Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

David Vaughan. Dramatizovaná četba na pokračování s prvky dokumentu. Překlad Pavla Horáková. Připravila Alena Zemančíková. Režie kolektiv tvůrců z Centra výroby Českého rozhlasu.

Účinkují Václav Neužil II., Martin Písařík, Jiří Hromada, Kamil Halbich, Miroslav Táborský, Petr Pelzer, Ladislav Frej, Daniela Kolářová, Lukáš Hlavica, Ivan Řezáč, Josef Somr, Aleš Procházka, Zdeněk Maryška, Vítězslav Březka, Richard Fiala, Igor Bareš, Petr Halíček, Pavel Batěk, Karel Kratochvíl, Martin Finger, Michal Zelenka, Barbora Poláková, Václav Vokolek, Václav Vydra III., Petr Meissel, Daniel Rous, Ladislav Hampl, Martina Delišová, Libor Vacek, Ladislav Hampl, Jaromír Meduna, Bohumír Starý, Jiří Böhm a Svatopluk Schuller.

Natočeno 2013. Premiéra 1. dílu 29. 9. 2013 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min). Repríza 1. dílu 17. 9. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h.) v cyklu Kontexty.

Vydal Radioservis, listopad 2014 jako přílohu ke stejnojmenné knize.

Lit.: Zemančíková, Alena: David Vaughan: Slyšte můj hlas. In web ČRo 3 Vltava, září 2013 (článek). – Cit.:  Praha, rok 1937. Mladý muž, žurnalista, Angličan, shodou rodinných okolností ovládající češtinu, přijíždí do Prahy jako tlumočník a příležitostný zpravodaj. V pohraničních oblastech Československa se soužití Čechů a Němců pomalu mění v konflikt, velmoci, které stály při založení samostatného Československa, jsou volány k řešení problému, který je rozdmýcháván nacistickými ideology. Novou, zázračnou ideologickou zbraní veřejného šíření informací i dogmat je rozhlas.

David Vaughan napsal svou rozhlasovou novelu s prvky dokumentu na základě studia zvukových i písemných materiálů k úloze rozhlasu v roce předcházejícím mnichovské konferenci. S využitím dobových dokumentů ukazuje lhostejnost a povýšenost britských politiků k osudu středoevropské země, v kontrastu k radosti britské veřejnosti zaznějí zvukové záznamy otřesných politických projevů reprezentantů Německé říše. Ocitáme se v mnohojazyčném prostředí první Československé republiky, bohužel na samém jejím konci. 

Řada dokumentů té doby se zachovala v archivech v písemné podobě – projevy poslanců, umělecké texty, citace z britského, německého i českého tisku. Mnohé dokumenty jsou zvukové, působivé autentickými hlasy. David Vaughan napsal svou dokumentární novelu Slyšte můj hlas na objednávku Tvůrčí skupiny literárně-dramatické tvorby k 90. výročí Českého rozhlasu. Rozhlas, jeho moc i bezmoc, sláva i bída, jsou v hlavní roli příběhu spolu s jazykem a ideou demokracie. Jde vlastně o non-fiction, v níž jedinou fiktivní postavou je bezejmenný Vypravěč. „Slyšte můj hlas!“ volají protagonisté příběhu jeden přes druhého – a v éteru je slyšet zmatek, jenž k porozumění nevede.

Lit.: Sojková, Alena: Hra podle vlastních pravidel. In Týdeník Rozhlas 46/2014 (rozhovor). – Cit.: Na počátku byla kniha Bitva o vlny, která se zabývala klíčovou rolí sdělovacích prostředků – a především rozhlasu – v mnichovské krizi. Její autor, publicista a vysokoškolský pedagog David Vaughan, který působil jako zpravodaj BBC v České republice a na Slovensku a v letech 1998 až 2006 byl šéfredaktorem Radia Praha, při její přípravě narazil na tolik zajímavých informací, že toto téma zpracoval jako rozhlasovou novelu s prvky dokumentu Slyšte můj hlas. V nedávných dnech vydal Radioservis i její stejnojmennou knižní podobu.

„Určité paralely vidím se současnou krizí na Ukrajině. Ve třicátých letech se ještě většina států snažila hrát podle diplomatických pravidel. Pak najednou jeden hráč – Německo – začal hrát podle vlastních pravidel,“ říká David Vaughan o aktuálním vyznění své knihy.

Proč jste se rozhodl napsat rozhlasovou novelu Slyšte můj hlas?

Během bádání při přípravách knihy Bitva o vlny jsem si toho uvědomil, kolik zajímavých osobností – kladných i záporných – ovlivňovalo vývoj událostí, nejdříve rakouského anšlusu a pak samotného Mnichova. Nemluvím jen o hlavních politických protagonistech, o Hitlerovi, Chamberlainovi a Benešovi, ale taky o lidech například ze světa kultury a žurnalistiky. Patřili k nim Milena Jesenská, která ve svých článcích pronikla do samého jádra mnichovské krize, nebo ředitel činohry Národního divadla Otokar Fischer, jenž důstojně a marně bojoval za úplně jiný česko-německý diskurz, než který nabízela politická realita doby. Dále tu je složitá osobnost libereckého faráře Emmanuela Reichenbergera, jehož události nakonec zlomily, nebo Henleinova „Mefista“, absurdního, ale nebezpečného mluvčího Sudetoněmecké strany Oskara Ullricha. Tyto osobní příběhy jsou úzce spojeny s vývojem politické a diplomatické krize, a právě toto napětí mě lákalo. Zároveň mě fascinovaly hlasy úplně obyčejných lidí – hlasy, které v průběhu krize někdy nečekaně a dramaticky vystoupily na povrch.

Knižní podoba vychází z audio zpracování. Jaké jsou přednosti obou verzí?

Novela se hodně liší od rozhlasové verze. Rozhlasová verze je něco mezi rozhlasovou hrou, hraným dokumentem a čtením na pokračování. Čerpal jsem z velmi bohatého autentického zvukového materiálu přímo z doby krize, který se nachází v rozhlasových archivech. Tento fakt, spolu se samotným formátem devíti půlhodinových dílů, určil strukturu seriálu. V knižní verzi jde o výhradně o vztah mezi psaným slovem a čtenářem. Navíc jsem měl ještě jednu výhodu: dopsal jsem ji poté, co se odvysílala rozhlasová verze, a mohl jsem ještě leccos upravit. V knize je dokonce i náznak milostného příběhu, který se v rozhlasové verzi vůbec neobjeví!

Kde všude jste archivní materiály k období Mnichova hledal?

Začal jsem u rozhlasových archivů, protože jsou bohaté a málo zmapované. Mám rád patinu těchto archivních nahrávek, které probouzejí fantazii. Také jsem hodně – ale opatrně – čerpal z memoárů klíčových osobností a z nejrůznějších článků a knih, které vznikly přímo během mnichovské krize nebo těsně po ní. Velmi inspirující byla kniha Sydneyho „Billa“ Morrella Viděl jsem ukřižování. Měl jsem to štěstí, že jsem v průběhu let mohl mluvit se spoustou pamětníků, kterých bohužel ubývá… Čerpal jsem z oficiálních archivů, například britského ministerstva zahraničí, ale musel jsem dávat pozor, aby protagonisté neměli širší znalosti nebo perspektivy, než by ve zmateném kontextu místa a doby mohli mít k dispozici.

Vaše novela zřetelně ukazuje selhání a slabost západní politiky v období před druhou světovou válkou. Nemáte pocit, že pro dnešní čtenáře může text mít vysoce aktuální vyznění?

Vidím určité paralely se současnou krizí na Ukrajině. Ve třicátých letech se ještě většina států snažila hrát podle určitých diplomatických pravidel. Pak najednou jeden hráč – Německo – začal hrát podle vlastních pravidel. Hitler nejenže přestal respektovat pravidla mezinárodní diplomacie, ale nestyděl se otevřeně lhát, aby prosadil „národní zájmy“. Žádná demokratická země nemá proti takovým metodám protilék, Galénovo sérum z Čapkovy Bílé nemoci bohužel neexistuje, a není divu, že si nevíme rady, když současná ruská vláda vůči Ukrajině používá stejné metody. Ale nesmíme jako Chamberlain předstírat, že to je v pořádku.

David Vaughan líčí v knize Slyšte můj hlas strhujícím způsobem události odehrávající se v roce 1938, jež vyústily v podepsání mnichovské dohody. Mladý Angličan, který díky rodinnému prostředí mluví česky, přijíždí na jaře 1938 do Prahy jako tlumočník. Je fascinován rozhlasem jako nejmodernějším sdělovacím prostředkem a brzy tu nachází přátele v nejmladší generaci redaktorů. Je svědkem eskalace napětí mezi Čechy a henleinovskými sudetskými Němci i vzrůstajícího, leč přechodného zájmu světového tisku o dění ve střední Evropě. Bezejmenný vypravěč se jako tlumočník dostává do centra událostí nejen v Praze, ale i v místech vzrůstajícího konfliktu v česko-německém pohraničí.

Lit.: Vejvoda, Jiří: Co (ne)odnesl čas. In Týdeník Rozhlas 7/2015 (článek). – Cit.: Jsou dva druhy autorů. Jedni se svojí tvorbou dokážou rozklenout nad spoustou námětů. Zpracovávají je někdy podrobně, jindy povrchně. A pak jsou ti druzí, kteří jako by neustále obráběli své životní téma. Vracejí se k němu, potěžkávají je z různých úhlů, přetavují do odlišných žánrů.

K takovým patří Brit trávící mnoho času v České republice. A v Českém rozhlase. Jeden z hrstky rozhlasáků, která umí nejen natáčet a vysílat, ale i psát a objevně publikovat. David Vaughan.

Když mu roku 2010 vyšla v Radioservisu rozměrem útlá, ale obsahem hutná dokumentární publikace Bitva o vlny, byl jsem jejím obsahem uhranut. V mnohém mi otevřela mi oči. Jak to, že se před mnichovskou krizí chovala uctívaná BBC tak protičeskoslovensky? Čím to, že poctivěji a záživněji poskytovala zprávy o Hitlerovi, Henleinovi, Benešovi a Chamberlainovi soukromá americká rádia? A co vše, včetně bázlivosti vedení tehdejšího Radiojournalu, způsobilo, že Goebbels se svojí propagandou na rozhlasových vlnách tak uspěl?

LEKCE OD CIZINCE

Už tehdy jsem si říkal, co musím zopakovat po četbě čerstvě vydané Vaughanovy dokumentární novely Slyšte můj hlas, o jejíž uvedení na trh se – za finanční podpory Státního fondu kultury – zasloužil opět Radioservis. Ze musel přijít Brit, aby se nerozpakoval odhalit dobovou tvář britského rozhlasu. Ze jsme museli čekat na Angličana, aby nám připomněl dobré i zlé stránky českého vysílatele, české povahy. A že nezbylo než spolknout lekci od cizince, který se místo nás podíval prizmatem rozhlasového vysílaní na naše dějiny nezávisle, nadčasově, vlastenecky. S láskou k této zemi, která však není slepá.

Znovu tenká, do mnoha krátkých kapitol členěná knížka, navíc obohacená bezmála čtyřhodinovým CD s četbou na pokračování, patří k těm, od nichž se nedá odtrhnout zrak. Ne že by neměla svá úskalí. Jako vždy, když autor na cestě od dokumentu k románu směšuje dobovou realitu s nadčasovou představivostí, může být čtenář tu a tam na rozpacích. Jsou to, co právě čtu, ještě ověřená fakta, anebo už tvůrčí licence? Jakkoli Vaughan nejednou cituje z pramenů doslova, stává se občas hranice mezi skutečným a vymyšleným nezřetelnou. Kupodivu to zde však nevadí. Jako by totiž to, co se doloženě odehrálo, autor svou fabulací rozvinul, zdůraznil, umocnil. Rozmáchle, ale pokorně.

PŘEKVAPIVÁ POINTA

S mladým Britem, tlumočníkem a bystrým pozorovatelem, se ocitáme v Praze na jaře 1938 a trávíme s ním zdejší rok zlomu a zmaru. Nejen on, ale také my doprovázíme nezvykle objektivního anglického novináře při pátrání po tom, co se zde odehrává. Jsme zaskočeni neomalenou drzostí tiskového mluvčího Sudetáků, působícího v Praze. Žasneme nad tím, jak se s ním bratříčkují členové britské politické mise, která údajně přijela do Československa, aby objektivně posoudila zdejší situaci. A neradi si připouštíme, že na Radiojournalu se tehdy vedle statečných lidí, jako byli Ivan Jelínek či Miloslav Disman, už rojili budoucí prisluhovači a kolaboranti.

Kniha Davida Vaughana Slyšte můj hlas není cenná jen tím, že připomíná kapitoly z našich moderních dějin, které část Čechů zapomíná či přepisuje. To by na pokus o román nestačilo. Do této literární roviny jej povyšuje až pointa, zdánlivě překvapivá, a přitom logická. Pár let po válce je náhle všechno jinak. Mění se situace 1 lidé – tak, že si autor připadá jako postava z knihy o Alence v říši divů, k níž se ostatně sám odkazuje. Odpověď na otázku, jak se nám v ní žije, ovšem už ponechává na nás.

Lit.: Toman, Marek: Alenka v říši divů před Mnichovem. In Lidové noviny, 5. 2. 2015, s. 9 (rozhovor s Davidem Vaughanem o knize Slyšte můj hlas).