Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Václav Šebor a Jaroslava Pechová. Rozhlasová hra. Hudba Zdeněk Šikola a Jiří Václav. Šanson zpívá Jana Koubková. Dramaturg Vlastimil Brtěk. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: MUDr. Jaroslav Malenka (Ladislav Mrkvička), MUDr. Václav Lysický (Jiří Ornest), MUDr. Ivan Staněk (Viktor Preiss), MUDr. Pavel Říha (Jan Hyhlík), MUDr. Peřinka (Karel Hlušička), MUDr. Král (Vlastimil Fišar), Lidka Malenková (Magdalena Rychlíková), Jiřina Koubová (Bohumila Dolejšová), Eduard Kouba (Karel Heřmánek), Zítek, tajemník OV KSČ (Miroslav Zounar), Filípek Kouba (Mikuláš Křepelka), sestra (Hana Štrudlová) a další.

Natočeno 1983. Premiéra 2. 2. 1984 (Vltava, 11:30 h.).

Lit.: VB: Místo pro srdce. In Rozhlas 6/1984 (23. 1. 1984), s. 4 (článek). – Cit.: Václav Šebor byl úspěšný už na festivalu Prix Bohemia v roce 1981 svou rozhlasovou prvotinou Skála na spadnutí. V soutěži o původní rozhlasovou hru v roce 1982 byl společně se spoluautorkou Jaroslavou Pechovou odměněn Čestným uznáním za hru Místo pro srdce. Hra čerpá svůj námět ze skutečnosti, což znásobuje její věrohodnost i umělecký účin. Jejím dějištěm je konkrétní oddělení jedné věhlasné pražské nemocnice. Lékařské úspěchy, o kterých se ve hře mluví, nejsou autorskou fikci, ale reálným faktem.

Autoři mají samozřejmě právo na dramatickou licenci. Nepsali reportáž, ani hru faktu, ale dali se inspirovat zajímavou reálií z našeho dětského lékařství a na její bázi vybudovali drama, kde jsou v sázce ještě jiné naléhavé záležitosti než jen úspěchy naší medicíny. Jde v něm o vzájemnou důvěru, o lidskou čest i o lékařskou etiku. Naše novorozenecká kardiochirurgie dosáhla světové úrovně, ale naše společnost vyžaduje cosi, co není jen otázkou odborné vyspělosti. Tento společenský faktor autoři Šebor a Pechová velmi dobře postihují až do řešení takových nanejvýš trapných záležitostí, jako je vztah lékařů a pacientů a jako je, žel, stále bující korupce. V důmyslné režii Petra Adleru byla hra natočena stereofonně se známými herci pražských divadel Ladislavem Mrkvičkou, Jiřím Ornestem, Viktorem Preissem, Karlem Hlušičkou a dalšími.

Andrei Vejcler. Rozhlasová hra. Překlad Jaromír Studený. Zvukové a hudební efekty Jiří Litoš, Jiří Mika a Miroslav Kokeš. Dramaturg Pavel Minks. Režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: Jelisejev (Zdeněk Řehoř), Krjukov (Josef Somr), major Bruch (Rudolf Pellar), Němec (Jindřich Hinke) a další.

Natočeno 1983. Premiéra 30. 1. 1984 (Vltava, 22:15 – 23:11 h.).

Lit.: anonym: Andrej Vejcler: Past. In Rozhlas 6/1984 (23. 1. 1984), s. 4 (článek). – Cit.: K nejzkušenějším a zároveň nejzajímavějším sovětským rozhlasovým dramatikům patří v současné době Andrei Vejcler. Jeho hry se vyznačují dramatickým napětím a ostrou kresbou charakterů, která je výsledkem autorovy schopnosti proniknout a odkrýt vnitřní svět člověka a jeho složitou psychologii. Tyto charakteristické rysy nalezneme i v komorním dramatu Past, jehož děj se odehrává uprostřed války — v roce 1943, v malém městečku okupovaném nacisty. Vývoj událostí zde nečekaně svádí dohromady dva muže, kteří se však nesetkávají poprvé. V minulosti se střetli již mnohokrát, a to vždy jako nesmiřitelní nepřátelé. Stáli proti sobě v době občanské války a proti sobě stojí i v letech Velké vlastenecké války. Odrodilec Krjukov, který slouží gestapu, pozná na ulicí bývalého komisaře Rudé armády Jelisejeva, o kterém je přesvědčen, že spolupracuje s ilegálním protifašistickým odbojem. Po jeho stopě se dostane do domku, kde je ukryta vysílačka. Gestapo domek obsadí, radistu ubije a Krjukova v domku Jelisejeva zajme. Nyní spolu oba sedí v jedné místnosti a Krjukov se nejrůznějšími prostředky snaží od Jelisejeva vyzvědět konspirační znamení, určené pro Jelisejevova spolupracovníka Stěpana, jenž má do domku přijít na smluvenou schůzku. Tyto okolnosti tvoří základní vymezení pro napínavý děj, který zachycuje to, co se odehrává v rozmezí přibližně jedné hodiny. To je doba, která Krjukovovi zbývá k tomu, aby připravil na Stěpana past, a Jelisejevovi, aby vymyslel lest, která by mu pomohla upozornit Stěpana na hrozící nebezpečí. Na ostré konfrontaci těchto dvou protikladných charakterů vytvořil autor sugestivní psychologické drama o hrdinství, zradě a fašistické zvůli. Hru nastudoval v pražském studiu režisér Petr Adler, který do hlavních rolí obsadil Zdeňka Řehoře a Josefa Somra.

Vašek Káňa. Veselohra z první pětiletky. Inscenace Státního divadla v Ostravě. Rozhlasová úprava Miloslav Doležel. Režie Miloš Hynšt.

Účinkují členové SDO: Jan Matýsek, Anna Kratochvílová, Jiřina Froňková, Karla Gentnerová, Osvald Albín, Dagmar Veselá, Jiří Roll, Lola Skrbková, František Benoni, Jiří Zvěřina, Vlasta Vlasáková a Vladislav Dražďák.

Připravila Ostrava v roce 1952. Premiéra 24. 5. 1952 (Praha, 20:30 h.).

Ho Čing-či a Ting-i. Hra. Překlad dr. A. Palát. Rozhlasová úprava Luboš Pistorius a Dimitrij Plichta. Hudba: Ma-k’e, C’ü-wel, Cang-lu, Huan-Či. Zpracování Jiří Waldhans. Instrumentace Vilém Prokop Mlejnek. Režie Dimitrij Plichta.

Osoby a obsazení: Hsi-öhr (Zora Jiráková), Jang Pai-lao, její otec (Osvald Albín), Cao, pachtýř (František Benoni), Wang Ta-šen, pachtýřka (Karla Gentnerová), Ta Č´un, její syn (Jaroslav Nedvěd), Ta Šo, pachtýř (Lubor Tokoš), Li Suan, pachtýř (Jiří Zvěřina), Cang öhr-šen, stará služebná (Jana Kovaříková), Cen, předseda újezdu (Jan Matýsek), Huang Si-žen, mladý milostpán (Oldřich Musil), matka Huang Si-žena, stará milostpaní (Dagmar Veselá), Mu Žen-či, účetní (Václav Lohniský), Ta Seng, sluha (Jiří Duras), žena (Štěpánka Ranošová).

Připravila Ostrava. Premiéra 7. 3. 1951 (Ostrava, 20:00 h.). Repríza 11. 3. 1951 (Praha, 16:00 h.); 3. 9. 1951 (Čs. okruh R, 20:00 h.); 1. 10. 1952 (Československo 20:00 – 21:25 h.); 14. 4. 1953 (Praha, 20:00 – 21:30 h.).

Pozn.: Čs. rozhlas vysílá (…) hru čínských autorů Cho Ting-Dž a Ting-i „Dívka s bílými vlasy“. Je to jedna z nejpopulárnějších her v dnešní Číně, která výstižně ukazuje ožehavý problém staré čínské vesnice — „prodej“ dívek za služebné do panských domů. (anotace)

Jiří Průša. Hra se zpěvy o stavbě první vysoké pece NHKG. Hudba Vladimír Brázda, řídí autor. Zpívají a hrají členové SDO, MDM v Ostravě a lidoví herci. Na námětu spolupracoval a režii má Karel Melichar-Skoumal.

Obsazení nezjištěno.

Nastudovala Ostrava v roce 1952. Premiéra 30. 10. 1952 (Ostrava, 21:00 h.).

Jean Paul Sartre. Hra v nastudování Divadla D 34. Překlad A. J. Liehm. Rozhlasová úprava a režie František Štěpánek.

Osoby a obsazení: Jules Palotine, šefredaktor listu, „Soir à Paris“ (František Vnouček), Fiti, jeho sekretářka (Jarmila Korbelářová), Sibilot, Périgord a Tavernier, redaktoři (Jiří Pick, Stanislav Fišer a Jaroslav Vágner), Mouton, předseda správní rady listu (Felix le Breux), Lerminier, Charivet, Nerciat a Bergerat, členové správní rady listu (Ferdinand Krůta, Josef Bartůněk, Míla Křižek a Ladislav Menšík), Veronika, Sibilotova dcera (Alena Kreuzmannová), Georges de Valera (Otakar Brousek I.), Goblet, kriminální inspektor (Jiří Suk), Chapuis, Baudouin, policejní inspektoři (Karel Linc, Vladimír Brabec), Děmidov (Jan Cmíral), paní Bounoumiová, poslankyně (Libuše Havelková, Perdrière (František Holar), paní Castagniéová (Zdenka Podlipná) a další.

Premiéra 1. 4. 1956 (Praha I – 20:00 h.) v cyklu Nedělní divadelní večery. Repríza 10. 6. 1956 (Praha II, 14.40 – 17:00 h.).

Pozn.: 27. 6. 1956 byla vysílána i televizní verze této inscenace divadla D34.

Lit.: anonym: J. P. Sartre: Holá pravda. In Čs. rozhlas a televize 13/1956 (19. 3. 1956), s. 6 (článek). – Cit.: Ne nadarmo vyvolala tato hra rozruch v kruzích reakční francouzské žurnalistiky, ne nadarmo byla s upřímnou radostí uvítána mezi pokrokovými lidmi. Přední franconzský umělec J. P. Sartre v ní podal přesvědčivé svědectví o své cestě občanské i umělecké; zbavil se pesimistických názorů na člověka a na společnost, uvěřil v sílu společenských pokrokových idejí a vřadil se mezi skutečně aktivní bojovníky za mír. Holá pravda je jiskřivě vtipná, temperamentní komedie, v které Sartre hýří slovním i situačním vtipem. Základní příběh – podvodník Gearges de Valera se vydává za sovětského ministra Někrasova, který, „zvolil svobodu“ –
rozvíjí v ostrý satirický útok nejen na reakční francouzskou žurnalistiku, ale i na celé pozadí francouzské oficiální politiky. Sartrova satira není samoúčelná, ani bezzubá; udrží posluchače v napětí a v úsměvné náladě až do konce, kdy oslněni bystrostí a vtipem autorových postřehů si znovu uvědomíme hloubku jeho uměleckého záměru; J. P. Sartre, o kterém se i u nás tolik diskutovalo, objeví se nám ve hře „Holá pravda“ v jasném světle.