Tereza Boučková. Příběh obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Kompletní audiokniha. Režie Jan Drbohlav. Zvuk a střih Kate Hamsíková. Hudba Štěpán Škoch. Mastering Štěpán Škoch. Grafiku podle knižní obálky upravil Jan Dobeš. Produkce Kateřina Višinská.
Čte Jitka Ježková.
Natočeno 2024 (studio All Senses Production s. r.o.). Vydala Euromedia Group, a.s.– Témbr, listopad 2024 (MP3, celková délka 5 hod. 23 min.). Ukázka k poslechu zde.
Pozn.: V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se posluchači nechce audioknížku odložit, dokud ji neposlechne do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit. (anotace)
Lit.: Růžičková, Iva: Žít v době, kdy se píše historie. In web Naposlech.cz, 1. 5. 2025 (recenze). – Cit.: Tereza Boučková zvolila jako plátno, na němž odvíjí svůj román, dům, v němž vyrostla a žila jako dítě, a do kterého se v dospělosti vrátila. Boučková prostřednictvím knihy vytvořila mozaiku osudů s tímto společným jmenovatelem, přičemž do něj vstupuje vlastními autobiografickými prvky, a to jak z vlastního dětství, tak ze současnosti. Text prokládá subjektivními pocity z aktuálních světových událostí a všechny tyto polohy jsou výzvou pro interpretku Jitku Ježkovou.
Audiokniha vznikla pod taktovkou vydavatelství Témbr a Jitka Ježková jako vypravěčka získala za tuto interpretaci ocenění nejlepší interpretka roku. Její uchopení románu si to plně zasluhuje. Hovoří citlivým způsobem v místech, kdy se autorka dotýká osudu své matky, ale i hlasem malé holčičky promlouvá v historkách, čerpaných z autorčina dětství. Doslova burácí při opakované replice „bůh to vidí!“ a k tématu holokaustu dodává do svého hlasu temný tón. Paleta prostředků, které jako herečka využila, tedy přímo odpovídá šíři záběru, jaký opsala Tereza Boučková při sledování osudů. Co se týče hudebního vkladu, neční nad hereckým projevem Jitky Ježkové, a krom toho režie přimísila mezi kapitoly zvuky zavírajících či otevírajících se dveří. Symbolicky tak vstupujeme do jednotlivých kapitol a částí životů.
Při popisu historických souvislostí prokládá děj Boučková dokumenty vystavenými za minulého režimu a znovuobjevenými v archivu, dopisy soukromými i těmi nejsoukromějšími, a v tom prvním případě Jitka Ježková přikoření svůj hlas oficiální strohostí a v druhém je jemná až něžná. Právě milostné dopisy psané matce Terezy Boučkové jsou zřejmě tím nejintimnějším, co vydala na světlo.
„V tomhle románu je všechno pravda, až na to, co jsem si vymyslela,“ vyřkne v jednu chvíli sama k sobě autorka, a v tom je lehká slabina literární látky, protože stupeň či procento posunu reálií tím pádem není znám. Autenticita je však stále připomínána v dialozích, které pisatelka vede sama se sebou, ať už jde o vyjádření těžkostí se psaním, pochybností či čirého smutku. O Domu v Matoušově ulici se hovoří jako o nejangažovanějším románu, jaký napsala. Skutečně se zde zbavuje účinně té části čtenářů, kteří napadení Ukrajiny Ruskem považují za mírový akt.
Tématem románu je rozkrývání minulosti na půdorysu jednoho starého činžovního domu v Matoušově, dříve Fibichově ulici. Z minulosti však se brzy tou sledovanou linií stanou právě se odehrávající skutečnosti. Za dobu války na Ukrajině máme nešťastnou tendenci uvyknout válečnému stavu zejména proto, že se odehrává někde zdánlivě daleko, ale hlavně jinde.
Množství toho, co se od počátku ruské invaze přihodilo, jsme pozapomněli, přestože detaily, fakta a časové údaje druhé světové války máme dobře vštípeny. Hodí se tak připomenout si například, že část ruské armády táhla na Moskvu pod velením Jevgenije Prigožina, kterému se přezdívalo Putinův šéfkuchař. Takových připomínek vložila Tereza Boučková vícero, a tak se s ní znovu díváme třeba i na Dominika Duku, kterak při mši za oběti střelby na Filosofické fakultě přidal o jednu růži navíc – za pachatele. Celek jako by se nás všech ptal, jaké to je, když se zrovna nacházíme v okamžiku, kdy současnost píše to, co se v budoucnu budou děti učit v učebnicích dějepisu.
