Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Josef Bouček. Rozhlasová hra. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: Trnka (Miloš Nedbal), Trnková, jeho žena (Jiřina Petrovická), Pavel Trnka, jeho syn (Ladislav Frej), Vocel, Bendl, Boura a Šíma, topenáři (Josef Velda, Ladislav Kazda, Ladislav Trojan a Karel Fořt), Havránek, prokurista (Ladislav Šimek), Vokurka, inženýr (Miloš Hlavica), Vocelová (Vítězslava Waldová) a další.

Natočeno 1976. Premiéra 22. 2. 1976 (Praha, 19:20 – 20:20 h.).

Lit.: jh: Josef Bouček: Zimní intermezzo. In Rozhlas 8/1976 (9. 2. 1976), s. 4 (článek). – Cit.: Premiéru hry Josefa Botička Zimní intermezzo připravilo a uvádí oddělení rozhlasových her k 28. výročí Vítězného února. Svým námětem se dílo k této příležitosti znamenitě hodí.

Zobrazuje totiž historii znárodňovacího procesu v jedné menší pražské topenářské firmě. Před Únorem byl podnik rozdělen na dvě samostatné firmy, jednu vedl otec, původní majitel, druhou syn, který se s otcem znepřátelil. Těsně před Únorem otec umírá a syn spolu s nevlastní matkou firmu dědí. Ve chvíli, kdy vychází výnos o znárodnění podniků nad padesát zaměstnanců, provádějí oba právní akce, které mají zastřít skutečný stav.

Děj se odvíjí ve dvou vzájemně se prolínajících pásmech. Jedno, komornější, zobrazuje oba majitele firmy, jejich postoje a vzájemný vztah. Druhé pak úsilí dělníků, vedených předsedou závodní rady Vocelem, aby se prokázalo, že podnik pod znárodňovací dekret opravdu spadá. Únorové události zde působí jako katalyzátor, který urychlí průběh a vyřešení celé záležitosti.

V zájmu úplnosti je potřeba uvést, že příběh hlavního hrdiny komunisty Vocela vychází z autentických zážitků K. Vorla, nositele Řádu práce. Zpracovat podobnou látku z nedávných, sociálně politických dějin přesvědčivě a účinně není vůbec lehké. Naopak. Josef Bouček obstál v této zkoušce velmi dobře. Bez vnějších efektů, úsporně a čistě dramatickými prostředky promítl události do pravdivých situací a životných postav. Znovu prokázal, že z něho za poměrně krátkou dobu vyrostl velmi dobrý rozhlasový dramatik; hlavním zaměřením a školením je totiž filmový a televizní autor-scenárista. Seznam jeho rozhlasových prací potěšitelně narůstá a každá z nich svým způsobem obohacuje náš repertoár (za všechny uveďme jeho pozoruhodnou původní hru Rekviem). Boučkův příklad znovu dokazuje, že autor, který má schopnosti, dovednost a pracovitost skutečného profesionála, obyčejně velmi rychle zvládne takzvanou rozhlasovou specifiku. (…)

Vyprávění o tom, co všechno lze vidět s kopce nad jednou valašskou vesnicí. Napsal Roman Cílek. Režie Vladimír Tomeš.

Účinkují Jana Andresiková, Libuše Geprtová, Zdeněk Buchvaldek, František Hanus, Otomar Korbelář a Zdeněk Kutil.

Natočeno 1976. Premiéra 29. 8. 1976 (Vltava, 15:00 h.) v cyklu Dokumentární pásmo redakce umělecké publicistiky.

Imran Kasunov. Rozhlasová úprava divadelní hry. Překlad Anna Křemenáková. Rozhlasová úprava Jiřina Skálová. Režie Bedřich Jansa j. h.

Osoby a obsazení: Alja, zdravotní sestra (Vlasta Vlasáková), Musa, její otec (Osvald Albín), Mariam, její matka (Naďa Letenská), Narmina, její dcera (Alexandra Gasnárková), Zaur, Narminin chlapec (Václav Antoš), Sergej Ugolkov, lékař (Zdeněk Hradilák), Lora, jeho žena (Jiřina Froňková), Rauf Šabanov, lékař (Karel Vochoč), Gulam (Adolf Kohuth), listonoš (Miloš Pavlín).

Nastudovala Ostrava v roce 1977. Premiéra 26. 1. 1978 (Vltava, 21:50 – 22:50 h.).

Lit.: jv: Imran Kasunov: Alja. In Rozhlas 5/1978 (16. 1. 1978), s. 4 (článek). – Cit.: Rozhlasová úprava sovětské divadelní hry Imrana Kasunova se vrací k válečné tematice a ukazuje, jak válka ovlivnila osudy mnoha lidí.

Hrdinka hry, ošetřovatelka Alja, se vrací z fronty do rodného města. Radost ze setkání s rodiči je zkalena skutečností, že Alja čeká dítě, které nemá otce. Rauf se z posledních bojových akcí nevrátil. Místo něho přišla zpráva, že padl. Alja se svěří se svým trápením příteli z dětství Sergejovi. A zde se projeví ušlechtilost jeho povahy. Aby Alju uchránil před nechápavýma očima veřejného mínění, nabídne jí sňatek, který je pochopitelně jen formální, protože Alja není schopna zapomenout na Raufa. Brzy po svatbě se rozejdou a Alja se s veškerou energií a obětavostí věnuje práci zdravotní sestry. Přátelství se Sergejem však zůstává neporušeno a navíc je spojuje Aljina dcera Narmina, která je oficiálně Sergejovou dcerou.

Léta ubíhají a Alja neúnavně pokračuje ve svém ošetřovatelském povolání. Teprve na sklonku jejího života se objeví Rauf, kterého do města, v němž Alja a Sergej žijí, přivede vědecký zájem, týkající se lékařských výzkumů. Ukáže se, Že Alja i Rauf se stali obětí tragického nedorozumění, které s sebou přináší válka.
Jakkoli je závěr této hry tragický, je zároveň nepatetickou oslavou nesmírné životní síly a věrnosti ženy, která zůstala celý svůj život věrna slibu, který kdysi dala.

Hra faktu. Příběh z období studené války napsal Roman Cílek. Režie Karel Žalud.

Účinkují Josef Velda, Oldřich Vlach, Josef Chvalina, Ladislav Šimek, Jana Vychodilová, Michal Pavlata, Jaroslav Cmíral, Ferdinand Krůta a Václav Hladík.

Natočeno 1978. Premiéra 19. 8. 1978 (Vltava, 21:45 h.).

Roman Cílek. Hra faktu. Příběh fotbalisty, který odehrál svůj životní zápas v květnu 1945. Režie Olga Valentová.

Účinkují Luděk Munzar, Marek Eben, Josef Chvalina, Jiří Novotný, Jaroslav Kepka, Vladimír Čech I., Oldřich Hoblík, Bořivoj Navrátil, Jiří Krampol, Jan Víšek, Vladimír Krška, Vladimír Huber, Blažena Kramcšová, Karel Urbánek a Jaroslava Drmlová.

Natočeno 1979. Premiéra 11. 5. 1979 (Vltava, 11:30 h.).

Lit.: tom: Útočník. In Rozhlas 19/1979 (29. 4. 1979), s. 4 (článek). – Cit.: Tak se jmenuje hra, kterou na motivy ze života Františka Kloze napsal Roman Cílek. Napsal ji vlastně na poslední motivy z jeho života, nad nímž se radili ti dva lékaři. Je nutné amputovat nohu, kterou prostříleli fašisté, šíří se sněť. Pacient, pokud se občas probouzí k životu, odmítá. Nechce uvěřit, že je to nutné. Je fotbalista a ať všichni ráčí pochopit, že fotbalista s jednou nohou hrát nemůže. Je to nesmysl. Primář naléhá a doktor Neumann ví, že se nedá dělat nic jiného. Jenže má Františka rád. A navíc miluje fotbal. Kladenský fotbal bez Kloze…?

Primář: Musíte ho přesvědčit. Vám věří.
Neumann: Myslím, že kdybych se rozkrájel, tak se mi to nepovede. Kloz je zvláštní pacient, pane primáři. Lidi mu jako mému asistentovi říkali »druhý doktor«.
Primář: Asistent? Myslel jsem, že vám dělal šoféra.
Neumann: Ano. To ano. Je to můj šofér. Ale časem mi začal pomáhat i jinak. Jako saniťák a podobně. Ne, že by nějak rozuměl medicíně. Sem tam něco okoukal, ale lidi ho měli rádi nejvíc pro jeho jednání. Dovedl s nemocnými mluvit s pochopením a s citem a při tom odpovědně, bez milosrdných frází. Mockrát jsem si všiml, že když byl s mužstvem na zájezdu mimo Kladno, někteří pacienti radši čekali, až se vrátí. Pak byl v ordinaci nával.
Primář: Jistě, to chápu. Důvěra lidí a tak …
Neumann: Ostatně já jsem se většinou taky nemohl dočkat, až se vrátí. Zvykl jsem si. A on byl výborný v práci i na hřišti.

František Kloz byl jedním z nejlepších českých fotbalistů v čase první republiky. Jeho góly zvedaly tribuny nejen na Kladně a v Praze, ale po celé Evropě, i v Americe. V domácích utkáních často střelil gól i do Pláničkovy branky. Říkalo se mu kanonýr. Jeho nohy byly zázračné. Aby ale ten zázrak mohl fungovat, musel mít takovou práci, která by mu umožnila trénovat a účastnit se zápasů nejen na Kladně, ale i v Itálii nebo v Chicagu. To bylo pro chudého mládence, který neměl možnost získat nějakou kvalifikaci (pokud by mu tenkrát byla na něco dobrá), zlé. Doktor Neumann mu takovou práci dal.

Měl rád fotbal a fotbal potřeboval Kloze. Měl zázračné nohy. A teď doktor čeká, až se František probudí, aby ho znovu přesvědčoval, že jedna noha musí bezpodmínečně pryč. To je ovšem jen polovina děje. Následek příčiny.

Poručík: Flinty budou, žádný strach. Vojáci vpravo, nevojáci vlevo. Další!
Kloz: Kloz František.
Poručík: Franti, kde se ty tady bereš?
Kloz: No, jako každej.

A tak »jako každej« šel do boje proti fašistům, probíjel se na pomoc Praze, bojoval o německé skladiště zbraní u Hříškova, pomohl je dobýt a potom šel na pomoc Hříškovu, který se fašisti rozhodli vypálit, vyvraždit — Lidice dva dny před koncem války. A tam, kousek od kapličky, když přebíhal silnici mezi zahrádkami, to dostal do nohy a snad i jinam, ale ty rány do nohy byly nejhorší. Nestal se však nikdy beznohým fotbalistou, kanonýrem, odsouzeným k bezmoci. Svůj největší životní zápas prohrál. A jeho jménem se dnes nazývá nový kladenský stadión Stadión Františka Kloze.