ve dvou různých nastudováních! Je to vskutku zábavná náhoda, která nám alespoň umožňuje srovnání.
Loni v listopadu se Stilzel ocitl na rozhlasových vlnách ČRo 2 díky péči českobudějovického studia, bůhví proč pod jiným názvem a bez uvedení autora. Četba z Watzlikovy knihy byla prostě označena za Příběhy staré Šumavy a jako jediný autor byl uveden Josef Rauvolf, který Stilzelova dobrodružství přeložil. (Nemluvě o tom, že Příběhy staré Šumavy je název jiné Rauvolfovy knihy, takže obeznámený posluchač musel být při premiéře značně zmaten.) V režii Luboše Koníře a v dramaturgii Hany Soukupové příběhy v pěti pokračováních načetl zpěvák, herec, hudebník a „poslední český spisovatel biedermeieru“ Přemysl Rut. Výběr interpreta to byl vskutku precizní: Rut má rád šestákové čtení (Watzlik svoje vyprávění sám označoval jako knihu lidového čtení) a při četbě osciluje mezi tónem vyprávění strašidelných příběhů a lehkým nadhledem nad nimi a přesně tak vyjadřuje záměry autorovy, jehož texty jsou vždy trochu kruté i veselé. Doprovází jej přitom odpovídající hudba Benjamina Starnberga, ironicky dryáčnická a výtečně ilustrativní.
V březnu letošního roku začal Stilzel překvapivě řádit znovu, tentokrát na stanici Vltava a pod správným, původním názvem. Z textů Hanse Watzlika a Alfreda Kubina pro Stránky na dobrou noc připravila Marie Nováková osm patnáctiminutovek, v režii Vlada Ruska text čtou Petr Pelzer a Kamil Halbich. Oproti budějovické verzi je však tento Stilzel o poznání nudnější a dramaturgicky špatně postavený; Marie Nováková sice nápaditě doplňuje Watzlikovy texty citacemi z jiných pramenů, při výběru Stilzelových dobrodružství však vynechává zásadní dějové zvraty (například dramatický odchod Stilzela ze mlýna). Nové četbě navíc nepomáhá ani výkon interpreta; Petr Pelzer bohužel čte pouze úvodní citace, tíha samotného textu leží na Kamilu Halbichovi. Ten si s ním neví rady, narozdíl od Přemysla Ruta k němu přistupuje příliš civilně, až to posluchači připadá, jako by text četl „na první dobrou“; i vývoj interpretace tomu nasvědčuje, v posledních dílech je Halbich rozhodně lepší než v prvních. Ani hudební doprovod nedopadl nejlépe a se samotným textem příliš nesouzněl.