George Grossmith. Četba na pokračování z humoristického románu klasika anglické literatury George Grossmithe (1847 – 1912) vyprávějícího s nezbytným nadhledem o manželském páru dvou pravověrných Londýňanů z předměstí. Překlad Antonín Přidal. Redaktor Alena Zemančíková. Zvukový mistr Tomáš Gsöllhofer. Zvukový mistr Zdeněk Prchlík. Režie Michal Bureš.
Čte Ladislav Frej.
Natočeno 13. – 17. 10. 2014 (14,00 – 18,00/RS34 Karlín) + 31. 10. 2014 (14,00 – 20,00/RS1 ČRoOL).
Premiéra 16. – 19. 2. a 23. – 26. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet. Repríza 20. – 24. 7. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet.
Pozn.: Proč by si londýnský úředníček pan Pooter, fanatický ctitel vžitého pořádku a skladatel „vtipných“ slovních hříček, nemohl psát deník? Není sice žádná veličina a nepřitahuje pohledy veřejnosti, ale důležitý se cítí jako málokdo. Dokonalost není maličkost, a v jejím jménu čelí pan Pooter neochvějně posměškům přátel, potížím s řemeslníky a se sousedy, nezvedenostem a neuctivým hláškám líného syna Lupina i odevzdanosti své Karličky a ředevším svým vlastním trapasům. Takový už je holt život.
Samolibost, příčinu většiny trablů, autorovi(a možná i sobě) nakonec rádi odpustíme, klasický laskavý anglický humor je totiž osvobozující. „Lituji pouze, že jsem si deník nezačal psáti již v mládí,“ povzdechne si pan Pooter – a s ním i my, jeho čtenáři!
Počínaje dneškem se v Kabinetu osmkrát vypravíme do ctihodného a vší špatnosti prostého města Londýna, na jehož pohostinné periférii žije harmonický pár manželů Pooterových /pútrových/. Klasik anglického humoru George Grossmithe si ony dva nebožáky vybral za cíl svých příhod, které vycházely nejdříve v časopisu Punch (ostatně, objevují se tam z nostalgie dodnes) a které se časem rozrostly natolik, že z nich vyšel román DENÍK PANA NULY. Do češtiny ho přeložil (a jak za chvíli sami uslyšíte mistrně) Antonín Přidal. A to už před lety, kdy dílko vyšlo v odeonské edici Čtení na dovolenou. „Grossmith mi byl tehdy nabídnut na zapřenou. Bylo to za normalizace, kdy jsem neměl nic. Deník proto vyšel na cizí jméno,“ dodává k tomu Antonín Přidal. (anotace)
Lit.: Bureš, Michal: George Grossmith: Z deníku pana Nuly. In web ČRo 3 Vltava, únor 2015 (článek). – Cit.: S románem anglického komika, spisovatele, skladatele, herce a zpěváka George Grossmithe jsem se prvně setkal před rokem, kdy nakladatelství Leda vydalo jeho DENÍK PANA NULY. Přeložil ho (a nutno konstatovat, že mistrně) Antonín Přidal. A to už před lety, kdy dílko vyšlo v odeonské edici Čtení na dovolenou. „Grossmith mi byl tehdy nabídnut na zapřenou. Bylo to za normalizace, kdy jsem neměl nic. Deník proto vyšel na cizí jméno,“ říká k tomu Antonín Přidal. „V Anglii se tento opus řadí k humoristické klasice, vycházel nejdřív na pokračování v Punchi a vydává se dodnes. Dokonce byl zdramatizován.“
George Grossmith (1847 – 1912) se narodil v Londýně v rodině hlavního reportéra Timesů, lektora a baviče George (1820 až 1880) a Luisy Grossmithové rozené Weedonové. Roku 1855 nastupuje George junior do internátní školy Massingham House v Hampsteadu. Tam se učí hře na klavír a začíná s pantomimou. Po přestěhování rodiny do Camdenu studuje na North London Collegiate School. Otec z něho chce mít advokáta, George junior ale směřuje po dráze komika, baviče a humoristy. Ve dvaceti letech už naplno přispívá svými fejetony a glosami do londýnských novin, komponuje komické opery, hudební skici, písně pro klavír. V šestadvaceti letech se žení, vystupuje na turné, hraje amatérské divadlo. Všechny tyto zkušenosti v Deníku pana Nuly, prvně vydaném roku 1892, zúročil.
„Již týden jest tomu, co s drahou mou chotí Karličkou zůstáváme v našem novém domě zvaném U vavřínu v ulici Na Brickfieldce v Londýně-Hollowayi. Pěkný to příbytek o šesti místnostech, nepočítaje suterén a salonek s vyhlídkou do ulice. Před domem máme malou zahrádku a schodiště o deseti schodech vedoucí k hlavnímu vchodu, jenž mimochodem řečeno zůstává trvale uzamknut a zajištěn řetězem. Hopkins, Hobson a jiní naši dobří přátelé chodí vždy menším vchodem postranním, čímž šetří služebné cestu k hlavnímu vchodu, neodvádějíce ji takto od práce. I za domem máme pěknou malou zahrádku, svažující se ku dráze. Zprvu jsme se obávali, že vlaky příliš lomozí, avšak p. domácí nám sdělil, že zakrátko si toho přestaneme všímat, a slevil nám 2 libry z činže. Dali jsme mu za pravdu a krom pukliny v zadní zahradní zdi jsme nepřišli k žádné úhoně.
Jsem zaměstnán až v centru Londýna, a přijda domů z kanceláře, jsem nejraději doma. Kdyby člověk nebyl nikdy doma, nač by svůj domov měl? „Domove, sladký domove,“ toť heslo mé. Večer jsem vždy doma. Někdy se beze vší obřadnosti zastaví náš starý přítel Hobson. Též Hopkins, jenž bydlí naproti. Drahá má choť Karolina a já je rádi vidíme. Chtějí-li se zastaviti, nechť se zastaví. Avšak Karlička a já se večer umíme obejít i bez přátel. O práci není nikdy nouze. Tu jest něco zatlouci, tam opraviti žaluzii, tu připevniti stínidlo, tam přiklepnouti tepich – vše toto svedu s dýmkou v ústech. Karlička mezitím nelení, přišívajíc knoflík na košili, opravujíc povlak či hrajíc gavotu „Pro Sylvii“ na naše nové pianino (splatné do tří let), vyrobené firmou W. Bilkinson. Též se radujeme z toho, že náš syn Willie se tak dobře činí, jsa zaměstnancem jednoho bankovního domu v Oldhamu. Jen kdybychom ho vídali častěji. Nyní k mému deníku…“
Touto předmluvou začínají bezmála dvě stovky stran vyprávění o spokojené a šťastné rodině Porterových, nepostrádajícího množství gagů i slovního humoru. Obojí skvěle sladěné nese třaskavé pointy nutící k dávivému smíchu. Napadá mě spojitost s jiným Přidalovým překladem, který rovněž převedl do podoby rozhlasové série, Pan Kaplan má stále třídu rád. Překladatel k tomu říká: „Deník pana Nuly jsem překládal dávno před Kaplanem, přímá souvislost tedy žádná není. Bavila mě lehká parodie na rádoby vysoký sloh ve spojení s banalitami. Práce zábavná, ale nijak snadná, protože bylo třeba uhlídat přesné načasování
slovných vtipů a vážit je tak, aby se nic nepřeťáplo a nešlo do křeče.“ Totéž platí i o natáčení osmidílné rozhlasové úpravy, které se herecky ujal Ladislav Frej. Grossmithův text není jen zábavnou férií, nese v sobě i cosi z kolektivní zkušenosti nás všech – že komický hrdina není hloupý hrdina a že komický neznamená odsouzený k posměchu.
Jako každým rokem i letos nás pozvala Karliččina máti, abychom strávili vánoční svátky u ní. Na toto tradiční rodinné setkání se vždy velmi těším. Lupin však odmítl. Zcela ohromen, vyjádřil jsem svůj údiv a nevoli. Nato nás synáček obšťastnil tímto pokrokářským proslovem: „Rodinných setkání o vánocích mám plné zuby. Jaký mají smysl? Někdo řekne: ,Ach, jaká škoda, že mezi námi není již strýčka Jamese, kterého zde ještě loni bylo.‘ A všichni začneme posmrkovat. Pak řekne někdo jiný: ,Už dva roky tetinka Líza nesedá támhle v koutě.‘ A znovu posmrkujeme. A nějaký zdrblý příbuzný řekne: ,Achjo, kdopak je na řadě teď?‘ A znovu všichni posmrkujeme a přejídáme se a přepíjíme, a teprve když se zvednu, přijde se na to, že nás bylo u stolu třináct.“