Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Naše výchova se z největší části zakládala na pojmech jako hřích, přiznání, trest, odpuštění a milost, fungujících jako konkrétní faktory ve vzájemném vztahu dětí a rodičů v jejich vztahu k bohu…

…píše ve své životopisné knize Laterna magica Ingmar Bergman (14. 7. 1918-30. 7. 2007). Snaží se v ní co nejpřesněji vylíčit své dětství, mládí i dospělost. Za zásadní v dětství považuje právě vztah k rodičům, zejména k otci – luteránskému pastorovi. Disciplína a rákoska patřily ke každodenním danostem, podobně jako matčina něha střídaná s naprostým chladem a jednoduché nebyly ani vztahy k sourozencům.

V devatenácti letech po hádce s otcem utekl z domova a po krátké vysokoškolské studijní epizodě začal pracovat jako pomocný asistent v opeře. Později získal místo dramaturga ve filmové společnosti Svensk Filmindustri a postupem času zde prokázal své režisérské i scénáristické nadání. Zároveň se začal intenzivně věnovat i režii divadelní. Když se na začátku své umělecké dráhy pokoušel prosadit, kritici se shodli na tom, že je nadějný filmař i divadelník, ale mizerný spisovatel. Bergman tehdy přestal psát.

V oblasti filmu byl novátorem, zejména pro svůj hluboký ponor do lidské duše a jejích úzkostí, nastoloval existenciální problémy, a projevil ohromnou míru empatie pro své ženské hrdinky, natočil kolem padesáti filmů. Proslul náročnými filozofickými a psychologickými dramaty.

„Do filmového média jako jeden z prvních uvedl nadčasové a obecně platné filozofické otázky a je dnes nejuznávanějším švédským filmovým tvůrcem. Díla jako Večer kejklířů, Sedmá pečeť, Lesní jahody, Tvář, Jako v zrcadle, Hosté večeře Páně, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Scény z manželského života, Podzimní sonáta nebo Fanny a Alexandr se stala součástí zlatého fondu světové kinematografie.“ překladatel Zbyněk Černík v LN, r. 1998

U nás je Ingmar Bergman znám nejvíc svou tvorbu filmovou, ve Švédsku byl ale dlouho ceněn především jako divadelní režisér. Působil v divadle v Malmö a ve stockholmském Dramatenu, kde obsáhl široký klasický i moderní světový repertoár, nastudoval více než sto inscenací.

Později, po několika desítkách let, se naštěstí vrátil i k literatuře. Začal vydávat své filmové povídky. Poté, co filmovat přestal, se jeho psaní ještě zintenzivnilo. Napsal svou autobiografii, filmový román Nedělňátka a plán měl i další.

Od té doby, co jsem napsal Laternu magicu, jsem se zaobíral myšlenkou, že natočím film o mládí svých rodičů, o začátku jejich manželství, o jejich nadějích, prohrách i „dobré vůli“.

Annu a Henrika Bergmanovy, pár, jemuž od počátku nepřál osud, obsadil autor do role protagonistů.

Po otcově a matčině smrti jsem zdědil spoustu fotografických alb… Všechny tyto fotografie nesporně mají silné kouzlo, zvláště, když si je prohlížím obrovskou lupou: tváře, postoje, šaty, letní květiny, břízy, účesy, ošklivé uhry, pučící ňadra, pompézní kníry… Vstupuji do těch snímků… Dívám se na fotografie a cítím přitom silnou náklonnost k oběma těmto lidem, kteří se téměř ve všech svých ohledech diametrálně liší od oněch zpola do sebe pohroužených, myticky naddimenzovaných bytostí, které dominovaly mému dětství a mládí.

Na základě skutečných výpovědí, deníků i dojmů z dochovaných fotografií rozvíjí strhující příběh rozporuplného a ambivalentního milostného a manželského vztahu protestantského kněze Henrika Bergmana, schopného a ochotného obětovat vše svému domnělému poslání, a Anny Ã…kerblomové, dívky zoufale toužící po alespoň trochu normálním životě.

Podle Bergmanova románu Dobrá vůle natočil dánský režisér Bille August film, který r. 1992 na festivalu v Cannes získal Zlatou palmu.

Ze švédštiny román přeložil v roce 1993 Zbyněk Černík a ve stejném roce jej uvedl Český rozhlas. Dvanáctidílnou dramatizaci románu Dobrá vůle uvádí ČRo Vltava u příležitosti 100. výročí narození Ingmara Bergmana. (…)

Vražda z chudoby, zabití kvůli novému automobilu nebo přepadení spořitelny. To není divoká Amerika, ale meziválečná Olomouc. V cyklu Setkání s literaturou uvedeme od května devět původních kriminálních příběhů podle skutečných událostí.

Hlavními hrdiny cyklu nazvaného Člověk je vinen budou místní soudci, státní návladní, soudní zřízenci, ale také soudní grafolog, židovský učitel Aron Weisel. Právě s jeho pomocí se daří olomouckému soudnímu dvoru a především soudci Klepítkovi odhalovat nejtemnější zákoutí lidské duše, duše násilníků, vrahů, žhářů, kterých nejistá doba plodí požehnaně.

Především v letech 1934-1938, kdy se odehrávají i naše příběhy, se totiž Československo potýká s vážnými problémy: hospodářská krize, národnostní problémy, rostoucí agrese německé páté kolony v Sudetech, nakonec také smrt prezidenta Masaryka a nástup diplomata Beneše. Otázky, které visí nad budoucností republiky, se promítají do osudu některých postav zvlášť silně (grafologa Weisela a soudce Klepítka nevyjímaje). A tak vše končí nejasnou vyhlídkou na další přežití nejen republiky, ale také československých zákonů, které pro německou menšinu v Sudetech jaksi přestávají platit, a soudní dvůr v Olomouci pomalu ale jistě ztrácí půdu pod nohama. (more…)