Edgar Allan Poe. Dramatizace a režie Vít Vencl. Dramaturg Martin Velíšek. Zvuk Dominik Budil. Zvuková spolupráce Jakub Rataj.
Osoby a obsazení: Kastelán (Martin Finger), Sabina (Elizaveta Maximová), Robert (Zdeněk Piškula), návštěvníci (Libuše Šplíchalová, Karolína Půčková, Vladimír Hrabal a Petr Šplíchal.
Natočeno v roce 2022. Premiéra 13. 2. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli. Repríza 16. 4. 2023 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli; 9. 8. 2026 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli.
Vydala Radiotéka, březen 2024 (MP3 / radiokarta, EAN 8590236120693; katalogové číslo CR1206-9, celková délka 42 min.). Ukázka k poslechu zde.
Lit.: anonym: Pohřbeni zaživa. In web Radiotéka, březen 2024 (anotace). – Cit.: „Je tady někdo, kdo si objednal návštěvu krypty?“ Rozhlasový horor scenáristy a režiséra Víta Vencla si vypůjčuje motivy hned z několika děl Edgara Allena Poea, především z povídky Předčasný pohřeb. V děsivém příběhu excelují démonický Martin Finger a nevinné oběti Elizaveta Maximová se Zdeňkem Piškulou.
V pozdním podzimním odpoledni se na zámku Hroby po právě skončené prohlídce loučí kastelán se skupinou turistů. Je to poslední prohlídka této sezóny a možná proto je v obleku a s kravatou. Dva účastnici exkurze, mladý pár, mají ale ještě objednanou exkurzi do místní krypty.
Je to exkluzivní příležitost. Krypta se otevírá jen jednou ročně, a právě jen pro dva účastníky. Navíc kastelán zmiňuje jakési výročí. Cesta do podzemí vede přes část zámku uzavřenou pro turisty, kde ještě poměrně nedávno byl ústav pro choromyslné. Zdá se, že není tak prázdný, jak kastelán tvrdí.
Autor hry Pohřbeni zaživa Vít Vencl si vypůjčil motivy z několika povídek Edgara Allana Poea. Především je to Předčasný pohřeb z roku 1844. Povídka začíná jako esej a posléze vypráví příběh muže, který trpí katalepsií. Při záchvatech mu tuhnou svaly a on vypadá jako mrtvý.
Muž má panickou hrůzu z pohřbení zaživa a dělá mnohá opatření, aby mu zabránil. V jistý okamžik se ovšem zdá, že marně… Povídka byla několikrát využita filmaři, poprvé v roce 1935 (The Crime of Dr. Crespi, mimo jiné si v něm zahrál Erich von Stroheim).
Téma předčasného pohřbení využil Poe i v dalších povídkách: v Berenice, v Sudu vína amontilladského anebo v Zániku domu Usherů. Některé motivy z posledně jmenované slavné povídky najdete i ve hře Pohřbeni zaživa.
Dalším významným zdrojem Víta Vencla se stala Poeova povídka Metoda doktora Téra a profesora Péra. Příběh, který byl poprvé publikován v Grahamově časopise v listopadu 1845, vypráví o návštěvě v ústavu pro choromyslné, který byl vyhlášený inovativní liberální metodou léčby. Návštěvník ale zjistí, že byla aktuálně nahrazena léčbou naopak velmi restriktivní.
Nakonec se ukáže, že v blázinci došlo před časem ke vzpouře a pacienti pozavírali personál do cel a sami se ujali vlády. I tato groteskní povídka se dočkala řady filmových zpracování, například režisérem B. Andersonem. V jeho filmu E. A. Poe: Podivný experiment si zahráli například Ben Kingsley a Michael Caine. Z povídky čerpal i Jan Švankmajer pro svůj film Šílení.
Lit.: anonym (= Velíšek, Martin?): Pohřbeni zaživa. Horor s Martinem Fingerem v duchu E. A. Poea. In web ČRo 2 Praha, 13. únor 2021 (článek). – Cit.: Rozhlasový horor scenáristy a režiséra Víta Vencla si vypůjčuje motivy hned z několika děl Edgara Allena Poea. Především z povídky Předčasný pohřeb. V děsivém příběhu excelují démonický Martin Finger a nevinné oběti Elizaveta Maximová se Zdeňkem Piškulou. (…)
V pozdním podzimním odpoledni se na zámku Hroby po právě skončené prohlídce loučí kastelán se skupinou turistů. Je to poslední prohlídka této sezóny a možná proto je v obleku a s kravatou. Dva účastnici exkurze, mladý pár, mají ale ještě objednanou exkursi do místní krypty.
Je to exkluzivní příležitost. Krypta se otevírá jen jednou ročně, a právě jen pro dva účastníky. Navíc kastelán zmiňuje jakési výročí. Cesta do podzemí vede přes část zámku uzavřenou pro turisty, kde ještě poměrně nedávno byl ústav pro choromyslné. Zdá se, že není tak prázdný, jak kastelán tvrdí.
Strach z Předčasného pohřbu
Autor hry Pohřbeni zaživa Vít Vencl si vypůjčil motivy z několika povídek Edgara Allana Poea. Především je to Předčasný pohřeb z roku 1844. Povídka začíná jako esej a posléze vypráví příběh muže, který trpí katalepsií. Při záchvatech mu tuhnou svaly a on vypadá jako mrtvý.
Muž má panickou hrůzu z pohřbení zaživa a dělá mnohá opatření, aby mu zabránil. V jistý okamžik se ovšem zdá, že marně… Povídka byla několikrát využita filmaři, poprvé v roce 1935 (The Crime of Dr. Crespi, mimo jiné si v něm zahrál Erich von Stroheim).
Téma předčasného pohřbení využil Poe i v dalších povídkách: v Berenice, v Sudu vína amontilladského anebo v Zániku domu Usherů. Některé motivy z posledně jmenované slavné povídky najdete i ve hře Pohřbeni zaživa.
Klíčový motiv Šílení
Dalším významným zdrojem Víta Vencla se stala Poeova povídka Metoda doktora Téra a profesora Péra. Příběh, který byl poprvé publikován v Grahamově časopise v listopadu 1845, vypráví o návštěvě v ústavu pro choromyslné, který byl vyhlášený inovativní liberální metodou léčby. Návštěvník ale zjistí, že byla aktuálně nahrazena léčbou naopak velmi restriktivní.
Nakonec se ukáže, že v blázinci došlo před časem ke vzpouře a pacienti pozavírali personál do cel a sami se ujali vlády. I tato groteskní povídka se dočkala řady filmových zpracování, například režisérem B. Andersonem. V jeho filmu E. A. Poe: Podivný experiment si zahráli například Ben Kingsley a Michael Caine. Z povídky čerpal i Jan Švankmajer pro svůj film Šílení. (….)
Lit.: Tarnovský, Marek: Poe jako námět. In web Naposlech.cz, 8. 4. 2024 (recenze). – Cit.: Rozhlasová hra Víta Vencla Pohřbeni zaživa, kterou Český rozhlas v premiéře odvysílal v únoru 2022 a kterou nyní nabízí Radioservis jako audioknihu ke stažení, představuje zvukově opulentní zpracování dvou povídek, které klasik žánrové literatury Edgar Allan Poe napsal v letech 1844 a 1845. Jde o Metodu doktora Téra a profesora Péra, v níž Poe zpracoval od té doby mnohokrát využité téma vzpoury chovanců a převzetí vlády v ústavu pro choromyslné (v této souvislosti nelze nevzpomenout především Švankmajerova filmu Šílení z roku 2005), a Předčasný pohřeb, rozehrávající do drásavých podrobností také později mnohokrát vytěžený motiv člověka, který je omylem pohřben zaživa.
Obě povídky už mají svá zvuková zpracování z dřívějška, ta první se objevila na CD vydavatelství Tympanum Dvanáct nejznámějších povídek E. A. Poea z roku 2007 v interpretaci Miroslava Táborského a pro slovenštinou vládnoucí posluchače vznikla v roce 2003 ve Slovenském rozhlasu dramatizace Berco Trnavce, kterou slovenské rádio čas od času reprízuje. Předčasný pohřeb zase načetl ve vlastní režii a vlastním překladu rozhlasový mág Josef Červinka už v roce 1991 a z rohlasových prací lze připomenout třeba tragikomický příběh To by se psychiatrovi stát nemělo Careye Harrisona, který pro rozhlas v roce 1996 natočil právě Josef Červinka s výtečnými Vladimírem Brabcem a Jiřím Lábusem v hlavních rolích.
Venclova hra však není pouhou dramatizací předlohy, dokonce není ani převedením dvou umně pospojovaných povídek do podoby rozhlasové hry, nýbrž jde mnohem dál. Vencl na základě Poeových textů (krom dvojice zmíněných i s motivy z několika dalších) vytvořil originální a především moderní rozhlasovou hru, v níž mu prastaré horory slouží nejen jako předloha, ale i jako materiál k prozkoumávání a jakémusi dialogu s dávno mrtvým géniem (nejen) hororové literatury.
Ocitáme se na zámku Hroby na konci běžné prohlídky, která je však poslední v sezóně a kterou proto následuje ještě speciální návštěva zámecké krypty. Ta se otevírá právě jednou ročně, a to pouze pro dva účastníky. Letos se jimi stane mladý pár Robert a Sabina – a neviditelné, leč dobře slyšitelné divadlo hrůzy může začít. Co je na celé hře asi nejzajímavější, je způsob, jakým si Vencl pohrává s nejrůznějšími klišé a stereotypy, které se k hororu za léta jeho popularity začaly přirozeně vázat. Jestliže v době vzniku byly Poeovy texty nanejvýš originální a neotřelé, dnes jsou přece jen snadno předvídatelné, jakkoli to nic neubírá na jejich očividné myšlenkové i literární genialitě. Dá se k nim možná přistupovat s určitým typem zobrazovacího naturalismu, kdy ztracenou překvapivost nahradí estetika hnusu, ale také je lze pojmout – jak to do značné míry Vencl činí – jako hru a nadsázku, která sice vyžaduje určitou spolupráci od posluchače, ale o to zábavnější a vlastně i hlubší pak je. A rovnou si můžeme položit otázku, kterou však musíme nechat bez obecné odpovědi jen jako námět k zamyšlení případnému posluchači: Nakolik ovlivní prožitek publika skutečnost, že dopředu ví, že se jedná o horor?
Hra je založena na koexistenci vyvážené trojice postav. Sabina v podání půvabné a talentované Elizavety Maximové je přemýšlivé děvče, které by rádo na všechno znalo odpověď a které každým okamžikem prahne po racionálním vysvětlení, zatímco Robert mladého člena Národního divadla Zdeňka Piškuly je floutek, který pro jistotu nebere nic vážně a tropí si žerty i ze situací, které by vtipné připadaly málokomu. Trio pak korunuje bezejmenný kastelán v podání uměleckého šéfa pražského Činoherního klubu, zkušeného divadelního i rozhlasového herce Martina Fingera. Ten už poněkolikáté dokazuje, že plnohodnotného a výborného hereckého výkonu lze i v čistě rozhlasové práci dosáhnout uměřeností a minimalismem, aniž by posluchač zůstal o cokoli ochuzen. Fingerův kastelán je věcný a chladný, jeho úsečné odpovědi jsou jedním z prostředků, jakým se ve hře dosahuje napětí a zlověstné atmosféry a Fingerova práce s hlasem odkazuje například k panu Kopferkinglovi. Působí to tak, že Vencl, který u tohoto titulu figuruje i jako režisér, u všech tří protagonistů dobře věděl, co od nich požaduje, a ti mu naplno vyšli vstříc.
Ačkoli to může působit jako nošení dříví do lesa, nesmíme zapomenout vyzdvihnout zvukařskou práci, za kterou stojí mistr zvuku Dominik Budil ve spolupráci s Jakubem Ratajem. Herecké výkony dokázali zasadit do velmi přesvědčivého designu, který je přiměřeně názorný a který příjemným způsobem dodává nahrávce tu správnou syrovou a zlověstnou atmosféru.