Jindra Hermanová. Rozhlasová hra. Režie Jiří Vasmut.
Osoby: Leo Fargl, generální ředitel — Helena, jeho žena — Hora, důlní inženýr — Pavel, hudebník — Anna, panská — Číšnice — číšník — hlas v telefonu.
Natočeno 1943. Premiéra 4. 7. 1943 (Praha, 20:55 – 21:30 h.).
Galli. Rozhlasová hra. Režie Miloslav Jareš.
Osoby: Lobenguela, král Matabelů, Mašonů a Moholulů — Umšata, Babyan, Lotši, Mgondana. Batahuma, jeho indůnové (náčelníci Matabelů) — Borés, podnáčelník — Lagurau, Lobenguelův ceremoniář — královna Viktorie — její ceremoniář, Mr. Maugham — Cecil Rhodes, v Africe zvaný „Uladzi“ — dr. Leandr Jameson, lékař a spolupracovník Rhodeeův — John Moffat, britský vyslanec — Sir Sydney Shippard, vládní komisař v bečuánském území — posel z Mašonska — posel z Tazi — Mr. Jimmy Maud, agent Mining Company — Mr. Harry Broun, obchodník z Worcestru — sluha na lodi — Dick Hall a Samuel O’Kennedy, angličtí zlatokopové — plukovník Ferreira, náčelník burské výpravy — Henrik van Loon a Jonathan Smuts, burští zlatokopové — Collenbrander a Wilson, zástupci Charteres Company v Bulavaju — Dawson, obchodník — Mr. Smith, soukromník v Londýně — otec Clinton, misionář — velitel stráže na Fort Victoria.
Natočeno 1942. Premiéra 18. 10. 1942 (Praha, 15:35 – 17:00 h.). Repríza 27. 12. 1942 (Praha, 15:25 h.).
Josef Opluštil. Malý kabaret. Režie Jiří Vasmut.
Obsazení nezjištěno.
Natočeno 1942. Premiéra 29. 11. 1942 v rámci pořadu Veselé obrázky (Praha, 18:00 – 18:30 h.).
Jaroslav Danda. Malý kabaret. Režie Jiří Vasmut.
Obsazení nezjištěno.
Natočeno 1942. Premiéra 29. 11. 1942 v rámci pořadu Veselé obrázky (Praha, 18:00 – 18:30 h.).
Hermann List. Příběh Johannesa Guttenberga, vynálezce knihtisku. Rozhlasová hra pro mládež. Překlad Petr Denk. Dramatizace Jaroslav Novák. Režie Bohuš Hradil.
Obsazení nezjištěno.
Natočeno 1943. Premiéra (?) 17. 4. 1943 (Praha, 14:50 – 15:45 h.) v cyklu Hra pro mládež.
Jaroslav Danda. Rozhlasová hříčka. Režie Miloslav Jareš.
Osoby a obsazení: Jan (Jaromír Spal), Monika (Blanka Macková), dědeček (František Filipovský), babička (Otylie Beníšková).
Natočeno 1943. Premiéra 17. 4. 1943 (Praha, 16:45 – 17:05 h.). Repríza 12. 6. 1943 (Praha 16:45 – 17:00 h.) v cyklu K sobotnímu oddechu po práci.
Branimir Ščepanovič. Drama člověka, který v nejkrajnější situaci hledá a nachází odpověď na základní otázku po smyslu života. Rozhlasová dramatizace Neda Depolo. Překlad Irena Wenigová. Dramaturg Josef Hlavnička.
Připraveno k natáčení 1982, nerealizováno. Natočeno až v roce 1991.
Lit.: Hlavnička, Josef: Ústa plná hlíny. In Rozhlas 38/1991 (16. 9. 1991), s. 4 (článek). – Cit.: Když se v roce, 1982 vrátil jeden z tehdejších šéfů literárně dramatické redakce z festivalu jugoslávských rozhlasových her v Ohridu a předal dramaturgii vítěznou hru s přáním, aby byla přeložena a uvedena, byl jsem jako odpovědný dramaturg absolutně šťastný. Zmíněná hra byla totiž adaptace vynikající a světové proslulé novely Ústa plná hlíny Branimira Ščepanoviče (1937), srbského autora pocházejícího z Černé Hory. (Novela u nás vyšla v r. 1977 ve Světové literatuře v překladu Ireny Wenigové). Dílo jedinečné, projev velkého a původního talentu, poetická próza úžasné psychologické hloubky a vzácné slovesné krásy.
Příběh těžce nemocného člověka, jenž se vrací do rodného kraje s touhou umřít zde a současně s tichoučkou naději, že jedině tady se možná uzdraví. Na svém útěku k smrti — nebo možná k životu, jak v skrytu duše doufá — však paradoxně zaujme pozornost neznámých lidí. Ti ho začnou sledovat, zprvu ze zvědavosti, která se změní v podezření, protože neznámý před nimi utíká. Ze sledování se stane pronásledování a honba je tím posedlejší, čím méně je motivována. Osamocený nemocný člověk prchá z posledních sil a při této nesmyslné štvanici horečně uvažuje o svém životě a smrti, o možnosti uzdravení. A na této křížové cestě dospívá — opět závratným paradoxem — od nenávisti ke svým pronásledovatelům a celému světu k pochopeni smyslu života. Tím se pro něj stává krása a láska. V tu chvíli umírá. A jeho pronásledovatelé, posedlí zběsilostí davové psychózy, v úžasu nepochopení stojí nad mrtvým uštvaným člověkem, který se ve smrti usmívá.
Do pocitu radosti se však od počátku mísily jisté pochybnosti. Díla tak hodnotná, podle normalizačních měřítek vlastně »pesimistická« a ještě ke všemu jugoslávské provenience, neměla u nás v té době lehký osud. Rozhlasové hra téhož autora To byl opravdový chlap byla např. v sedmdesátém roce zakázána. Ústa plná hlíny postihl ještě před realizaci stejný úděl. Avšak zatímco u mnoha jiných her to znamenalo pohromu a ztrátu, v tomto případě (další paradox) to byl vlastně zisk. Po svém návratu do rozhlasu, po dvaceti letech téměř bezprecedentního distancování, se látky ujal režisér, který ji jako jediný mohl vůbec nejlépe realizovat — Josef Henke. (…)
Jaroslav Danda. Rozhlasová hříčka. Režie Jiří Vasmut.
Osoby: Kateřina — Stanislav — pes Hepík.
Natočeno 1943. Premiéra 20. 11. 1943 (Praha, 20:45 – 21:00 h.).
Karel Zajíček. Rozhlasová hra. Hudba Julius Kalaš. Režie Josef Bezdíček.
Osoby: Karel Toman — Květa — Mašek — Chalupy — Kolman — Klíma — hlas matčin — hlasy.
Natočeno 1943. Premiéra 14. 11. 1943 (Praha, 16:00 – 17:00 h.).
Lit.: Skp: K literárně dramatickému pořadu pražské stanice. In Týden rozhlasu 46/1943 (13. 11. 1943), s. 2 (článek). – Cit.: Pokusem svého druha bude nová hra Karla Zajíčka „Hlas nejkrásnější“, kterou uslyšíte v neděli odpoledne v nastudování Bezdíčkově; scénickou hudbu k ní složil Julius Kalaš, který tímto vstupuje mezi autory i tohoto druhu umění. Je dokladem, že rozhlas i na tomto poli hledá nové lidi a nový hudební projev v činoherním vysílání. „Hlas nejkrásnéjší“ patří do rodu her, které kromě solidního děje, vyprávěného zkušeným dramatikem, staví ještě před sebe i před režiséra a herce problém rozhlasového umění. Tentokrát, protože jde o problém hluchého, jde zejména o vyjádření odlišného slyšení i odlišné mluvy toho, kdo slova čte a ne slyší.
Režiséru se tu otvírá velká tvůrčí práce navodit v posluchači představa, kdy hrdina hry vskutku slyší (na př. když k němu vnitřním hlasem hovoří vlastní matka) a kdy si slova jen představuje. Ale přesto není účelem hry řešení úzkého rozhlasového problému umělecky technického, ale skutečná oslava lidské vytrvalosti, pracovitosti a neústupnosti od dobrého cíle. Ideovým rázem i ušlechtilým zaměřením si získá hra jistě úspěch u posluchačů. —
Karel Zajíček, nakladatelský redaktor, je vyzkoušeným a úspěšným rozhlasovým autorem a „Hlas nejkrásnější“ je již jeho sedmou hrou v poměrně krátké době vysílanou. Některé jeho rozhlasové hry byly upraveny pro jeviště a patří k nejhledanějším hrám na ochotnických scénách. Jedna jeho hra byla pak před nedávném provedena slovenským rozhlasem. Zajíček se dostal k rozhlasové tvorbě od divadelní práce; jeho hry byly provozovány pražskými divadly i scénami venkovskými. Na IV. Tylovu červnu v Kutné Hoře obdržel první cenu. Jako opravdový přítel ochotnictva redigoval pro ně knižnici her, hry sám psal a vydával příručky.
Dotázali jsme se Karla Zajíčka, aby nám řekl něco o své nejnovější hře pro rozhlas. Odpověděl: „Měl jsem v úmyslu postavit před mnohé klesající postavu člověka, k němuž se život šachoval ne právě vlídně, odňav mu sluch i řeč. Jíž se ovšem naučil. Avšak nedostatek sluchu má přesto velký vliv na jeho život, jednak matka, z obavy, aby syn necítil těžce svůj život, kreslí mu svět přilil idylicky. Jednak mladý muž je životem klamán právě v tom, že lidé se soucitu, aby ho neranili, mu neříkají pravdu — a konečné, to si tvoří představu o světě a životě jen podle světa viděného, při čemž nedostatek sluchu, který by jej často vyvedl z iluse, ho zase klame. A přece tento člověk se vyrovnává se životem kladně.“ (…)
Jaroslav Danda. Rozhlasová hříčka. Režie Jiří Vasmut.
Osoby a obsazení: Otec (Jiří Suk), matka (Jaroslava Vacková), syn (Václav Běloušek).
Natočeno 1943. Repríza 14. 11. 1943 (Praha, 20:55 – 21:10 h.).
Powered by WordPress