Bengt Danielsson. Překlad Jiřina Holá. Dramatizace Josef Kleibl (1, 2) a F. Janda (3). Režie Jan Fuchs.
Natočeno 1962. Premiéra 1. dílu 14. 8. 1962; 2. dílu 21. 8. 1962 (Československo I, 17:00 h.) v cyklu Vysílání pro děti.
Obsah: 1. Velká cesta začíná – 2. „Neříkejte nám, že jsme šílenci, my to už víme“. – 3. Sami proti oceánu –
Lit.: K: Odvážná hra. In Čs. rozhlas a televize 34/1962 (14. 8. 1962), s. 2 (článek). – Cit.: „Už ani nevím kdy se to jméno stalo pro mne legendou“ říká v úvodu své knihy „Det stora vagspelet“ (Odvážná hra) Bengt Danielsson, jeden z účastníků slavné plavby voru Kon-Tiki, „ale bylo to hodně dávno“. Hydrograf Eric Bischopp patřil skutečně k legendárním cestovatelským osobnostem. Byl cestovatelem, i když neprozkoumal, neprocestoval žádnou zemi — téměř celý svůj život strávil na moři. Jako mladý námořní důstojník odešel po první světové válce studovat mořské proudy do Jižních moří. Za dlouhá léta zbrázdil na malých plavidlech téměř všechny kouty Tichomoří a poznal je jako nikdo jiný. Mnohokrát při tom ztroskotal a nejmíň tucetkrát se zachránil před jistou smrtí ve vlnách. Bylo až něco pohánsky krásného nejen v tom, jak moře miloval — ale i v tom, jak mu rozuměl. Odtud snad pramenila i jeho druhá velká láska — zájem o minulost obyvatel Tichomoří. Bischopp je považoval za nejobratnější plavce starověku, pečlivě studoval jejich navigační umění a byl v tomto oboru na slovo vzátý odborníkem. S velkým zájmem proto přijal i plán Thora Heyerdahla na stavbu voru Kon-Tiki i Heyerdahlovo rozhodnutí plavit se na tomto voru z Jižní Ameriky do Polynésie. Nesouhlasil s četnými odborníky, že jde v tomto případě o neodpovědný, hazardní podnik. Byl od samého počátku přesvědčen, že se Heyerdahlovi cesta podaří. I Bischopp věřil, že Heyerdahl pluje ve stopách dávných vyznavačů boha Kon-Tikiho, že pouze opakuje jednu z cest, kterou před staletími podnikali dávní obyvatelé Polynésie. Až potud Bischopp s Heyerdahlem souhlasil — nikdy však nepřijal jeho migrační teorii, že praobyvatelé Polynésie přišli do svého nového domova z Jižní Ameriky. Společné zvyky a obyčeje, nemluvě o rostlinstvu se dají podle Bischoppa vysvětlit tím, že se původní obyvatelé Polynésie vypravili do Jižní Ameriky na svých vorech nebo člunech sami, že mezi těmito oblastmi existoval v dávnověku čilý kulturní styk. Podobnou teorii zastávali už před Bischoppem známí etnologové jako Nordenskjöld, Dixon, Rivet, Buck, Hornell a další. Nové v Bischoppově teorii bylo, že chtěl prakticky dokázat, kterou cestou Polynesané do Jižní Ameriky pluli. Podle Bischoppa to bylo po jižní trase, poblíž čtyřicáté jižní šířky, kde po celý rok převládají silné západní větry směřující k jihoamerickému pobřeží. Tuto cestu chtěl také Bischopp sledovat na svém voru a obdobnou trasou jako vor Kon-Tiki se chtěl později vrátit zpět na Tahiti.
O Bischoppově teorii i plánu jeho velké cesty se Bengt Danielsson dověděl po svém příjezdu na Tahiti v říjnu 1956. Brzy na to se Eric Bischopp s dalšími čtyřmi muži vydal na cestu. O dva roky později se posádka voru Tahiti Nui vrátila zpět na Tahiti. Od Alaina Bruna, jednoho z účastníků plavby, se Bengt Danielsson dověděl o všech událostech oněch pohnutých dvou let od odjezdu v Tahiti v listopadu 1956 až do návratu v říjnu 1958. Ve vyprávění o velké odvážné hře Erica Bischoppa, kterou jsme připravili podle knihy Bengta Danielssona pokračujeme v úterý 21. srpna v 17.00 hod. na okruhu ČS 1 a v pátek 24. srpna v 10.00 hod. na okruhu Praha.