Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

rozhlasový režisér a herec, překladatel z angličtiny

Občanské příjmení Schwarz uvádí jako překladatel, pseudonym Červinka jako rozhlasový režisér a herec. Studoval na gymnáziu a na německé obchodní škole, 1935-37 byl zaměstnán jako korespondent u firmy Philips. Studium na dramatickém oddělení státní konzervatoře kvůli okupaci nedokončil a 1939 odešel do zahraničí. Do 1941 pracoval v Londýně jako svářeč, 1941-45 působil jako hlasatel, redaktor a překladatel československého vysílání BBC v Londýně. Rok pobýval na léčení ve Švýcarsku, 1946 se vrátil do Československa.

Od roku 1947 člen hereckého souboru Čs. rozhlasu, od roku 1958 režisér literárních pořadů, od roku 1963 režisér rozhlasových her. I po odchodu do důchodu v roce 1976 externě spolupracuje s rozhlasem. Z hereckých rolí: četby na pokračování Wells: Neviditelný, Waltari: Egypťan Sinuhet, Jirotka: Saturnin, z režijních prací: Aškenazy: Piškot, Giles Cooper: Nepříjemná ústřice, Hawthorne: Šarlatové písmeno, Shakespeare: Richard III.

Překládá z angličtiny a okrajově z němčiny – pod jménem Josef Schwarz. Z angličtiny přeložil více než 50 titulů beletrie a divadelních a rozhlasových her. Významných je hlavně pět výborů z díla E. A. Poea, které rovněž sestavil, a prózy W. Saroyana. V roce 2003 vyšla v Radioservisu kniha jeho vzpomínek „Trpělivě obnošené tělo“, která byla sestavena z jeho rozhlasových rozhovorů s Hanou Kofránkovou (2002). Téhož roku umírá.

Pozn.: článek B. Pražana z Týdeníku Rozhlas (2000):

Rozhlasový režisér, herec a překladatel Josef Schwarz-Červinka slaví 16. června (2000) své pětaosmdesátiny. Narodil se ve znamení Blíženců a ti – alespoň podle výkladu Daniely Fischerové – rádi kombinují ideje a slova v intelektuálním řádu nebo v anarchismu hry. Oslavenec tedy nejspíš dostal své tři profese – jejichž společným jmenovatelem je interpretace, výklad textu – přímo do vínku. Avšak přestože své trojjediné povolání svrchovaně naplnil a má na kontě více než 50 překladů předních děl angloamerické literatury od takových autorů, jakými jsou Poe, Faulkner, Chandler či Saroyan, řadu skvělých rozhlasových četeb (třeba Doktora Jekylla a pana Hydea, Saturnina, Egypťana Sinuheta…) i režií (jmenujme alespoň Shakespaerova Richarda III., Jindřicha V., Hawthornovo Šarlatové písmeno nebo z poslední doby Holmesovy příběhy s Viktorem Preissem), přesto mu chvíli trvalo, než našel sám sebe a své poslání a talent rozpoznal.

Hledání sama sebe

Josef Schwarz se narodil v Luži, městečku poblíž Chrudimi. Jeho tatínek, typický selfmademan, tam založil malou továrničku na prádlo. A protože předpokládal, že bystrý mladší syn půjde na vysokou školu, poslal ho v jeho jedenácti letech do primy chrudimského gymnázia. Jenže synek si tam počínal jako jeho pozdější dobrý známý, Bohumil Hrabal: studium ho nebavilo, byl až příliš živý a zájmy měl nevyhraněné. Středoškolských ústavů vystřídal několik a v každém procházel s „consiliem abeundi“: do vyššího ročníku mohl postoupit pouze za předpokladu, že zároveň přestoupí jinam. K maturitě ale nakonec stejně nedospěl. Otec ho proto přinutil dokončit alespoň jednoletou obchodní školu a následující úspěšné synovo působení v Praze u firmy Philips v něm opět probudilo naděje, že z Josefa přece jen jednou „něco bude“. Jaké zklamání asi zažil po dvou letech, v roce 1937, kdy mu syn oznámil, že se rozhodl za vlastní úspory studovat dramatickou konzervatoř.

V té době už totiž Josef Schwarz věděl, co ho opravdu baví, přitahuje a k čemu je povolán. Nebyl to obchod, ale literatura a divadlo. Tyto zájmy ho již před tím přivedly k recitaci, k vystupování v různých socialistických mládežnických spolcích a nakonec i do Divadelního kolektivu mladých, vedeného Pavlem Tigridem. S tím se spřátelil. Stejně jako s básníkem Jiřím Ortenem, se kterým na dramatické konzervatoři studoval a s nímž pak (a také s budoucím prozaikem Bohuslavem Březovským) až do počátku devětatřicátého roku bydlel v jedné vinohradské dvougarsoniéře. Po vinárnách a kavárnách se scházeli s Halasem, Holanem, Seifertem, Horou, Teigem…

Útěk z protektorátu

Dusivá atmosféra pomnichovské druhé republiky a sílící antisemitismus vedly Josefa Schwarze a Pavla Tigrida k tomu, že začali pomýšlet na emigraci. Definitivně se rozhodli 15. března 1939, kdy spolu v sekretariátě sociálnědemokratické studentské organizace, která provozovala jejich studentské divadlo, ničili různé doklady a materiály, jež by okupanti mohli zneužít. Pro opuštění protektorátu ale museli mít kromě pasů i tzv. durchlasscheiny – něco podobného, čím byly za socialismu výjezdní doložky. Vydávalo je gestapo a zvláštní útvary wehrmachtu. Přátelé se vydali na jeden z jejich úřadů. Probírku žadatelů dělal důstojník, který kontroloval jejich dokumenty, a ty, co je měli v pořádku, posílal do vedlejší místnosti, kde se formuláře doložek vyplňovaly. První předstoupil Pavel Tigrid. Důstojník si od něho vyžádal křestní list. Tigrid, kterého rodiče nechali v dětství pokřtít, ho měl. Josef Schwarz nikoli. „Jude?“ podivil se důstojník – „Heraus!“ Jenže právě v tu chvíli zazvonil na jeho stole telefon. „Ja, ich komm, gleich herunter,“ horlivě přikývl, zavěsil a jak spěchal do přízemí za svým nadřízeným, předběhl Schwarze ve dveřích. Ten toho využil, proklouzl do sousední místnosti, úředníkovi vydávajícímu doložky zalhal, že má doklady v pořádku, a podpis důstojníka, který ho vyhodil, pak doma zfalšoval podle durchlasscheinu Tigridova. Tím si nejspíš zachránil život. – O šest let později zbyli z jeho rozvětvené židovské rodiny pouze on a jeho o tři roky starší bratr, který přežil Terezín, Osvětim a pochod smrti.

Anglické začátky

Jakmile měli potřebné papíry pohromadě, zakoupili si oba přátelé jawu stopětadvacítku a vyrazili přes Německo do Holandska. V pohraničním městečku Oldenzaalu čekal na uprchlíky z bývalého Československa, kteří měli namířeno do Velké Britanie – a takových byla většina – anglický imigrační úředník. Rozhodoval o tom, zda do jeho země mohou, nebo ne. Pouštěl ty, kteří prokázali, že budou mít na ostrovech z čeho žít, a pak také politické uprchlíky. Víza sice tehdy stejně jako dnes nebyla zavedena, Anglie se však v oněch kritických dnech snažila zbrzdit příval utečenců. Pavel Tigrid ukázal potvrzení, že má v Amsterodamu k dispozici dostatečně velký obnos. Josefa Schwarze, který předložil dobrozdání otcovy firmy, že cestuje obchodně, ale finančně zajištěn nebyl, chtěl úředník poslat zpátky do Německa. Oblomilo ho, když se dozvěděl, že má před sebou Žida a navíc aktivistu sociálně demokratické organizace: „Měl jste říct hned, že jste politický uprchlík.“

Tigrid to vzal do Anglie na motorce oklikou přes Amsterodam, Schwarz nasedl na vlak jedoucí přímo do Londýna. Tam prostřednictvím nadace vytvořené na pomoc českým uprchlíkům získal finanční podporu, ubytování v hostelu a – opět už s Tigridem – začal v oné nadaci pracovat. Do Anglie se díky jejich přispění dostal například bratr Jiřího Ortena, režisér Ota Ornest, Evžen Klinger, později odsouzený v procesu se Slánským, či básník Josef Lederer… Josef Schwarz si brzy udělal svářečský kurz a nastoupil do továrny vyrábějící radary. V době bitvy o Anglii byla fabrika bombardována. „Zachránil jsem si život, protože se mi nechtělo do krytu,“ vzpomíná na dobu, kdy německé letectvo po devadesát dnů neustávalo s nálety. „Bomby prorazily střechu krytu a pět dělníků zahynulo.“

Bomby, tuberkulóza a vítězný únor

I v těchto těžkých dobách zůstal věrný divadlu. Spolu s Ornestem, Ledererem a dalšími přáteli pořádali kulturní večery a divadelní představení pro české emigranty. Navštěvovali je i členové a úředníci Benešovy emigrační londýnské vlády. Na doporučení jednoho z nich – Josefa Korbela, otce Madelaine Albrightové – nastoupil na jaře roku 1941 Josef Schwarz do českého vysílání BBC coby hlasatel a překladatel. Oženil se, vzal si Češku, jejich londýnský byt byl vybombardován, několikrát se stěhovali a v roce 1944 se jim narodila dcera. Brzy poté onemocněl tuberkulózou. Léčil se v jižní Anglii a bezprostředně po válce ve Švýcarsku. Tam také přeložil svou první knihu – Saroyanovu novelu Jmenuji se Aram. Do Prahy se vrátil s pochybami, zda se vůbec ještě někdy bude moci věnovat divadlu. Doufal, že v nejhorším by mohl žít z výnosů lužské továrny, kterou po návratu z koncentráku převzal jeho bratr. Továrna však byla po „vítězném únoru“ znárodněna a jeho bratr – který ji ještě nějakou dobu vedl a pak byl z místa ředitele z politických důvodů sesazen – emigroval do Izraele. To už měl Josef Schwarz TBC naštěstí vyléčené, od roku 1947 pracoval v hereckém souboru Československého rozhlasu a pro své umělecké působení si zvolil matčino dívčí jméno – Červinka. Coby bývalý továrník, účastník západního odboje a bratr emigranta to ovšem neměl lehké. Mnohokrát byl také vyšetřován v souvislosti s novým odchodem Pavla Tigrida do zahraničí. Cítil, jak okolo něho sílí politický tlak. Když v roce 1952 v souvislosti s procesem se Slánským začala KSČ bojovat „se zrádci, kosmopolity a sionisty“, zahrnula do této neurčité leč novému režimu nejspíš velmi nebezpečné množiny i Josefa Schwarze a z Československého rozhlasu ho vyhodila. A to i s jeho druhou ženou, se kterou se tam seznámil a kterou si vzal dva roky před tím.

Opět v rádiu

Soudruzi, kteří pokyn strany provedli, se však záhy poté morálně zdiskreditovali, sami byli z rozhlasu „odejiti“ a legendární figura komunistického panoptika, ministr informací Václav Kopecký, který se díky jednomu bývalému Schwarzovu spolužákovi s jeho případem seznámil, usoudil, že „než aby Schwarz utekl do Anglie, bude lepší opět ho do rozhlasu přijmout“. Což se i stalo. Josef Červinka se v té době úzce přátelil s bývalými členy Skupiny 42 – Kamilem Lhotákem, Jiřím Kolářem, Zdeňkem Urbánkem, Josefem Hiršalem – a pro jejich zamýšlený ale nerealizovaný ineditní sborník přeložil Ortel Franze Kafky. Měl i autorské a režijní plány rozhlasové. K jejich realizaci se však dostal až při politickém tání koncem padesátých let. Nejprve směl připravovat pouze kratší literární pořady. Rozsáhlejší dramatické tvary přišly na řadu až v šedesátých letech. Jako režisér hostoval i v rádiu, ve kterém kdysi začínal: Aškenazyho Piškot, který natočil roku 1966 v BBC s anglickými herci, byl britskou kritikou počítán k nejlepším rozhlasovým hrám desetiletí.

Po osmašedesátém roce musela jeho nynější žena Milena z rozhlasu odejít. On mohl zůstat až do roku 1976, kdy nastoupil do důchodu. Protože si ale bez rozhlasové práce nedokáže svůj život představit, docházel za ní do vinohradských studií a dochází pořád. Stál u uměleckých začátků – jak sám s úsměvem říká – své třetí, „adoptivní“ dcery Hany Kofránkové, jedné z nejlepších současných rozhlasových režisérek, v roce 1993 obdržel spolu s Jiřím Adamírou a Rudolfem Hrušínským Křišťálovou růži – nejvyšší ocenění, jaké jen lze u nás v oblasti uměleckého přednesu získat – a posluchači i čtenáři se s jeho přednesem, režií a překlady setkávají stále.

BRONISLAV PRAŽAN

Překlady z angličtiny

Amerika se směje (VP, Praha, Československý spisovatel 1958, + další překladatelé)

Amis, Kingsley: Tlustý Angličan (One Fat Englishman; R, Praha, Odeon 1968; Praha, Ivo Železný 1997)

Blair, Clay: Země Pentagon (Pentagon Country; Praha, Naše vojsko 1979)

Brett, Simon: Mrtvá strana mikrofonu (The Dead Side of a Mike; R, in: 3x v roli detektiva Charles Parios, Praha, Odeon 1985)

Cooper, Giles: Nepříjemná ústřice (A Disagreeable Oyster; RH, Československý rozhlas 1968)

Cooper, Giles: Předmět (The Object; RH, Československý rozhlas 1966)

Dale, Norman: Nebezpečný poklad (Dangerous Treasure; R, Praha, Práce 1947)

Farquhar, George: Galantní lest (The BeauxStratagem; D, premiéra Praha, Komorní divadlo 1974)

Faulkner, William (Cuthbert): Nepřemožení (The Unvanquished; R, Praha, Naše vojsko 1958)

Faulkner, William (Cuthbert): Povídky Williama Faulknera (VP, Světová literatura, 3/1956)

Faulkner, William (Cuthbert): Růže pro Emílii (VP, Praha, SNKLHU 1958 + Zdeněk Urbánek)

Faulkner, William (Cuthbert): Srpnové světlo (Light in August; R, Praha, Odeon 1973)

Foote, Shelby: Milování ve vyprahlém čase (Love In a Dry Season; R, Praha, Odeon 1976)

Forster, Edward Morgan: Cesta do Indie (A Passage to India; R, Praha, Odeon 1974)

Forster, Edward Morgan: Kam se bojí vkročit andělé (Where Angels Fear to Tread; R, Praha, Odeon 1987)

Garnet, David: Člověk v zoologické zahradě (A Man in the Zoo; N, in: Dáma v lišku / Člověk v zoologické
zahradě, Praha, Odeon 1969)

Garnet, David: Dáma v lišku (Lady into Fox; N, in: Dáma v lišku / Člověk v zoologické zahradě, Praha, Odeon 1969)

Giles /Gilesová/, Barbara: Útlý keř (The Gentle Bush; R, Praha, SNKLU 1962)

Chandler, Raymond (Thornton): Loučení s Lennoxem (The Long Good-Bye; R, in: 3x Phil Marlowe, Praha, Odeon 1967; Praha, Odeon 1978; Praha, Delfín 1998)

Chandler, Raymond (Thornton): Sbohem miláčku… (Farewell, My Lovely; R, in: 3x Phil Marlowe, Praha, Odeon 1978)

James /Jamesová/, Phyllis Dorothy: Povolání pro ženu nevhodné (An Unsuitable Job for a Woman; R, in: 3x Adam Dalgliesh, Praha, Odeon 1986)

James /Jamesová/, Phyllis Dorothy: Smrt kriminalisty (Death of an Expert Witness; R, Praha, Odeon 1982)

Komu se to dostane do rukou. Podivuhodné příběhy z Ameriky 19. století (VP, Praha, Odeon 1992, + další překladatelé)

Macken, Walter: Mlčící lid (The Silent People; R, Praha, Svoboda 1975, [Josef Schwarz = Zdeněk Urbánek])

O“Casey, Sean: Jen jeho stín (Shadow of a Gunman; D, premiéra Praha, Divadlo 5. května 1948)

O“Casey, Sean: Juno a páv (Juno and the Peacock; D, premiéra Praha, Realistické divadlo 1947)

O“Neill, Eugene: Cesta dlouhým dnem do noci (Long Days Journey Into night; D, Praha, Odeon 1988, [Josef Schwarz = Zdeněk Urbánek])

Poe, Edgar Allan: Černý kocour a jiné povídky (VP, Praha, Mladá fronta 1988)

Poe, Edgar Allan: Jáma a kyvadlo a jiné povídky (VP, Praha, Odeon 1975; Praha, Odeon 1978; Praha, Odeon 1987; Praha, Odeon 1987)

Poe, Edgar Allan: Maska červené smrti (VP, Praha, Hynek [1996])

Poe, Edgar Allan: Předčasný pohřeb a jiné povídky (VP, Praha, Mladá fronta 1970)

Poe, Edgar Allan: Příběhy Artura Gordona Pyma z Nantucketu (The Narrative of Arthur Gordon Pym; R, in: Zrádné srdce, Praha, Naše vojsko 1959; samostatně jako Příběhy Artura Gordona Pyma, Praha, SNKLHU
1959; samostatně jako Příběhy Artura Gordona Pyma, Praha, Ivo Železný 1992; samostatně jako Příběhy Artura Gordona Pyma, Brno, Jota 1995)

Poe, Edgar Allan: Rukopis nalezený v láhvi (MS. Found in a Bottle; P, Praha, Aulos 1995)

Poe, Edgar Allan: Vraždy v ulici Morgue a jiné povídky (VP, Praha, Mladá fronta 1964; Praha, Mladá fronta 1969)

Poe, Edgar Allan: Zlatý skarabeus (VP, Praha, Albatros 1979)

Poe, Edgar Allan: Zrádné srdce (VB, VP, Praha, Naše vojsko 1959, + další překladatelé)

Quentin, Patrick: Mé dvě ženy (The Man with two Wives; R, Praha, Mladá fronta 1977)

Saroyan, William: Bláznivost v rodině (Mandness in the Family; PP, Praha, Argo 2000)

Saroyan, William: Jmenuji se Aram (My Name is Aram; PP, Praha, Práce 1947)

Saroyan, William: Krátká projížďka v nebeském kočáře (Short Drive, Sweet Chariot; PP, Praha, Argo 1996)

Saroyan, William: Léto na krásném bílém koni (VP, Praha, Práce 1981, + Jaroslav Kořán, Zdeněk Urbánek)

Saroyan, William: Místa, kde jsem trávil čas (Places Where I’ve Done Time; LF, Praha, Argo 1996)

Saroyan, William: Náhodná setkání. Vzpomínky (Chance Meetings: A Memoir; LF, Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1996)

Saroyan, William: O neumírání (Not Dying; R, Praha, Odeon 1972; Praha, Aurora 1995)

Saroyan, William: Pět zralých hrušek a jiné povídky (VP, Praha, SNKLU 1965 + Zdeněk Urbánek)

Shaw, Irwin: Mladí lvi (The Young Lions; R, Praha, Naše vojsko 1963; Praha, Naše vojsko 1969; Praha, Odeon 1988)

Sinclair, Upton (Beall): Mezi dvěma světy (Between Two Worlds; R, Praha – London, Práce – Lincolns Prager 1947; Praha – London, Práce – Lincolns Prager 1948; Praha, Erika 1993)

Thoreau, Henry David: Walden aneb život v lesích (Walden or, Life in the Woods; LF, Praha, Odeon 1991)

Twain, Mark: Dopisy z planety Země (Letters from the Earth; PP, Praha, Práce 1989, + Jitka Beránková, [Josef Schwarz = Zdeněk Urbánek])

Twain, Mark: Skákavý žabák a jiné prózy (VP, Praha, Odeon 1979, + Zdeněk Urbánek [Josef Schwarz = Zdeněk Urbánek], [Josef Schwarz jen povídku Tomu, který setrvává v temnotách])

Updike, John (Hoyer): Králíku, utíkej! (Rabbit, Run; R, Praha, Odeon 1980)

Waugh /Waughová/ Evelyn: Sestup a pád (Decline and Fall; R, Praha, Mladá fronta 1971; Praha, Vyšehrad 1986)

Zdroj: zde.

Milan Uhde je publicistou, prozaikem, dramatikem a esejistou, autorem divadelních, rozhlasových a televizních her a četných dramatizací. Dosáhl titulů doc. a PhDr. Manželka Jitka řídí nakladatelství Atlantis. Jeho otec byl právníkem, matka advokátkou. (more…)

Režisér, scénárista dokumentárních a hraných filmů. Autor rozhlasových her, odborných a teoretických studií o dokumentárním filmu. (more…)

Nejen Makového mužíčka Františka Nepila, ale stejně tak třeba i loupežníka Rumcajse (v důstojném nástupnictví po Karlu Högerovi), a mnohé další postavičky pohádkového světa dnes důvěrně známe dík Eduardu Cupákovi (10.3. 1932 – 23.6.1996). (more…)

Prozaik, básník, filmový a televizní scénárista, dramatik a překladatel z angličtiny, politický vězeň, jenž dlouhá léta nesměl publikovat, Jiří Stránský se narodil 12. srpna 1931 v protikomunisticky a protifašisticky zaměřené rodině advokáta šlechtického původu, rytíře Karla Stránského. Otec byl veřejně činný v České obci sokolské. Matka, absolventka divadelní konzervatoře, byla dcerou ministerského předsedy a později předsedy poslanecké sněmovny, jednoho ze zakladatelů a předáků agrární strany Jana Malypetra. (more…)

Narodil se 18. září 1901. Už jeho mládí svědčí o dobrodružných sklonech. V den plnoletosti utekl z domova. Chtěl do cizinecké legie, ale hned v Budapešti musel z nouze prodat zlaté hodinky a vzápětí ho poslali, jak se tehdy říkalo „šupem“ zpátky.

Začal studovat práva, ale více ho přitahovala praxe a tak se nabídl pražskému čtrnáctideníku Soudní síň jako brněnský dopisovatel. Jeho první příspěvek byl o senzačním procesu s vrahy kapitána Hanniky. Ten proces tehdy plnil první strany všech novin. Při návštěvách Cejlu, kde stál známý brněnský soud, se seznámil se soudničkářem Lidových novin Rudolfem Těsnohlídkem, který mu dokonce o dovolené přenechal svou rubriku. Přesto že tehdy šéfredaktor Arnošt Heinrich velmi silně protestoval, sám za krátko Gelovi dal externí smlouvu a na přímluvu bratří Čapků později také  řádnou redaktorskou.

Gel velmi rychle vyzrál v uznávaného reportéra a později přešel s dalším šéfredaktorem Lidových novin K. Z. Klímou do tiskového koncernu Melantrich, kde zůstal až do 15. 3. 1939. Pak se mu po mnoha dobrodružstvích podařilo  prchnout do Francie a po evakuaci našich jednotek spolu s britskými oddíly do Dunkerque dostal statut válečného korespondenta a v první linii absolvoval celou cestu spojeneckých armád od vylodění v Normandii až do Dne vítězství. Byl odměněn i Válečným křížem. Po válce nastoupil v Československém rozhlase a v osmi stech relacích reportoval průběh Norimberského procesu. Kvůli jeho reportážím museli majitelé pražských kin přesunout začátky představení a kavárníci houfně nakupovali přijímače, aby jejich hosté mohli zpravodajství poslouchat.

Gel krátce působil v diplomatických službách, po únoru roku 1948 mu jeho minulost v západní armádě byla ovšem důkladně na obtíž. Vrací se do rozhlasu, ale může tu pracovat pouze jako externista. Byl autorem celé řady rozhlasových pásem, některé materiály zpracovával i jako knihy.

Mimo jiné životopis L. Pasteura Přemožitel neviditelných dravců a pásmo o vzniku a osudu francouzské hymny (Marseillaise, 1949, průvodcem byl Karel Höger).

Překládá Remarqua, oba díly Dobrodružstní T. Sawyera a H. Finna od Marka Twaina, v šedesátých letech vyučuje na fakultě sociálních věd a publicistiky. Zemřel 17. října 1972.

Karel Höger začal hrát divadlo jako ochotník, ale po studiu na učitelském ústavu a krátkém učitelování na venkově absolvoval hereckou konzervatoř a v roce 1932 byl angažován do Zemského divadla v Brně.

Za osm let tam nastudoval 120 různorodých rolí. Mnohotvárnost úkolů byla pro něho výbornou hereckou školou. V roce 1940 přešel do Národního divadla v Praze (ND). V činohře ND se tehdy sešly velké herecké osobnosti, například E. Kohout, L. Pešek, J. Pivec, J. Šejbalová, O. Scheinpflugová. Pro Högera však největší význam měla spolupráce s režiséry J. Frejkou a K. Dostalem, kteří v temné době německé okupace tvořili své společensky nejúčinnější inscenace. V Dostalově režii se jeho princ z Kleistova Prince Bedřicha Homburského změnil oproti tradičnímu výkladu v antimilitaristický manifest. Ve Frejkově inscenaci Hebbelovy hry Gygův prsten v roli Gyga demonstroval krásu českého jazyka.

Höger přesvědčivě ztělesňoval intelektuální typy a velké osobnosti. Hrál lékaře Ondřeje v Čapkově Matce, Jana Husa v Tylově historické hře, aristokrata ducha Cyrana v Rostandově veršované hře Cyrano z Bergeracu. Výborně hrál i postavy negativní, psychicky zvrhlé. Ve druhé polovině 50. let Högerovo herectví vyzrálo a vrcholnými výkony v jeho tvorbě se staly portréty současných lidí, především intelektuálů. Jeho charakterizační umění vyniklo ve spolupráci s nejlepšími poválečnými režiséry J. Pleskotem v úloze obchodního cestujícího Willi Lomana ve hře Smrt obchodního cestujícího od A. Millera, s O. Krejčou v úlohách Ahmeda Rizi v Hikmetově Podivínovi, redaktora Moráka z Hrubínovy Srpnové neděle a spisovatele Josefa Struny v Křišťálové noci téhož autora.

Högerova herecká práce je úzce spjata s filmem. Ztělesnil hlavní postavy v životopisných filmech V. Kršky (Mikoláš Aleš, Bedřich Smetana ve filmu Z mého života), hrál ve filmových přepisech významných literárních děl (Turbína, Krakatit), jeho příjemný zevnějšek i laskavý humor našel uplatnění i v psychologických filmech (Modrý závoj, Ošklivá slečna) a detektivkách (105 % alibi). Ve zralém věku vytvořil v televizních filmech Romeo a Julie na konci listopadu a Lístek do památníku výrazné postavy dvou rozdílných současných mužů, snažících se vzepřít přicházejícímu stáří. Častými Högerovými divadelními i filmovými partnerkami byly B. Waleská, V. Fabianová, D. Medřická a V. Matulová.

Od svých brněnských let spolupracoval Höger s rozhlasem, zejména s režisérem Josefem Bezdíčkem (Pohádka máje, Stříbrný vítr). Okamžitě zaujal specifickou barvou hlasu, jakož i schopností přizpůsobit se požadavkům „mikrofonového“ herectví.

Zkušenosti z brněnského rozhlasu uplatnil Höger v plné míře po svém příchodu do Národního divadla roku 1940 v pražském rozhlase v režiích Ctibora Sonevenda, Miloslava Jareše, Václava Sommera, Jiřího Vasmuta a dalších. Téměř současně s Högerem přichází z Brna do Prahy režisér Josef Bezdíček, roku 1945 dramaturg a autor Dalibor Chalupa. Za protektorátu i v prvních poválečných letech hraje Höger kromě rolí v dnes už zapomenutých původních rozhlasových hrách především postavy klasického repertoáru: Kalafa z Gozziho Turandot (1941), titulní postavu v dramatizaci Zeyerova románu Jan Maria Plojhar (1941), Ríšu z Mrštíkovy Pohádky máje (1941), zvonaře Jindru v Hauptmannově Potopeném zvonu (1942), Studenta v Nerudově Prodané lásce (1945), Švandu ve Strakonickém dudákovi (1945), Neklana ve stejnojmenné tragédii Zeyerově (1946), Chvojku ve Šrámkově Létu (1948), Jana Husa v historické hře Tylově (1948); v poslední inscenaci se setkává s Přemyslem Pražským, který patří vedle Bezdíčka a Jareše k předním režisérským osobnostem tehdejšího pražského rozhlasu. Pod jeho vedením nastudoval další klasiku: Jiráska, znovu Tyla, z cizích autorů především Schillera (Úklady a láska, 1953), Shakespeara (Romeo a Julie, 1953), Rostanda (Cyrano z Bergeracu, 1955).

V té době přebírá rozhlas v původním nastudování řadu divadelních inscenací. Höger hrál v Tylově Strakonickém dudáku (král Alenoros), v Burjakovského hře Lidé, bděte! (komisař Böhm), v Ostrovského Výnosném místě (Bělogubov) a v Tylově Tvrdohlavé ženě (Pěnkava). Záhy se však znovu potvrdilo, že rozhlas má svou nezaměnitelnou specifičnost.

V padesátých letech také začala výjimečná a plodná spolupráce Karla Högera s mladým režisérem Jiřím Horčičkou. Horčička na to vzpomínal takto:

„Bylo mi tehdy pětadvacet let, když jsem se odvážil pozvat tohoto Mistra českého jeviště a hvězdu filmového plátna první velikosti do rozhlasového studia a představit se mu jako režisér. Pamatuji si přesně jeho první slova: „Tak jak si tu moji roli představujete a jak bych to měl podle vás hrát, pane Horčičko?“ Bylo to řečeno bez ironie, naprosto věcně, ale postřehl jsem, že se vyhnul pojmu „režisér“. Nechal mě chvíli mluvit, potit se, topit se ve vlastních myšlenkách. Několika v pravý čas řečenými slovy a tím, jak soustředěně mě poslouchal, mi pomohl najít pevnou půdu pod nohama. Cítil jsem, že se mnou souhlasí, ale neřekl víc než: „Uvidíme, až začneme zkoušet. Pokusím se udělat to tak, jak si to představujete.“ Pak začala vlastní práce. Zkouška probíhala úporně a těžce. Scéna, která byla na programu, vypadala jednoduše, ale hledal jsem jiný rytmus, než na jaký byli herci zvyklí. Jeden z nich, k jehož práci jsem měl řadu připomínek, se cítil dotčen a podrážděně mi oponoval. V kritickém momentu, kdy atmosféra ve studiu povážlivě zhoustla, Karel Höger lakonicky poznamenal: „Pan režisér má pravdu.“ Řekl to klidně, jaksi mimochodem, a decentně – avšak zřetelně – tentokrát podtrhl můj pracovní titul. V tom okamžiku se hladina zklidnila. Högerova autorita zahrála v můj prospěch. A ještě navíc: Karel Höger si ode mne přede všemi herci vyžádal připomínky k svému výkonu, pozorně je vyslechl – a souhlasil s nimi. To rozhodlo snad o všem, byl to dominantní impuls pro moji další práci. A nevýslovně jsem byl potěšen, že po třech týdnech na konci natáčení mne už nazýval křestním jménem, ačkoliv on sám byl až do konce svého života pro mne vždy „panem Högerem“. (…) Režírovat Högera znamenalo pro mne velké úsilí, jež bylo nutné vynaložit na přípravu natáčení. Když jsem před započetím práce spokojeně odkládal text s pocitem, že už vím o hře všechno, skutečnost, že Höger bude ve studiu, mě přiměla znovu a znovu si prověřovat svůj inscenační plán a připravit varianty pro nečekanou inspiraci, kterou svým dokonalým herectvím přinášel do rozhlasového studia. Herecké umění prý pomíjí nejdříve. Avšak magnetofonové pásky budou stále a stále vydávat svá svědectví o velkém herci a vzácném člověku.“
(J. Horčička, Rozhlas 4. 6. 1979)

Obdivně a s láskou se o Högerovi vyjadřovala i Horčičkova dvorní dramatizátorka a dramaturgyně Jaroslava Strejčková:

„Högerovo herecké umění jsem obdivovala už jako studentka – daleko dřív než jsem se s ním setkala při práci v rozhlase. Byla jsem šťastná, když hrál v inscenacích, na kterých jsem se podílela jako dramaturg nebo jako autor dramatizace; každý rozhlasový herecký výkon byl objevný umělecký zážitek a navíc jsem mohla na slovo vzatého kumštýře sledovat při práci zblízka a naučit se od něho pro svou profesi co nejvíc. Karel Höger jednou napsal, že mikrofon je mikroskopem hereckého výkonu a že má zásadní schopnost odhalit plochou rutinu a řemeslnost bez uměleckosti. Když dnes znova poslouchám některou z desítek Högerových rozhlasových nahrávek, mohu navázat: mikrofon odhalil naprostou absenci lhostejné rutiny v každičkém Högerově hereckém projevu, mikroskopem mikrofonu vždycky slyšíme jiskřivý umělecký tvar, kde každý dech, slovo, pauza, věta, scéna a celá klenba dramatické postavy je tvořena mistrem. Nepoznala jsem dodnes herce, který by se uměl tak přesně, tak výrazně zmocnit každé role, každého rozhlasového úkolu kteréhokoliv typu a žánru. Na Högerově tvorbě ve studiu byla strhující nejen perfektní profesionalita rozhlasového herectví, ale i radost z práce, jíž sršel, obrovská radost, chuť, zdůrazňuji: potěšení z práce, řekla bych gusto. Když si šťavnatě gustýroval některou repliku, tryskala z něho mnohotvárná bujnost hereckého výrazu – vždycky ale racionálně (nebo podvědomě) kočírovaná.

Stávalo se, že pracoval ve studiu s lidmi, kteří začínali, s herci, kteří nikdy moc neuměli. Režisér vracel kousek dialogu pětkrát, osmkrát – a Högerův partner kazil, co se dalo. Nezažila jsem, že by Karel Höger projevil zlost, únavu, nebo že by napjatou situaci nějak přiostřoval; trpělivě scénu se zpoceným ubožákem opakoval. Přihodilo se jednou, že se během takového svízelného zápasu začátečníka s mikrofonem Karel Höger přeřeknul. Velice hlasitě a několikrát se omlouval, obracel pozornost režiséra na svou chybu … udělal ji schválně, samozřejmě. Chtěl pomoci.

Vždycky jsem usilovala, aby dialog rozhlasové hry byl přesně vypracovaný, aby každé slovo mělo nezaměnitelné místo. Když mi Höger – pro mě dodnes mistr rozhlasového herec tví – jednou poděkoval za několik rolí, které se mu líbily, a zmínil se právě o té preciznosti dialogu, byla jsem v sedmém nebi. Vzpomínám teď na tu pochvalu proto, že chci uvést další „momentku“. Natáčela se dramatizace Merleho románu Až delfín promluví a Karel Höger se u mne zastavil, jestli si může zatelefonovat. Pak se zmínil o počasí, pak o nějaké knížce – a pak mile, s rozpaky mě požádal, abych mu poradila, že pasáž na stránce té a té mu není dost jasná… přečetl pár vět a já s hrůzou pochopila, že jsem se v textu dopustila hloupé chyby, na kterou on mě přišel svým pěkným způsobem – bral vinu na sebe – upozornit.

Karel Čapek napsal fejeton O různých soudcích; s humornou nadsázkou dělí lidi na tři skupiny podle toho, jak se chovají k člověku, který v životě chtě nechtě do něčeho šlápnul, udělal hloupost, nešikovný krok, kterým se nějak zamazal. A Karel Höger patřil, vím to, do té třetí skupiny, mezi ty šlechetné a poctivé, kteří vás očistí a vaši nešikovnost hledí zastřít nejen před veřejností, ale i před vámi samotnými. Karel Höger se mi jevil z celé řady aspektů vždycky jako rytíř, urozený v chování, v myšlení a činech; byl to herec-filozof.“

Vzájemné porozumění připoutalo režiséra Horčičku a herce Högera k systematické spolupráci, která skončila až Högerovou smrtí. Z řady rozhlasových dramatizací a her vybíráme: Suchovo-Kobylin, Svatba Krečinského (1955); Karel Čapek, Válka s Mloky (1958); Jaroslav Putík, Případ Oppenheimer (1962); Ludvík Aškenazy, Bylo to na váš učet (1964, (Cena italského rozhlasu a televize v mezinárodní soutěži Prix Italia v Janově 1964); Peter Karvaš, Sedm svědků (1967); Ivan Klíma, Ženich pro Marcelu (1969); Arthur Miller, O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975); Robert Merle, Až delfín promluví (1976); Derek Raby, Tygr (1975); Karel Čapek, Věc Makropulos (1975).

Vzácným uměleckým zážitkem se v roce 1971 staly dramatické variace na motiv Dickensova románu Skvělé vyhlídky. Do osmidílného seriálu je připravil Jaroslav Tafel za dramaturgické spolupráce Josefa Hlavničky. Režisérem byl Josef Henke.

Kromě dramatizací, rozhlasových kompozic, inscenací klasických dramatických textů a původních her, do nichž patří i tituly určené dětem a mládeži (za všechny jmenujme dramatizace Kiplingovy Knihy džunglí a Spáčilovy pohádky O Ječmínkovi), účinkoval Karel Höger v bezpočtu pořadů nejrůznějších žánrů: poezie, povídky, ukázky z románů, literární a dokumentární pásma, fejetony a reportáže, kabarety, cykly redakce humoru a satiry, průvodní slova, vzpomínky a osobní vyznání a nejrozmanitější četby pro děti, od pohádek přes večerníčky Hajaja až po vzdělávací pořady. Zvláštní kapitolu tvoří samostatné i dramatizované četby na pokračování: Eduard Bass, Klapzubova jedenáctka (1953) ; Karel Poláček, Muži v offsidu (1954); Ernest Claes, Veselí občané sichemští (příhody Bělohřívkovy, 1957); Jan Vrba, Borovice (1960); Rudolf Těsnohlídek, Liška Bystrouška; Karel Čapek, Továrna na absolutno; Gabriel Chevallier, Zvonokosy (1967); Zikmund Winter, Mistr Kampanus (1967); l. S. Turgeněv, Šlechtické hnízdo (1973) ; Josef Toman-Miroslava Tomanová, Sokrates – hledač blaženosti (1975); N. V. Gogol, Mrtvé duše (1976) aj.

Pro děti a mládež to byly mimo jiné tyto tituly: Kenneth Grahame, Žabákova dobrodružství (1966); Jiří Trnka, Zahrada (1962); Jan Ryska, Anička z I. A; Vítězslav Nezval, Anička skřítek a Slaměný Hubert; Karel Čapek, Dášeňka (1964); A. A. Milné, Medvídek Pú.

Soupis Högerovy celoživotní práce před rozhlasovým mikrofonem je tak obsáhlý, že by sám o sobě stačil pro naplnění jednoho plodného života. Ostatně za práci v rozhlase obdržel nejedno uznání, především v roce 1964 Cenu ke Dni tisku, rozhlasu a televize „za velké herecké mistrovství a vřelý vztah k rozhlasovému umění“. Do studia přicházel vždy s jasným osobním postojem a zároveň připraven na tvůrčí dialog s režisérem. Kromě již jmenovaných režisérů se setkával s Alenou Adamcovou, Petrem Adlerem, Janem Bergerem, Janou Bezdíčkovou, Miloslavem Dismanem, Janem Fuchsem, Oldřichem Hoblíkem, Helenou Philippovou, Jiřím Rollem, Josefem Svátkem, Vladimírem Tomešem, Olgou Valentovou, Karlem Weinlichem a dalšími.

Höger často přispíval svými úvahami do tisku a připravoval své herecké paměti, které však vyšly až po jeho smrti (Z hercova zápisníku). V letech 1945-71 byl na konzervatoři i na DAMU učitelem mnoha budoucích českých herců, přednášel i na FAMU. Působení v Národním divadle, které tolik miloval, Högerovi v 70. letech neurvalí normalizátoři české kultury (v čele s Přemyslem Kočím) natolik ztrpčili, že zemřel několik dní nato, co dal sám výpověď ze svazku činohry ND.

Karel Höger patří mezi nejvýznamnější české herce 20. století. Svým nepatetickým, civilním, přesto hluboce citovým projevem potvrzoval neustále fakt, že smyslem zájmu pravdivého divadla je jen živý člověk.