Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

2. 9. 2015

Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (2016)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 17:32

article_photoHaruki Murakami. Kdo chce mít budoucnost, musí pochopit minulost. Režie Michal Bureš.

Čte Martin Myšička.

Natočeno 2016. Vydal OneHotBook v roce 2016 (v přípravě, 1 CD MP3, AK058, EAN: 8594169480589).

Pozn.: Cukuru Tazaki sám sobě odjakživa připadá trochu neslaný nemastný. Nemůže zapomenout na dobu na střední škole, kdy mu pocit výjimečnosti dodávala čtveřice osobitých přátel, z nichž každý měl přímení, které obsahovalo nějakou barvu. Po příchodu na univerzitu ho však skupinka bez vysvětlení vyloučila ze svého středu. Až po mnoha letech si v dospělosti díky své nové známosti uvědomí, jak moc ho tahle událost poznamenala. Sara s ním odmítne navázat intimnější vztah, dokud v sobě Cukuru nevyřeší staré rány a nejistoty. A tak se vydává na cestu za objasněním záhady, co se tenkrát vlastně stalo…

Haruki Murakami (* 1949)

Narodil se v Kjótu, ale většinu mládí strávil v Kóbe, oba jeho rodiče byli učitelé japonské literatury. Vystudoval divadelní umění na univerzitě Waseda v Tokiu. V roce 1974 si otevřel jazzový bar Peter Cat, který provozoval s manželkou do roku 1984, kdy se rozhodl stát spisovatelem na plný úvazek. Psát začal těsně před třicítkou, když novelu Slyš vítr zpívat poslal do literární soutěže a vyhrál literární cenu Gunzo pro začínající autory. Literární „superstar“ se ale stal až v roce 1987, kdy vydal román Norské dřevo. Je jedním z mála současných japonských autorů, který se prosadil celosvětově. V češtině zatím vyšly v nakladatelství Odeon tituly: Norské dřevo (2002), Na jih od hranic, na západ od slunce (2004), Kafka na pobřeží (2006), Afterdark (2007), Konec světa & Hard-boiled Wonderland (2008), Sputnik, má láska (2009), O čem mluvím, když mluvím o běhání (2010), Po otřesech (2010), 1Q84 (2012, 2013), Spánek (2013), Kronika ptáčka na klíček (2014), Podivná knihovna (2014), Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (2015). Murakami přeložil do japonštiny některá díla Francise Scotta Fitzgeralda, Johna Irvinga či Trumana Capoteho a Raymonda Carvera.

Martin Myšička (* 1970)

Vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU a Matematicko-fyzikální fakultu v oboru subnukleární fyziky. Ještě během studií hrál např. v Národním divadle nebo ve Studiu Ypsilon. V roce 1994 získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku za roli Knížete Myškina v dramatu Idiot. Od roku 1997, kdy dostal v Dejvickém divadle první roli v inscenaci Utišující metoda, je zde ve stálém angažmá. Jeho režijním debutem je inscenace hry Joea Penhalla Krajina se zbraní. Filmoví a televizní diváci jej znají např. ze snímků Šeptej (1996), Jedna ruka netleská (2003), Karamazovi (2008), Protektor (2009), Občanský průkaz (2010), Rozkoš (2013), Díra u Hanušovic (2014) nebo ze seriálů Čtvrtá hvězda (2014), Vraždy v kruhu (2015) a dalších.

Lit.: Špetlíková, Tereza: Poraněný, bloumající a bezbarvý Cukuru Tazaki. In blog IDnes, 3. 8. 2017 (recenze). – Cit.: I v dospělosti nás určitě může potkat něco, co nás až fatálně ovlivní. Může to být tragická nehoda nebo třeba rozpad pro nás důležitého vztahu. Většinou si ale prý své největší problémy odnášíme z dětství či dospívání, kdy jsme neměli šanci situaci adekvátně porozumět ani ji řešit, ačkoli se mnohokrát vlastně jednalo jen o nedorozumění…

Bezbarvý Cukuru Tazaki si šok a svůj naprosto nečekaný pád prožil po příchodu na univerzitu. Na střední škole v rodné Nagoji patřil do mimořádně souznějící pětičlenné party, která čítala tři chlapce a dvě dívky. Jejich zvláštností bylo, že jména všech, kromě Cukura, v sobě obsahovala nějakou barvu. On jediný – bezbarvý -, ač podle dosahovaných výsledků nebyl nejchytřejší z nich, odešel univerzitu studovat do Tokia. Přesto si nadále všichni výborně rozuměli a tvořili ucelenou skupinuu až do chvíle, kdy se k němu najednou všichni naráz otočili zády a z rozhodnutí všech už se s ním nechtěli nikdy vidět… Cukura to šokovalo a zlomilo. Léta přemýšlel o přechodu na druhou stranu duhového mostu. Nic nechápal a velmi se mu stýskalo… ale nakonec přežil a šel dál. V současnosti, o celých šestnáct let později, potkává konečně dívku, která ho zajímá. Jmenuje se Sara. Cukuru doposud žil osamělý život, ale se Sarou by se to mohlo změnit. Ta mu ale k jeho překvapení dá jasné ultimátum. Dokud si „to“, co ho vnitřně stravuje, nevyřeší, do vztahu s ním nepůjde. Cukuru se tak rozhodne zjistit, čím se tenkrát, před šestnácti lety, provinil, co zapříčinilo pro něj tak bolestný, definitivní rozchod s jeho blízkými přáteli…

Dílo s neobyčejně dlouhým názvem Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování přivedl na svět stejně neobyčejný japonský autor Haruki Murakami, jeden z mála současníků, kteří se proslavili celosvětově. O jeho české zrození do „podoby, která je slyšet“, se postaral Martin Myšička, jeden ze skvělých herců Dejvického divadla. Asi už je vám jasné, že řeč je o audioknize, která nedávno vyšla ve vydavatelství OneHotBook.

Když jsem jednou jela v tramvaji, nemohla jsem neposlouchat rozhovor tří mladých teenagerů, dívky a dvou chlapců, kteří se doslova rozplývali nad konkrétními díly tohoto umělce, mně do té doby neznámými. O autorovi už jsem možná slyšela, ale to bylo tak všechno. Zaujalo mě nadšení, s jakým o knihám hovořili. Zapamatovala jsem si to a řekla jsem si, že pokud je tohoto nějaký autor v dnešní době schopný (takto fascinovat mládež, která už moc nečte), musím zjistit, o co jde. Nejinak překvapivé pro mě byly i názvy jeho děl… A to byl důvod, proč jsem po Murakamim v audioknižním podání okamžitě sáhla, aniž bych tušila, na co se těšit.

Měla jsem radost, že příběh zpracoval právě můj oblíbený režisér Michal Bureš, který má na svědomí, podle mého názoru, “audioknižní hity” typu Lolita, Jsou světla, která nevidíme a další. Je pro mě předem zárukou kvality audioknihy, jeho pojetí mi prostě sedí. Líbí se mi, jak vede herce k procítění děje i důraz na hudební složku. Ad herci: v tomto případě jediný herec zvládl dokonale všechno sám. Nikoho navíc nepotřeboval, protože příběh vypráví hlavní postava, muž v mladším středním věku. Ad hudba: bomba! Ta se mimořádně povedla. Je jí hodně, je typově vhodná, exotická, s tóny klavíru a je stále stejná a zároveň jiná. Ve vyprávění se střídají části ze současnosti a minulosti, drží se hlavní dějové linie, ale zároveň ve vedlejších rolích poznáváme Cukurova nového přítele ze současnosti, u kterého se neustále bojí, že ho ztratí, protože s ním přeci není něco v pořádku. Zároveň se také například dozvídáme zajímavé legendy, které vypráví právě tento jeho přítel.

Suma sumárum, příběh Bezbarvého Cukura je další netypické dílo od autora nám nepříliš blízké kultury s jiným pohledem na věc, kde ale hlavní roli hrají mezilidské vztahy plné citu a emocí, které naštěstí (?) prožíváme všichni podobně. Je to příběh o hlubokém smutku, přátelství i odpuštění sám sobě i jiným, o volbě menšího zla a snaze jít dál, i když to bolí. To vše v kulisách Země vycházejícího slunce.

Lit.: Smolíková, Klára: Barvy bezbarvého, hlas mlčenlivého. In web Naposlech.cz, 2. 8. 2018 (recenze). – Cit.: Žijeme v době, která vynáší knihu do nebes, nostalgicky textu připisuje magické schopnosti, vzývá duchy knihtisku. Jenže i literatura má své hranice. Nutno říci, že japonský spisovatel Haruki Murakami možnosti slov testuje. V knize Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování se pokouší zachytit barevnost lidské povahy, zvuk pulzujícího tokijského nádraží i rafinovanost klavírní hry. Když však díky audioknize slova mohou být vyřčená a tóny mohou zaznít, dílo vypuštěné z černobílé stránky najde svůj ztracený tvar. Stává se vědomým a kompletním podobně jako Cukuru Tazaki, hlavní postava Murakamiho románu.

Málokdo si v českém prostředí láme hlavu, jaký význam má jeho jméno, většina lidí se nikdy nepozastavila nad etymologií vlastního příjmení. Naše úvahy se pohybují na vkusové škále „líbí – nelíbí“. Murakami představí v souladu s japonskou kulturou jméno jako chrám, do kterého vstupujeme a který nás formuje rodinnou tradicí i přáním našich rodičů. Cukuru má být podle svého jména stavitel, jenže je zmítán pochybnostmi. Příznačnější se pro něj zdá být skutečnost, že na rozdíl od jeho čtyř přátel ze střední školy chybí jeho jménu barva. Aka je pan Červený, Ao Modrý, Širo je slečna Bílá a Kuro zase Černá. Je snad tedy Cukuru bezbarvý? Znamená to tedy i bezvýznamný? A proto ho ostatní kdysi tak náhle a bez vysvětlení vyloučili z party? Ani po šestnácti letech nezná Cukuru na tyto otázky odpověď.

Herec Martin Myšička se zhostil nelehkého úkolu, jakou barvu hlasu dát panu Bezbarvému, na výbornou. Odstínil jemné nuance pochybností o sobě samém natolik precizně, že obdobně jako čtenář i posluchač do poslední chvíle tápe, kým Cukuru doopravdy je. Naopak ostatní postavy, ať už zmínění kamarádi ze střední či Haida, blízký přítel z univerzity zvaný Pan Šedý, mají hlasy jasně rozvrstvené. Stejně jako barvy na malířské paletě se nedotýkají a při poslechu je bez obtíží odlišíte. Hybatelkou děje však není Cukuru, ale jeho nová známost Sara. Právě ona jej přiměje vydat se zpět po vlastních stopách a podívat se do očí kostlivcům zavřeným ve skříni. Možná už za ty roky vyšisovaly, možná barvy pohřbil čas.

Ne náhodou je Sara žena moderního střihu, zcestovalá, praktická a jednající. Ona je tím západním zrcadlem, ve kterém se minulostí zatížené Japonsko s rozpaky a zřejmě i poněkud neochotně prohlíží. My, západní čtenáři kroutíme hlavou nad nemastným neslaným Japoncem a v duchu jej hecujeme: Jednej! Odpoutej se! Jdi za svým snem! Buď svůj a neboj se riskovat! Je otázka, kolika bezejmenným obyvatelům japonských velkoměst tato slova rychlého individualizovaného světa zvoní v uších. Překlad knihy je kultivovaný, jen často opakovaný tvar „ženská“, který snad na papíře nevadí, vyslovený z textu trčí. A možná to nebudou tápající muži, ale právě silné ženské, které Zemi vycházejícího slunce změní k nepoznání.

Nakladatelství OneHotBook neponechalo nic náhodě. Režisér Michal Bureš narátora provedl nelehkým textem připomínajícím černý les, jako by mezi tlejícími stromy vyznačil cestu zlatou nití. Martin Myšička nespěchá, našlapuje jistě a na mýtinách, na kterých zaznívá vytříbený hudební doprovod, se nadechuje před dalším putováním. Snad jen začátky některých kapitol jsou zbytečně ostré a postrádají ono nadechnutí před další cestou. Pochválit je třeba i obal audioknihy, který pojednává svár barev s energií a hravostí, jakou si titul zaslouží.

1. 9. 2015

Dopisy z lásky a nenávisti (2015)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 17:35

Michal Horáček. Audiokniha. Hudební improvizace Josef Štěpánek. Zvuk a koprodukce Michal Pekárek. Foto Simona Amiridu. Grafický návrh obalu František Segrado.

Čte František Segrado.

Natočeno 2015. Vydal 27. 4. 2015 (1 CD; EAN 8594174910040; 56 min.).

Obsah: 1. List Vladislavu Jindřichovi, markraběti moravskému – leden 1989 (4:02), 2. List Matyášovi z Arrasu – únor 1989 (5:17), 3. List ženě Lotově – únor 1989 (4:34), 4. List soudci Samsonovi – březen 1989 (3:28), 5. List Christianu X., králi dánskému – 1989 (4:01), 6. List profesoru Schwarzlosemu – září 1989 (4:05), 7. List kurýrovi korintskému krále Periandra – říjen 1989 (3:40), 8. List Amedeo Modiglianimu – květen 1993 (4:40), 9. List Williamu Bradfordovi – únor 1993 (5:22), 10. List helen Moorové – červen 1993 (5:57), 11. O české krvi otců vlasti – květen 2003 (6:05), 12. O muži, který chtěl být pohřben ve stoje – leden 2004 (4:53).

Pozn.:  Po celý rok 1989 psal Michal Horáček pro časopis Mladý svět dopisy, adresované osobnostem z rozličných dob. Vybíral podle síly jejich příběhů a také podle toho, čím mohou promlouvat k časům, v nichž žijí autorovi čtenáři.

Dopisy z lásky a nenávisti si díky osobitosti žánru, ale i jinotajům, vůči nimž tehdejší cenzura nedokázala zasahovat, vysloužily nebývalou čtenářskou odezvu. O čtvrt století později se Michal Horáček rozhodl vybrat z nich ty podle jeho soudu nejzajímavější, doplnil je i několika dalšími texty, a požádal Františka Segrada, aby je svým nezaměnitelným způsobem rozeného vypravěče přečetl.

František Segrado je protagonistou několika projektů dvojice Hapka-Horáček, a zejména písňového alba Segrado, které se v roce 2014 setkalo s výrazným posluchačským zájmem.
K celkovému vyznění přispěl svými improvizacemi také kytarista Josef Štěpánek.

 

31. 8. 2015

Uzly a pomeranče (2015)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 22:24

Iva Procházková. Audiokniha.

Natočeno 2015 v akci Děti čtou nevidomým dětem. Více zde.

Pozn.: Román pro dospívající, ve kterém velkou roli hrají koně. Koně jako sny, koně jako vyjádření touhy po nespoutanosti, koně jako závazek, koně jako láska.

Darek, kterému táhne na čtrnáctý rok, žije se svým otcem a mladší sestrou v horské vesnici na moravském Slezsku. Po smrti matky, ke které měl velmi něžný, silný vztah, se jeho život změnil. Musel se vzdát některých plánů, větší povinnosti s sebou však nesou i víc svobody. Dospívá rychleji než většina jeho vrstevníků a lidé kolem něj si to uvědomují. Není náhoda, že o něj jeví zájem o rok starší Hanka, že se s ním otec radí o svých projektech a nápadech, že se na něj spoléhá invalidní soused.

V důsledku hospodářské krize přijde otec o zaměstnání a vydělává si příležitostným truhlařením, brigádami na stavbách nebo v lese. Nenese svou situaci lehce, jeho sklon k nadměrnému pití alkoholu se prohlubuje. Vtom se však objeví dávný kamarád Anton a otevře mu nové životní perspektivy: budou společně chovat koně. Darek je nadšený a pomáhá otci ohradit pastviny a postavit stáj. S koňmi se do jeho jednotvárného života dostává nejen prvek dobrodružství, ale i určité prestiže. Najednou má navrch dokonce nad Hugem, svým dlouholetým nepřítelem a rivalem.

29. 8. 2015

Usměvavý muž (2015)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 12:08

Henning Mankell. Audiokniha. Nastal čas, aby komisař Wallander skončil u policie? Další temná záhada z bestsellerové série. Komisař Kurt Wallander se tentokrát namočil do případu pána z Farnholmu… Režie Michal Bureš.

Čte Jiří Vyorálek.

Natočeno srpen – září 2015. Vydalo OneHotBook, říjen 2015 (1 CD MP3, AK072; EAN: 8594169480725; 13 hod. 53 min.).

Vydáno 9. – 11. 10. 2015 u příležitosti akce Audioknihy nahlas!

Pozn.: Policajt musí umět v pravý čas odejít. Nebo ve správnou chvíli zůstat. – Poté co komisař Kurt Wallander při výkonu služby zabije člověka, propadne se do alkoholem poháněné deprese. Během dlouhých, osamělých procházek po dánském pobřeží dospěl k rozhodnutí, že jeho čas u policie je u konce. Vyhledá ho však starý přítel a požádá ho o pomoc při vyšetřování podezřelé smrti jeho otce. Kurt o tom nechce ani slyšet a chystá se podat výpověď. Záhy však zjistí, že onoho přítele nalezli zastřeleného. Okamžitě změní rozhodnutí a vrátí se do práce, aby vyšetřil případ dvojnásobné vraždy. 

Postupně odkrývá spletitou síť podvodů a za tím vším tuší věčně usměvavou tvář. Má to všechno nějakou souvislost? Ale zatímco se Wallander vydal na stopu vrahovi, někdo je na stopě Wallanderovi. (anotace)

Henning Mankell (* 1948)

Pochází ze Stockholmu a vyrostl na různých místech Švédska. Působí jako herec, divadelní režisér a manažer jak ve Švédsku, tak v Mosambiku, kde vede divadelní soubor Avenida a píše stranou evropského ruchu. Na začátku 90. let vytvořil postavu komisaře Wallandera, o němž napsal 11 knih, které ho proslavily po celém světě. Jako první se audiopodoby dočkal jeho literární debut Vrazi bez tváře a pak na předchozí děj volně navazující Psi z Rigy. Detektivovy případy se ve Švédsku dočkaly filmových adaptací, následoval seriál Wallander, natočený roku 2005 ve švédské televizi a o tři roky později také na britské stanici BBC, která do hlavní role obsadila Kennetha Branagha.

Jiří Vyorálek (* 1974)

Narodil se v Třebíči, vystudoval Konzervatoř a JAMU. Po angažmá v Divadle 7 a půl účinkoval v Divadle Husa na provázku, kde se úspěšně zhostil např. Hamleta či role Idiota v jevištní tetralogii Sto roků kobry podle F. M. Dostojevského v režii Vladimíra Morávka. Za souborné uvedení tohoto představení byl roku 2007 nominován na Cenu Thálie. Několik dalších let působil na volné noze a ztvárnil řadu rolí v Divadle Reduta, ale i ve filmu (Největší z Čechů, Rodina je základ státu, Posel, My 2) a v televizi (České století, První republika). Od roku 2013 je stálým členem hereckého souboru Divadla Na zábradlí.

Lit.: anonym: Uvedení audioknihy Usměvavý muž Henninga Mankella. In web Host, 1. 10. 2015 (zpráva). – Cit.:  Knihkupectví Dobrovský, Joštova 6, Brno; pátek 9. října od 18.00 hod. – Herec Jiří Vyorálek, v současné době hvězda Divadla na Zábradlí, legenda kultovního brněnského divadla Husa na provázku i brněnské Reduty, představí novou audioknihu od nejprodávanějšího švédského autora Henninga Mankella. Jak zní komisař Wallander ve Vyorálkově podání? Přijďte si to poslechnout naživo – a jeho hlasový herecký výkon si odneste domů i na CD (k novince dostanete zdarma třeba i první díl wallanderovské série). Audioknihu spolu s jejím vypravěčem pokřtí také její režisér Michal Bureš a zakladatel portálu naposlech.cz, recenzent i propagátor audioknih Jakub Horák.

28. 8. 2015

Prázdniny blbce číslo 13 : Jak jsme zachraňovali svět (2015)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 0:49

Miloš Kratochvíl. Audiokniha. Hudba Mario Buzzi. Design obalu Ondřej Fučík. Odpovědná redaktorka Karolina Srncová. Zvuk, střih, mastering a režie Pavel Musil.11895238_10153650288704214_8038913774903759843_o

Čte Matouš Ruml.

Vydala Mladá fronta a Tympanum v roce 2015 (1 CD MP3, 2 hod. 47 min.).

Obsah: 1. Jen slunce bylo v klidu, 2. Přetočená ostrá pravá, 3. Rychlík a náklaďák, 4. Andělé bez křídel, 5. Houbařský instruktor na Šumavě, 6. Může za to klíště?, 7. Sedmihlásek, 8. Jak se brousí smysly, 9. Kdo je mimozemšťan, 10. Pro koho byly lampiony?, 11. Pro zdraví s rudlem, 12. Vyvíjíme se špatným směrem, 13. Ještě navíc kule, 14. Díry bez krtků, 15. Olympijský závod, 16. Co je víc, 17. Nádvorníka nebrat, 18. Pštros a papoušek, 19. Ukradená věžička, 20. Léčení mobilem, 21. Odpalovací rampa, 22. Obyčejně třikrát v pátek dvakrát, 23. Test na přehradě, 24. Síly posvátných stromů, 25. Ať nejsem debil, 26. Zastřelte zajíce, 27. Potřebuju lísku, 28. Ani prezident ani kouzelník, 29. Zebry a vysvědčení v háji, 30. Skok přes pelest a havaj, 31. Fialové lentilky, 32. Noc kolem nohy, 33. Konec legrace se sádrou, 34. Falešný habr, 35. Je to na houby, 36. Vydařené žluté kouzlo, 37. Smích začínajícího parašutisty, 38. Žižlovský chechták, 39. Trojka je dobrá, to platí, 40. Tadeáši, slez dolů!

Pozn.: Taky znáte ten pocit, když nesete domů vysvědčení a víte, že pochvalu za něj nedostanete? Tak přesně tohle zažívá každý rok Tadeáš. Prima kluk, ale učení mu prostě neleze do hlavy. Ještě štěstí, že na prázdninách u babičky a dědy na něj nečekají jenom rozzuření rodiče, ale taky zvláštní strejda Olda, kterému jsou známky ukradené, a dva úplně noví kamarádi. A objímání stromů, sádrování zdravé nohy, soutěž ve smíchu zvaná Žižlovský chechták a spousta dalších vtipných zážitků. (anotace)

Lit.: Fajmon, Kamil: Každý má na světě své místo. In web Naposlech, 14. 9. 2015 (recenze). – Cit.: Miloš Kratochvíl bývá často považován za jednoho z nejlépe píšících současných autorů české literatury pro děti. Dokáže se dokonale ponořit do dětského vnímání světa, pohrává si se čtenářovou fantazií a s humorem se věnuje tématům, která jsou chlapcům a dívkám blízká. K nejpovedenějším Kratochvílovým titulům zajisté patří pětidílná série Pachatelé dobrých skutků. Nerozluční kamarádi Michal Souček a Filip Fialka se v ní pokoušejí všem pomáhat, jejich snažení však pokaždé skončí průšvihem. Vydavatelství Tympanum ve spolupráci s nakladatelstvím Mladá fronta posluchačům nabídlo první díl Puntíkáři s Davidem Prachařem už v roce 2009. Ve stejný den, kdy byla vydána poslední část této série, ovšem vyšly i Prázdniny blbce číslo 13.

Tadeáš nikdy nepatřil k jedničkářům. Ne proto, že by byl líný – učení mu do hlavy zkrátka nelezlo. Spolužáci, učitelé i rodiče ho považovali za blbce a Tadeáš proto trpěl komplexem méněcennosti. Když na konci školního roku obdržel tři trojky, rozčílilo to jeho maminku natolik, že v plné rychlosti srazila autem žebřík, na jehož vrcholu stál tatínek a sama svou zběsilou jízdu zakončila nárazem do višně. Autonehoda se neobešla bez následků – z rodičů se staly zasádrované postavy, odkázané na cizí pomoc a obviňující Tadeáše ze svých zlámaných končetin. Jen strýček Olda vytušil, jak se jeho synovec cítí. Prozradil mu, že mamince nešla nikdy matematika a otci pravopis a zároveň v něm začal odkrývat jeho silné stránky. Prázdniny blbce číslo 13 reflektují rodičovskou chybu – kladení příliš vysokých nároků na bedra svých dětí. Tatínkové i maminky si tak mnohdy kompenzují vlastní neúspěchy. Autor v knize pracuje se dvěma způsoby důsledků: Tadeášovi učení nejde a neví, co má dělat. Jeho kamarád Nádvorník má pro změnu samé jedničky, nicméně se strachuje před každým písemným testem a před ústním zkoušením. Bojí se vlastního selhání, co kdyby náhodou dostal horší známku? Jeho kariérní otec by chtěl mít ze syna doktora, Nádvorník jím být ale nechce. Miloš Kratochvíl však nesklouzl do tragického vylíčení nešvarů společnosti. Vystavěl velmi vtipný příběh, na kterém vedle těchto dospěláckých přehmatů poukázal i na stále více mizející komunikaci z očí do očí.

Audioknihu vyrobilo Tympanum a vydala Mladá fronta. O zvuk, střih, mastering a režii se postaral Pavel Musil. Interpretace byla svěřena Matouši Rumlovi, který spolu s Veronikou Kubařovou zazářil už v titulech Bertík a Čmuchadlo a Hvězdy nám nepřály. Své vynikající herecké schopnosti dokázal promítnout i do Kratochvílových Prázdnin a to i přes skutečnost, že se v jeho případě jednalo o vůbec první samostatné načtení celé knihy. Rumlův výkon však bohužel kazí často se opakující špatné Musilovy střihy. Režisérovi ani odpovědné redaktorce se místy nepodařilo uhlídat pomlky mezi jednotlivými větami – někdy jsou příliš dlouhé, jindy naopak velmi krátké. Tyto neprofesionální zásahy bohužel narušují dynamiku vyprávění. Téměř na samotném konci nahrávky pak posluchače dokonce vyleká neznámé hlasité bouchnutí. 

O hudební složku se postaral Mario Buzzi. Ve skladbách vhodným způsobem vyjádřil veselost i zoufalství. Muzika je zvlášť u titulů pro děti velmi důležitá, Tympanum s ní však velmi šetřilo. Očekával bych na konci každé kapitoly alespoň kratičký předěl, režisérova představa byla odlišná. Skladby byly vloženy víceméně nahodile, jednou se ozvaly po dvou kapitolách, podruhé po třech, jindy zase zakončily dvě kapitoly za sebou. Můj dojem z nahodilosti potvrzuje i rozjásaný hudební motiv, který zazní, když se Tadeášovi nepodaří vylézt na strom a ve své beznaději propukne v pláč.

Nahrávka mne navíc bohužel nemile překvapila i v dělení jednotlivých stop. Tam, kde se mezi kapitolami neobjevil předěl, se většinou na konci jedné stopy vypravěč nadechl, aby přečetl další nadpis. Plíce však často doplnil až v následujícím tracku. Považuji tento způsob dýchání v audioknihách za poněkud nepřirozený. Tympanum literární předlohu nijak neupravovalo, přesto si myslím, že by si několik drobných dramaturgických zásahů zasloužila. Z úst Matouše Rumla občas zazněla nadbytečná informace, jakým způsobem pronesla postava svou repliku. Domnívám se, že přímou řeč by měl hlasem vyjádřit pouze interpret.

Poslech Prázdnin blbce číslo 13 byl pro mne bolestný a jsem skutečně velmi nešťastný z nezdárného výsledku. Miloš Kratochvíl napsal půvabnou knihu a Matouš Ruml byl pro ni tím pravým čtecem. Bohužel nahrávka obsahuje na můj vkus příliš mnoho nedostatků, za které autor ani interpret nemůžou.

25. 8. 2015

Duhová kulička aneb Jak jsem je miloval (2001)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 18:26

duhova-kulickaLubor Tokoš. Audiokniha. Hudba Richard Dvořák. Nahrál Richard Dvořák. Zvuk Petr Hába. Mastering Petr Hába. Režie Karel Hofman.

Vypráví Lubor Tokoš.

Nahráno ve studiu Eso recording v roce 2001. Vydalo Eso Music Production v roce 2001 (1 MC; 157985-2)

Alternativní název: 5 plzeňských dvanáctek .

Obsah: 1. Úvod – 2. Divadelník s duší malíře – 3. O škole, prvních láskách a české řeči – 4. Pohled z nápovědní boudy – 5. Brno – divadelní a rozhlasové vzpomínky – 6. Cesta do Vídně a na Barandov – 7. Víte, Tokoš – Lála Pešek – 8. Já to dělám taky tak (Karel Höger) – 9. Pět plzeňských dvanáctek – Marie Vášová – 10. Zákazy – Rudolf Hrušínský – 11. Zajíc – Jiřina Bohdalová – 12. Korerce a vynález zkázy – Karel Zeman – 13. Duhová kulička – Karel Kachyňa 1 – 14. Jezevčík Franta – Karel Kachyňa 2 – 15. Nedělej nic – František Vláčil.

24. 8. 2015

O Sklenaříkovi (1977, 2026)

Alena Riegrová. Původní rozhlasová pohádka. Hudbu složil Zdeněk Lukáš, řídí Jiří Váchal. Natáčecí technik Dana Minaříková. Zvukový mistr Zdeněk Škopán. Asistentka režie Eva Žižková. Dramaturgie Eva Košlerová. Režie Jan Berger.

Osoby a obsazení:  Sklenařík (Ladislav Pešek), Bertička (Zlata Adamovská), Fricek (Jan Hartl), babička (Vlasta Jelínková), děda (Ferdinand Krůta) a kněžna (Jaroslava Adamová).

Natočeno v roce 1977 (53 min.). Premiéra 1. 1. 1978 (Praha, 13:43 h.). Obnovená premiéra 21. 2. 2016 (ČRo 2 Praha, 13:04 h.). Repríza 27. 1. 2024 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).

Vydala Radiotéka, únor 2026 (MP3, CR.ES.2026.2). Ukázka k poslechu zde.

Lit.: anonym: Hlasujte pro pohádku měsíce srpna. In web ČRo 2 Praha, červenec 2015 (článek + zvuková ukázka). – Cit.:  V srpnové nabídce najdete dvě pohádky z roku 1977, ve kterých si můžete připomenout hlasy hereckých mistrů. V té první o skřítkovi Sklenaříkovi excelují Ladislav Pešek, Zlata Adamovská a Jaroslava Adamová. Druhé vyprávění o tom, že bez smíchu je život jako chleba bez soli, je na motivy Františka Hrubína. Uslyšíte v něm hlasy Martina Růžka, Vlastimila Brodského, Miloše Kopeckého a Kláry Jernekové. Dejte hlas té svojí!

Ovlivněte vysílání Dvojky v neděli 30. srpna 2015. Hlasování bude ukončeno ve středu 26. srpna ve 12:00.

Alena Riegerová: O Sklenaříkovi

Sklářská holka patří do sklářské chalupy a ne někam do kleče mezi rašelinu. Co se ale stane, když se do ní zamiluje skřítek Sklenařík? To se dozvíte v rozhlasové pohádce, ve které uslyšíte Ladislava Peška, Zlatu Adamovskou, Jana Hartla a další.

Skřítek Sklenařík se ukáže jen tomu, kdo dokáže vidět skleněnou krásu a těšit se z ní. Proto přišel za Bertičkou, která obdivuje skleněné předměty. Se srdcem se však stejně jako se sklem musí zacházet opatrně, neboť puknout může obojí. Sklenařík má slabost pro mladé dívky, nicméně o Bertičku se zajímá i dřevorubec Fricek. Který z nich získá její srdce? (…)

Mudrc, surfař a byznysmenka (2015)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 18:10

Robin Shilp Sharma. Audiokniha. Překlad Sabina Poláková.

Čte Jiří Dvořák.

Natočeno 2015. Vydal Rybka Publishers v roce 2015 (1 CD MP3).

Pozn.: Knížka autora světoznámého bestselleru Mnich, který prodal své ferrari vypráví příběh Jacka Valentina, jehož životní cesta se v mnohém podobá životní pouti každého z nás. Jack se cítil lidsky hluboce nespokojený a nenaplněný, a proto se vydal pátrat po moudrosti, která by mu umožnila žít šťastnější, autentičtější a smysluplnější život. Díky setkání se třemi pozoruhodnými průvodci a učiteli – mudrcem, surfařem a byznysmenkou – objevuje Jack mocnou životní filozofii, s jejíž pomocí dokáže radikálně proměnit svou existenci a najít klíč k vlastnímu osudu.

Na této duchovní cestě za sebepoznáním jej čeká řada zkoušek. Každá překážka ho však nakonec posune o kousek blíž k pravdě a naplnění tužeb jeho srdce.
Poznání, k němuž Jack na konci své pouti dospěje, může pomoci každému, kdo se rozhodne změnit svůj způsob života a myšlení, proměnit své touhy ve skutečnost, překonat strach a obavy, které mu brání v osobnostním rozvoji, probudit svůj vnitřní potenciál a otevřít své srdce.

„Před mnoha lety jsem byl právníkem, který se pachtil za úspěchem a všemi těmi materiálními pozlátky a věřil jsem, že právě tohle je cesta k trvalému naplnění. Jenže čím tvrději jsem dřel a čím úspěšnější jsem byl, tím víc jsem si uvědomoval, že se ve skutečnosti vůbec nic nezměnilo. Navzdory veškerému majetku, který jsem nashromáždil, zůstával člověk, jehož jsem každé ráno vídal v koupel-ně v zrcadle, stále stejný. Nebyl jsem o nic šťastnější a necítil se ani o chlup lépe. Čím víc jsem se nad stavem svého života zamýšlel, tím víc jsem si uvědomoval jakési prázdno ve svém srdci. Začal jsem naslouchat jeho tichému hlasu, který mě nabádal, abych zanechal svého povolání a pustil se do opravdového duchovního hledání…“
…
„Otevřeně přiznávám, že svým způsobem jsem na této cestě za sebepoznáním stále pouhým začátečníkem. Vrchol jedné hory je pro mě úpatím další a má cesta za poznáním lidství je nikdy nekončícím procesem. Ostatně pravě teď, v době, kdy píši tyto řádky, procházím dalším obdobím zásadní osobní proměny a přehodnocuji své nejzákladnější hodnoty a způsob, jak vidím svět. Každý den přináší hlubší vhled, více jistoty a nová požehnání. A v tom podle mne spočívá krása nepředvídatelného odvíjení života…
…
Pevně doufám, že budete moudrost obsaženou v této knize s chutí uvádět do života. Budete-li to, co se na následujících stránkách dozvíte, vnímat s úžasem a nadšením dítěte, objevíte jeden z nejlepších způsobů, jak vyrůst v člověka, kterým – a o tom nemám nejmenších pochyb – již nyní jste.“ (anotace)

Milénium 4 aneb Dívka v pavoučí síti (2015)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 17:55

David Lagercrantz. Lisbeth Salanderová je zpět!  Režie Jitka Škápíková.

Čte Martin Stránský.

Natočeno 2015. Vydalo OneHotBook v roce 2015 (1 CD MP3).

Ukázka zde a zde.

Pozn.:  Časopis Milénium má nové majitele a jeho kritici tvrdí, že Mikael Blomkvist kvůli syndromu vyhoření uvažuje o změně zaměstnání. Pozdě v noci Blomkvistovi zavolá profesor Frans Balder, přední odborník na výzkum umělé inteligence. Tvrdí, že má důležité informace o americké zpravodajské službě a že byl v kontaktu s výbornou mladou hackerkou, která se podobá někomu, koho Blomkvist dobře zná. Mikael doufá v exkluzivní reportáž, kterou on i Milénium tak zoufale potřebuje. Lisbeth Salanderová má jako obvykle své vlastní plány. Nadešel čas, aby se jejich cesty ještě jednou zkřížily.

Čtvrtý díl kultovní série Milénium. Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová opět na scéně.

„Audiokniha vás vezme zcela mimo realitu, do světa, kdy budete hltat každé slovo příjemného hlasu Martina Stránského, protože každé slovo může být důležité.“ – Čítárny.cz

„Ve čtvrtém dílu Milénia se Lisbeth Salanderová rozhodne riskovat vlastní život, aby pomohla chlapci, který může díky svým mimořádným schopnostem jako jediný odhalit vraha. Zpovzdálí ji opět podporuje novinář Mikael Blomkvist. Ve zbrusu novém příběhu je Lisbeth mnohem sdílnější, než jakou jsme ji znali doposud, a Mikael je obezřetnější, pokud jde o milostné avantýry. Naštěstí, protože jinak…“ – Jitka Škápíková, režisérka audioknihy

Lit.: Petříčková, Renata: David Lagencrantz: Dívka v pavoučí síti. CHYTNE! A to dost! In web Čajovna u modré kočky, 25. 9. 2015 (recenze). – Cit.:   Kdo zná první tři díly trilogie Milenium, možná s napětím očekával výjimečný literární počin. Jiný autor se zhostil pokračování něčeho tak brilantního jako je Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová v akci. Zajímal mě styl, jakým David Lagencrantz adoptoval charaktery postav. A taky anotacemi a reklamní kampaní bylo slibováno, že Lisbeth Salanderová je zpět a setká se Mikealem. No dobrá, kdo by neodolal. Jaký byl reálný zážitek z této knihy.

Tedy přesněji, z poslechu audioknihy, které opět propůjčil svůj charismatický hlas Martin Stránský. Když už nic jiného, alespoň on bude zárukou příjemného zážitku, říkala jsem si.

„Pak se vrátil k vlastním dokumentům a otevřel si složku, kterou si založil před rokem. Jmenovala se: Lisbetin šuplík. Jestli ji ještě jeho novinářské aktivity vůbec zajímají. Přesto se nedokázal zbavit určité naděje a zapřemýšlel, jestli ji navzdory všemu nemá poslat malý pozdrav .Problém byl samozřejmě následující? Co by jí měl napsat? Dlouhé osobní dopisy? To nebylo nic pro Lizbet. Tím by jí jen otrávil. Spíš by měl vyrukovat s něčím stručným a trošku záhadným.

Zkusil to s otázkou: Co si má člověk myslet o Balderově umělé inteligenci? Pak vstal a znovu se zahleděl do chumelenice za oknem.“

Stylistika podobná, velmi věrná

Snažila jsem se být maximálně kritická, ale už ve třetí kapitole jsem nevnímala rozdíl v tom, že toto pokračování má jiného autora. Popravdě, ke konci knihy jsem pojala elvisovské podezření, že Stieg Larsson žije a všechno je jen nafouknutá mediální kampaň.

Klidně začnu od konce, ať nenapínám. Dívka v pavoučí síti je stejně dobrá jako Milenium dvojka (Dívka, která si hrála s ohněm). Není lepší než jednička (Muži, kteří nenávidí ženy), ale je o dost lepší než trojka (Dívka, která kopla do vosího hnízda).

Hned začátek mne příjemně vtáhl do děje. Milovala jsem Larssovy hluboké sondy do zhýralé, Múzou zmítané a zároveň nesmírně unavené novinářové duše (nebo té hackerské a svérázně spravedlivé na straně druhé), kombinované s drobnostmi všedního dne, jako je třeba v oné ukázce, o tom, kterak se po tom všem duševním marastu Mikael podíval z okna, za kterým panovala hustá chumelenice.

 Posunuly se postavy někam?

Ano, Lisbeth už není hormony zmítaná postpuberťačka a její postava poněkud vyzrála. I když to s tím Mikaelem a pokračováním jejich milostného vztahu je jaksi nahnuté – a to mě teda autor pěkně vypek – je příjemné je pozorovat ve vzácných chvílích jejich vzájemné komunikace. Tady nejspíš docela dobře a věrně jejich vztah zachoval. Stejně tak výborně zachoval dynamiku příběhu, ve chvíli, kdy napjatě očekáváte další kapitolu, víte, že je s tímhle příběhem vše v nejlepším pořádku.

Postavy jsou o několik let starší, poměry se změnily nejen v jejich životech, ale také v jejich zemi, ale ty stíny minulosti se v ten jeden podzim, kam je příběh zasazen, vynořují a přivádí zúčastněné do nebezpečných situací.

Mikel versus Mikael

Jediné, co mě na začátku zatahalo za uši, je fakt, že  nejspíš se někdy v mezidobí řešila výslovnost jména hlavního hrdiny. Mikel. Následně se párkrát objeví Mikael, zní to jako malá chybka v nahrávce, ale posléze se Martin Stránský ustálí na jakémsi obojakém Mikelovi, který už nevadí, nebo si na něj posluchač zvykne. Ostatně vypravěčský koncert tu předvádí úžasný. Holger Palmgren, už jsem skoro zapomněla na toho starého Lisbetina poručníka a na to, jak bravurně dokázal pan Stránský ztvárnit hlas starého muže. Dokonalost!

Závěr jsem již napsala. Je to dost dobré dílo a nechce se mi chvílemi ani věřit, že autor je dosud pouze autorem jakési autobiografické knihy o fotbalistovi Ibrahimovičovi.

22. 8. 2015

Pocta Janu Petránkovi (2015)

Filed under: Mluvené slovo na zvukových nosičích — Premek @ 23:11

Připravil a hovoří Karel Tejkal. Nahrávka pořadu Karla Tejkala Zbraslavské forbíny s Janem Petránkem.

Vyprávějí, vzpomínají, veršují, recitují, zpívají a žertují Jan Petránek, Václav Větvička, Petr Hora –  Hořejš, František Novotný, Jana Rychterová, Vladimír Iljič Pecháček, František Pondělíček.

Natočeno 2015. Vydal Radioservis a Zbraslavská kulturní společnost, srpen 2015 (2 CD).

Pozn.:  Zbraslavská kulturní společnost vydala nahrávku se záznamem pořadu Zbraslavské kulturní společnosti z cyklu Forbín Karla Tejkala, nazvaném tentokrát Pocta Janu Petránkovi.  Pořad připravil a uvádí Karel Tejkal.  Nahrávka je bez střihů a přikrašlovacích úprav, takové to v divadle 3.února 2015 bylo. Ať je vám s ní dobře, tak jako bylo nám.

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress