Josef Škvorecký. Novela českého spisovatele z roku 1955 odráží existenciální beznaděj mladého vypravěče, který se pohybuje v Praze padesátých let 20. století. Připravil Petr Turek. Režie Aleš Vrzák.
Účinkuje Lukáš Hlavica.
Natočeno 2014. Premiéra 28. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 59 min) v cyklu Schůzky s literaturou. Repríza 15. 3. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Schůzky s literaturou.
Lit.: Turek, Petr: Josef Škvorecký – Špinavý, krutý svět. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2014, s. 2-3 (článek). – Cit.: „Strašná únava, celý večer. Násilím stahovat lícní svaly do úsměvu mě stálo pořád víc a víc námahy, připadalo mi, že musím mít v tváři křečovitě nepřirozený výraz. Když bylo asi půl dvanácté, viděl jsem, že Jesenin se ze všech sil soustřeďuje na to, aby nezíval. Huba se mu zkřivila do groteskní potlačované grimasy a vtom to na mě padlo všechno najednou, tuny toho mého nesmyslně osamělého života, a už jsem dál nemoh. Celou dobu, co jsme tam dřepěli, celou tu dobu mě vlastně zajímala jenom jediná věc: jestli Jesenin, Ferdinand a Jana mají taky takový vztek jako já, že tady musí sedět a klábosit o tisíckrát oklábosených věcech, a jestli ano, proč tu teda vlastně sedí, kdo je k tomu donutil. A proč se vlastně lidé tak houževnatě scházejí, když si nevymyslí nikdy nic jiného než směšnosti socialistického realismu a lidově demokratického zřízení, klepy o vztazích mezi známými, suverénní posudky o jejich charakterech, schopnostech, sklonech a zjevu, politické úvahy o budoucnosti světa a podobné blbosti.“
Úvodní citace – první odstavec vrcholné Škvoreckého prózy Špinavý, krutý svět – navodila atmosféru první půli padesátých let v totalitním Československu. Novelu si poslechneme v pořadu Schůzky s literaturou. Dílo Josefa Škvoreckého zůstává pro řadu lidí omezeno na Tankový prapor a Zbabělce, ale pro znalce patří k jeho nejlepším dílům jiné texty. Z těchto méně známých textů jsme pro pořad Schůzky s literaturou vybrali novelu Špinavý, krutý svět. Rukopis je z roku 1955, kdy takovýto text samozřejmě neměl naději na knižní vydání. Novela vyšla knižně poprvé v roce 1994 ve druhém svazku Spisů Josefa Škvoreckého s názvem Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky (spolu s vynikající novelou Zákony džungle, kterou jsme uvedli v roce 2006 v cyklu Pokračování za pět minut). Strojopis patřil k textům, které v roce 1991 našel Škvoreckého bratranec JUDr. Josef Novák na půdě svého domu. Josef Škvorecký v těchto textech z padesátých let evokuje beznaděj a deziluzi života ve středoevropské totalitní zemi. Zhnusený vypravěč nevidí ve svém okolí nic než cynické a otrávené bytosti a sám pro sebe nevidí v budoucnosti nic, co by stálo za řeč: „Nehodlal jsem nikoho zachraňovat, a nyní mi bylo jasné, že ani sebe nechci zachránit.“
Všude kolem je jen krutost: „stojí na ní svět, na krutosti a špíně.“ Bezvýchodně se potuluje večerním městem, v redakční práci nenachází nic než nudu a stále dokola přemítá nad beznadějně se vyvíjecími vztahy k několika ženám. Ve vyprávění nechybí černý humor, například líčení průběhu štědrého večera u vypravěčova otce: „Tohle sou vánoce! jamrovala Jana. Večer došlo k trapné ceremonii s nadělováním. Upozornil jsem ji předem, že otec a jeho žena jsou šetrní, ale jejich výkon ji přesto překvapil. Tvuj fotr je pěknej hlad, řekla mi a držela v ruce hřeben za dvacet korun a mrňavou lahvičku kolínské vody. U štědrovečerní večeře se otec ožral. Nudil jsem se pekelně. Jana pila a pila, ale ožrat se nedokázala. Otec začal být hrůzostrašně vtipný. V noci jsem zase musel k Janě, ale řekl jsem jí, že nemůžu. Taky jsem nemoh. Ale nebyla k utišení. Donutila mě k všelijakým věcem, které jsem moh. Padla na mě hrůza z manželství. Druhý den jsme se vrátili do Prahy. Celou cestu mluvila o pitomosti mého otce a jeho ženy a o tom, jaká já jsem svině. Pomáhal jsem jí s kufrem do bytu, v tmavém pokoji zakopla a natáhla se na podlahu. To ji přede mnou ponížilo. Rozbrečela se vztekem.“ Mizérie zasahuje všechny sféry života: „V bytě jsem měl zimu. Bytná nezatopila, nepřipravila čaj. Neudělala nikdy nic, když jsem jí o to výslovně neřekl, a i pak obyčejně zapomněla. Ráno byla zima ještě daleko větší, nemohl jsem nalézt ponožky a žádnou čistou košili. Taky jsem už žádnou čistou neměl. V redakci celý den otrava. Pak se přede mnou otevřel prázdný večer. Prohlížel jsem programy biografů a všude hrůza nad hrůzu. V divadlech zrovna tak. Koncerty mě nebavily vůbec.“
Prostředí, v němž se vypravěč pohybuje, představuje odvrácenou stránku optimistických obálek dobových společenských
magazínů: „Jednou po půlnoci, když jsem se vracel domů, jsem přestupoval u Národního, vrazil jsem do Martyho. Řekl mi, abych šel s ním. Jsem utahaný, řekl jsem. Blbost, jen na chvíli, řekl. Vyklusali jsme na Pohořelec a vlezli jsme do nějakého suterénu. Svítili tam svíčkou, u klavíru seděla holka s dlouhými vlasy a sveřepě hrála, o klavír se opíral chlap s nadšenýma očima, jmenoval jí skladby, ona je hrála. Všude stály hrnky od kafe. Jiný chlap se ženskou seděli na starožitném kanapi a varhaník Sobíšek vstal z křesla, aby nás uvítal. Udělal nám kafe. Chtělo se mi strašně spát. Marty mi zašeptal, jak se mi líbí ta pianistka. Ujde, řekl jsem. Je zabouchnutá do Sobíška, řekl Marty. No a, řekl jsem. Sobíšek je přece teplej, řekl Marty, s tím chlapem co stojí u piana, žijou v manželství. Dělá mu manželku. Kdo komu? Bylo mi to jedno. Chtělo se mi strašně spát. Žvanilo se ještě o umění, o směšnostech socialistického realismu a o surrealistech. Na všechno jsem měl bezmocný, zuřivý vztek. A tomuhle se oficiálně říkalo život. Domů jsem se dostal po páté. Vstával jsem v sedm. A večer znova ke známým. Byl bych ji už nejradši zabil, ale kdykoliv jsem se pokusil klást odpor, začala šílet. Tentokrát to byla nějaká spisovatelka. Byla smutná, protože jí ráno odvezli muže do blázince. Prý se pokoušel o sebevraždu. Vlastně to nebyl její muž. A taky byl ženatý. Jak jinak.
Vypili jsme několik lahví. Bylo půl čtvrté, když jsme se zvedli. Trčeli jsme na stanici tramvaje daleko ve Vysočanech. Trvalo skoro hodinu, než přijela. Palice mě bolela k nesnesení. Pak jsme ještě dlouho stáli v průjezdu. Z bolesti hlavy a z nevyspání
jsem byl úplně zpitomělý.“
Novelu českého spisovatele z roku 1955, odrážející existenciální beznaděj mladého vypravěče, který se pohybuje v Praze padesátých let 20. století, připravil Petr Turek. Pořad vysíláme při příležitosti nedožitého 90. výročí narození českého spisovatele. Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 v Náchodě.