Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Světová lidová poezie. Vybral a sestavil Michal Černík Hudba Milan Baginský. Komorní soubor lidí Milan Baginský. Odpovědný redaktor nahrávky Jiií Šrámek a Tomáš Vondrovic. Hudební režie Jaroslav Rybář. Zvuk Ivan Mikota (slovo) a Jiří Bartoš (hudba).
Střih a mixáž Ivan Mikota. Režie Tomáš Vondrovic.

Recitují Dana Syslová [1], Viktor Preiss [2] a Boris Rösner [3].

Nahráno 18. dubna – 12. května 1979 v pražském studiu Lucerna.

Vydal Supraphon a Mladý Svět v roce 1980 (5 SP; Supraphon 1088 0591-95, mono). Edice Diskotéka Mladého Světa.

Obal alba:

(more…)

Vybral a sestavil Milan Blahynka. Hudba Daniel Dobiáš. Komorní soubor a Corni di Praga řídi Slavomír Spousta. Režie Jiří Šrámek. Hudební režie Jaroslav Rybář. Zvuk a mixáž Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota.

Recitují Dagmar Sedláčková (3, 5, 10, 14, 16, 18, 20, 22, 24, 26, 39, 41, 43, 45), Otakar Brousek I. (1, 7, 9, 12, 28, 30, 32, 34, 36, 38, 39, 44, 47) a Jiří Ornest (2, 4, 6, 8, 11, 13, 15, 16, 17, 19, 21, 23, 25, 27, 29, 31, 33, 35, 37, 40, 42, 46).

Nahráno 12. – 28. 3. 1979 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1980 (Su 1118 2664 G, stereo). Reedice 29. 9. 2023 (MP3, VT 1731-2).

Obsah: (1) Nejkrásnější řeka – (2) Severní řeka – (3) Kraj zamrzlých jezer – (4) Malmgrenův kompas – (5) Ostrov bez milenců – (6) Käringön – (7) Dívky – (8) Oči – (9) Stockholm – (10) Rybářská ukolébavka – (11) Zvoň, zvone, dálce – (12) K domovu – (13) Svatební – (14) Žít možná budem – (15) Píseň – (16) Když jabloň rozkvétala – (17) Milostná – (18) Melodie – (19) Kdyby – (20) Nemocná – (21) Na ženu myslím – (22) Máš smutné oči – (23) Tvou krásu rád mám – (24) Na mne se rozpomeň – (25) Kdybych – (26) Láska – (27) O tobě – (28) Hudba v básni – (29) Hráč na fagot – (30) Poznávání země – (31) Vzpomínka na B. Smetanu … – (32) La mer – (33) Beethovenova Appassionata – (34) Myšlenkou na Berlioze – (35) Dým k hvězdám – (36) Tak dávno – (37) U hrobu Musorgského a Čajkovského – (38) Sonet o hudbě – (39) Napiš nám báseň -(40) Můj Beroun – (41) Trnka – (42) Stesk -(43) Česání ovoce – (44) V červnu -(45) Nad hrobem rudoarmejce – (46) Studna -(47) Večer u studny.

Lit.: Blahynka, Milan:  „František Branislav – Portrét básníka“. In web Supraphonline, 29. 9. 2023 (sleeve-note). – Cit.:  Dílo líbezné ve své prostotě a jednoduchosti, statečné i tam, kde zní nejjemněji, nejtišeji, nejzpěvněji, přesvědčivě svou cudnou spontánností, nevtíravé, zato zapisující se skoro samo do paměti čtenářů, to je odkaz Františka Branislava, básníka s dávnou českou muzikantskou krví v žilách a tradicí v srdci. Snad právě ona ho vždy chránila před rozmary literárních mód, před směrovými jednostrannostmi a sezónními výkyvy, a do té míry, že se někdy mohlo zdát, jako by tento básník tvořil stranou hlavních vývojových proudů české poezie. Po čase se vždy ukázalo, že ani nestál mimo, ani se neopožďoval za vývojem. Šel pomaleji než jiní, ale v rozhodujících okamžicích národního a literárního vývoje byl vždycky včasný: v tísni protektorátu i v rozběhu budovatelských let…

Portrét básníkův, o který se pokouší naše deska, je komponován ze čtyř vět na způsob odpovídající hudební skladby. Větu první skládají básně autorova okouzlení evropským severem. V tom byl Branislav nejnápadněji svůj. Zatímco česká poezie se pravidelně stáčela k slunnému jihu a od Října 1917 k sovětskému východu, Branislav našel krajinu svého srdce v kraji zamrzlých jezer, severních řek, skagerrackých rybářů a modrých očí rybářek na ostrově Käringön. Branislav Skandinávii skutečně důkladně poznal, překládal ze švédštiny a dokonce napsal i příručku Švédsky na cesty (1939). Láska k severu mu však nezabránila básnicky ztvárnit „jarní večer v starodávném Tbilisi“, přistání v Moskvě a staronové Řecko.
Druhou větu tvoří Branislavova poezie milostná; na její začátek je záměrně vybrána báseň Svatební. Branislavův milostný cit netěká, žije láskou „pro věčnost“. „Láska potrvá“, je základní slovo Branislavova milostného vyznání. Přitom básníkova píseň o ženě (a o ženách tehdy když básník nemluví jen za sebe!) plynule přechází v píseň o matce. Základní motiv Branislavovy milostné poezie je motiv prstenu. Prstenem na cestu básník nazval jednu svou sbírku, ale dala by se tak nazvat jeho milostná poezie celá. Třetí láskou vedle evropského severu a ženy byla básníkovi hudba ve svých nesčíslných podobách; odtud třetí věta našeho portrétu. Možná právě touto větou může být Branislav dnešnímu čtenáři nejbližší. Určitě jí je nejblíž české poezii sedmdesátých let, poezie navracející se ke svému hudebnímu základu, k melodii předtím narychlo odkládané, domněle nezpůsobilé hlubšího myšlenkového ponoru. A konečně věta čtvrtá, v níž se dostává na básníkovu lásku všecky jeho ostatní lásky scelující, doplňující, věta o domově.

Nemůže být než v samém závěru, k ní vše směřuje, poznání severu, rodinné štěstí i hudba dávných českých nedělí. Právě díky tomu je Branislavova píseň o domově nezaměnitelná. Ostatně na domov básník myslel, když vzpomínal v Goteborgu na Bedřicha Smetanu; Smetana je ovšem nejen domov, ale i hudba. Byť vepsána do čtyř vět, Branislavova poezie milostného okouzlení životem je nedělitelná.

Donát Šajner, Ivan Skála, Jarmila Urbánová, Karel Boušek. Vybral a sestavil doc. dr. Lubomír Poživil. Klavírní improvizace Petr Eben. Odpovědný redaktor desky Tomáš Vondrovic. Zvuková režie a mixáž Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota. Režie Lubomír Poživil.

Recitují Otakar Brousek I.  (Šajner), Jan Kačer (Skála), Jana Andresíková (Urbánková), Petr Haničinec (Boušek).

Nahráno 11.-17. března 1978 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1979 (Su 1118 2500 F, stereo). Vydáno ve spolupráci se Svazem českých spisovatelů.

Obsah: Donát Šajner: Básni – Zápis na věčnou paměť – Pro vůni heřmánku – O Tobě – Poslání – Vždy. Recituje Otakar Brousek I. – Ivan Skála: Žízeň. Recituje Jan Kačer. – Jarmila Urbánková: Popelka se usmívá – Mé pozdní léto – Kde jsi mě nalezl – Září na Lužnici – Prstýnek z trávy Přimrzlé listí – Přemalovaný obraz – Aby tě někdo potřeboval. Recituje Jana Andresíková. – Karel Boušek: Orlickým horám Óda na domov. Recituje Petr Haničinec.

Pozn.: Poezie provázela člověka odedávna. Nejprve ve formě písní: tanečních, válečných, pracovních i pohřebních. A mnoha dalších, které bvly neodlučitelně spjaty s lidským životem. Později se poezie realizovala deklamováním a ještě později psanou formou.
Během svého dlouhého vývoje poezie mnohokrát proměnila svou podobu i funkci. Byla lyrou i polnicí. Vždy tryskala čistým proudem tam, kde člověk prožíval něco, co se dotýkalo samé dřeně jeho bytosti. Protože opravdová poezie nikdy neulpívá na povrchu. Je uměním hlubokého ponoru do nitra člověka, přírody, kosmu. Funkci současné poezie definoval národní umělec Vilém Závada jako „objevování nových souvislostí života“. V této definici se odráží jak veškerá historie vývoje poezie, tak její perspektivy. „Nové souvislosti života“ objevuje i čtveřice básníků, jejichž verše zaznívají z naší desky.
DONÁT ŠAJNER, který se ve svých nejnovějších sbírkách Co řeklo slunce a Já jenom o Tobě představil jako výrazný typ moderního básníka meditativního charakteru, úporně hledá „cestu cest“ – to jest cestu ke čtenáři. A tímto tvůrčím hledačstvím zároveň naznačuje jeden z hlavních úkolů, které má básnictví v rozvinuté socialistické společnosti: promlouvat k co nejširšímu kolektivu lidí. Už dávno není poezie výlučnou záležitostí jedinců; ale naším denním chlebem, čerstvým a vonícím, se přece dosud nestala. Proto je poselství Sajnerových veršů tak naléhavé.
Hlas IVANA SKÁLY zaznívá v poloze, která má ze všech současných básníků nejblíže k poloze hlasu klasika české socialistické poezie – S. K. Neumanna. Skálová sbírka milostné lyriky Malé zázraky je následovnicí Neumannovy Lásky. Básně o bitevním poli v člověku naší doby, obsažené ve výboru ze Skálový tvorby, Co si beru na cestu, nezapřou sbírku pokrevně spřízněnou básníkovým vztahem k revoluci – Neumannovy Rudé zpěvy. Avšak jedna z nejnovějších knížek Ivana Skály – poéma Žízeň – poukazuje ještě na další rozměry autorova talentu: na schopnost hutné epické výpovědi a na umění komponovat větší monotematický celek. Skálová Žízeň, toto novodobé pásmo o básníkově bloudění po Paříži s bulharským přítelem, představuje svou syntézou osobní a společenské noty jednu z dalších možností autorovy tvorby.
Nekonvenční, ztlumený hlas poezie JARMILY URBÁNKOVÉ se nejvýrazněji projevil ve sbírce K jitřnímu prameni, která obsahuje verše teskného vzpomínání na tragickou ztrátu manžela, ale i jiskřivé básně o lásce k dítěti a k životu v osvobozené vlasti. Významnou část této sbírky tvoří autorčiny balady, jimiž J. Urbánková jako jedna z prvních českých současných básníků složila hold slovenskému lidu, bojujícímu ve Slovenském národním povstání. Nejvlastnějším hájemstvím básnířky však trvale zůstává milostná lyrika a lyrika domova. Z ní také vznikly dva půvabné básnické výbory – Pod milostnou lunou a Zrcadlo.
Nesentimentálně, prostě a přirozeně, od srdce zaznívají verše Jarmily Urbánkové. A právě pro tyto vlastnosti jejího díla – stejně jako pro jeho myšlenkovou jasnost a tvarovou čistotu – si už dávno čtenáři k této skromné žačce Marie Pujmanové našli svou cestu.
Na poezii KARLA BOUSKA je pozoruhodná její neokázalost a hutnost. Nejčastějším básnickým tvarem, v němž autor realizuje svůj myšlenkový záměr, je píseň. V ní autor – spolu s mnoha dalšími – dokazuje, jak dodnes silná je inspirativnost lidové slovesnos-ti pro moderního člověka. Karel Boušek je básníkem krajiny a času, ale vlastní je mu i nota milostná a kontemplativní. Jeho sbírky mají vzestupnou tendenci: takřka před očima se od Zvonů v lese přes Stůl plný světla, Kameny v řece a Milostné nokturno až zatím k poslední sbírce Modrá hodina rodí autor svérázného vnímání reality, citlivý lyrik, zmnožovatel krásy světa vezdejšího. Jeden z mnohohlasého sboru české současné poezie, jeden z objevovatelů nových souvislostí života.
Jaromíra Nejedlá (sleevenote)