Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Zdeněk Kalista. Výběr z textu českého básníka, historika, esejisty a překladatele. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Petr Mančal.

Natočeno 2014. Premiéra 1. dílu 27. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 4. – 12. 12. 2017 (ČRo 3 Vltava, 23:45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.

Obsah: 1. Probuzení ze sna. (15 min) – 2. Opouštíme zemi. – 3. V zajetí němosti. (15 min) – 4.  Objevili jsme první stopy. (15 min) – 5.  Za tajemstvím chrámů a jiných staveb. – 6. Nové bloudění mezi snem a skutečností a zázrak v Hollole. – 7. Pan Kolari mě vede na olympijskou věž v Helsinkách a do přístavu. (15 min)

Pozn.: Kniha zprostředkovává zážitky Zdeňka Kalisty (1900-1982) z cesty do Finska v roce 1966. V mnohém však přesahuje běžné žánrové cestopisné obrázky a nabízí čtenáři vnitřní setkání s dalekou severskou zemí. Finskou skutečnost neustále konfrontuje se svou subjektivní představou, vzpomínkami, reminiscencemi – se svým mladickým snem o finské krajině, lidech a přírodě. Vydává se na pouť za skrytým člověkem, za symbolickým lovcem a rybářem, a od popisu reálií se obrací k historii, ke kultuře, k duchovnímu životu. Zdeněk Kalista tu skicuje obraz finské země a jejích obyvatel, který vyvstává před jeho vnitřním zrakem a pro ostatní je neviditelný, Setkání se snem aneb Finlandia však skýtá čtenáři možnost do tohoto obrazu nahlédnout.

Historik, básník, esejista, literární kritik, editor a překladatel Zdeněk Kalista (1900-1982) je nepřehlédnutelnou, ale dlouho umlčovanou postavou české literatury, vědy a kultury. V letech 1924-1939 a 1945-1948 působil jako asistent, později docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ve své odborné práci se zaměřoval na české baroko, vrcholný středověk a církevní dějiny, svůj badatelský směr označoval jako „dějiny duchové“. Bohatá byla i jeho básnická, literárněkritická a překladová tvorba, aktivně se podílel na činnosti řady kulturních spolků. V roce 1948 musel opustit univerzitu a v roce 1951 byl v politickém procesu odsouzen k 15 letům vězení. Po propuštění v roce 1960 odešel do penze, psal lektorské posudky a překládal. V letech 1968-1969 se ještě krátce vrátil na univerzitu jako mimořádný profesor, za normalizace však opět stál mimo veřejný život a jeho práce byly publikovány pouze v cizině a v samizdatu. Obsáhlé odborné a literární dílo Zdeňka Kalisty mohlo znovu vycházet až po roce 1989. (anotace)

Wolfgang Amadeus Mozart.  Četba na pokračování ze skladatelových dopisů z let 1782 až 1791. Připravil Michal Bureš. Překlad Vlasta Reittererová. Redaktor Alena Zemančíková. Zvukový mistr Zdeněk Prchlík. Režie Michal Bureš.

Čte Petr Kubes a Vladimíra Včelná.

Nastudoval ČRo Olomouc  22. – 23. 9. 2014. Premiéra 4. – 6. 11. 2014 (ČRo 3 Vltava,  9,30 – 9,50 h.) v cyklu Kabinet. Repríza 25. – 27. 12. 2023 (ČRo Olomouc, 9:10 hod.).

Lit.: anonym (= Bureš, Michal?): Mozart píše Konstancii 2/3. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2014 (článek). – Cit.: V poštovních dostavnících, v penzionech, hospodách, hotelích napříč Evropou vznikají jeho dopisy. Od 27. dubna 1782 do 14. října 1791 mají jediného adresáta: manželku Konstancii, která čeká doma ve Vídni. I když Mozartovi táhne na třicítku, dětskou duši čistoty, důvěřivosti, potřeby přimknout se k osobě blízké neopouští. Okolní svět mu to neulehčuje.

I navzdory svému nezpochybnitelnému geniálnímu kompozičnímu i interpretačnímu talentu, jehož si je vědom, ho sráží na dno pochybností a nejistoty pragmatičnost okolního světa, co měří úspěch novým modelem šatů, kvalitnějším polstrováním kočáru, počtem zlatých… Mozart by chtěl mít rovněž v tomto světě postavení odpovídající jeho velikosti umělecké. Neděje se. Honoráře se vyplácejí občas a nízké.

Nasytit denní spotřebu peněz tak vyžaduje značné úsilí, kvantum cest a nucených zdvořilostí vůči majetnějším. Dno se rozevírá, Mozart, uštvaný výše popsaným, hledá vydechnutí. Potřebuje stále více cítit zázemí rodiny, klid. Neděje se. Hýří, pije, komponuje, podezřívá, žárlí, útočí, omlouvá se, trpí smutkem. 

Záznamy o tom všem putují k adresátce Konstancii Mozartové. I na ni je toho moc, proto odjíždí se synkem do lázní v Badenu u Vídně. To krizi ještě posiluje.

Nejmilejší, nejlepší ženuško! Tvůj dopis ze sedmého včetně kvitance o zaplacení jsem v pořádku dostal, jen bych si pro Tvé dobro přál, abys bývala dala spolupodepsat nějakého svědka, protože jestli nebude chtít být N.N. poctivý, mohl by Ti dnes nebo zítra ještě způsobit nějakou nepříjemnost. Tam, kde stojí pouhá facka, Ti on může neočekávaně poslat soudní výzvu kvůli hrubému či pořádnému nebo vůbec aggio pohlavku, a co pak uděláš? (…) Svým včerejším dopisem jsi mě úplně dorazila,
skoro jsem se už zase rozhodoval jet za Tebou. Jenže věc ještě není vyřízena, a co bychom pak z toho měli? – Že bych zase hned musel zpátky nebo že bych místo toho, abych byl upokojen, musel žít ve strachu. V několika dnech ta historie musí vzít konec.Tvůj Mozart

Není to radostné čtení, ale poučné rozhodně. Mozartovy dopisy, ač stylem rokokově zdvořilé, odrážejí v plné šíři jeho vnitřní běsy, jež mu stále mocněji ubírají chuť a sílu žít.

Glen Roy Rohrer. Četba na pokračování. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Nastudovalo Rádio Svobodná Evropa v roce 1977. Premiéra 6. – 9. 1. 1977.  K poslechu 1. díl,  2. díl, 3. díl, 4. díl.

Lit.: anonym: Glen Roy Rohrer – příběh zběha US.ARMY. In web PohranicnikBloguje, 29. 5. 2012 (článek). – Cit.: Naše hranice se západem byly oficiálně pečlivě střeženy proti nepříteli číhajícímu na vnější straně. Pokus o emigraci do ČSSR se může zdát jako nesmysl, ale byl i takový případ a nebyl to jen někdo, ale americký voják Glen Roy Rohrer – seržant zpravodajské skupiny US army ve Frankfurtu nad Mohanem.

Úryvek: „…po překročení hranice jsem došel k drátům, kde byla pozorovatelna a dřevěný průchod. Zde jsem byl asi 5 minut. Když nikdo nešel, šel jsem podél drátů ke druhé pozorovatelně, kde jsem byl zadržen hlídkou pohraniční stráže…“ – tak popsal G.Rohrer svůj příchod do ČSSR pohraničníkům. Už i tak dosti překvapení pohraničníci byli zaskočeni daleko více, když se jim představil jako příslušník americké vojenské zpravodajské služby a požádal o azyl. (more…)

Juraj Jakubisko.  Útržky ze života filmového režiséra Juraje Jakubiska. Překlad a rozhlasová úprava Pavel Cmíral. Hudební spolupráce Josef Plechatý. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Vlado Rusko.

Účinkuje Oldřich Kaiser.

Natočeno 2014. Premiéra 1. dílu 29. 9. 2014,  6. dílu 6. 10. 2014 (ČRo 2 Praha, 22.00 h.).

Lit.: Pekárek, Hynek: Juraj Jakubisko: Živé stříbro. In web ČRo 2 Praha, září 2014 (článek). – Cit.: Prvních 33 let ze života známého režiséra. Autobiografické útržky plné nevšední obrazotvornosti, kterou překvapuje i ve svých filmech. V podání Oldřicha Kaisera.

Když byl režisér Juraj Jakubisko malý, přirovnávala maminka jeho temperament k živému stříbru. Vlastně ke rtuti vytékající z teploměru, který rozbil. Po mnoha letech nazval tímto příměrem svoje paměti.

Tisícročná včela?

Jakubiskovo vzpomínání začíná v rodném Kojšově, zapadlé dědině připomínající svými rázovitými obyvateli jeho proslulý film Tísícročná včela. Malý Jurko i s rodiči tam prožívá tragédii válečných let, dobrodružný útěk před Němci i otcův odchod k partyzánům do hor.

Citát z knihy
Jednou večer mě poprosí, abych jí teploměr setřásl. Skleněná trubička se mi vysmekne z ruky a rozbije se. Popadnu smeták a snažím se střepy zamést. Mezi střepy skla se míhají malé stříbrné kuličky a dotykem se spojují ve větší. Nic podobného jsem ještě neviděl, jako by ožily.
– To je rtuť, řekne matka. Stříbro, které ukazuje teplotu těla.
– Vypadá jako živé!
– Jako ty. Ty jsi taky neposedné Živé stříbro.

Po válce se mladík, kterého baví malovat, ale ještě příliš neví, co by chtěl v životě dělat, ocitne na střední umělecké škole v Bratislavě. Tam propadne kouzlu fotografie a pohyblivých obrázků.

První hraný film

Po vojně studuje na pražské FAMU a konečně, ve svých 29 letech, dostává příležitost natočit svůj první hraný film Kristove roky. Film má úspěch a Jakubisko v uvolněné době Pražského jara točí další filmy a otevírá se mu na chvíli i svět demokratického Západu.

Juraj Jakubisko končí svoje paměti po roce 1970, kdy padá normalizační klec. Filmy putují do trezoru a jeho samého čeká dlouholetá nedobrovolná tvůrčí přestávka.

Ondřej Fibich. Četba na pokračování. Vyprávění o bájných obyvatelích šumavských hvozdů.  Připravil Dominik Mačas. Režie Miroslav Buriánek.

Vypráví Zdeněk Rohlíček a Jana Kubátová.

Nastudoval ČRo Plzeň v roce 2014. Premiéra 6.-10. 10. 2014 v pořadu Klub Rádia Junior (ČRo 2 Praha, 19:00 h.; 5 x 11 min.). Repríza 17.-21. 10. 2016 v cyklu Příběhy, fantazie, dobrodružství (ČRo Rádio Junior).

Pozn.: Pojďte si s námi číst z dosud nevydané knížky Abeceda šumavských strašidel. Vyprávět si budeme o dracích, skřítcích, obrech, čertech, čarodějích a o další více či méně roztomilé strašidelné havěti ze Šumavy.

Vladimír Beneš. Léta strávená v Lyře Pragensis a mnohá pěkná setkání s výtvarníky, kteří s ní spolupracovali. Režie Luboš Koníř.

Čte Dalimil Klapka.

Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2014. Premiéra 1. dílu 12. 10. 2014 (ČRo 3 Vltava, 23.00 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc.

Vladimir Nabokov.  Četba na pokračování z novely amerického spisovatele ruského původu. Překlad Pavel Dominik. Připravila Jana Pithartová. Režie Pavel Krejčí.

Nastudoval ČRo Hradec Králové v roce 2014. Premiéra 1. dílu 8. 10. 2014 (ČRo 3 Vltava, 18.30 h.).

Lit.: Pithartová, Jana: Vladimir Nabokov: Slídil (2/5). In web ČRo 3 Vltava, říjen 2014 (anotace). – Cit.:  Vladimir Vladimirovič Nabokov byl ruský a později americký spisovatel. Narodil se roku 1899 v Sankt Petěrburgu. Po říjnové revoluci celá jeho rodina emigrovala. Následující tři roky strávil na universitě v Cambridge a po studiích žil v Berlíně. Před nacisty uprchl roku 1937 do Paříže a po třech letech do Ameriky. Posledních sedmnáct let života prožil ve Švýcarsku, kde roku 1977 zemřel.

Proslavil se zejména románem Lolita, v němž formou působivého alegorického obrazu reflektoval psychologii moderní Ameriky.

Novelu Slídil napsal rusky roku 1930 v Berlíně. Děj se odehrává přibližně čtyři roky po ruské občanské válce mezi ruskými emigranty různého společenského postavení v Berlíně. Autor se k novele po pětatřiceti letech vrátil, zpracoval ji v angličtině a publikoval v Americe pod názvem The Eye, tedy Oko. 

Alice Munroová. Četba na pokračvání z novely kanadské spisovatelky, nositelky Nobelovy ceny. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. Pro rozhlas upravila Dagmar Oravová. Režie Ivan Chrz.

Účinkují Eliška Balzerová, Petr Motloch, Valérie Zawadská, Veronika Kubařová, Barbora Mošnová, Kamil Halbich a Pavel Soukup.

Natočeno 2014. Premiéra 5. – 7. 10. 2014 (ČRo 3 Vltava, 18.30h.).

Jan Trachta. Četba na pokračování z knihy českého lékaře, oceněné v kategorii Objev roku v soutěži Magnesia litera 2014. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Aleš Vrzák.

Účinkuje Marek Holý.

Natočeno 2014. Premiéra 1. dílu 25. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min). Repríza 1. dílu 13. 7. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 21. 12. 2015 (ČRo Plus, 23:35 h.) v cyklu Radiokniha.

Pozn.: Kniha Tichý dech přináší svědectví mladého českého chirurga z afrického Konga a z Haiti, kam odletěl s dalšími lékaři ihned po ničivém zemětřesení. Zároveň jde o velmi osobní výpověď člověka, který vyrazil do dalekých končin plný romantického nadšení. Brzy byl ale konfrontován nejen se všudypřítomným utrpením mnohdy končícím zbytečnou smrtí, ale i s neznalostí a neochotou některých tamních lékařů a sester. Dramatická líčení náročných operací na africkém venkově a v haitských ruinách se střídají s popisem exotických krajin a života jejich obyvatel.  (anotace)

Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Tichý dech. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2014, s. 13 (článek). – Cit.: Jan Trachta (dětský chirurg v pražské Fakultní nemocnici Motol) absolvoval několik misí s humanitární organizací Lékaři bez hranic. Zkušenosti válečného chirurga z východního Konga, poznamenaného ozbrojeným konfliktem, a z Haiti, kam odjel po katastrofálním zemětřesení, vepsal do knihy Tichý dech, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Paseka a která letos v soutěži Magnesia
Litera získala cenu v kategorii Objev roku. Tichý dech přináší svědectví chirurga z postižených oblastí v několika rovinách.
Jednak pozoruje a popisuje rozdíly mezi mentalitou naší a lidí, které jezdí zachraňovat. Sleduje je svým způsobem s pokorou, obdivem a s vědomím, že jakkoli je to svět krutý a tamní lidé materiálně nepředstavitelně chudí, sociálně a emocionálně jsou bohatší než my.

Když se naše pradlena poprvé usadila na travnatém nádvoří nemocnice nad škopkem potřísněných operačních plášťů,  zanořila ruce do pěny a začala zpívat čistým hlasem baladické konžské písně, zůstal jsem stát před operačním blokem jako opařený. Byl jsem v tu chvíli opojený jak jejími nahými rameny, tak hlasem, do kterého dokázala vtělit celou svoji zemi – s prudkým sluncem, zpěvem tropických ptáků, předením šelem  v lesích, večerním smíchem, tancem kolem otevřených ohňů a vůní tlející zeminy pod listy banánovníků.  …. I tohle bylo východní Kongo, jemuž jsem jinak spílal do černých děr, protože mě vysávalo a odvrhovalo, stejně tak jako mě jindy pohlcovalo a probouzelo k pocitu, že naše práce za všechnu tu námahu a nepohodlí přece jenom stojí.

Trachtova kniha je obnaženým pohledem do prostředí, v němž se mnohdy doktor stává vzhledem k závažnosti situace a místním podmínkám jedinou autoritou, která de facto rozhoduje o „bytí a nebytí“ pacienta, mimo jiné i proto, že se také často musí rozhodovat, kterého z nemocných či zraněných má cenu pokoušet se zachránit a u kterých to je v daných podmínkách nemožné. Autorova vypravěčská síla tkví mimo jiné i v tom, že „zážitky“ z misí nijak nepřikrašluje, naopak otevřeně mluví o svých nejistotách, nedorozuměních s kolegy, ba o krizích, které se nevyhnou asi nikomu, a neskrývá ani fakt, že psaním chtěl: „…zpochybnit jakoukoliv nadřazenost lékařského povolání, které rozhodně neplodí automaticky lidi se silnějším charakterem nebo schopností porozumět lidskému utrpení a smrti. … Chtěl jsem lékaře demytizovat. A provést to, aniž bych se kohokoliv dotkl, jsem mohl jen sám na sobě. Jedním z důvodů takové demytizace je fakt, že za zdraví pacienta není odpovědný žádný ideální vševědoucí lékař, ale lékař s omezenými možnostmi a znalostmi. Navíc stejnou měrou jako pacient sám.