Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

David Laňka. Seriál pro mládež – příhody kluka Billa a jeho kamarádů Bedny, Bůčka a Madly z Nového Strašecí. Dramaturgie Zuzana Vojtíšková. Hudba Tomáš Pergl. Zvuk Jitka Kundrumová. Mastering CD Miroslav Mareš, 2016. Produkce Bohdana Pfannová, 2016. Ilustrace přebalu Markéta Vydrová, 2016. Design Zuzana Vojtová, 2016. Režie Jaroslav Kodeš.

Vypráví Oldřich Kaiser.

Natočeno 2015 (10 x 12 min.). Premiéra 15.-19., 22.-26. 6. 201 v pořadu Klub Rádia Junior (ČRo 2 Praha, 19:00 h.). Repríza 3. dílu 13. 1. 2018 (Rádio Junior, 18:10 h).

Vydal Radioservis v roce 2016 (2 CD, CR0799-2, 98 min.).

Obsah: CD 1 – 1. Jak to všechno zase začalo (12:03), 2. Jak jsme brali tatínkovi na oblek (11:28), 3. Jak jsem přišel na to, že Ježíšek je… (11:25), 4. Jak jsme hráli divadlo (11:49), 5. Jak jsme byli v kostele (10:39); CD 2 – 1. Jak jsme si nic nevykoledovali (10:45), 2. Jak jsme slavili apríl (10:37), 3. Jak nás KJ zachránila (10:45), 4. Jak jsme si hráli na Robinsony (10:46), 5. Jak nám paní učitelka přichystala překvapení (11:10).

Pozn.: Druhý díl úspěšných příběhů oblíbeného dětského hrdiny. Jestli něčemu vůbec nerozumím, tak tomu, proč se o nás děti rodiče pořád tak bojí, zvlášť když už nejsme žádné děti, ale skoro dospělí. Jako kdybychom se o sebe neuměli postarat nebo co. No řekněte sami, jestli je to spravedlivý, když vám jednou rodiče řeknou, že můžete hlídat mladší sestru, když oni si chtějí zajít na večeři do restaurace, ale pak za nima přijdete, že chcete spát u Madly ve stanu na zahradě u jejich domu, a hned začnou, že na to máte ještě času dost a že na takový věci jste ještě malí. A když jim na to řeknete: „Vždyť jste ale tuhle říkali, že už jsem velkej kluk,“ tak řeknou: „No jo, ale to bylo něco jinýho.“

Oblíbený hrdina dětské knihy Dobrodružství Billa Madlafouska a jeho přátelé Madla, Bedna a Bůček se vracejí v nové knize. Jsou o rok starší, a jako čtvrťáci už se cítí náležitě dospělí. Stejně jako Billova sestra KJ, která mluví, kudy chodí, a chodí všude tam, kam on, což se prostě klukovi jeho věku nemůže líbit.Ale i když má tohle mimino neustále za patami, dobrodružství se Billovi a jeho partě nevyhýbají. Jen vždycky skončí, jak už název napovídá – průšvihem. Zvídavost, snaha pomáhat lidem kolem sebe a zažít co nejvíce dobrodružství, přivádí naše hrdiny do situací, které často končí průšvihem, ale které jsou zároveň zdrojem příjemně praštěného humoru. (anotace)

Václav Cílek. Výběr ze stejnojmenné knihy geologa, klimatologa, spisovatele a popularizátora vědy. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Lukáš Hlavica.

Účinkuje Martin Myšička.

Natočeno 2015. Premiéra 1. dílu 9. 6. 2015,  7. dílu 15. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 23.00 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 1. dílu 21. 11. 2019 (ČRo 3 Vltava, 23.45 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc; 1. 8. 2022 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.

Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Návod, jak si prohlédnout zemi. In Týdeník Rozhlas 24/2015 (článek). – Cit.:  „I když vidíme jen obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně,“ zní podtitul knihy Václava Cílka Prohlédni si tu zemi. Známý geolog, klimatolog a uznávaný esejista a popularizátor vědy v ní navazuje na své předchozí úspěšné tituly věnované převážně krajině a duchu míst. Číst se z ní bude od úterý 9. června vždy ve 23.00 ve vltavských Stránkách na dobrou noc. Na prahu léta je to navíc dobrý tip a návod, jak prozkoumat a uvidět vlastní zemi.

„Moje česká krajina začíná na severovýchod od Persie, na sever od prvního nilského kataraktu, na západě končí v nehostinných Hebridách a na severu na Rujáně,“ říká Václav Cílek

„Moje česká krajina začíná na severovýchod od Persie, na sever od prvního nilského kataraktu, na západě končí v nehostinných Hebridách a na severu na Rujáně. A dokonce, pokud bychom si ji zúžili jenom na prostor, kde skutečně žijeme nejméně od 6. století našeho letopočtu, ale možná již zhruba od 12. století před Kristem, tak jsme určitě nevyčerpali vnitřní reflexi rozptýlených doubrav či říčních krajin. V mé mysli se dohledatelný počátek Slovanů posouvá do období trojské války či dobytí Palestiny židovskými beduíny, tedy do sklonku bronzové doby. Prohlížím si tuto zemi, dívám se z Řípu, ale také z hory Kynthos na ostrově Delos či z hory Nebo v Jordánsku. A divím se.“

Rozšířit lidský obzor

I toto čteme v knize Václav Cílka (1955) Prohlédni si tu zemi. Je jednou z mnoha, které tento geolog, klimatolog a spisovatel zasvětil (nejen) české krajině. Za knihy Krajiny vnitřní a vnější a Makom. Kniha míst byl Cílek vyznamenán Cenou Toma Stopparda. V roce 2007 získal Cenu ministra životního prostředí „za výrazný přínos k popularizaci české vědy, zejména geologie a klimatologie“. V roce 2009 mu byla udělena Cena VIZE 97 Nadace Dagmar a Václava Havlových za to, že „svým dílem významně rozšířil lidský obzor, poukázal na méně známé jevy a souvislosti, napomohl včlenit výsledky vědy do obecné kultury a prohloubil alternativy lidského pohledu na svět, kosmos a základní otázky bytí“.
Přestože se Václav Cílek ve své práci zabývá především změnami klimatu a prostředí, vývojem české krajiny a vztahy mezi přírodou a civilizací, najdeme v jeho knihách přesahy směrem k literatuře, religionistice, filozofii, teologii, výtvarnému umění nebo hudbě všech žánrů.

Dvojí ráz Sudet

Je to i případ knihy Prohlédni si tu zemi. Ta vznikla přepracováním a rozšířením publikace Krajina z druhé strany. Poznámky ke Knize závojů a čar. Tematicky v ní autor navazuje i na svá předchozí díla. Je členěna na základní oddíly, věnované kupříkladu paměti krajiny, sociologickým úvahám o proměnách současné společnosti i soudobé spiritualitě. Jádrem jsou eseje věnované Praze a jejímu geniu loci, v dalších částech se pak autor zaměřuje na českou a moravskou krajinu (České středohoří, jižní Čechy, Ostrava…) a na místa, která ho oslovila na jeho zahraničních cestách za geologickými výzkumy (Súdán, Řecko, Turecko). Eseje o „krajinách vnějších“ doplňují i texty metafyzičtějšího charakteru – o posvátnu Santiniho staveb, o prostoru spjatém s Janem Palachem či fragmenty z nikdy nedokončené čínské antologie.
Václav Cílek se například ptá po prakrajinách, jinde upozorňuje na dvojí ráz sudetské krajiny: „Člověk si skoro všude v Sudetech uvědomí, že zde žije na jakémsi rozhraní mezi cizotou a násilím na jedné straně a klidnou útěšností na straně druhé. Jaký je charakter zranění? Je to nedostatek zapomínání v kraji, kde nikdy nebylo lehké se uživit. Na leteckých snímcích okolí Tachova z roku 1947 téměř nevidíme ovocné stromy. Ty vždy přinášejí určité krajinné sládnutí, určitou hojivost. Není to tak dávno, co odtud odtáhli husité. V tomto chladném kraji rány sice nehnisají, ale také se příliš nehojí.“

V hrobkách je klid

Z Cílkových textů se také dozvíme, co mají společného Kaznějov, Chlumčany a Horní Bříza, čím je pozoruhodná Kratochvíle nebo Kolín a proč jezdí rád do oblasti Píseckých vrchů. Rozsáhlý text věnuje autor severní oblasti české země. Přesvědčuje nás, že nikde jinde, pouze v této „kadeřavé písni“ můžeme v Čechách „nalézt tolik stromů a tak marnotratně rozsázených jako zde. Lze-li mluvit o stromovém individualismu – zde je cosi takového. Strom sám zabírá pro sebe vhodné místo jako za starobylých časů a nikdo mu v tom nebrání. Takovéhle rozumné zbožnění nebo vlastně přirozená blahovůle k stromům nese nejen nespočetnou úrodu, ale dodává kraji nepopsatelné pokojnosti, jakou známe už jen ze starých obrazů.“
Zabývat se krajinou pro Václava Cílka představuje také psát o kultuře a posvátnu, což zachytíme v textu o egyptském Abúsíru, součásti největšího pohřebiště na světě. „Je to krajina, ve které je cítit čas. Dříve zde prý lidé často vídávali šedavé stojící stíny zemřelých a obrysy posvátných zvířat, které pak odcházely do svých podzemních domů. Je to příjemné místo a v hrobkách je klid. Atmosféra pohřebiště je návyková…“
Ostatně autorův vztah ke krajině, kterou pokorně pozoruje a prožívá, vystupuje z každého textu: „Krajina dobré rasy je jako tvrzený a houževnatý gentleman. Nic ji nevyruší z rovnováhy a vídej ji v jakékoli době, vždycky ještě najdeš nějaký tichý odstín, a budeš-li je trpělivě sčítat, může se ti lehko stát, že na sklonku života budeš moci říci, žes ji opravdu poznal a že tě nezklamala.“

Gaston Leroux. Četba na pokračování. Překlad a rozhlasová úprava Jiří V. Svoboda. Dramaturg Verner. Režie Jiří Hesoun.

Čte Jiří Šrámek.

Natočeno 1966. Premiéra 2. 1. – 6. 2. 1967 (Československo I, 8:05 h.). Repríza 12. dílu 18. 1. 1967 (Praha – RPD, 1:07 – 1:22 h.).

Lit.: Ver:  Fantóm Opery v rozhlase. In Rozhlas 2/1966 (27. 12. 1966), s. 9 (článek).

Michal Sýkora. Četba na pokračování z detektivního románu. Pro rozhlas připravil Jan Sulovský. Technická spolupráce Zdeněk Prchlík. Režie Tomáš Soldán.

Účinkuje František Strnad.

Nastudoval ČRo Olomouc v roce 2015. Premiéra 1. dílu 1. 6. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 29 min). Premiéra 15. dílu 19. 6. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). Repríza 1. dílu 3. 7. 2019 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 29 min).

Vydala Radiotéka v roce 2015 (MP3).

Lit.: anonym: Michal Sýkora: Modré stíny. In web ČRo 2 Praha, květen 2015 (anotace). – Cit.: Vyšetřování vraždy investigativního novináře. Detektivní román, který rozkrývá neblahé praktiky zneužívání politického vlivu a moci. Čte František Strnad.

Docent Ondřej Chalupa a investigativní novinář Milan Březina se snažili odhalit podvodné praktiky kvestora Jonáše při rekonstrukci bývalého konviktu a machinace s pozemky z 90. let. Oba byli zavražděni.  Podle tehdejšího náměstka primátora je v celém případu namočený i současný ministr vnitra Gelnar. Tým kriminalistů pod vedením Marie Výrové, který můžete znát už z autorova románu Případ pro exorcistu, postupně odhaluje praktiky bez morálky. Praktiky zneužívají politickou moc.

Patnáctidílná četba na pokračování z detektivního románu současného olomouckého spisovatele vás zavede do univerzitního prostředí, které Michal Sýkora jako absolvent a dnešní pedagog Univerzity Palackého důvěrně zná. 

Lit.: Sulovský, Jan: Modré stíny nad Olomoucí. In Týdeník Rozhlas 23/2015 (článek + rozhovor). – Cit.: Čtenářům po celém světě včetně těch českých učarovala severská detektivka. Nakladatelství chrlí romány Stiega Larssona, Joa Nesboho či Larse Keplera. Detektivní žánr má ale svou tradici i v české literatuře: detektivky psali kupříkladu Václav Erben, který na scénu uvedl kapitána Exnera, v příbězích Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany byl na stopě zločinu doktor Pivoňka. Představitelem detektivního žánru současnosti je Michal Sýkora, jehož Případ pro exorcistu došel zpracování jak v rozhlase, tak v televizi. Tým kriminalistů pod vedením Marie Výrové vystupuje i v románu Modré stíny, ze kterého je v režii Tomáše Soldána a podání Františka Strnada připravena čerstvá četba na pokračování – od 1. června vždy ve 22.00 vysílá ČRo Dvojka.

Co vás přivedlo k literární tvorbě?

Když jsem začal psát Případ pro exorcistu, neměl jsem vlastně žádné ambice, jen jsem si chtěl vyzkoušet, jestli bych dokázal napsat román. Říkal jsem si, když se to nepovede, tak se nic neděje, když se to povede, bude to dobré a uvidíme, jak se věci budou dál vyvíjet. To, že jsem napsal detektivku, spoustu lidí překvapilo, a musím se přiznat, že to vlastně překvapilo i mne.

Proč jste se rozhodl pro detektivní žánr?

Zabýval jsem se detektivkou odborně a k tomu samozřejmě patří přemýšlení o způsobech, jakými je detektivka vystavěna a vyprávěna, jaká pravidla musí splňovat, zkrátka, co všechno musí dobrá detektivka mít, aby správně fungovala. Současně jsem si uvědomoval, že v současné české literatuře chybí něco, co by se blížilo britské detektivkářské tradici, tedy žánrový příběh postavený na složité záhadě, kterou detektiv řeší ryze intelektuálními metodami. Obzvláště jsem postrádal – a stále postrádám – žánr takzvané univerzitní detektivky, v němž právě Britové vynikají. Takže jsem si řekl – proč to vlastně nezkusíš? A taky to měl být text, jaký bych si i já rád přečetl, ten typ detektivky, který kdysi dávno charakterizoval Josef Škvorecký slovy „spojení vraždy s legrací“.

Váš první detektivní román nese název Případ pro exorcistu a odehrává se v Olomouci a v nedalekém Štěpánově. Český rozhlas jej uvedl v roce 2013 jako četbu na pokračování a posléze jej Česká televize natočila jako třídílný seriál. Měl dobrou sledovanost, ale mnozí mu vytýkali, že je v něm turisticky atraktivní Olomouc zpodobena jako nevzhledné maloměsto. Co říkáte těmto výhradám?

Hned po vysílání prvního dílu se v Olomouci zformovala skupinka diváků, kteří se nedokázali vyrovnat s mírou stylizace a nadsázky, kterou režisér Hřebejk použil. Kamenem sváru se především stal záběr na koně, kteří cválali přes olomoucké Dolní náměstí. To, že tam ti koně skutečně byli, a že tedy nešlo o inscenovaný komparz, tito pseudopatrioti nebrali jako argument. Hřebejk netočil cestopisný dokument, ale fikci. Posuzovat život v Olomouci a okolí podle Případu pro exorcistu je podle mě stejně pošetilé jako dělat si představu o životě v meziválečném Londýně na základě Hercula Poirota. Takže na tyto výhrady neříkám nic. Ostatně jeden z mých studentů to velmi trefně glosoval slovy: Jak můžou někomu vadit koně na náměstí ve městě, kde celou volební kampaň parkoval u radnice kombajn?

Váš román Modré stíny se odehrává v Olomouci, částečně i na Palackého univerzitě. V Olomouci jste se narodil, tamní univerzitu jste vystudoval a dnes na ní působíte jako pedagog. Obě prostředí tedy důvěrně znáte. Neobával jste se, že budou čtenáři za literárními postavami hledat skutečné osobnosti?

Neobával, ale asi jsem měl. To, že jsem své příběhy umístil na reálná místa a do existujících institucí, má na mnohé čtenáře – včetně těch, o nichž jsem se mylně domníval, že by měli dokázat odlišovat realitu od fikce – natolik hypnotický účinek, že se domnívají, že zobrazuji i skutečně žijící osoby. Mnohokrát jsem už opakoval, že vše, o čem píšu, je čirá fikce, ale mám pořád pocit, že mi stejně řada lidí nevěří.

Román Modré stíny odkrývá některé negativní praktiky při čerpání z veřejných zdrojů, varuje před korupcí, klientelismem a propojením vrcholné politiky se světem zločinu. Neobával jste se negativních reakcí od příslušníků naší politické reprezentace?

Kdybych chtěl být potměšilý, odpověděl bych otázkou: Domníváte se, že příslušníci toho, co nazýváte „politickou reprezentací“, čtou beletrii? Ostatně intelektuální guru strany, jejíž zástupce vystupuje v mém románu, kdysi řekl, že nikdy žádnou detektivku nečetl, protože je to prázdná a falešná zábava. Ale vážně: když chcete napsat společenskokritický román, tak se možných negativních reakcí dopředu bát nemůžete a nesmíte. Být v těchto věcech politicky korektní nebo, jak se říká, „vyvážený“ by znamenalo prostě čtenářům lhát.

Co v současné době píšete?

Momentálně se intenzivně snažím dokončit detektivku, kterou jsem začal psát už před dvěma roky, ale pak jsem ji odložil, protože jsem pořád nebyl spokojený s výsledkem. Mezitím ji Petr Jarchovský použil jako námět na další třídílnou sérii pro Českou televizi a Jan Hřebejk by ji měl v létě začít natáčet. Takže dělám vše pro to, abych román stihl dopsat dřív, než jej diváci uvidí v televizi.

Olomoucký rodák Michal Sýkora (1971) je český pedagog, literární teoretik a spisovatel. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 1998 na této fakultě působí jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií. Odborně se zabývá moderním světovým románem, aktuálními tendencemi světové literatury a teorií literatury.

V románu Modré stíny (Host 2013) se setkáváme s obdobným týmem kriminalistů pod vedením Marie Výrové, jaký známe z autorovy předchozí prózy Případ pro exorcistu (Paseka 2012). Tým tentokrát vyšetřuje vraždu docenta Ondřeje Chalupy a investigativního novináře Milana Březiny, kteří se snažili odhalit podvodné praktiky kvestora Jonáše při rekonstrukci bývalého konviktu a machinace s pozemky z devadesátých let, na nichž se podílel tehdejší náměstek primátora a současný ministr vnitra Gelnar. Román rozkrývá neblahé praktiky, které vedou ke zneužívání politického vlivu a moci. Sýkora v něm kromě ústřední zápletky rozehrává individuální osudy jednotlivých kriminalistů a projevuje se jako bravurní vypravěč.

Imre Kertész. Z meditativních záznamů maďarského nositele Nobelovy ceny za literaturu vybral Jan Němec. Režie Lukáš Kopecký.

Čte František Derfler.

Nastudovalo Brno v roce 2015. Premiéra 1. – 5. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.; 5 x 15 min) v cyklu Psáno kurzívou.

Lit.: anonym: Imre Kertész: Někdo jiný. Kronika proměny (1/5). In web ČRo 3 Vltava, květen 2015 (anotace). – Cit.: Kdo vlastně jsem? Tak se ptá ve svých deníkových záznamech maďarský nositel Nobelovy ceny Imre Kertész – a odpovídá si už názvem knížky: Někdo jiný. A podtitul – Kronika proměny – ještě přesněji charakterizuje tyto neobvyklé meditativní texty.

Richard Glazar.  Četba na pokračování z knihy českého vězně vyhlazovacího tábora Treblinka, kterému se odsud jako jednomu z mála podařilo utéci. Připravil Petr Balajka. Režie Vít Vencl.

Účinkuje Ivan Řezáč.

Natočeno 2015. Premiéra 1. dílu 1. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 27 min) v cyklu Hrdina.cz . Premiéra 12. dílu 16. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.). Repríza 1. dílu 26. 7. 2023 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.

Lit.: anonym: Richard Glazar: Treblinka, slovo jak z dětské říkanky (1/12). In web ČRo 3 Vltava, květen 2015 (článek). – Cit.: Dnes již klasické dílo memoárové literatury zachycuje hrůzy nacistické genocidy Židů. Příběh vzpoury a útěku z vyhlazovacího tábora Treblinka sepsal Richard Glazar hned po válce, v roce 1945. Knihu se mu nepodařilo vydat a poprvé vyšla až v německém překladu roku 1992 (česky 1994). 

Pro čtenáře jsou tyto paměti dokumentem, před nímž bledne každá románová fikce: autor jako ojedinělý svědek pekla vyhlazovacích táborů zachytil lidské dispozice ke zlu, ale i věčnou touhu člověka po svobodě. 

Richard Glazar (1920-1997) původem z Prahy a Kolína dospíval na sklonku 30. let a jelikož z rasových důvodů nemohl studovat, pracoval jako dělník. V září 1942 byl deportován do Terezína a měsíc poté na východ. Ocitl se ve vyhlazovacím koncentračním táboře ve středním Polsku a náhodou byl vybrán do pracovního komanda na třídění šatů. Díky nezlomné víře v nutnost vydat svědectví a díky solidaritě mezi vězni se v táboře rozvinula ilegální činnost. 

2. srpna 1943 propuklo dlouho připravované povstání, jehož se zúčastnilo také šest českých a slovenských Židů. Dvěma z nich – Richardu Glazarovi a Karlu Ungerovi – se podařilo z Treblinky uprchnout. Shodou šťastných náhod se oba dostali od polské řeky Bug až do německého Mannheimu, kde s novou identitou získali práci v místní kovárně a pracovali až do osvobození americkou armádou. 

Glazar po válce vystudoval ekonomii, cizí jazyky, pracoval v zahraničním obchodu, ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury a nakonec v ČSAV. 

V šedesátých letech svědčil v düsseldorfském procesu proti bývalým věznitelům z Treblinky a své svědectví vydal i v Lanzmannově filmu Šoa. Po sovětské okupaci v roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde trvale žil až do poloviny 90. let. V říjnu 1997 obdržel od českého prezidenta řád TGM. Na sklonku roku 1997, po smrti své ženy tento statečný muž, který byl smrti tolikrát nablízku, aby z ní měl strach, odešel dobrovolně ze života. 

Goncalo M. Tavares. Četba na pokračování z prózy současného portugalského spisovatele. Překlad Martina Čáslavská. Připravila Eva Willigová.

Účinkují Jiří Hromada a Michal Pavlata.

Natočeno 2015. Premiéra 1. – 4. a 8. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.; 5 x 19 min)  v cyklu Kabinet.

Lit.: anonym: Goncalo M. Tavares: Pan Kraus a politika (1/5). In web ČRo 3 Vltava, květen 2015 (článek). – Cit.: Přestože se portugalský spisovatel Gonçalo M.Tavares narodil roku 1970 v někdejší portugalské kolonii Angole, žije a pracuje v Lisabonu. Na sto šedesát překladů z jeho knih v třiceti šesti zemích z něj v současnosti činí nejvyhledávanějšího představitele střední generace kosmopolitních autorů. 

Přízeň čtenářů si Tavares získává díky svému literárnímu stylu. Sám o něm říká:“Vždycky usiluji o jazyk čistý, téměř biblický. Jestliže se mi na jeden popis nabízejí dvě slova, zvolím pokaždé to prostší. V tomhle ohledu jsme hodně konzervativní.“ K autorovu propracovaně jednoduchému, neokázalému stylu nutno doplnit, že výstižnost sdělení se kloubí s jeho strohostí, která přechází až do aforistické úsečnosti. 

Tavaresovu pomyslnou Čtvrť obývají významní a výjimeční světoví spisovatelé – poznáme je už podle názvů kapitol. Pan Kraus je kavárenský glosátor politiky, pan Brecht je dramatik a moralista, pan Valéry je básník a logik. Pan Kraus je hrdinou knihy, který píše fejetony o neschopnosti, hlouposti a omezenosti Šéfa a jeho dvou podlézavých podržtašek. Pan Brecht přichází vyprávět své historky do téměř prázdného sálu – a když skončí, sál je tak nabitý lidmi, že Pan Brecht neví, jak se dostat ven. Pan Valéry má svoji básnickou logiku paradoxu, která je nakonec – navzdory reálným příčinám a následkům – tím nejpravdivějším odrazem reality. 

Lenka Rožnovská. Pohádkový seriál. Tvůrci nezjištěni.

Účinkují Marcela Kopecká, Dušan Baur, Markétka Růžičková, Jan Múčka, Natálie Kosíková, Dan Šebek, Kryštof Doležal, Viktorka Ryšavá, Anna Bílková, Václav Ambrož, Irena Kintrová, Vladimír Kintr a Ivana Horáková.

Připravilo Rádio Proglas v roce 2015 (14 x 10 min.). Premiéra 5.-18. 4. 2015 v cyklu Večerní zíváček (Rádio Proglas, 19:00-19:15). Repríza 15.-28. 9. 2015 v cyklu Večerní zíváček (Rádio Proglas), 8.-13., 17.-21. 10. 2016 v cyklu Večerní zíváček (Rádio Proglas).

Díly: 1. Nepovedené kouzlo, 2. Třída plná žabek, 3. Nudlové překvapení, 4. Další popletené kouzlo, 5. Pýchavice, 6. Zasmyčkované čtení, 7. Kouzelnický úkol, 8. U Hastrmánkových, 9. V perníkové chaloupce, 10. U loupežníků, 11. U Halekalových, 12. U Čáryrádových, 13. U Peciválových, 14. Bylinkový čaj.

Pozn.: Dnes pro vás děti máme úplně nové pohádkové příběhy Lenky Rožnovské. Potkáte v nich známé i neznámé bytosti z pohádek, protože vás právě teď pozveme do „Školy pohádkového kouzlení“, kde by se určitě líbilo i vám! (anotace Rádio Proglas)